Říká se jim obchodované ženy. Prodávají je do zahraničí na prostituci a nucené sňatky. Tři z nich nám pověděly své příběhy. Dnes hledají nový život.
Začátkem února je ve slovenském městě Svidník sychravo. Procházím hlavní ulicí, hledám sociální zařízení pro ženy. Tip mám od svidnické primátorky Marcely Ivančové.
Na bulváru v pondělí dopoledne moc lidí není. Nalevo je obrovská socialistická budova městského úřadu a policie, za ní je malé obchodní středisko. Hned za úřadem odbočím doprava mezi bytovky, pak vedle kostela doleva do zástavby rodinných domů.
„Jsou tam dívky s opravdu smutnými příběhy,“ řekla mi před půl rokem primátorka, když jsem na magistrátu řešil kauzu svidnických šiček zneužívaných italským majitelem fabriky.
-
Jak a kde funguje obchodování se ženami na prostituci a nucené sňatky
-
Proč se pasáci a zločinci zaměřují na dívky z dětských domovů na východě Slovenska
-
Jaké byly příběhy tří mladých romských dívek ze sociálního zařízení ve Svidníku
-
Na jak dlouho odsoudili jejich pasáky a kuplíře
-
Kolik jsou v Anglii ochotni za těhotnou ženu zaplatit Pákistánci a Indové
To ještě netuším, že i ve druhém svidníckém příběhu budou hrát tragickou roli Italové a znovu půjde o zneužívání žen. Ale mnohem drsnějším způsobem.
Johana (25)
Narodila se ve Vranově. Neznala mámu ani tátu. Od tří let vyrůstala ve Velkých Kapušanech. V největším dětském domově na Slovensku. Odešla odtud, když jí bylo 19.
„Na Kapušany nevzpomínám dobře. Nenašla jsem tam hodně pochopení. Spíše ponížení. Necítila jsem žádnou podporu vychovatelů. Měli takové různé řeči. Že pokud vyjdu z domova, budu muset žebrat a tak,“ nesměle začíná rozhovor mladá, útlá Romka s jemnými rysy obličeje.
Má na sobě sportovní boty, bílé kalhoty, bílou mikinu a tenkou červenou péřovou větrovku bez rukávů.
Lidé říkají, že to přebolí. Ne, nepřebolí. Musíte se s tím naučit žít. Jen doufám, že půjdu do nebe. Věřím, že jsem na dobré cestě.
Očnímu kontaktu se vyhýbá, rukama si svírá kolena a dívá se do země. Občas rychle zamíchá kávu a přes stůl se podívá na vedoucí. Mluví potichu, ale srozumitelně. Bezchybnou češtinou.
„Bydlela jsem potom v Prešově v zařízení ‚Domov na půli cesty'. Z dětského domova jsem chtěla co nejdříve odejít. Užívat si život. Ale cítila jsem se jako odpad. Jako by mě vyhodili do kontejneru. Na půli cesty v Prešově jsem nebyla dlouho. Po pěti měsících jsem odešla do zahraničí.“
Ptám se proč. Odpovídá, že se snažila najít si práci, žila pouze ze sociální dávky. V Prešově zkusila i hazard, žebrání a alkohol. Že ten život nestál za mnoho, ale ji to bavilo, protože měla svou komunitu. Partu. Pak poznala staršího muže. Říkejme mu Jozef. Nabídl jí vysněnou práci.
„Strašně jsem chtěla pracovat. Vydělat si a mít něco svého. Mít peníze. Nabídl mi práci číšnice v Itálii, slíbil mi dobrý plat. Moc jsem se radovala. Jakmile jsme přijeli do Itálie, zjistila jsem, že všechno je lež,“ říká Johana.
„Hned za italskými hranicemi zastavil na benzínce. Řekl, že nemá peníze a nabídl mě třem chlapům. Byla jsem v šoku. Tehdy jsem si uvědomila, že to bude špatné. Cestovali jsme dále na jih Itálie. Když jsme přijeli do města, vysadil mě na ulici a řekl: ‚Toto je tvá práce‘,“ vybavuje si traumatické vzpomínky Johana.
Co se dozvíš po odemknutí?
- Jak Johanu roky vykořisťovali v Itálii na prostituci
- Jak se řešily spory mezi prostitutkami na ulici italského města
- Jaký trest dostal od soudu muž, který ji prodával
- Proč a za kolik prodala Milenu vlastní matka na sňatek
- Jak se Alice stala v Belgii prostitutkou a proč ji prodali na sňatek
- Jak se obchodování s lidmi podepisuje na psychice zneužitých žen