Nahlédni s námi za oponu Jana Wericha a odhal jeho silné stránky i drobné slabůstky, které mu dodávají jeho lidskost, přátelskost a vřelost.
Věčně usměvavý, dobře naladěný, s moudrostí a vtipem vždy po ruce. A s cigaretou v ruce. Tak nějak si asi pamatuješ Jana Wericha, národního umělce a pana herce s velkým „H“.
Divadelní, filmová a spisovatelská scéna se hemží různými osobnostmi. Jan Werich mezi nimi jednoznačně vynikal. A to nejen pro mimořádnou kreativitu, nadčasové myšlenky a chuť i vůli předvést, co je v něm nejlepší.
Jan Werich byl také velký lidumil, přátelský a vřelý člověk, který svému umění a konání potěšení ostatním zasvětil skutečně celý život.
O tom, jak to měl doma s manželkou (že byla podezíravá, žárlivá, že ji podváděl) a dcerou (že ji zanedbával, nutil ji do herectví, že kvůli tomu pila a psychicky se deptala), mluvit nechceme. Protože ačkoliv to dnes tak nevypadá a mnozí se podle toho nechovají, člověk má právo na nějaké to soukromí, které nemusí sdílet vůbec s nikým – ani s přáteli a už vůbec ne s Instagramem nebo Facebookem.
Umění uznat, že šlápl vedle
A kromě toho, chybovat je lidské. Chybuje každý. Ne každý si to ale umí připustit. Jan Werich patřil k těm, kteří to uměli. Chyby si připouštěl, ale netrápil se jimi. Snažil se poučit, přemýšlel, proč to je tak a ne tak, a vymýšlel, jak a kde něco pozměnit, aby to zase šlapalo.
S takovou životní náturou plnou veselí, bohémství a optimismu překonal s humorem sobě vlastním rakovinu i další životní eskapády. Třeba když mu komunisté zakázali dělat všechno, co měl rád. Hrát, psát, publikovat. Nic z toho mu nevzalo chuť z dobrého piva, červeného vína, kremrolí a milovaných cigaret. Takový Jan Werich byl.
Hledat krásu a štěstí v maličkostech
Miloval život a nehodlal si ho nechat ničím zkazit. Ani rakovinou, ani politickým režimem. Na všem se snažil najít něco, z čeho by se mohl těšit. V posledních letech života to byly třeba pravidelné karetní dýchánky s přáteli nebo společně trávený čas s vnučkou Fančou, kterou nadevše miloval.
Celý život mu dělali láskyplnou společnost psi. Když se zamyslíš, všimneš si, že láska ke psům prochází i celou jeho tvorbou. Za všechno stačí zmínit třeba známou píseň Štěně nebo „psa krve anglické, devátého z vrhu“, který Werichovi v dvojfilmu Císařův pekař a pekařův císař pomáhá hledat mandragoru a bájného golema a který potom objeví kouzelný šém, s nímž si s coby pouhou nevinnou kuličkou roztomile hraje.
Milovník dobré společnosti, ryb a historie
Jan Werich měl jedinečnou schopnost předávat lidovou moudrost, aniž by přitom poučoval. Snad to bylo dáno jeho specifickou životní náturou, snad mimořádnou inteligencí – věděl jsi, že Werich původně studoval práva?
Jeho celoživotní kumpán Jiří Voskovec, s nímž se do konce života „pravidelně“ navštěvoval (jak zdraví a politický režim dovolily), často vzpomínal na Janovu jedinečnou schopnost vyznat se v lidech a studovat je. Sám doznával, že on tento talent do vínku nepodědil. Werich byl tedy muž mimořádně společenský, velmi rád se chodil bavit do rozličných podniků, kde mu kromě karet a dobrého alkoholu dělával společnost i legendární hudebník Jaroslav Ježek.
Jako protiklad k tomu je zajímavé zmínit skutečnost, že Werich miloval rybaření. Jak sám často zmiňoval, zbožňoval chvíle, kdy mohl z ruchu pražského velkoměsta ujet do blízkosti klidné řeky, která pohltila všechny starosti všedních dní a umožnila mu zažít dokonalé splynutí s přírodou – tak, jak lidé dříve žili. A že se Werich zajímal o historii. Třeba o antický Řím. Římané vůbec patřili mezi jeho oblíbence. Jejich kulturu uznával a obdivoval. Jejich vůli k budování.
Léčba smíchem
Houževnatost a touha budovat, kterou tolik obdivoval na antických Římanech, se ale objevovala i v jeho tvorbě. Uvědomoval si to? To nezjistíme. Vůle budovat něco, k čemu lidé budou moci vzhlížet, co jim bude dávat radost i v těch nejtěžších životních okamžicích, je ale v jeho činnost výrazně patrná.
Vždyť čím jiným bylo Osvobozené divadlo? Společně s Voskovcem a Ježkem dávali zmučeným lidem tehdy ten nejcennější poklad – smích! A často tak sami nastavovali krk a vydávali se nebezpečí perzekuce. Však také potom museli emigrovat do Ameriky. Ani tam se však Werichova tvorba nezarazila a zarazila se až úplně na sklonku života. Do té doby stále něco dělal. „Alespoň“ psal.
Moudrost, která nepoučuje
Jan Werich toho v sobě měl zkrátka tolik, že to musel předávat dál. Životní moudrost, která ukazuje, ale nepoučuje. Snad i to je jeden z důvodů, proč se vždy Werich těšil takové oblibě. Vzpomeň si na jeho díla: Pekařův císař a Císařův pekař, Byl jednou jeden král, Fimfárum.
Všude je jemná, leč důrazná linka svérázné moudrosti vycházející ze selského rozumu a obyčejného, ale cenného lidského souznění s dobrem. S vědomím, jak by se mělo žít, aby se žilo dobře – dobře ne pouze pro jedince, ale i pro ostatní.
O pohádkách, které Werich psal, s oblibou říkával, že jsou to pohádky pro děti a chytré dospělé. A jak se pozná takový chytrý dospělí? Podle toho, že se nestydí za to, že je v něm pořád kus dítěte. Jan Werich v sobě kus toho dítěte měl až do úplného konce a nestyděl se za to. To byla také možná jedna z mnoha příčin jeho celoživotní odhodlanosti žít dobrý a spokojený život. Navzdory všemu a všem. I sám sobě.
