Praktiky slovenských mafiánů někdy připomínaly hororový film.
Po pádu režimu jsme na Slovensku měli šílená 90. léta. Rozmach násilí a organizovaného zločinu byl citelný. Nemluvíme o mafii na úrovni nejvyšších představitelů, právě naopak. Svalnatí muži terorizovali podnikatele a svými praktikami si získávali renomé nedotknutelných. Často spolupracovali a byli krytí policií a politiky, nikdo jim nic nemohl.
Dnes mají naši nejbližší sousedi období násilných mafiánů naštěstí za sebou. Nesmazatelná krvavá stopa na zástavě Slovenské republiky už ale zůstane navždy.
Mafiánské skupiny na Slovensku byly různé, každá fungovala jinak. „Nedá se to popsat jednou větou. Mafiáni a prostředí, ve kterém figurovali, bylo různé,“ řekl pro Refresher bezpečnostní analytik a novinář Milan Žitný, který se výrazně podílel na výrobě úspěšného seriálu Mafiáni.
Na snímku obžalovaný Róbert L. alias Kýbl v jednací místnosti. Šéfoval sýkorkám po smrti Miroslava Sýkory.
„Byli mezi nimi lidé s obchodním duchem, lidé, kteří inklinovali k fyzickému násilí, a tak si vynucovali moc a příjmy, a lidé, které byznys nezajímal a páchali jen násilí. Podle toho si rozdělovali povinnosti, byla to jakási dělba práce,“ upřesňuje.
Bylo to období, kdy chtěl každý rychle zbohatnout. Tím, že byly mafie, politické špičky a státní služby propojeny, to bylo v celku jednoduché. V podsvětí vznikal konkurenční boj, který se postupně vyhrocoval.
Začalo se vraždit, metody byly různé – popravy pistolí, výbušniny či dokonce porcování těl masomlýnkem. „Slyšel jsem takové příběhy. Konkrétní případ neřeknu, nikdo ho precizně a důvěryhodně nepopsal. Některé vraždy byly zčásti plánované, z části provedené v afektu. Nelze generalizovat, neexistuje ucelený obraz těchto skupin. Bylo to různorodé – některé vraždy byly promyšlené, hlavně zabíjení bílých koňů. Dodnes tato těla nejsou nalezena, bavíme se o desítkách lidí, “ řekl Žitný.
Jaké praktiky měli známí slovenští mafiáni? Podrobně jsme se podívali na nejotrlejší mafiány v historii Slovenska. Zmapovali jsme, jak řešili problémy bratři Diničovi či Danišove. Podívali jsme se na to, jak fungovaly sýkorky, černákovci, piťovci či takáčovci. Na Slovensku dokonce působili i takzvaní kyselináři, kteří se zbavovali těl pomocí kyseliny sírové.
Problémy řešil pěstmi. Zabil policistu dvěma údery
Košický mafián Róbert Holub byl postrachem východu. Vlastnil erotický klub a podniky, kde si na kamery údajně natáčel prominenty a následně je vydíral. Známý je případ, kdy dvěma údery zabil člena Policie SR. Tím, že měl kontakty, podařilo se mu vraždu zakamuflovat. Do ležícího těla nalili alkohol, naložili ho do auta a narazili do stromu.
U vchodu na hlavní hřbitov v Prešově je pohřben Róbert Holub. Jeho hrob zdobí černý náhrobní kámen, na kterém je v životní velikosti.
Holub si se zbraní policisty prostřelil nohu a celou historku založil na fiktivním konfliktu z erotického klubu, odkud muž měl ujet. Holub a jeho parta byli nemilosrdní, při vydírání neváhali lidi brutálně zbít. Začal ovládat celý východ, konkurenti ho chtěli mrtvého. Holub přežil dva atentáty, při prvním se vrahovi zasekla zbraň, při druhém Holub přežil 5 nábojů do těla. Dorazili ho v nemocnici sprškou ze samopalu.
Na východě se smrtí Holuba začala válka mladých pušek. Platilo pravidlo oko za oko, zub za zub a nikdo nikomu nic nedaroval. Následkem toho byly nastražené výbušniny v autech, přestřelky či dokonce rozsekané tělo mafiána Miroslava Stojky mačetou.
Tělo prý naporcoval a hodil prasatům
Tibor Pápay patřil mezi „podnikatelů“, kteří postavili byznys na hrubé síle. Zapojil se do obchodování s bílými koňmi a zanedlouho se stal mafiánským bossem na jihu Slovenska.
Policie před pár dny zveřejnila autentické fotky z místa, na kterém vyvraždili pápayovce.
Úzce spolupracoval s mafiánem Miroslavem Sýkorou a státními službami. Vraždám se nevyhýbal, údajně spolupracoval při popravě Róberta Remiáše. Proslýchá se, že některé své oběti naporcoval a maso hodil prasatům, aby se zbavil těl. Svými metodami si získal respekt tehdejších mafiánských špiček.
Milan Žitný: Emoce šly stranou, šlo o byznys
„Podařilo se nám vypátrat jednoho bílého koně, kterému se podařilo přežít. Ten nám popsal svůj příběh: Žil v Prievidzi, začal podnikat, ale nedařilo se mu. Zadlužil se a najednou se objevili jeho spolužáci ze střední školy. Nabídli mu práci. Vyrovnali jeho dluhy, dali mu peníze a založili mu novou firmu. Dal jim razítko a vzorové podpisy, po čase mu začaly chodit výzvy, že firma neplatí státu. Začala ho hledat policie a před prvním výslechem se s bývalými spolužáky opět setkal.
Oni mu řekli, že peníze mají připravené a zeptali se ho, jestli si po ně může přijít. Setkali se, odvezli ho na kraj města k odlehlým garážím, vystoupili a jeho spolužák, se kterým seděl v lavici čtyři roky, na něj vytáhl zbraň. Přitlačil mu ji k spánku a řekl, že to není nic osobního.
Co se dozvíš po odemknutí?
- Milan Žitný popisuje případ, jak se setkal s bílým koněm, který přežil;
- výbuchy, střelby, rvačky, řezání hlav a popravy. Praktiky jako z amerického filmu;
- kdo se zbavoval těl tak, že je namlel mlýnkem na maso a házel do řeky;
- kdo se zbavoval mrtvol pomocí kyseliny sírové;
- jaká je Černáková reakce na to, že své tygry krmil mrtvolami nepřátel.
Živil se také výběrem výpalného, po jeho „praktikách a podmínkách“ často podniky zanikaly. Na jihu Slovenska měl obrovský vliv, báli se ho všichni – policisté, místní politici i běžní lidé. Zločinecká organizace zanikla po masakru 25. března 1999 v podniku Fontána, kde se pápayovci často setkávali. Tři maskovaní muži nakázali všem mužům lehnout si na zem a následně do nich nastříleli 113 nábojů z poloautomatických zbraní. Devět mužů zemřelo hned, desátý cestou do nemocnice.
Desátá oběť během převozu do nemocnice údajně řekla, že se v podniku měli setkat s „Doktorem“ Jaroslavem Svěchotou, náměstkem ředitele SIS Ivana Lexy. Mluví se také o profesionálních zabijácích z Ruska, které si měl objednat muž z podsvětí Lajos Satori, aby přebral moc na jihu Slovenska. Ten byl známý i tím, že své nepřátele nechal umlít mlýnkem na maso a zbytky hodil do Malého Dunaje.
„Skupiny vedly boj o teritoria, o nadvládu nad určitými teritorii a ty způsoby likvidace, ať už tedy šéfů skupin, bossů skupin nebo dalších příslušníků skupin, byly nevybíravé, agresivní,“ řekl pro HNonline bývalý šéf slovenských vyšetřovatelů a v současnosti vysokoškolský pedagog generál Jaroslav Ivor, který byl v době vraždění na místě.
Na jihu Slovenska působil i gang takzvaných kyselinářů. K odstranění těl využívali kyselinu sírovou, s nápadem přišel František Miker z Rimavské Soboty. Do sudů s kyselinou nacpali tělo, které se po pár dnech rozložilo. Zbavovali se tak bílých koní. Ironií je, že Miker skončil v jednom ze sudů, jeho parťáci ho zradili.
Byli známí jako primitivové znásilňující ženy na diskotékách
Demokracii si každý v čase divokých devadesátých letech vysvětloval po svém. Hlavně ti méně inteligentně zdatní si ji vykládali jako možnost dělat všechno, co je napadne. Ignorovali zákon, osvojovali si brutální praktiky. Mezi první organizované zločinecké skupiny na Slovensku bezpochyby patří bratři Danišovi. Vladimír „Tuti“ a Jozef „Papas“ začali své zločinné působení již za dob komunismu.
Rozběhli se ale až po roce 1989 a jejich podnikání tvořilo především novodobé zbojnictví. Šikanovali menší podniky, od servírek si brali peníze. Byli to typičtí hrubiáni, kteří byli efektivní jen díky své fyzické síle. V Bratislavě byli známou firmou. Šířili zlo a násilí, vraceli kultivovanou společnost o pár kroků dozadu.
Často „vytvářeli“ konflikty bezdůvodně a vířili vody. Neměli problém znásilňovat dívky přímo na diskotékách, v restauracích nikdy nezaplatili. Vzbuzovali strach, lidé se jich báli a nikdo se neodvážil podat na ně trestní oznámení.
Nakonec byli popraveni, usmrtila je 6. července 1995 nálož umístěna v jejich autě. Výbuch byl tak silný, že kousky jejich těl sbírali až v korunách okolních stromů. Jejich smrt zároveň působila jako jakási veřejná výstraha – když už podnikáš nelegálně, nedělej kolem sebe rozruch, nebo za to zaplatíš. Taková veřejná poprava byla první svého druhu na Slovensku.
Eduard Dinič prý nafackoval Lexovi. Chodník mu vybuchl pod nohama
Bratři Diničovi byli už o něco sofistikovanější oproti předešlé dvojici. Taktéž působili v Bratislavě, ale „majetek“ dokázali shromažďovat efektivněji. Začínali jako ochranka v klubu Véčko, díky čemuž získali pověst nekompromisních agresorů, kteří se nebojí vyhrnout si rukávy. Zanedlouho se, díky své pověsti, začali pohybovat ve významnějších kruzích.
Bratři se chovali, jako by jim hlavní město patřilo. Za volant usedali opilí a zdrogovaní, terorizovali „na koho jim oko padlo“ a přestupky v rámci vandalismu pro ně byly zcela běžné. Eduard Dinič dokonce profackal Ivana Lexu ve svém hotelu. Lexa se cítil ponížen.
Oba bratři nakonec byli zavražděni. „S nafackováním Lexovi jejich smrt nesouvisela. Podle vyjádření svědků byl Lexa opilý a agresivně obtěžoval ženy. Lidé zavolali Eda Diniče, aby zasáhl. Zasáhl tak, že inzultoval Lexu natolik, že skončil na zemi. Údajně pak křičel a vyhrožoval, že si to odskáče. Je to spíš ilustrace toho, jak to vypadalo v naší zemi – že organizovaný zločin měl kontakty s politickou mocí a státními útvary,“ řekl pro Refresher Žitný.
Později zabili i člověka blízkého Eduardu Diničovi – podnikatele Romana Deáka. Na snímku stopy po projektilech na karoserii Mercedesu, který patřil Deákovi.
Na Eduarda nastražili 9. května 1998 bombu umístěnou pod chodníkem na Zlatých píscích. Trhavinu TNT zakopali půl metru do země. „Vražda byla připravena dlouhodobě, nálož byla pod asfaltem, nebylo to z jednoho dne na druhý. Věděli, že tam chodí hrát tenis, tak si na něj počkali.“
Jeho bratr Róbert zemřel o čtyři měsíce později, když se byl podívat na svou manželku. Vypálili po něm celkem 37 ran, zasáhlo ho 19 kulek. Po několika letech obvinili z vražd zločineckou skupinu sýkorových a Jozefa Roháče, experta na výbušniny, který měl úzkou vazbu s podsvětím.
Údajně byl pedofil, přežil 5 atentátů
Peter „Žalud“ Steinhubel byl mafián, který si vydělával hlavou. Nepatřil do skupinky svalnatých, právě naopak. Chodil v obleku, vždy upravený. Byl známý tím, že miloval mladé dívky, především dívky ve věku 15 let. Drby praví, že si hledal i mladší. Druhou pomluvou, která se o něm šířila, bylo, že byl strašně chamtivý. Vždy chtěl více, číšnicím ani společnicím nikdy nenechával spropitné. Snažil se ovládat všechny a všechno.
Podle bezpečnostního analytika Žitného však není pravda, že patřil mezi mafiány intelektuály. „O Žaludovi se obecně říká, že to byl bystrý podnikatel. Podle mě to ale nebyl žádný intelektuál, ale primitiv. To, že měl čich na byznys, to měl v té době kdekdo. Svým podnikáním nebyl výjimečný, nedělá to z něj inteligentního.“
Žalud stál za vraždou podnikatele Vladimíra Bachleda, chtěl získat úspěšnou společnost Tatravagónka a podnikatel mu stál v cestě. Bachleda beze stopy zmizel, dnes už ale díky spolupráci mafiána Mikuláše Černáka s policií víme, že byl zavražděn. V roce 2013 označil dokonce i místo, kde tělo Bachleda zakopali. Policii trvalo dlouhé dva roky, než se vydali na obhlídku. Na místě se podařilo najít čtyři lidská žebra.
Žalud přežil hned několik atentátů. Nejdříve 5 kulek do těla, později výbuch auta, pro který mu amputovali nohu. Osudnou se mu stala noc 4. srpna 1999, kdy přestoupil do pancéřového Mercedesu, zastřelili ho.
Řešili si s ním účty házením ručních granátů před dveře
Ján Takáč vytvořil jednu z nejsilnějších mafiánských skupin na Slovensku. Jako obvykle, největší zdroj příjmu měl díky vydírání podniků. Úzce spolupracoval s bývalým zápasníkem Jozefem Surovčíkem, který rozšířil herní automaty v naší zemi. Známý je i výrokem, že jako první vydělal miliardu slovenských korun. Vlastnil desítky heren a podniků, hlídala mu je skupina takáčových.
Problém nastal tehdy, když se v jeho podnicích objevili Albánci a prodávali drogy. To se Surovčíkovi nelíbilo, kazilo mu to dobré jméno a kšefty. Rázně zakročil a nechal rozbít bary Albánců. Ti chtěli kontrovat a hodit mu do jedné z jeho provozoven granát. Útočníkovi však vybuchl v ruce. Později ještě Albánci hodili před čtyři jeho podniky granáty na výstrahu.
Dva roky bylo „ticho“, Takáč začal holdovat drogám a Surovčík se dále věnoval byznysu. Oba chodili bez ochranky, což se jim stalo osudným. Nejdříve zabili v červenci 2003 Takáče, když nastupoval do svého auta. O dva měsíce později zastřelili Surovčíka šesti ranami do těla, jednou do hlavy. Byl na ranní vycházce se psem. „Surovčík nebyl typ člověka, který by používal bílé rukavičky, ovšem to, že kdy, jak a kde ví jen člověk, který se s ním stýkal úzce a intenzivně, ale takoví neříkají,“ tvrdí Žitný.
Piťovci vraždili i z rozmaru, pak si vymýšleli alibi, díky čemuž se vyhýbali vězení
Piťovci patřili mezi novou generaci mafiánů, která se soustředila na strategické a promyšlené „podnikání“. Občas jim ale ruply nervy a pykali nevinní lidé. Pravým příkladem je údajné zavraždění teprve 22letého Mikuláše Polónyho v Irish pubu v Bratislavě. Zastřelil podnikatele Jana Štěna, se kterým se nedokázal dohodnout na výpalném. Druhým usmrceným byl host Tomáš Arnold. Polóny byl obviněn, ale neodsoudili ho.
Podobných případů, kdy úřadovalo ego a slabé nervy, bylo několik. Piťovci byli obviněni i v případě vraždy Daniela Tupého, vina nebyla prokázána.
Při takových situacích měli osvědčený model řešení problému. Ovlivňovali svědky, alibi poskytovali členové skupiny a za zády jim stáli profesionální právníci. Piťovci, resp. jejich jádro zanikli 15. listopadu 2011, policisté skupinu rozložili. Soud odsoudil 13 mužů včetně Piťa.
Inteligentní a surový vrah, král mafiánů na Slovensku
Miroslav Sýkora byl svého času nejvlivnějším mafiánem. Bylo o něm známo, že spolupracoval s politickou špičkou a SIS. Byl považován za jednoho z nejotrlejších bossů slovenské mafie v 90. letech, jeho skupina vypalovala, vyhrožovala, kradla a vraždila.
Sýkorky se podle rakouského krajského soudu výrazně podílely na únosu prezidentova syna Michala Kováče mladšího do zahraničí, sekundoval SIS. Stejně tak měli zavraždit Róberta Remiáše.
Róbert Remiáš.
V úzkých kruzích se rád chlubil, že už vydělal miliardu slovenských korun. Prý plánoval vstoupit do politiky a chlubil se i tím, že propojil všechny významné mafiány. Vysloužil si přezdívku Král mafiánů. O to více lidi zaskočila zpráva, že byl 6. února 1997 zavražděn, zastřelili ho. Za denního světla, na rušné ulici. Mafiáni tomu nemohli uvěřit, na jeho tělo se přišly podívat desítky mužů z podsvětí.
Není oficiálně známo, kdo ho zabil. Podle Černáka to byl Peter Križanovič, který se mu měl přiznat. O dva měsíce později byl zavražděn nastraženou výbušninou vedle svého auta.
Bývalému kolegovi uřízl hlavu, protože donášel. Vystavil ji na kapotě auta
Mikuláš Černák je obrovská kapitola mafiánské historie Slovenska. Je jeden z mála, který přežil boje zločineckých gangů a jediný, kdo podrobně odkryl pozadí vraždění během divokých 90. let.
Černáka zradili nejbližší a nemohl se podle jeho slov dále dívat na to, jak ho špiní. Sepsal knihu, kde popisuje roky své mafiánské historie. S kým se setkával, kdo koho zavraždil. V seznamu lidí, který předal policii, jsou jména jako Vladimír Bachleda, výše zmiňovaní bratři Danišovi či bývalý policista Gustáv Slivenský.
První vraždu spáchal Mikuláš Černák proto, aby ochránil svého bratra před basou. Ten spolu s Janem Handulem ubil k smrt Milana Schvarzbachera během potyčky v hospodě. Svědčit chtěl hospodský Miroslav Vlček, nebál se ani výhrůžek. Mikuláš Černák ho nechal zabít. Nikdo jiný si nedovolil svědčit, Vladimír Černák byl tedy svobodný.
To byl zlom, kdy si Černák uvědomil, jak „jednoduché“ je získat moc. Postupně, díky svým vražedným praktikám, získával peníze a respekt, nakonec ovládal celý střed Slovenska.
Mikuláš Černák byl chladnokrevný zabiják. Během oslavy třicítky Milana Reichela zavraždil policejního informátora Jozefa Filipa. Když byl připitý, dovlekl ho k vykopané jámě. Bez řečí ho rozstřílel. Vraždu „daroval“ Reichelovi k narozeninám.
Mikuláš Černák při snímání pout po vstupu do soudní síně 28. ledna 2000 v Banské Bystrici.
Černák šel svého času tvrdě za penězi. Dostal zakázku z Polska, zneškodnil mafiána na útěku Grzegorze Szymaneka. Když ho dopadli, Černák se postavil před něj. „Sejdeme se v pekle!“ zařval na Poláka, vložil mu do úst pistoli a vystřelil.
Černákovci některé vraždy prováděli potichu a beze stopy, jindy chtěli na své řádění upozornit. Měli podezření, že jejich člen a bývalý policista Gustáv Slivenský donáší policii. Zavolali si ho do hotelu Gerlach, kde mu uřízli hlavu. Do úst jí vložili cigaretu a položili ji na kapotu auta. Aby bylo každému jasné, o co jde, položili na hlavu ještě policejní čepici. S uříznutou hlavou skončil ještě Rudolf Hodossy, černákovci se chtěli pomstít za smrt svého člověka Michala Csemyho.
Mikuláš Černák měl zálibu v chovu koní, později se věnoval chovu tygrů. Šířily se drby, že je využíval k vraždění neposlušných. „Už mám dost těchto lhářů, kteří říkají, že moji tygři žrali lidi, že jsem jim je házel nebo že jsem někoho pro tygry zabil. Já jsem si je opatřil, dá se to ověřit a nebudu už více reagovat na nějaké třetiřadé mafiány, co se chtějí tímto způsobem zviditelnit,“ vyjádřil se přímo Černák na svém Facebooku.
Černák veřejně lituje svých činů. „Mé oběti byli většinou mafiáni a vrahové, ti, kteří si vraždy sami objednávali nebo ti, kteří se pokoušeli o fyzickou likvidaci mé osoby. Samozřejmě, že se umím vžít do pocitů jejich pozůstalých, vždyť sám jsem ztratil nejbližší,” vysvětlil s tím, že pozůstalým, kterým se měl možnost omluvit, se omluvil.
„Mikuláš Černák je jednoznačně masovým vrahem. Odhad je tak 30 až 40 vražd. To bych už popsal jako zvrácenost. On se nemá za co omlouvat, to, co spáchal, za to dostal trest a doufám, že z té basy nikdy nevyjde. Možná, že on doufá, že se odtamtud dostane. Momentálně dělá vše proto, aby namočil své kumpány ve smyslu – když já, tak i vy,“ řekl Žitný s tím, že Černáka řadí mezi psychopatické případy.
