Do charity ji přivedl pasák. Dejte ji trochu dohromady, v září si po ni přijdu, řekl

Bydlela s Josefem v hotelu. Dal jí mobil, přes který se mohla dovolat pouze jemu. Během sedmi měsíců vypadaly téměř všechny její dny stejně. Včetně víkendů. Jeden jako druhý. Děsivě.

„Ráno jsme vstali o páté a šli jsme do restaurace na kávu. Většinou mě někomu nabídl už tam. Od sedmé ráno do sedmé večer jsem byla na ulici. Pak jsem šla na hotel, který nám platil z toho, co jsem vydělala. Osprchovala jsem se a večer jsem měla další zakázky. Po domech, po hotelích, v autech. Takto jsem fungovala do třetí ráno,“ říká tichým hlasem Johana.

Aby to zvládala, Jozef jí dával šňupat drogy. Nevěděla, co to je, věděla jen, že pokud chce vydržet, musí to vtáhnout do nosu. Cítila po tom velkou energii, vládala. Takto to šlo více než půl roku. S krátkými přestávkami.

„Teď už nevím, po kolika měsících jsem musela mít pár dní volno. Dostala jsem strašné bolesti. Nemohla jsem stát ani na nohách. Tehdy mě vzal zpátky na Slovensko. Za dva týdny jsme se vrátili. Celé dny mě kontroloval, ať jsem byla kdekoliv, vždy věděl kde jsem,“ říká. 

V Itálii je prostituce legální, veřejné domy ale povoleny nejsou. Prostituce zde není nijak regulována. Odehrává se hlavně na vyhrazených ulicích a hlavních silnicích na okrajích větších měst. 

San Severo na jihovýchodě Itálie je krásné město. Pro Johanu nebylo

Takovým je i San Severo na jihovýchodě Itálie. Historické kamenné město má 55 tisíc obyvatel.

Nachází se v kraji Apulie, v provincii Foggia. Kromě toho, že je to sídlo biskupa, velmi dobře se zde daří i prostituci. Místní policie ji toleruje.

Na obchodování a zneužívání dívek z dětských domovů se pasáci a zločinci zaměřují nejvíce. Je to pro ně mnohem menší riziko. Pokud se jim něco stane, nikdo ty dívky nebude hledat.

„Samozřejmě, že se u mě zastavovali policisté. Ptali se, jestli to dělám dobrovolně, jestli jsem tu sama, kde bydlím. Lhala jsem, řekla jsem, že jsem sama a dělám to dobrovolně. Bála jsem se o život. Jano tam měl hodně kamarádů. Přemýšlela jsem i o útěku, ale nevěděla jsem, jak bych se odtud mohla dostat. I když jsem měla šanci, strach mi to nedovolil.“

Johana si v San Severu našla italského kamaráda, chtěla s ním utéct. Dohodli si místo a čas. Nakonec to nevyšlo. Jazyková bariéra a strach byly silnější.

Riskantní útěk nakonec vzdala. Zkoušela i charitu, Jozef ji ale nespouštěl z očí. Když se jí v charitě ptali, zda ji nezneužívá a neprodává, mlčela. Seděl vedle ní.

„Pamatuji si, že jsem musela pít hodně vody a jedla jsem hodně ovoce. Byla jsem velmi žíznivá. Za den jsem měla vždy minimálně 10 klientů. Několik set eur, vše co jsem od nich dostala jsem odevzdala Josefovi. Za sedm měsíců to bylo více než 45 tisíc eur. Zneužíval mě i on. Na druhou stranu jsem v něm stále viděla takovou otcovskou autoritu,“ pokračuje Johana.

„Zažila jsem tam různé incidenty. Jednou ke mně na ulici přišel klient. Dívce, za kterou tam chodil pravidelně, se to nelíbilo, zavolala svému pasákovi. Přijel v autě, skoro mě srazil, pak mě chytil a hodil o zem. Vůbec jsem mu nerozuměla. Nebyl to Ital. Strašně vřískal.“ 

31. prosince 2014 ji Jozef odvezl na oslavu do bytu ve městě. Zatímco se vedle bavila partička Italů, ona seděla na posteli v druhém pokoji. Silvestrovská noc. Alkohol, drogy, zábava, sex. Vystřídalo se na ní 21 mužů.   

Po sedmi měsících se italské policii podařilo vypátrat Johanina pasáka Jozefa. „Našli jeho auto, přišli za námi na hotel a řekli mu, že pokud mě do tří dnů neodveze zpět na Slovensko, budou to řešit.“ Tak se Johana dostala z italského pekla.

„Ještě stále mi drželi místo v domově na půli cesty v Prešově. Nadělali jsme tam potom nějaké výtržnosti, tak mě odtud vyhodili. Zůstala jsem sedět sama na lavičce. Tehdy se ke mně otočili zády i kamarádi. Byla jsem zraněná, chtěla jsem si sáhnout na život.“

„Nakonec jsem zašla za vedoucí domova a zeptala se, jestli nezná nějaké zařízení pro ženy. Zavolala do Svidníka. Odpověděli jí, že v sociálním zařízení mají volné místo. Stále jsem byla v kontaktu s Josefem. On mě i odvezl do Svidníka,“ říká.

Dnes je Johana ve svidníckém centru pro ženy šestý rok. Přijala ji Helena Pánková. Na ten den si vzpomíná velmi dobře.

„Ano, přijela sem se starším chlapem z Prešova. Když jsem otevřela dveře, chlápek mi říká: ,Dejte ji tu trochu dohromady, já si po ni v září znovu přijdu.' Hned jsem věděla, která bije,“ vzpomíná Pánková.

„První tři měsíce byly špatné. Johana byla velký nervák, nezapadla do kolektivu. Když se na skupinových terapiích mluvilo o mužích, kousalo ji svědomí, reagovala jako první. Záměrně jsem ta témata otevírala. Po čase se mi se vším svěřila. Otevřeli jsme její případ pro policii a začali trestní stíhání,“ vysvětluje vedoucí. 

Jozef Johanu stále navštěvoval, nosil jí věci a peníze. Nejprve ho popisovala jako „hodného strýce“, který jí pomáhá. Později ho začali sledovat kriminalisté, takže přerušit kontakty s ním nesměla. Nakonec ho zatkli a začal soudní proces.

Helena Pánková viděla, že Johana je inteligentní dívka, proto se rozhodla za ni bojovat u soudu.

Doporučeno

Jaký gadžo, takový Rom aneb proč Romové nežijí jako bílí? (Rozhovor) 3. října 2019 v 11:04

Věc začala, jako obchodování s lidmi, vyšetřovat Národní jednotka boje proti nelegální migraci. A pro Johanu začalo další trauma. Vypovídala šest hodin, následovaly psychologické a psychiatrické posudky, dokazování a osm soudních jednání v Prešově.

Najednou se odmlčí, skloní hlavu a tiše pláče. Nejsou slyšet žádné vzlyky. Dlouho ze sebe nemůže vydat ani hlásek.

„Hodně lidí mi nevěřilo, bála jsem se vypovídat. Velkou oporou mi byli policisté z národní jednotky, dodnes jim za to děkuji...“ vzpomíná Johana. Najednou se odmlčí, skloní hlavu a tiše pláče. Nejsou slyšet žádné vzlyky. Dlouho ze sebe nemůže vydat ani hlásek. „Johanko, kašli na to, máš to už za sebou. Už nad tím ani nepřemýšlej,“ utěšuje ji vedoucí.

„Víte, ti policisté nám byli neskutečně nápomocní. I nad rámec své práce. Chodili s námi na každé jedno jednání. Proto jsem psala ministrovi, bylo to něco výjimečného. Nakonec je i ocenili,“ vysvětluje Helena Pánková.

Proces skončil tak, že Josef dostal na prešovském okresním soudu trest 15 let odnětí svobody nepodmíněně. Po odvolání na prešovském krajském soudu mu okresní soud snížil trest na 4 roky.

„Momentálně je už na svobodě, takže si odseděl tak dva roky. Johaně přisoudili kompenzaci 23 tisíc eur. Otázka je, zda ty peníze od něho i získají zpět,“ dodává Pánková a nespokojené kroutí hlavou.

Doporučeno

Pátrali jsme, jak žijí lidé bez domova na východě Slovenska a narazili jsme na les, kam se chodí za sexem 13. září 2019 v 14:53

V posuzování jeho viny a délky trestu prý udělal okresní soud chybu. Možná udělal chybu i někdo jiný. A možná by si soudci měli na jeden den vyzkoušet italský život zneužívaných dívek z východní Evropy. Možná by se jim pak změnil pohled na „těžký“ život slovenských pasáků.

Johana má ještě život před sebou. Ve Svidníku se dala pokřtít, třetí rok studuje v Trebišově pečovatelství. Říká, že ještě i dnes cítí strach. Stále se jí vracejí chyby, které udělala. Dodnes ji to ničí.

„Lidé říkají, že to přebolí. Ne, nepřebolí. Musíte se s tím naučit žít. Jen doufám, že půjdu do nebe. Věřím, že jsem na dobré cestě,“ dodává.

Nevím, co se děje, ale dnes k nám ve zvýšené míře přicházejí mladí lidé z dětských domovů. Problém je, že přicházejí už jako psychiatričtí pacienti. Na těžkých lécích. 

Milena (24)      

Když jí otce zavřeli a máma odešla do Anglie, skončila se sestrou v dětském domově v městské části Čemerné, ve Vranově nad Topľou. Z domova putovala po osmnáctých narozeninách znovu k otci. Chtěl, aby se vdala, a tak se vdala. Manžel ji bil, těhotná od něj utekla znovu k otci.

Tehdy jí začala volat matka z Anglie. Ptala se, jestli je ještě těhotná, přesvědčovala ji, aby přijela za ní, že se tam bude mít dobře.

„Říkala mi, že pro mě má dobrou práci, nějaké úklidy. Já jsem tam moc jet nechtěla. Nakonec za mnou i za otcem přišli dva chlapi. Otci domluvili a mě posadili těhotnou do autobusu do Anglie,“ říká Milena.

Ve Svidníku je třetí rok. Obrovské třpytivé náušnice jí padají téměř na ramena. S mluvením žádný problém nemá a stále se chichotá. Příběh je ale potrhaný a nesouvislý. Vedoucí ji musí často doplňovat a opravovat. Říká, že Milena je taková zasněná.

„Docestovala jsem do skotského Glasgow a byla jsem překvapená. Namísto mámy mě tam čekal další muž. Vzal mě do bytu, kde bylo mnoho podobných dívek jako já. Byli jsme tam nějaký čas, už se nepamatuji jak dlouho. Jednoho dne přišel Pákistánec a řekli mi, že budu jeho žena. Že si mě koupil, že mě prodali. Porodila jsem tam chlapečka Marka, napsali ho něj,“ vysvětluje.  

„Klasický případ obchodování s lidmi. Jmenuje se to nucený sňatek. Pokud má v Anglii Pákistánec dítě, je velký předpoklad, že získá britské občanství,“ doplňuje Helena Pánková.

Později se Milena dozvěděla, že to celé zorganizovala její máma. Mladé ženy v jiném stavu jsou nejžádanější. Milenu prodali za 9 tisíc eur. 

„Několik měsíců jsme bydleli s Pákistáncem a jeho bratrem. Moc jsem se jich bála a stále jsem plakala. V bytě byla velká zima, Marka jsem stále oblékala, ale byl nachlazený. Byla mu zima. Pak přišla sociální služba a Marka mi vzali. Později k nám do bytu přišla policie a poslali mě na Slovensko. S mámou jsem se ani nepotkala,“ vysvětluje. 

Zpět na Slovensko se dostala v polovině roku 2017. Její dítě je stále v anglickém dětském domově. Chlapeček měl jít k adopci, ale kvůli vyšetřování celého případu ji pozastavili.

„Byli tu už vyšetřovatelky ze Skotska. Poté bylo soudní líčení tam. Přes telemost jsme se ho z Humenného zúčastnily i my. Dva romské zprostředkovatele usvědčili, nyní už sedí za mřížemi,“ říká Helena Pánková.

Doporučeno

Mafián Reichel: Když jsem vešel do místnosti, gangsteři mu řezali hlavu 28. července 2019 v 14:48

„Myslíme si, že Milena má právo být se svým dítětem. Snažíme se ho dostat soudní cestou zpět. Je to slovenský občan, patří podle mě na Slovensko, ke své mámě,“ dodává.

Milena se vždy ráda pěkně oblékala. Baví ji šít a vyšívat, když může, pracuje venku na zahrádce. Motivovali ji, aby šla na praktickou školu. Začala studovat cukrářství v Snině.

Nikdo mě v tom výkladu nechtěl. Až přišel jeden Ind a řekl mi, že si mě vezme za ženu. Byli jsme se oddat v Dánsku. Až později mi došlo, že mě prodali.

Alica (35)

Když vstoupí do místnosti o jedenáct let starší Alenka, prostor se znovu naplní spontánním smíchem. Vedoucí o ní říká, že se směje téměř vždy. A že nic nepotřebuje. Navzdory smutnému příběhu, který jí před pár lety život připravil.

„Tak řekni něco o tom svém Indiánovi,“ vybízí ji hned na začátku.

Alenka se narodila v Šaci, vyrůstala v osadě. V obci Háj, nedaleko Moldava nad Bodvou (Slovensko). Pouze s mámou a sestrou. Otce nikdy nepoznala. Jako svobodná maminka porodila dvě děti.

Před třemi lety odešla spolu s další Romkou do Belgie. Děti nechala s mámou v osadě, po půl roce skončily v dětském domově. Babička se o ně nestarala. Přesvědčila ji a obchod zprostředkovala košická zločinecká organizovaná skupina.

Nejprve pracovala jako prostitutka z východní Evropy ve výkladní skříni na vykřičené ulici. V Belgii je prostituce povolená. Prostitutky jsou podnikatelky. Odvádějí daně, mají i své odbory.

„Nikdo mě v tom výkladu nechtěl. Až přišel jeden Ind, já mu říkám Indián. Byl ode mne mladší. Rozhodl se, že si mě vezme za ženu. Byli jsme se oddat v Dánsku. Až později mi došlo, že mě prodali na nucený sňatek, “ říká Alice. 

S Indem, už jako jeho manželka, odešla do Rakouska. Tam s ním žila tři roky. V Rakousku je nepřetržitě kontrolovala policie, takže Alice byla většinu času zavřená v bytě.

„Měl ještě jednu ženu. Po mně se stále díval jeho strýc, též Ind s turbanem na hlavě. Jednoho dne jsem se rozhodla, že odejdu. Když jsem přišla domů, zjistila jsem, že děti jsou v dětském domově na Uralské ulici v Košicích,“ pokračuje Alice. 

Ve Svidníku je třetí rok. Přivedli ji sem policisté poté, co se vrátila na Slovensko a neměla kde bydlet.

Když jim řekla svůj příběh, zapadl do mozaiky známého případu organizované košické skupiny, která ji prodala do Belgie. Dnes si už mnozí její členové odpykávají nepodmíněné tresty.

„V dubnu minulého roku za ní přijel manžel Indián i se strýcem. A naše Alenka se znovu zbláznila a rozhodla se, že jde s nimi zpět do Rakouska. Pak zjistila, že na ni napsali nějaké zadlužené firmy, takže se po půl roce vrátila zpět,“ říká Helena Pánková.

S dětmi se může vídat pouze v dětském domově, do péče jí ho jejich soudkyně dát odmítla. Když po krátkém rozhovoru odchází z kanceláře, se smutkem v očích se podívá na vedoucí a řekne: „Včera mi Indián zase volal. Chce abych šla do Rakouska.“