Pátrali jsme, jak žijí lidé bez domova na východě Slovenska a narazili jsme na les, kam se chodí za sexem

Pak se otevřou dveře řidiče. Pomalu z nich vystoupí šedivý sedmdesátník s pěšinkou na temeni. Pomalým, nejistým, kolísavým krokem přejde k zadním dveřím, otevře je a stáhne si béžové kraťasy.

Pravou rukou se opře o horní rám dveří, levou šmátrá v útrobách auta, aby našel a chvíli správně přidržoval první zdroj jeho polední rozkoše. Za pár minut polohu změní. Z otevřených dveří vykouknou černé pantofle. Mezi nimi se rytmicky a trochu těžkopádné rozpohybují velké bílé půlky fordového náruživce.

Tak toto nevymyslíš, říkám si v duchu. Skrytý v houští, se zatajeným dechem a váhavým prstem na spoušti, si připadám úplně jako voyer. 

Po několika minutách akce končí. Milenec vítězně zabouchne zadní dveře, vytáhne si gatě, odkymácí se za volant, nastartuje a celá ekipa odjíždí.

Lesní tábor

Je pravé poledne. Teplota se právě vyšplhala na 33 stupňů Celsia. V Prešově začíná nefalšované infarktové odpoledne. V ten den už žádné další lidi ani auta v charitním lesíku nepotkám.

Doporučeno

Krvavý masakr Vietnamců. Svobodu může okusit známý mafián i další doživotně odsouzení vrahové 23. srpna 2019 v 9:28

Najdu jen několik opuštěných bivakových squatů. Míst, které spolu sdílejí, přespávají, a kde jedí lidé bez střechy nad hlavou. Největší z nich je ukryt jen několik desítek metrů od zadní brány charity. Připomíná opuštěné, trochu hororové, stanové městečko.

Lesík u prešovské ulice Pod Táborom na Sekčově. Zde žijí lidé bez domova

Mezi rozházenými matracemi, kartony, šaty a botami se povalují hrnce se zbytky jídel. V nedojedených polévkách smíšených s dešťovou vodou nehybně kyne utopený hmyz. Prázdné tašky, pytle a igelitky lemují pozůstatky dětských hraček, zalepené hlínou a listím.

Nad tím vším visí v tropickém vzduchu cáry různobarevných fólií, celtoviny a přikrývek. Uprostřed ambulantního zátiší stojí prázdná židle, kolem ní se válejí špinavé talíře, rozbité hrnky a betonová kostka s nápisem 22 kv VSD.

Lesní tábor v Prešově 

Na kmenech a větvích stromů je porozkladané spodní prádlo, kalhoty, trička, ponožky. Spouští fotoaparátu bezmyšlenkovitě mapuji kruté pozůstatky příběhů lidí, kteří nemají střechu nad hlavou na odvrácené straně třetího největšího města této země.

Když strojíš hostinu, pozvi žebráky a mrzáky, chromé a slepé. (Lukáš 14)

Prešov: 89 000 obyvatel, 250 osob bez domova

Na místo činu se vracím druhý den. Vcházím do zadního dvora charity. Za plotem na louce se pasou tři kozy. Krmí je vysoký hubený muž v černém tričku a teplákách.

Jozef, 55

„Vždy jim ručně nakosím, dostávají i chleba. Podívejte, jaké jsou krásně vypasené. Musíme je mít přivázané, neboť by utekly. Na druhé straně to není dobře oplocené,“ vysvětluje mi 55letý Jozef, rodák z blízkých Petrovian, který v prešovské charitě bydlí už čtvrtý rok a stará se zde o zvířata – slepice a kozy.

Jozef pracoval na stavbách, v dole, uklízel v Tescu. Před osmi lety musel jít na operaci srdce. Ztratil práci i bydlení a od té doby je na invalidním důchodu. Před rokem a půl se oženil, nyní uklízí v Kauflandu. Se ženou, kterou potkal zde v charitě, se chystají pronajmout si malý byt a postavit svůj dosavadní neveselý život na rovné, pevnější nohy.

Doporučeno

Nejprve našli žádost o výkupné, potom mrtvé tělo 6leté dcery ve vlastním sklepě. Vražda JonBenét Ramsey je stále nevyřešená 22. srpna 2019 v 12:48

Róbert 46

Když vycházím od vedoucího charity, před zadní bránou sedí skupina Romů. Několik mužů, žen, mnoho malých dětí. Přisednu si a začnu se ptát.

„Dělal jsem v Irsku kuchaře, ale vyhostili mě. Chytili mě, jak jsem řídil bez řidičáku. Pak jsem tu bydlel čtyři roky sám. Když jsem si vzal ženu a narodilo se nám první dítě, věci se zkomplikovaly. Museli jsme z ubytovny odejít. Už rok a dva měsíce jsme na ulici. Několik měsíců bydlíme i s naším miminkem zde nedaleko v keřích,“ stěžuje si 46letý Róbert. Po neshodách s vedením musel z charity odejít, dnes se sem pravidelně se ženou chodí alespoň sprchovat.

Nouzové obydlí rodin Róberta a Štěpána s malými dětmi. Prešov, ulice Pod Táborom

Ukazuje mi, kde bydlí. Na druhé straně budovy, směrem na sídliště Sekčov, je louka zarostlá křovinami. Asi sto metrů od hlavní silnice stojí v keřích malý, sotva metrový stan. Uvnitř jsou staré matrace, karimatky, plno přikrývek, žába na nafukování matrací a malá skříňka. Na ní jsou postaveny pleny a dětská láhev se Sunarem.

„Bydlíme tu se ženou a ročním synem. Před dvěma týdny se nám narodila dcera. Dnes jsme ji museli dát do ústavu, nejsme schopni se o ni postarat,“ říká Róbert.

O pár metrů dál bivakuje další rodina, Róbert mi ukazuje, kde se ženou a třemi dětmi přespává 22letý Štefan. Nekompletní polovina stanu je připevněna na větve, druhá polovina bílé matrace, tašek se šatstvem a dalšími věcmi, je přikrytá vlhkým igelitem.

Doporučeno

CzechTek 2005: Subkulturní událost roku rozehnaly stovky těžkooděnců slzným plynem a vodními děly 17. srpna 2019 v 16:21

Vladimír, 57

Do 47 let měl skvělý život. Třicet let pracoval na poště. Žil s rodiči v Prešově, hodně cestoval. Pak se všechno pokazilo.

„Měl jsem perfektní práci i rodiče, procestoval jsem téměř celý svět. Rodiče mi zemřeli a přišel jsem o byt. Jako rozmazlený jedináček jsem se dostal do rukou špatným lidem, nakonec jsem na to doplatil,“ říká na druhém patře, v malé kuchyňce prešovské charitní ubytovny, 57letý Vladimír. Vypadá o deset let mladší, celkem spokojeně. Z talíře před sebou obírá od kostí uvařené kuře.

Vladimír je v prešovské charitě už šestý rok, navzdory pohnutému osudu je spokojen

„Nejprve jsem bydlel všude možně po kolejích, ale postupně mi došly peníze a ocitl jsem se na ulici. Procházel jsem se po kolejích, měl jsem všelijaké myšlenky. Nakonec jsem vytočil 155 a skončil jsem na psychiatrii,“ pokračuje ve svém příběhu.

Z prešovské psychiatrie přišel rovnou sem. První noc z ubytovny utekl. Časem si zvykl, dnes je zde šestý rok.

„Dva roky jsem pracoval na městském úřadě. Momentálně nedělám nikde, od července jsem na podpoře. Abych si přivydělal, prodávám časopis Cesta, který vydává charita. 40 hodin měsíčně zde musíme odpracovat. Za ubytování se platí, poplatek závisí na výši příjmu. Sekáme, staráme se o ubytovnu i okolí, o zvířata, vyrábíme obálky a podobně,“ vysvětluje bývalý pošťák.

„Mám na co vzpomínat, větší část svého života jsem se neměl špatně. Myslím, že lidé jsou na tom i hůř než já,“ dodává s úsměvem na tváři.

Ubytovna charity v Prešově.

Košice: 239 000 obyvatel, 800 osob bez domova

Přesouvám se do Košic. Tentokrát si jdu pro tip do římskokatolické arcidiecézní charity, která v největším městě slovenského východu pomáhá lidem v nouzi podobně jako řečtí katolíci v Prešově.

"Samozřejmě městský park u nádraží, Alžbetina, okolí Dómu svätej Alžbety na hlavní a také Bosákova ulice, kde máme ubytovnu," zní opatrná odpověď pracovnice kanceláře v centru města.

Park u nádraží v Košicích

Venku, v parku u nádraží, je to mnohem smutnější liga. I v porovnání s Prešovem. Většinou ležící alkoholici, či osoby bez přístřeší na vozíčku. Něco silného a neidentifikovatelného mi nedovolí přistoupit, vzbudit je z každodenní noční můry a zeptat se na jejich život. Pouze mechanicky fotím. Potom vycházím z parku směrem do centra, na košický bulvár rušné Alžbetiny ulice.

Ještě této noci si vyžádají tvou duši, a čí bude to, co jsi nashromáždil? (Lukáš 12)

Marián (70) a Marek (30)

Narodil se na Vodné ulici v Košicích. Deset let pracoval v kultuře, pak cestoval s českým cirkusem Humberto. Stavěl šapitó, nosil rekvizity, cestoval po Česku a Slovensku.

Muž s berlí dnes žebrá na Alžbetině. Říká, že peníze potřebuje na léky. Pokud mu to finance dovolí, bydlí na ubytovně ve Strážské, kam cestuje vlakem zdarma.

„Vyndali mi z nohy cévu, alkohol pít nemohu, tak musím jíst hodně léků. Do Košic si chodím vydělávat pouze na tabletky,“ říká 70letý Marián na invalidním důchodu.

Doporučeno

Bratrstvo vlků: Vlkodlaci existují, žijeme jako lovci a sběrači 30. června 2019 v 21:51

O pár metrů dál sedí na parapetu prodejny s luxusními šaty malý hnědovlasý muž se strnulým pohledem. Před sebou má hnědý pruhovaný plastový kelímek od kávy. Na rukou drží spícího chlapce.

Milanko má rok a sedm měsíců, jeho otec Marek nedávno dovršil třicítku. Jejich domovem je romská osada Mašličkovo, blízko pověstného košického Luníku 9.

„Bydlíme v chatrči, žebrat chodím na jídlo pro sebe a pro děti, ale nevyděláte zde mnoho. Za celý den nějakých sedm, osm eur,“ odpovídá mi na otázky mladý muž. Jinak mu do řeči moc není.

Marián i Marek žebrají na Alžbetině ulici. Potřebují léky a jídlo

Alžbetina a Hlavní ulice v Košicích blízko Dómu svätej Alžbety

Milan (55) a Pavol (49)

Před budovou charity na Bosákově ulici, těsně vedle řeky Hornád, se jako obvykle v tomto čase, shromažďují hladoví lidé. Řeholnice zde každý den během celého roku o jedné odpoledne, desítkám lidí v nouzi podávají polévku.

Bosákova ulice v Košicích. Řeholnice podávají hladovým polévku a pomocnou ruku

„Jsem dlouhodobě u bratra na chatě, pohádal jsem se s manželkou, domů jít nemohu. Momentálně jsem bez peněz i bez práce, tak sem chodím na polévku,“ vysvětluje situaci 55letý Milan, ukrytý před sluncem ve stínu nedalekého parku.

„Bratra otravovat nechci, dost je už to, že mi dal k dispozici chatu. Mám dvě dospělé dcery. Ale ty mají své problémy a malé děti, takže je nechci zatěžovat,“ dodává smutně.

„Nazdar bratm! To máš jakého feši psíka, more?“ vítá čistokrevným dialektem Milan příchozího kámoše a jeho přítelkyni.

„Činča se jmenuje, našli jsme ji na ulici. Teď je s námi, půjde se vykoupat do Hornádu, je jí horko,“ odpovídá mu Pali a z tašky vytahuje dva půllitrové tvrzené papírové kelímky na polévku.

Pali: V garáži, na chatě a každý den k Hornádu na polévku

Pali je na ulici 16 let. V zimě bydlí na chatě za městem, v létě v garáži blízko centra. Příležitostně pracuje jako stavební dělník. Před šestnácti lety vyšel z basy za rvačku a krádeže aut. Od té doby je na ulici.

„Darmo, že je člověk chudák, i na ulici se musí o sebe starat. Já jsem se nikdy nenechal opustit a zanedbat,“ říká Pali. 

„Když se umíte postarat, dá se v Košicích přežít docela dobře. Něco mi donesou lidé a nějaké peníze si na tu wifonku od lidí vždy seženu,“ dodává.