Navštívili jsme nejznámější ghetto na severu Čech.
„Dobrý den, co potřebujete?“ Na udusaném trávníku před průhlednou vybydlenou budovou jednoho z nejobávanějších českých ghett nás zastavuje romský mladík se psem.
Vysvětlujeme, že máme domluvený rozhovor v tamním Domě romské kultury. Kluk přikyvuje a odchází pryč. Jsme překvapeni, jak slušně nám odpověděl, ale o pár metrů dál – od jiného, zhruba osmiletého kluka, který zrovna projížděl na kole – nás fráze „co si fotíš, mrdko“ uvede zpět do šedé reality.
Přítomnost fotografů a novinářů tady nemají rádi, stejně jako návštěvy cizinců. Na zbloudilce zírají značně nedůvěřivě. To ostatně dokazují pohledy směrem k nám od početných skupinek lidí scházejících se u panelákových domů. Tvoří je zejména muži všech věkových kategorií. Opodál nás sledují hlavy shlížející z oken ven.
Do sídliště jsme vcházeli bez předsudků a jen s malým množstvím informací o životě uvnitř. Možná to byla chyba, tamní napětí může člověka bez zkušenosti s vyloučenou lokalitou mírně zaskočit.
- jak se Chanov v posledních letech změnil;
- kolik tady žije lidí;
- jaká je zde nezaměstnanost;
- co tu dělají děti po škole;
- jak to vypadá v kulturáku, který vede pan Nebesař;
- co si myslí pan Nebesař o seriálu Most!;
- kolik žáků chodí na chanovskou základku;
- proč se její absolventi málokdy stěhují mimo sídliště;
- proč školu často nedokončí;
- jak v Chanově fungovaly romské rodiny před revolucí a jak fungují teď;
- co mladým v Chanově nejvíce chybí;
- jak lze věci změnit.
O chanovském sídlišti toho bylo za poslední dobu řečeno mnoho. Koncem února na České televizi vyvrcholil seriál Most!, jehož poslední díl sledovalo 1,6 milionu lidí. Šlo za poslední dobu o nejúspěšnější televizní projekt s ambicí vymýtit předsudky vůči Romům a rozptýlit napětí v české společnosti.
Povedlo se? Rozhodli jsme se navštívit sídliště Chanov tři měsíce po konci seriálu. Jak se záhy dozvídáme, nezměnilo se vůbec nic. Naopak, situace uvnitř ghetta se stále zhoršuje.
Neteče tu teplá voda a lidé žijí v začarovaném kruhu
Chanovští jsou otrávení. Sídliště alespoň jednou do měsíce navštíví televizní štáb, politici se sem jezdí jen vyfotit a žádná změna nepřichází. „Nemyslím si, že se někdo na rozhovor najde. Lidi se tady bojí, většina se cítí ohrožena,“ odpovídá nám dlouholetý obyvatel sídliště na žádost o rozhovor. Vyrážíme tedy za Martinem Nebesařem, ředitelem Domu romské kultury, který na sídlišti pracuje už přes 15 let.
Vítá nás s úsměvem a po rychlém stisknutí ruky nás bere na prohlídku sídliště. „Když jsme sem v roce 2002 přišli, tenhle dům byl totálně zdevastovaný,“ říká o současném Domu romské kultury. Za tu dobu se podařilo vybudovat dílny, učebny a volnočasová zařízení. Rekvalifikačními kurzy zde prošlo zhruba tisíc lidí a 200 až 300 lidem pomohly najít práci. „V kulturáku nebyly žádné sociálky ani topení. Byl tam jeden kohoutek se studenou vodou a zničená okna, která nešla zavírat,“ pokračuje a ukazuje na zrekonstruovaný kulturní dům stojící uprostřed sídliště.
Místní pana Nebesaře považují za součást života na sídlišti. Mezi lidmi tady má řadu dobrých přátel a podle upřímných přání dobrého dne od lidí, které potkáváme, si jej váží.
Martin Nebesař
Po levici máme opuštěnou mateřskou školku. „Teď v Mostě je povinné, aby děti před nástupem do školy odchodily rok ve školce. Proto se děti odsud musí vozit do Mostu. Je to nešťastné řešení,“ posteskne si. Na sídlišti prý mají na dvě hodiny každý den dětskou doktorku, funguje zde obchod a trafika, ale místní stejně musí chodit do Mostu. Sídliště Chanov soběstačné není.
Vizuálně se sídliště za poslední roky změnilo a důkazy vidíme všude kolem sebe. Od roku 2013 šly k zemi tři zdevastované domy, ze kterých před demolicí zbyly už jen průsvitné skelety. Opravy se dočkaly čtyři paneláky, které byly zatepleny a dostaly nový nátěr. Jen v jednom z panelových domů jsou ve všech bytech sprchové kouty s bojlery. Teplá voda na Chanově jde jen do topení, do kohoutku nikoli. Plyn tu nebyl zavedený nikdy. „Lidé si musí pořizovat průtokové ohřívače nebo bojlery, když na to mají. Když na to nemají, tak si vodu ohřívají třeba v pračce,“ konstatuje ředitel Domu romské kultury.
Všechny byty v Chanově patří městu. To zde přes akciovou firmu provozuje i ubytovnu pro lidi, kteří dostanou výpověď z bytu nebo jsou v bytové nouzi. Takové byty nejsou vytápěny a jejich obyvatelé mají k dispozici jen elektřinu a zimu tak musí zahánět přímotopy nebo akumulačkami.
Dalším problémem souvisejícím s bydlením jsou služby – vytočená voda není měřena na byty ale na celý dům. „Když se procházíte kolem sklepů, slyšíte, že teče voda. A někdo to platit musí,“ říká Nebesař a doplňuje, že problém je i s vytápěním. „Jsou tu i vybydlené části bytu, které nejsou uzavřené, a tak se topí pánu bohu do oken.“
Na sídlišti prý žije 1000 až 1300 lidí. Přesné číslo určit ale nejde, jde jen o kvalifikovaný odhad. Na otázku, jaká je zde nezaměstnanost, Nebesař krčí rameny. „Odhady nám říkají, že nezaměstnanost je kolem 80 %. Ale řada lidí dělá načerno. Kolik, těžko říct. Není to tak, že by ti lidé nepracovali. Pracují, ale nemají smlouvu.“ Načerno místní zaměstnávají prý hlavně stavební firmy. Je to zapříčiněno vážnou dluhovou situací: Kdo nemá peníze, tak si je půjčuje, ale nemá na jejich splácení. Pokud by si našel legální práci, výplatu mu budou strhávat přímo z účtu.
Jak se ukazuje z další rozpravy s ředitelem Domova romské kultury, problémy Chanova připomínají hlavně začarovaný kruh. Děti zda často končí už na základce a málo jich jde na střední školu. „Pak dělají nádeníky načerno, kradou nebo fetují. Proto se je snažíme vzdělávat, abychom jim sehnali práci. Když pak nemají peníze, vezmou si půjčku, dostanou exekuci a kvůli tomu nemůžou jít pracovat legálně. Zaměstnavatelé jsou rádi, protože ušetří na odvodech, ale tomu klukovi se něco stane a je bez peněz. A bez nich si nemůže dovolit platit nájem nebo energie, tak ho odstřihnou nebo vystěhují.“
Chanov má nálepku, kterou není možné sloupnout
Problémy ale nemá jen Chanov. Týkají se celého Mostu, kde je jedna z největších nezaměstnaností v České republice. Po útlumu v těžebním průmyslu v 90. letech se nenašla alternativa.
Sídliště, kam se člověk dostane jen pro vyasfaltované lesní pěšině nebo autobusem, je od města izolované. „Málokterý Mostečák přijede do Chanova. Ostatně, co by tady dělal? Spousta lidí z Mostu tady nikdy nebyla. Myslí si, že to tady je hrozný. A ono je, ale ne tak jako před dvaceti lety,“ říká Nebesař a doplňuje, že v Chanově jsou sice rozbourané domy, ale je zde čistěji než v Mostě.
Chanov má podle něj nálepku, kterou není možné sloupnout. Je to sice nejznámější české ghetto, ale už není nejhorší v republice. „Kolikrát jsem si zapomněl zavřít auto a odpoledne po práci bylo pořád otevřené a nic nezmizelo. Jednou jsem si nechal i klíče na střeše. Samozřejmě se tady krade, čmárá po domech nebo se rozbíjí okna, ale na kterém sídlišti se to neděje,“ argumentuje. Klesající kriminalitu na sídlišti Chanov nám potvrzuje i mluvčí mostecké policie Ludmila Světláková. Vliv na to má mít ale i odliv obyvatel.
Dům romské kultury, který zde řídí, jim nabízí celou řadu možností, jak vyplnit volný čas. V kulturáku, do kterého vcházíme novými plastovými dveřmi, nás zaujme řada sedaček z autobusu. „Dostáváme je darem, protože nemáme moc peněz. Lidem se to líbí. Připadají si, že jedou na výlet,“ komentuje naše překvapené pohledy Nebesař a ukazuje nám, co všechno lze v chanovském kulturním domě dělat.
V jedné místnosti zrovna probíhá rekvalifikační kurz, v další jsou počítače s přístupem na internet. Jsou zajištěny stahovacími páskami. Lidé prý dříve vymontovávali základní desky a kradli kuličky z myší. Teď už se to neděje.
Lidé se tu umí dobře bavit, návštěvy moc nemusí
V kulturním domě je i velký sál, kde probíhají soukromé akce, narozeniny, křtiny, diskotéky i koncerty. Na rodinnou oslavu sem prý přijde i 140 lidí. V minulosti zde koncertoval i Rytmus a Gipsy.cz.
V nízkoprahovém centru zase najdeme pingpongový stůl, biliard, textilní dílnu, kuchyňku, truhlárnu, knihovnu, keramickou dílnu, kovodílnu nebo počítačovou učebnu. Probíhá zde výuka oboru zahradník. Jediného, který chanovská střední škola nabízí. Pokud ji studenti dokončí, mají vyhráno. Existuje totiž domluva mezi školou a technickými službami, že ten, kdo se vyučí, dostane místo. Součástí nízkoprahového centra je i potravinová banka. Jídlo z ní dostávají ti nejpotřebnější.
Domov romské kultury zřizuje také alternativní tresty pro místní provinilce. V Chanově pracuje ročně 6 až 10 odsouzených s tresty mezi 30 a 300 hodinami. Uklízí, zametají a sbírají odpadky. Polovina z nich si ale trest neodpracuje. „Přitom jedna neodpracovaná hodina rovná se den za mřížemi. Takže když neodpracuje 300 hodin, jde na 300 dní do vězení. I přesto na to kašlou,“ dodává suše Nebesař. Důvodem je prý i ostych. Potrestaný člověk nechce, aby ho ostatní při úklidu viděli.
Jak by mohl seriál něco změnit? To se děje jen v televizi.
Snaha nevystoupit z pravidel místní komunity se projevuje i později, během našeho odchodu, kdy potkáváme asi desetiletého chlapce, který se s námi chce vyfotit. Musíme jít ale za roh, aby ho při tom nikdo neviděl. Alergie na fotoaparáty je zde cítit ve vzduchu. Zvuk závěrky už místní slyšeli tolikrát, ale nikdy jim nic dobrého nepřinesl. „Politici se sem jezdí jen vyfotit. Přijedou před volbama, po volbách už ne,“ konstatuje posmutněle Nebesař.
I v Chanově si lidé dokáží splnit sen
Život na sídlišti nezměnil ani štáb České televize se seriálem Most!. „Jak by mohl seriál něco změnit? To se děje jen v televizi,“ odmítá Nebesař rezolutně myšlenku, že by komediální série něco změnila. Lidé zde musí začít u sebe.
Z Chanova vzešlo pár příkladů pro ostatní. Jedním z nich je kluk, který odjel do Anglie a založil si tam vlastní restauraci. „Začal jako paletář, pak dělal v hospodě a nakonec si otevřel svou vlastní. Jsou tady i lidé, kteří si svůj sen splnit dokázali,“ loučí se s námi. Pokračujeme dál a míříme do základní školy, kde nás očekává ředitelka.
Málokterý absolvent chanovské základní školy se přestěhuje mimo sídliště. Chybí vzdělání a roli hrají i předsudky, které vůči Romům mají zaměstnavatelé v okolí. Když se byť jedenkrát dostanou s nějakým do konfliktu, dalšímu už nikdy nedají šanci. Děti představují budoucnost sídliště a naše další kroky vedou na základní školu, kterou navštěvují.
Vzdělání je základ, ne každý jej ale dokončí
Mezi dveřmi pastelově omítnuté budovy nás přátelsky vítá ředitelka Monika Kynclová, která tu působí už od roku 1986. Tenkrát do Chanova nastoupila jako vychovatelka v družině.
„Nadchlo mě, že ve třídě bylo maximálně 12–13 dětí. Dokázali jsme je víc naučit, protože jsme na ně měli čas. Nebylo to tak složité jako teď. Celá řada rodičů před revolucí pracovala a vypadalo to tu trošku jinak. Mnozí se o rodinu starali lépe,“ vzpomíná na své začátky a dodává, že i teď jsou tu rodiny, které fungují výborně. Začátky ale nebyly vůbec jednoduché. „Brzy mě přestalo překvapovat, když mi po přivolání výtahu přijela jen lana,“ podotýká s úsměvem.
Školu AMARI navštěvuje 174 dětí. Dvacet učitelů, kteří tu učí, nedostává žádné příplatky. „Někdo zvládne rok a někteří jsou tu už zase třeba 20 let a už si na ty děti zvykli. Máme kvalifikované učitele.“ Každý žák je na jiné úrovni a věnovat se jim není jednoduché. Někteří nově příchozí učitelé to vzdali už po třech měsících.
To, že žáci školu vůbec nedokončí, bývá bohužel velmi častým jevem. Na vině je nedostatečná podpora od rodiny i fakt, že žáci nemají žádné cíle. V silně demotivačním prostředí se bohužel nemají kam posunout. Páry mají děti příliš brzy.
„Staří Romové fungovali trošku jinak. Víc o své děti pečovali a ty je pak poslouchaly. Výchova v dnešní romské rodině je benevolentní: nechávají děti dělat, co chtějí, a nenastavují jim vůbec žádná pravidla,“ říká Kynclová. S rodiči se pracuje těžko. „Ptám se jich: Kolikrát jste si hrála se svým dítětem nebo jim četla pohádku? Kolikrát jste se s ním zasmála? – 'Na to já nemám čas,' odpověděla mi maminka, která je na úřadu práce a má šest dětí.“
V minulosti na škole měla program, který měl podporovat výuku a větší propojení s rodiči. Po vyučování a malé přestávce měli přijít do školy učit se s dětmi. Projekt byl neúspěšný. Ze začátku přišly asi tři maminky, pak už nikdo.
Děti prý ale jakési životní sny mají. „Jsou rozumné a nastavují si ten sen tak, že by mohl být reálný. Jenom v tom potřebují někoho zvenčí, kdo jim pomůže,“ poznamenává ředitelka.
Sídlišti chybí pozitivní příklady
Mladým chybí kromě cílů i pozitivní motivace, jakési vzory, od kterých by se odpíchli. „Někteří Romové jsou nespolehliví, ale je mezi nimi celá řada těch, kteří by spolehliví byli, ale nedostali šanci. A do toho člověka nevidíte, když vám přijde na pohovor. Jeden to může zkazit na několik let těm ostatním. Na škole máme romskou paní učitelku, která tu je už třetí rok a je prostě skvělá. Je třídní v osmičce a dvě děti od ní chtějí na střední školu s maturitou. Vidí, že jejich třídní je Romka a má vysokou školu, takže jde pozitivním příkladem,“ vysvětlila Monika Kynclová.
Po dokončení, případném nedokončení základní školy, čeká děti většinou dost podobný osud jako jejich kamarády nebo rodiče. Skončí na úřadu práce bez jakýchkoli prostředků a začnou se potulovat po Chanově. Plno volného času a každodenní šeď odříznutého sídliště mnoho z nich navede k experimentování s drogami, dívky k těhotenství. Kvůli silné vnitřní komunitě zvládne od rodiny odejít málokdo.
Naděje na to, že skončí alespoň jako číšníci nebo prodavačky, je malá. „Ty, kteří si udělají alespoň výuční list, bych za tu dobu, co tu jsem, spočítala na prstech,“ přiznává ředitelka. Chybí výdrž. Mnoho z nich by chtělo vidět zdárný výsledek své práce okamžitě. Je těžké se v tomto nestabilním prostředí naučit trpělivosti.
Do běžného života za zdi depresivně vypadajících paneláků takřka není možné proniknout. Ředitelka v rámci nejzákladnější administrativy byty občas navštěvuje a potvrdila, že výchova dítěte se ve slabých romských rodinách hodně liší.
Zvláště v takových detailech, jakými je obyčejné objetí a mazlení se s dětmi. Absence projevů lásky a něhy děti frustrují. Dívky je hledají jinde než u rodiny a právě proto mají tak brzy děti. „Není ojedinělé, že malé děti běží po chodbě, vidí oblíbenou učitelku a hned ji začnou objímat kolem pasu,“ říká.
Že neumí měkké nebo tvrdé Y, na tom tak nezáleží. Důležitější je vychovat z nich slušné lidi.
Těžký život dětí se nám ukazuje i při procházce po sídlišti, kdy jsme již neměli žádného průvodce. Zatímco dospělí nás ignorují, popřípadě suverénně odmítají rozhovor, do pozornosti se připleteme právě místním dětem. Jednají hodně impulzivně. „Tohle si vyfoť, ty mrdko,“ křičí po nás asi osmiletý chlapec, který si nastavuje párek v rohlíku mezi nohy. „Nemáš kusovku?“ ptá se nás další. Děti tu kouří už od útlého věku.
O kus dál slyšíme, jak mladá Romka křičí po svém dítěti poté, co se k zemi zhroutí síťovaná nákupní taška a ozve se třeskot skla: „To je kvůli tobě, ty hajzle jeden. Vem si tu tašku a vypadni domů. Vem si tu tašku a zmizni. Zmiz, ať tě nevidim. Ať tě nevidim!“
Místní je třeba vést, ukázat jim lepší cestu
Podle ředitelky i přesto existuje jistá naděje, jak tuto nejmladší generaci nasměrovat pozitivním směrem. „Naskytl se nám projekt DofE, který děti učí stanovovat si cíle za podpory kantorů a aby k tomu cíli dokázaly nějakým způsobem dojít. Zaobírá se rozvojem talentu, pomoci druhým nebo různými úkoly, mezi kterými je i přečkání noci v přírodě. Oni za sebou chtějí vidět veliké výsledky a tady zase moc velké výsledky nemůžete chtít. Že neumí měkké nebo tvrdé Y, na tom tak nezáleží. Důležitější je vychovat z nich slušné lidi.“
S ředitelkou se loučíme a odcházíme ze sídliště. Doprovází nás romský popěvek v podání místních dívek a také jeden chlapec, který se ptá, proč si to tam pořád fotíme a jestli nemáme dvacetikorunu. Kráčíme pěšky směrem na mostecké nádraží.
Chanov opouštíme se smíšenými pocity. Nebáli jsme se okradení nebo napadení, ale jisté napětí bylo cítit. Je zvláštní si vyzkoušet minoritní postavení v takhle blízkém prostředí. Tohle jsou lidé, kteří tento pocit mohou mít každý den.
Zatímco míjíme čističku odpadních vod, za našimi zády se vykresluje zátiší obávaného a nedostupného sídliště, kterému dominuje vysoký růžový panelák. Má ohořelé okno. Před několika měsíci tu vybuchla varna pervitinu.
