Petr Větrovský si s námi popovídal nejen o filmu Attila.
Když se do slovenských kin dostal dokumentární film o Attilu Véghovi, stal se hitem. Jeho hlavním tvůrcem je Petr Větrovský, který se nyní o stejný úspěch pokusí i v českých kinech. Při této příležitosti jsme se autora dokumentu rozhodli vyzpovídat a prozradil nám celou řadu zajímavých zákulisních informací. Dozvíš se, kolik film stál, jaký je Attila jako člověk nebo v neposlední řadě to, co má Végh společného s Jaromírem Jágrem.
Rozhovor vyšel ve formě podcastu, nicméně ve sestříhané verzi. Pokud by ses chtěl dozvědět ještě více o zákulisí filmu a dalších podrobnostech, můžeš si jej v kompletní podobě přečíst.
Ahoj Petře, když jsi přišel s tak dobrou náladou, tak co se ti teď děje v životě?
Mám dobrou náladu, protože jsme dotáhli dokument Attila, což určitě víš, a ty reakce asi tak čtrnáctinásobně překročily očekávání moje, Attily a všech jeho nejbližších lidí, takže jsem vyčerpanej, moc nespím, ale vnitřně jsem šťastnej.
Jakej byl ten úvodní víkend?
Byl úplně bombastickej, protože na premiéře lidi stáli, tleskali, první si stoupl Rytmus a pak si stoupli všichni, ale to jsem furt bral s rezervou, protože jsem takovej sebekritickej a mám sebereflexi, že to jsou jeho lidi. Takže je jasný, že když to bude průměrný a bude to dokument tvýho táty, bráchy, babičky, tak si k tomu taky stoupneš a zatleskáš, protože to je tvoje rodina a tam to byli jeho lidi. Ale pořád jsem čekal na reakci lidí, kteří si na to koupili vstupenku a ve čtvrtek to šlo do kin, viděl jsem, že kina jsou plný už v těch předprodejích. A to mi říkali, že tak 80 % lidí si kupuje na místě, tak to už si nemohli ani chudáci koupit lístek.
A potom večer se mi úplně zablokoval Instagram, přestože já mám asi jenom 24 tisíc sledujících a nemůžu se měřit s nějakejma influencerama a slavnejma osobnostma v Čechách nebo na Slovensku, tak se mi to normálně zaseklo, protože těch lidí, co tam dávali ty rekace a označovali, tak jsem tam viděl, že psali „největší zářitek v mým životě“, „plakal jsem“, „krásný“ a „chci to vidět znova“. Takže jsme já i Attila čekali na to, jak lidi zareagují a jsme fakt mile překvapení, že to, co jsme z toho cítili my, cítí i lidi, kteří ho třeba osobně neznají. A to byl cíl.
To je skvělý. Víš i čísla, kolik lidí to vidělo první den?
První den to vidělo 2 488 lidí a když jsem seděl na záchodě a přišel mi e-mail z Continentalu, tak jsem volal tý paní, jestli to není chyba, protože jsme tam byli na prvním místě, a ona říká „nie nie, ste naozaj s tým dokumentom prvý“. Tak jsem si normálně sedl, tekly mi slzy, protože to bylo strašný emoční vypětí.
Je to nejnáročnější projekt, co jsem kdy udělal. A volal jsem Attilovi a přítelkyni Jítě a Matúšovi Mečárovi, že jsme první, takže byla strašná euforie, protože jsme ten den předběhli Bad Boys, Little Women a všechny tyto filmy, který stojí stamiliony a miliardy. A skromnej dokument o skromným chlapci od kluka, kterej nikdy nic nerežíroval, je porazil, takže ještě dneska, když ti to říkám, tak to ve mně vyvolává emoce.
No a co se týče čísel, tak dneska jsem čekal, protože jsem ty čísla o víkendu nedostal, tak jaký budou za pátek, sobotu, neděli a včetně toho čtvrtka, no a dneska mi poslal ředitel Continentalu smajlíky se sepnutýma rukama nahoru a tam bylo číslo 14 454.
Takže když jsem podepisoval smlouvu s Contienntalem, tak říkali, že to dají do kin kvůli mýmu nadšení, který ve mně vidí, ale že ať tomu přizpůsobím rozpočet, protože čekají, že nám tam přijde tak 5 tisíc diváků celkem. A ono to udělalo za první otevírací víkend 14 454, takže to je takový zadostiučinění, protože za tu práci to je pro mě několikrát víc než peníze.
To je neskutečný. A tohle je tvůj první režijní počin?
Já jsem napsal scénář a režíroval jsem, abych byl úplně upřímnej, videoklip Marty Kubišové k té legendární skladbě Modlitba, protože my jsme dělali promo Martě k poslednímu turné, pak jsme jí udělali koncerty ke 100. výročí republiky a teď vlastně ten poslední výjimečnej koncert u příležitosti sametové revoluce a bylo mi líto, že ta písnička, která vyhrála za 100 nejslavnější českou písničku, nemá klip. Tak jsem udělal ten klip, tak to byla taková premiéra. Ale to byl jen klip, jenom se tam zpívalo, takže jsem si to vyzkoušel a pak spontánně vznikl nápad na ten dokument a dotáhli jsme to.
Z čí hlavy ten dokument byl?
Z mojí, protože naše agentura je první, která dělá v České republice ty formáty večerů, kdy přijde celebrita a vypráví o svým životě. A večery tohoto typu se jmenují Noc s legendou. A první jsme dělali s Mikem Tysonem a museli jsme to lidem v těch kampaních a promu vysvětlovat, protože ty se jdeš vlastně podívat na hokejistu na hokej, na fotbalistu na fotbal, na herce se jdeš podívat do kina nebo do divadla, na bojovníka do klece a najednou přijel boxer Mike Tyson a všichni říkali: „On bude boxovat? Vždyť je mu přes 50.“ A ty se jdeš podívat, jak si sedne v kvádru do křesla a vypráví svůj život. Pak je meeting, dražba, byl tam hudební host Rytmus.
Pak druhej večer tohoto typu byl s Tysonem Furym a já jsem tam pozval Attilu, kterej byl i předtím pozvanej, tam jsme se seznámili a já už jsem tam vlastně na tom Mikeovi Tyosnovi měl jako hosta domluvenýho Karlose Vémolu. A když tam přijel Attila, kterýmu jsem tenkrát, když jsem byl ve fitku, napsal „Dobrý den, nechtěl byste přijet na Mikea Tysona do Prahy? Já bych Vám dal VIPku, kdybyste mi to zpromoval.“ A on píše, ať mu pošlu číslo. Hned mi volal a byl strašně milej a říká: „Keď mi dáš 2 VIPky a vybavíš hotel pre mňa a moju manželku, tak každý týždeň ti to budem promovat, moj.“ Tak promoval Mikea Tysona, dojel, no a Karlos byl tenkrát hostem na Mikea Tysona a ve třetí, čtvrtý řadě byl Attila, o kterým jsem celou dobu nevěděl. Přijel neuvěřitelně oblečený, nádhernej člověk se svojí ženou. A byl strašně skromnej, pak to skončilo a psal mi zprávu: „Ďakujem za všetko, moj,“ a tak dál.
A pak byl Tyson Fury a říkal jsem si, že tam musím vzít toho Attilu a bylo mi vlastně líto, že jsem ho nedal jako hosta na toho Mikea Tysona. Tak jsem ho tam vzal a v rámci toho a proč to vyprávím jsem říkal: „Já o tobě musí udělat nějakej medailonek, abych tě tu v Čechách víc představil. Šel bych do Gabčíkova, natočil bych, kde jsi vyrůstal, rodiče a pak k tobě do Trnavy, jak žiješ teď.“ A odpověď: „Jasné, není problém, bráško, dohoda.“
Tak jsem vzal auto, jel jsem s kameramanem Dominikem Beslerem do Trnavy, pak do Gabčíkova, tam byl hezkej dům, rodina. Ale taková zdravá rodina, čistá hrozně. A on říká: „Pojď, pojď, tady som v tomto býval v tomto pokojíku, tady musíš po těchto schodech. Keď som bol ožratý a chodil na diskotéky neveděl som slézt dolů ráno. Tady brácha a všetko som mu zničil.“ A tak to vyprávěl, seděl na té posteli a říkal jsem si, že to je silný.
Zobrazit příspěvek na Instagramu#bratislava děkujeme⭐⭐⭐ Byla to neuvěřitelná noc☺ #attilavegh #nocslegendou #vdnpromo
Příspěvek sdílený VDN Promo PromoterProducent (@petr_vetrovsky),
Pak jsem natočil mámu, tátu a že jedem do té Trnavy. A já jsem jel za ním v autě a volal jsem přes handsfree své holce a říkám jí: „Jíťo, to nemůžem ani pustit.“ Protože máme agenturu spolu, tak že to nemůžeme pustit, protože to je tak silný, že to je škoda. Já o něm natočím film. A ona je takovej barometr, že mi rovnou řekne, jestli to je pí*ovina. A já si i tu pí*ovinu někdy prosadím a pak to taky dopadne dobře, ale na málo věcí mi řekne, že to je super. A na tohle mi říkala, že to je super, to je udělej.
Tak jsem volal Attilovi a on „Áno, bráško“. A já se ptal, jestli o něm někdo někdy chtěl natočit film. A on: „Nie, bráško, ale já by som to vela chcel.“ Tak jsem po cestě do Trnavy volal kameramanovi Dominikovi, jestli zvládne natočit dokument, a on „Jásne, jásne, zvládnem,“ přitom do té doby točil svatby a aftermovie, ale nikdy nic takovýho netočil.
Tak jsem dojeli do té Trnavy, já si s ním sedl a říkám mu, že by to bylo takhle a takhle, já bych vždycky přijel, točil bych tě, pak nad rámec zisku bych ti dal nějaký procenta. A on se na mě podíval, natáhl pravou ruku a říká: „Dohoda.“
A myslel jsem si, že natočíme dokument, že to bude prostě dobrý, hezký, pak že si pronajmeme dvě, tři kina a že tam si to pustíme, Attila bude mít radost, lidi kolem něj taky, zatleskají mu a tak dále. No a pak se to rozjelo do hrozných rozměrů. Šel jsem na jednání do těch kin a pak to jelo, jelo.
Pak jsem začínal natáčet na kempu v Tatrách, pak jsem jel do Košic, pak mě vyzvedl kameraman Dominik a najednou jsem stál v Jabloňově a najednou jsem měl začít točit a nevěděl jsem, co. (smích) Já doma neumím ani vyměnit nebo zapojit zásuvku a moje holka musí všechno opravovat, já mám obě ruce levý. Tak jsem tam stál a měl jsem začít natáčet. A nechce se mi ani věřit, že ten výsledek je takovej.
Jakej byl teda první záběr? Co jsi začal natáčet jako úplně první?
Myslím si, že první záběr byl v té tělocvičně v Jabloňově, kam šli trénovat a možná Piráta Krištofiče jsem jako prvního točil nebo Attilu. No a Attila si potom sedl a bylo to takový to jako vidíš na YouTube, a říkal: „Teraz sme na tréninku, první trénink byl takový, druhý bude makový.“ Pak ho začal kameraman opravovat, ale Attila říká: „Nie, nie, to som já, já takto hovorím.“ Takže jsme ho zachytili takovýho, jakej on je. A myslím si a stojím si za tím, že ne díky tomu filmu bude hvězda, protože on už je, ale on bude vzor.
Ze 70 % procent jsem se rozhodl film natočit kvůli tomu, jaký on má charakterový vlastnosti a z 30 % kvůli tomu, co dokázal v tom sportu, to je nesporný. Ale pro mě ještě víc zajímavý než to, že je šampion Bellatoru, je to, jakej je člověk. On se třeba nikdy nepral na ulici, dělá se mu z toho špatně. Takže s ničím nebyl problém. Celej dokument jsem čekal, kdy nám řekne stop, ale nikdy nic neřekl.
Tak je to i jeho velká zásluha a lidí kolem něj, jako třeba Matúš Mečár, který nám, jak se na Slovensku říká, všechno vybavil. A celá komunita kolem Attily nás přijala s otevřenou náručí, mohli jsme natáčet všude a strašně nám věřili. Já už jsem občas pochyboval, jestli to bude dobrý, ale oni byli pořád tak nadšení, že jsem nemohl povolit, oni mě pořád drželi. A vzniklo z toho to, co vzniklo.
V jak velkým štábu jste to natáčeli?
Úplně malým, teď na premiéru jsme vzali i kluka, který nám dělal letecký záběry a na celým filmu dělal asi jen dvě hodiny. Tak jsme ho tam vzali, abychom tam nebyli jak sedláci. Já musel aspoň do titulků napsat, že moje holka byla ekonom, že počítala náklady, jinak by tam byla 4 jména. S tím dokumentem jsme popřeli všechny filmový zákony. Byl jsem scénárista, režisér, producent a současně jsem se podílel na střihu a výběru hudby, takže jsem měl 5 funkcí. Nebavím se o té produkci, zajištění, to jsem taky všechno dělal já, takže já mám asi 18 funkcí k tomu filmu.
Viktor Krivosudský, kterej je momentálně nominovanej na Českýho lva jako Slovák za zvuk ve filmu Amnestie, tak ten dělal zvuk. A tento člověk je nejzkušenější z našeho týmu. A já mu říkal, že je výbornej, tady budeš jeden z tvůrců, budeš můj asistent, radit mi s režií, já ti hrozně věřím a ten film tě proslaví. A jsem šťastnej, že jsem mu to mohl splnit.
U mě doma jsme to pak za 3 dny sestříhali, takovou první kapitolu, výběr. A pak jsem to pustil své holce a ona mi vždycky řekne, co je na ho*no a poprvé v životě jsem viděl, že mi to ani nechce říct. První verze byla fakt špatná, protože jsme to udělali amatérsky. Pak jsme vzali střihače, to je Martin Dlugolinský, skromnej, hodnej kluk s takovou čistou duší.
Tak jsme přijeli k němu domů a vůbec jsem mu nedali prostor říct ne, dvakrát nám pak řekl v srpnu, že se málem zhroutil, že to nemůže stihnout. No a od půlky dál, aby se to stihlo, tak jsem doma vybíral výběry pro ten střih. Pak jsem už ani nebyl schopnej sedět a ležel jsem v posteli, mám doteď do*ebanou krční páteř. Takto jsem to dělal asi 3 týdny, pak v lednu jsme jeli k tomu střihači a tam jsem to dodělávali.
Jsi tedy schopnej neodpočívat?
S tím mám právě problém, jsem hroznej workoholik, to už tak bylo, když jsem dělal fotbal a teď jsem se do toho stavu dostával taky. A věděl jsem, že mám dvě možnosti: Buď to dokončit v březnu a ten film by byl tip top, nebo to dokončit v lednu a ten film byl tak na 85 %, ale chytit ten hype. Byl zápas století, narození syna a tak dál. A rozhodli jsme se pro leden, což můj tým moc nechtěl, ale já to prosadil, protože si to i Attila přál.
Ten film měl ve středu premiéru a my ho distributorovi odevzdali v pondělí. Takže to byla neuvěřitelná jízda a nakonec to tomu odpovídá, ten film má 85 % na ČSFD, tak kdyby byl v březnu, tak by měl třeba 100. (smích) To je samozřejmě ve srandě, já jsem se bál, aby ten film měl aspoň nad 50 % a abych to Attilovi nezkazil. Jasně, že je to pro lidi a chceme, aby na to chodili a kupovali lístky, ale hlavně je to pro Attilu. Je to takovej pomník, aby se jednou vnoučata podívala, jakej byl dědeček frajer, aby k němu jeho syn vzhlížel.
A když šel Attila na zápas se Zwickerem, tak mi kameraman Dominik říkal, co když prohraje, a já říkal, že to by bylo to nejlepší, co by se mohlo stát. Protože můj hrdina je Rocky, Sylvester Stallone, a měl jsem možnost se s ním dvakrát setkat, tak jsem si říkal, že když prohraje a pak porazí Vémolu, tak to teprve bude příběh. Ale nepřál jsem mu to a doufal, že se to nestane, ale potom když prohrál, tak už nebyla jiná volba. Musel porazit Vémolu.
Lidi mi říkali, že už to nemá cenu, že jsou to vyhozený peníze a podobně, jenže oni neviděli, jak on trénuje, já to viděl. Dali na něj 4 frajery olympioniky z juda a všichni se na něj střídali. Na začátku mu dali bití, že nemohl dojít ani do auta, ale na konci zbil i toho čtvrtýho. Úplně jako Rocky. A když jsem viděl, jak se mu mění postava, ta muskulatura a potom se na staredownu svlíkl, tak sázkovky otočily kurzy. Tak jsem věděl, že ho porazí, akorát jsme nečekali, že takto v prvním kole.
Myslíš, že ta sebedůvěra, kterou nabral, tak na ní má podíl i ten dokument?
Možná trošku jo, ale myslím, že tu největší sebedůvěru mu dal Matúš Mečár, Ilja Škondrič a podobně. Tam je hrozně hezký, že mají takovou partu, která drží při sobě. Samozřejmě jsme mu i my říkali, že to bude dobrý, ale nedával bych nám v tom nějakou extra velkou zásluhu. Jeho lidi a jeho žena mu strašně věřili a to, že jsme to točili, ho spíš možná nabíjelo. Bylo na něm vidět, že je vděčnej, že to točíme, že se mu tím plní další sen, že bude mít svůj film. Chodil běhat v noci před prohrou i po prohře a když tam seděl u toho kostela a byl smutnej, tak jsme nemuseli nic fejkovat, protože fakt smutnej byl. A myslím, že tyhle lidi ho právě nejvíc vedli.
On je to takovej poločasozběrnej dokument. Jak dlouho jste to natáčeli?
Natáčeli jsem to víc než rok a závěr je takovej víc filmovej, jsou tam klipy, takže ono je to vlastně něco mezi dokumentem a filmem. A myslím si, že i tím to má ojedinělej formát. Natočil jsem to tak, jak jsem to viděl já, a jak jsem jeho viděl já. A možná i to je jeden z důvodů, proč je to tak nadstandardně přijatý.
A myslíš, že ses inspiroval třeba v Rockym?
Spíš mi ten Attila připomínal Rockyho už když jsme se seznámili a to mě inspirovalo k tomu, že bychom to mohli natočit, když jsem viděl, z jakýho je prostředí a tak dále. Ale potom už jsem se nedíval na Rockyho, že bych to chtěl kopírovat. Rocky mě ale ovlivňoval všeobecně. Ve škole byli všichni starší a dostával jsem hroznej kotel.
Na základní škole mě šikanovali, potom zase když jsem šel na další školu a ty děti už spolu byly několik let a já byl novej, tak mi zase dávaly, pak jsem šel na průmyslovku, kde se zase ti lidi znali už ze základek, ale tam už jsem měl jednoho kámoše a uměl se už trochu ubránit. A Rocky pro mě byl inspirace v tom, že byl taky takovej outsider a vždycky to zlomil. Já byl všude outsider.
Mám rád ty příběhy, kdy jdeš a ukážeš všem, že nejsi tak špatnej, že ti křivdili a pak si slízneš tu smetanu. To mám hrozně rád, je to ve mně a asi to nikdy nezmizí, protože jsem si vždycky všude musel všechno vykousat, ve škole i ve fotbale. A když někde vidím, že někdo někomu ubližuje, tak jsem schopnej jít a na ulici to řešit, úplně to nesnáším.
Proto jsem se i zamiloval do příběhu Stallona. Ten taky dostával, dokonce i od svého táty za to, že blbě mluvil, a on šel a někde v rohu si napsal příběh, kde byl hrdina. A takto vznikl Rocky, Rambo. U těch filmů je zajímavý, že je ne jenom režíroval, ale on si je i napsal. To je jako kdyby Karel Gott si složil hudbu k Lady Carneval, napsal text a ještě si ji zazpíval. To je fantastický. A jsem rád, že se to podařilo přenést i do toho film Attila.
Kolik stojí takovej dokument?
Ten dokument nás stál kolem 100 000 euro, ale říkali nám, že za tuto částku nemůžeme jít ani do kina. A je pravda, že já si nezaplatil nic za svý honoráře, takže kdyby se platil scénárista, režisér, dramaturg, produkce, tak by se to mohlo vyšplhat i k dvojnásobku. Ale na to, za jaký je to peníze, by se dalo říct, že se z hovna upletl bič. (smích) A je to výzva pro všechny, že se nesmí vzdát, protože dokud se nevzdáš, tak jsi neprohrál, což dokázal i Attila a myslím, že i my jsme ukázali, že i blázni za malý peníze můžou dobýt kina. Je to odkaz pro všechny, kteří si nevěří, aby to zkusili.
Měli jste v takto malý týmu někdy ponorku?
Myslím, že ani ne. Měli jsme jen trochu třenice s kameramanem, protože on to myslí dobře, ale chce řešit strašný detaily a pak už nebyl prostor na to je řešit. Spíš nás to stmelilo a když přišla čísla, tak jsme si psali, užívali si to, jejich rodiče si to taky užívají, byli na premiéře. A tím, jaká byla chemie v tom týmu, si myslím, že to poznamenalo i ten výsledek.
Měl jsi někdy volno, když měl ten film premiéru?
Neměl jsem vůbec volno, protože tam byl ještě technickej problém s puštěním toho filmu, takže se tam celej den bojovalo, aby se ten problém odstranil, což se podařilo 4 minuty před premiérou. Když do takových věcí dáš celý srdce, tak tě to vysaje. Jedeme turné a Attilovi říkám, že jede turné jak Madonna. Až to všechno skončí, tak někam poletím asi na tejden, abych to vrátil své rodině.
Jak se zvládá kombinovat ta promotérská sféra s tou režijní?
No těžko, ale už nic jinýho nezbývalo. To bylo nad plán a musel jsem se u toho starat i o jiný projekty. Je to dobrá otázka, protože se věnuješ tomu filmu, ale nemůžeš se vykašlat na ty ostatní projekty, protože jak to zastavíš, tak to nedoženeš. Ale musíš to zvládnout.
Jakej je tvůj průměrnej denní režim?
Chodím spát mezi jednou a druhou ráno, takže vstávám mezi osmou a devátou. Vstanu, těším se vždycky na svou dceru Natálku, u snídaně a na záchodě už začnu vyřizovat maily, no a buď jedu rovnou na schůzky nebo zkusím dojít do fitka, kde ještě vyřídím všechny maily a Instagramy. Obtelefunuju, co je třeba, lidi na mě koukaj, ale jindy to nejde, takže v tom fitku dělám, co bych dělal v kanceláři, ale u toho se hejbu.
A pak už jsou schůzky a když nejsou, tak jedu domů, zavřu se do pracovny nebo do ložnice, kde dělám až do večera různý věci. Pak když se navečeřím s rodinou a uspíme Natálku, tak jsme spolu s Jitkou, to je vlastně jedinej čas, kdy spolu můžem bejt, a pak večer, když jde spát, tak pracuju.
A o víkendech se snažím, že jdeme třeba na procházku nebo někam na jídlo, ať jsme spolu. Ale teď, jak je ten film, tak i ten víkend je složitej, protože když jsme šli po Praze, tak jsem udělal asi 38 hovorů. Protože když to má úspěch, partneři ti na to dali peníze, tak to s tebou chtějí sdílet, tak jim to musíš vzít a v tomhle já jsem pokornej a je potřeba jim vyjít vstříc.
Takže to je super, že tvoje partnerka je takto chápavá.
Je chápavá i tím, že tu agenturu máme spolu a ona ví, že to je i její úspěch, že to je i její firma, takže ona ví, že to musím dělat. Kdybych měl holku, která by pracovala jinde, tak bych jí to mohl 100krát vysvětlovat, ona by se to 100krát snažila pochopit, ale jak v tom není, tak by to nezažila. Ona taky měla food festival, kam přišly tisíce lidí a byla z toho na nervy a já to prožíval stejně. Teď ten film prožívá se mnou, je pyšná a v je v tom chápavá a až na pár výjimek si nestěžuje.
Jak je takto pro vytíženýho člověka jako jsi ty důležitý to fitko nebo pohyb?
Strašně. Mám astma a ze stresu oslabenou imunitu kvůli tomu, jak furt makám, ale když jsem zdravej, tak se snažím chodit 4krát týdně. Ne nějaký extra váhy, ale prostě odcvičit si jeden den prsa, další záda, pak ruce nebo mezitím nohy a tak dál. Mám i doma takovou malou posilovnu, takže si chodím i tam.
Je to takovej relax pro hlavu, i když tam pracuju, tak stejně si tak odpočnu tím pohybem. A taky abych neměl 150 kilo, protože před čtyřma rokama jsem zhubl asi 17 kilo a přesně je to tím, že s tím životním stylem jíš po večerech nemáš čas, objednáváš pizzu, chlastáš i nějakej alkohol, což už jsem ale před čtyřma rokama úplně utnul a od té doby jsem se nenapil. A teď když natáčíš a byla premiéra, tak jíš až večer, tak se to snažím nějak vyvažovat, aby to dlouhodobě fungovalo dobře.
Kvůli čemu jsi utnul alkohol?
Kvůli tomu, že jsem chtěl zhubnout. Viděl jsem se na jedné fotce a měl jsem úplně šílenou pípu a pak Jíťa, se kterou jsem v té době jen spolupracoval, mi napsala jídelníček a vyndal jsem alkohol. A dnes se napiju vína a ani mi nechutná. Ze začátku mě ohýbali známí po pár skleničkách, ať si s nimi dám a po půlnoci už říkali: „To seš jako něco víc, že nechceš chlastat?“ Takže to jsem už odcházel, protože to smrdělo problémem, ale dneska už si na to všichni zvykli.
Ale už mi to vážně nechutná. To je jako když sis dal v 7. třídě cigáro, abys byl důležitej, nebo ses napil potají od rodičů vodky a vůbec ti to nechutnalo, tak já se teď vrátil do této fáze. Jak jsem to dlouho neměl, tak je to pro mě hnus. Takže se už do toho asi nikdy nevrátím.
A zůstali ti nějací kamarádí z mládí nebo dětství?
Přiznám se, že moc ne. Hodně mě to mrzí. Hodně mejch kamarádů končí kvůli tomu, že na mě začnou žárlit nebo jim vadí, že někam přijdu, jsem upovídanej a středem pozornosti nebo že jsem vidět. Já vím, že to zní hrozně, ale je to prostě pravda. Mohl bych jmenovat, ale nechci. Byli kamarádi, se kterými jsem něco prožili, cestovali jsem, ale najednou se odmlčej a já jsem na ně možná až moc výstřední nebo sebevědomej a i se jich třeba ptám, jestli to není problém. A oni: „Ne, ne, to bych ti řekl,“ no a pak to skončí.
Takže aktuálně se hodně kamarádím s Jaromírem Jágrem a zrovna jsem mu nedávno říkal, že je dobrý, že tam se to nemůže nikdy stát, že já nikdy nebudu větší hvězda než Jaromír Jágr a ani nebudu budit větší pozornost. A on říkal, že je naopak rád, že takovej jsem, protože když někam přijdem a já tam mluvím a bavím ty lidi, tak on si aspoň odpočine.
Musím teda říct, že je na mě hrozně hodnej, pokornej a cítím z něho, že mě má rád, takže jsem rád, že ho mám jako kamaráda, protože jinak můj největší kamarád je moje holka. Té můžu říct všechno, drží mě za ruku, když mám strach a stará se o mě, když je mi zle a spousta lidí to takto neřekne, ale i ten největší hrdina má někdy strach, pochybuje sám o sobě a v tomto je ona vždycky se mnou a můžu se na ni spolehnout.
Ještě s Attilou k sobě máme blízko s lidma kolem něj, no a pak to jsou spíš známí než kámoši. Oni začnou říkat, že se víc kamarádím s celebritama, ale to je logický, že když s těma lidma pracuješ, tak navazuješ kamarádství. Když jsem dělal fotbal, tak jsem se kamarádil s lidma ze sportu, když jsem prodával auta, tak jsem se kamarádil s klukama, kteří prodávaj auta. Je to prostě specifický a teď je to prostě takhle.
Jde nějak porovnat Jágra s Attilou, takto dvě velké osobnosti?
Nikdy jsem nad tím nepřemýšlel, ale tyhle lidi toho mají strašně moc společnýho. Oba se dostali z vesnice až na vrchol, Jarda samozřejmě ještě na větší vrchol, který v Americe udělal spoustu rekordů, oba jsou to věřící lidi, skromní lidi, jsou zároveň vtipní, drží slovo, pokorní, kamarádský. Spíš nevím, co bych řekl, že mají rozdílnýho. Jsou si hodně podobní a Slováci by mělo být rádi, že mají Attilu Végha a Češi, že mají Jardu Jágra, protože on je podle mě největší Čech, co tady je a zaslouží si velkou úctu.
A když jsem viděl, když řekl třeba svůj názor o uzavření extraligy, tak jsem nechápal, jak si můžou dovolit zapískat u takovýho člověka. Strašně rychle se zapomene. Dřív všichni jezdili s vlajkama na zrcátku, když vyhrál na mistrovství světa, a teď, když jen řekl svůj názor, kterej byl jenom odlišnej než u většiny lidí, tak na něj pískal celej kotel Sparty.
Ale to už jsme tu přece jednou měli, i když já jsem to zase tak moc nezažil, abych nedělal chytrýho, že když jsi řekl jinej názor, než měla většina společnosti, tak bylo zle. A to tady republika zažívala za komunistů. Ale dneska je přece demokracie a každý má svobodu říct svůj názor, když nikoho neurážíš a neubližuješ mu.
On se ale po 6 týdnech vrátil na led, Spartě, která byla první, dali jim s Kladnem 8 gólů, to se do té doby nikdy nestalo. Jarda dal 2 góly, 2 asistence, zamával kotli svých fanoušků a jel domů. To si myslím, že se přesně hodilo na Jardu Jágra, že za něj mluví činy, a ne pískání, protože to já odsuzuju. Ty můžeš kritizovat, ale ne tak, aby ses za to nemusel stydět. A stejně je to na sociálních sítích. Měl by ses chovat tak, jak bys to řekl někomu do očí. Když mi napíšeš, že jsem idiot, tak bys mi to měl říct i na ulici nebo v restauraci, protože ty slova na internetu mají stejnou váhu jako ve skutečnosti.
Tam je docela důležitý, aby si to nějak co nejdřív lidi uvědomili. Docela by mě zajímalo, jestli je tam nějaká cesta pro to, aby si to lidi uvědomili a skončilo to.
Tam je strašnej problém hlavně těch anonymních nicků, že ty si uděláš anonymní profil. Já všechny blokuju. To mě naučil Attila, vždycky říká: „Peťko, blockation. Oni jsou nešťastný, protože nás sledují a závidí a oni sami nemají tu sílu to vyblokovat, tak já jim pomůžu. Blockation.“ Takže když mi tam někdo napíše: „Film se mi nelíbí, koncert hroznej,“ to mi nevadí. Ale když mě tam někdo pouráží, tak to bloknu okamžitě i z živýho vysílání, hned je posílám na párek, když se takhle chovaj.
Jakou si myslíš, že mají sociální sítě v Česku nebo i na světě budoucnost?
Myslím si, že velkou, že dneska to úplně – YouTube, sociální sítě i všechny nový platformy i tyhle podcasty, tak to nahrazuje televizi. Dřív se lidi scházeli večer u televize, koukli se na Majora Zemana, to byl jeden z mála atraktivních programů pro ně. Zapnuli televizi, došli se vykoupat, mezitím se televize nahřála a mohli se dívat.
Ale teď, když máš tolik programů, tak ty lidi se prostě nedívají moc na tu televizi a každej si najde něco na YouTube, čtou si na Twitteru, Instagram to je úplně jasný, Facebook, a Snapchat a ty další to ani neznám, to ani neprovozuju. Takže si myslím, že to má velkou budoucnost, že dneska reklamy z billboardů u dálnic, což byl tehdy vrchol marketingu, se to dostalo na tyhle sítě, je to měřitelný, ty se podíváš, kolik lidí udělalo swipe, vybereš si, zacílíš si skupinu, takže si myslím, že v marketingu to má obrovskou budoucnost.
A že to je furt na začátku, že se to úplně rozvine a mělo by se to nějak regulovat, aby lidi nepřestali žít normální život, protože já sám vím, kolik jsem schopnej na tom strávit času a jak je to pro mě důležitý a co všechno tam jsem schopnej udělat, dneska vlastně to dává lidem takový možnosti, ale nesmí je to sežrat. Když seš hezká holka, máš hezkej zadek, hezký prsa a hezkej obličej, tak ty nemusíš nic umět, jenom se hezky vyfotit a ty najednou máš třeba 100 tisíc na Instagramu a jsi schopnej už s tím obchodovat, kdežto vlastně, kdyby takhle nevypadala, tak ani nemáš co nabídnout a teď je to o tom, aby se z toho ta holka nezbláznila. Lajky.
Teď když vystrčí víc zadek, je víc lajků a pak to povoluje ty hranice a ona se jenom víc fotí. A nejdřív má jenom zadarmo žvejkačky a parfémy, pak už má i peníze. Takže ono to nabízí strašný možnosti, ale každej by si asi měl umět a je těžký v tom někomu radit, najít v tom hranici, aby je to nezničilo. Aby svůj život už neměřili jenom počtem lajků a počtem zhlédnutí, protože do toho nás ty sítě tlačí, protože čím víc tam bude obsahu, protože tím dražší tam bude pak i ta reklama, že jo. Kterou tam pak dávají samy ty sítě.
Měl jsi nějakou placenou reklamu u sebe na Instagramu?
Měl. Několikrát. Měl sem tam mockrát placenou reklamu a zejména na takový věci jako třeba: „Oznamujeme, že přijede Bonnie Tyler“ nebo trailer na film Attila. To tam peru normálně. Protože já ten Instagram používám ze 70 – 80 % kvůli práci. Nemyslím si, že jsem hezkej a atraktivní tak, aby se na mě lidi dívali, že se jim líbím, to si vůbec nemyslím, občas tam dám něco ze své rodiny a tak dále, protože si myslím, že zase ty fanoušci, když mě vidí a sledujou, tak chtějí vidět kousek mého života, že si to zaslouží.
Ale jinak tam spíš prezentuju, co se nám povedlo a kam se dostat a ne abych se chlubil, ale abych ty lidi třeba motivoval. Kam až se můžeš posunout a že z toho máš radost, tak se o to podělíš se svýma blízkýma a pak s lidma na Instagramu. To je moje vize toho. Ale že bych si tam někde fotil biceps nebo tak. Občas tam dám, že jsme ve fitku, aby ty lidi taky viděli, že pořád neležim v posteli u toho dokumentu.
Se zkřivenou krční páteří
No to mám teď… To jsem ještě upadl na Slovensku, když jsem tam měl poslední projekci předtím ještě, tak jsme se ráno vzbudil a říkal jsem si jo, super a já jsem šlápnul na dlažební kostky a ony byly ještě namrzlý a mě vylítly nohy jak v Sám doma a já jsem dopad a měl jsem v pravý ruce iPhone, tak jsme takhle zvedl ruku a byl jsem úplně vyřízenej.
Co si myslíš, že je základem úspěchu?
Dřina. Já nic jinýho neprosazuju, protože mi vždycky nadávali v mojí agentuře holky, protože já tam mam vlastně skoro jenom holky, tak že když úplně nedřou, tak to neocením, že uznávám jenom dřinu, ale já jsem vždycky vysvětloval, že co jinýho mám já uznávat než dřinu, když mě nikdy nic jinýho nefungovalo.
Já jsem z vesnice, která má 500 obyvatel, taťka je automechanik, mamka prodávala v krámu, dělali, co mohli, abych měl dobrý dětství, aby mi koupili všechno, co mohli a to splnili. Ale to, abych se posunul do nějakýho takovýhoto světa, to sem si všechno musel vydřít. Znít o jako fráze, ale je to pravda. Nikdy nikdo nepřišel a neřekl: „Pojď, budeš tady točit film.“
Takže jsem po průmyslovce šel řezat železo, protože jsem chtěl práci, měl jsem tehdy přítelkyni Libušku, chtěl jsem za ní jezdit, pak jsem šel do autosalonu, tam jsme začínal na té úplně nejnižší pozici, ale podařilo se nám tam prodat asi 300 novejch aut a já jsem několikrát dostal nějakou cenu i za prodej, tak jsem se vypracovala až na vedoucího prodeje a celý pobočky a pak jsem chtěl jít dělat fotbal, tak jsem dostal šanci v Příbrami od Jaroslava Starky zase na té úplně nejnižší pozici, shánět peníze marketingu.
Pak jsme byl ředitel marketingu, generální ředitel a pak jsem šli s Víťou dělat tohle a pamatuju si, že jsme chodili v Mostě, to jsem byl ještě generální ředitel, jeli jsme do Mostu, v kapuce jsem tam zvonil na paneláky a dělali jsme tam koncert, a do schránky jsme strkali letáky na Lucku Bílou, protože jsme chtěli dělat koncert Lucky Bílý a manažer nám řekl, že má volnej Most a Ostravu. Jedině tady blízko, všechno je pryč.
Takže my jsme z Příbrami dělali jeden den koncert v Ostravě a jeden den v Mostě, tam jsme přejížděli, málem jsme to nestihli a nikdo na nás nikde nečekal, tak jsme si to museli vyžrat, tak jsem si to vydřeli. No a myslím si, že těžko po mě někdo může chtít, abych uznával něco jinýho než dřinu. Myslím si, že když dřeš a dřeš a seš zdravej a máš ty možnosti dřít, tak vždycky přijde nějaké ocenění. Ne třeba hned, ale vždycky se to stane a je to o tom, jestli vydržíš.
Když ti teď začneš chodit do fitka, protože chceš mít svalnatější ruce, tak když tam budeš dřít 4 dny v tejdnu na těch rukou a vydržíš to rok, tak se tu za rok sejdem a ty ruce budou vypadat jinak. A když to uděláš třikrát a řekneš: „Tak já tady dřu a ruce nic, akorát tam furt ty kérky držej,“ tak se to nezmění. A to je stejný s prací. Natočíš video, koukne se na něj 10 lidí, pak 20, pak tisíc, pak 10 tisíc.
Udělal jsem vlog, že Attila přišel za střihačem, má čtvrt milionu. A my jsme měli v tu dobu tisíc odběratelů na YouTube, tak musíš furt a myslím, že se ti to vrátí. A myslím, že v dnešní době je hrozně možnosti, ale je strašně línejch lidí a když nejsi línej a makáš, tak já věřím, že máš vždycky šanci.
Když Attila vyhrál, tak já jsem říkal: „Jasně, Attila to hrozně odmakal, ale pomohl nám i jemu Bůh, a nějaká vyšší moc, že vyhrál i takhle.“ Protože to, že my jsme to nevzdali, když od něj dávali ruce všichni krom jeho nejbližších ruce pryč, to že jsme to dotáhli, dál jsem investovali peníze, tak to se nám vrátilo, že on vyhrál takhle a to samozřejmě mnohonásobně zvýšilo návštěvnost toho filmu.
Když vidím, jak nám všude píšou lidi, že hmm, to by mě zajímalo, jestli byste ten film vydali, kdyby Attila prohrál. No jasně že bychom ho vydali, kdyby prohrál, přece bychom nevyhodili ty desítky tisíc eur, který v tom byly, toho času, tak prostě ta prohra by patřila do jeho života. To bylo o celém jeho životě. Teď tam patří výhra. No zaplať pán Bůh.
Oni jsou to takový afirmace. Když si pořád říkáš, že to půjde a když za tím jdeš, tak to podle mě funguje a když máš. Ale když máš negativní afirmace, tak se to vždycky úplně posere.
Když jsi byl malej nebo jsi dospíval, tak jsi asi po něčem toužil, že jo. Chtěl jsi dostat nějakej dárek k Vánocům, chtěl jsi chodit s nějakou holkou, ona tě třeba nechtěla. Kolikrát jsi usínal a myslel na to, že se to povedlo. Je to tak? A povedlo se to pak?
Někdy jo.
No tak vidíš, já jsem si třeba něco přál k Vánocům, večer sem usínal a představoval jsem si to, teď jsem usínal a představoval si, že skončí film a kino stojí a tleská a bylo to tak. Prostě musíš si to dát do hlavy a líp se to říká, než dělá, protože taky dost často podlehnu nějakým pochybnostem, ale musíš mít kolem sebe lidi, kteří tě vezmou, zvednou na nohy a zase jdeš dál.
Standing ovation je fajn pocit, viď?
Je, ale stejně jsem ho nepřeceňoval a úplně jsme se v něm neukájel, protože jsem si říkal, to jsou jeho blízký lidi, jasně že mu maminka s tatínkem, že mu zatleskají ve stoje, to je jasný, to mu zatleskají, i když má narozeniny, ale prostě to ovation, to největší který je, že cizí lidí, který neznají ani mě, ani Attilu, tak to furt tagujou, dávají, to že to má na CSFD takový hodnocení. Tak to je pro nás vyznamenání. A pro mě to je obrovský vyznamenání. Protože já už možná nikdy žádnej film nenatočím a tohle tady zůstane až umřu. Tak to jsem rád, že se na to budou moci podívat třeba moje děti, moje vnoučata. Jejich táta nebo dědeček, přestože nebyl režisér, natočil film a těm lidem se tak líbil.
To jsem se chtěl zeptat, jestli si nemyslíš, že to může posunout tvojí kariéru z promotéra třeba k dokumentaristovi? Nedáte třeba dohromady něco s Jardou?
S Jardou jsme se bavili, ale je to pro mě těžký, protože ten film mi sebral strašně energii a strašně mýho života a teď aktuálně nejsem v rozpoložení, že bych v tom chtěl pokračovat, třeba mě to za půl roku za tři měsíce přejde.
Tak za 3 měsíce, to bude mít za sebou nějakejch 70 tisíc hodin práce, podle toho jak pracuješ.
Teď aktuálně řešíme zahraniční festivaly s filmem, mají o to zájem, takže to bude ještě dlouhá cesta s tím filmem.
Tak kdybyste dělali druhej dokument, tak už to asi nebude takový harakiri.
No ale ani to nemusí třeba tak sednout. Já jsem zrovna včera říkal Jítě doma se mě na to ptala, že možná ještě někdy něco natočím, ale už nikdy do toho nepůjdu tak, že si řekne režisér nebo scénárista – uděláme film, vymyslím příběh a tak. Jedině, kdy budu dělat další film, bude, že někde s někým budu a spontánně mě to napadne. Mě spontánně napadá i koho přivést na koncert, kdo bude dobrej a tak dál. A většinou, musím zaklepat, se to povede.
A když mě to napadne, že o tobě by byl výbornej film, tak do toho třeba půjdu. Ale že bych si programově řek, že tyjo byl by dobrej film o Petře Kvitový, což jsem si třeba řekl, protože to by byl skvělej filmař, že bych si jen tak doma řekl: „Co kdybychom natočili o nějakým herci film,“ tak to ne, to musí přijít samo a musíš dostat ten zásah a pak za tím jít. Protože jak nejsem ten filmař, tak já to nemusím dělat, není to můj job, nemám to tak, že každej rok nebo dva chci dělat film, abych se tím uživil, takže musí to bejt spíš z nadšení.
