Při osmihodinovém výslechu nám nedali ani napít. Zažil jsem peklo a jsem rád, že jsem z něj pryč, říká Čech uvíznutý v Ugandě

Jak vlastně probíhá komunikace s ambasádou nebo někým, kdo vám může pomoct?

Jestli jsem za něco vděčný, tak je to vlna solidarity: lidi se nám opravdu snaží pomoct. Ozvali se mi přímo z Úřadu vlády a říkali, že musíme na ambasádu. Vypadá to bledě, zatím se nedohodli s KLM, čeká se na zaplnění letadla a let by měl být do Amsterdamu, takže je potřeba nás pak nějak dostat do Čech. Jakmile bude rozhodnuto, ambasáda nám dá vědět jak mailem nebo telefonicky a během chvilky budeme na letišti a letíme pryč. Zatím to tak ale nevypadá.

A na kdy to tak vypadá?

Poslední zpráva je ze včerejška, že až za 14 dní, kdo ví. 

Do Ugandy ses dostal z Tanzánie. Jak lusknutím prstu úsměv vystřídal strach. Ty sám ses setkal s agresivním chováním a nepříjemnostmi, kvůli strachu z koronaviru. Můžeš to popsat?

Přijeli jsme do Ugandy s tím, že se kdyžtak vrátíme zpátky do Tanzánie. Jenže jsme přejeli hranice, dostali víza a změřili nám teplotu – 36,2 stupňů – všechno v cajku. Dostali jsme razítka, víza a šli dál. Byli jsme docela unavení a zeptali jsme se těch úředníků, jestli můžeme přespat na hranici. Řekli, že není problém, udělali nám místo, kde jsme si rozdělali stan. Ráno se probudíme a najednou se kouknu na mobil a tam bylo, že prezident zrovna uzavřel ugandské hranice. Bylo jasné, že zpátky už se nedostaneme. 

Odvezli nás s ozbrojeným chlápkem se samopalem v nějakém pick-upu do nemocnice, kde se testuje na Covid-19. Tam si nás přebrala armáda.

Pak přišla další zpráva, že uzavřel i vzdušný prostor. 

Bylo to v prčicích. První plán byl jet 150 km do Bwindi Orpans (nezisková organizace, pozn. red.) na tři dny, kteří nám ubytování předtím nabízeli. Měli jsme tam slíbený komfort, ale tam jsme nedojeli. 

Už za hranicemi na nás začali lidi řvát „koronavirus, koronavirus“. Po deseti kilometrech na koloběžce máme vždycky pauzu, jen teď nás ti lidi odevšad vyháněli. Takto několikrát. Dokonce se stalo, že na nás někdo zavolal policii, ale ti zjistili, že jsme hranice překročili už včera, takže jsme jeli dál. Zase po nás místní křičeli, starší paní po nás řvaly a vyhrožovaly nám vařečkou. Necítil jsem se komfortně. Opakovalo se to na každé zastávce. 

Já to těm lidem nemám za zlé. Mají strach, v médiích to běží od rána do večera. Cestovatel je pro místního hrozící nebezpečí, bojí se, abychom jim sem nezavlekli nemoc. Chápu to. Kdyby v Čechách byl nějaký Ital, Češi by taky vyváděli. Takovým instinktivním způsobem lidi fungují.

Proč jste ještě předtím – zavčasu – neodletěli?

My jsme tušili, že nějaké takové riziko tu bude a proto jsme chtěli odletět co nejdřív, popřípadě přečkat v Bwindi Orpahns. To se ale bohužel nastalo, protože na nás zase někdo zavolal policii a ti nás pak zavedli na stanici, kde proběhl osmihodinový výslech, docela takový psychickým nátlakem.

Na co se ptali?

Kdo jste, proč tu jste. Horko těžko jim vysvětluješ, že tu jezdíš na koloběžce a koronavirus tě celou dobu míjel. Během těch osmi hodin nám nedal nikdo napít, najíst. Bohužel jsme si ani nestihli vybrat žádné peníze z bankomatu. Odvezli nás s ozbrojeným chlápkem se samopalem v nějakém pick-upu do nemocnice, kde se testuje na Covid-19. Tam si nás přebrala armáda. 

Co tam následovalo?

Řekli nám, že tam přespíme dohromady s dalšími lidmi, kteří jsou tam také testovaní na koronavirus. To jsme odmítli a postavili jsme si stan vedle. Druhý den nás otestovali a další tři dny jsme čekali na výsledky a dožadovali jsme se alespoň vody. Byli jsme zavření v oploceném prostoru, ze kterého jsme se nemohli dostat. Napsal jsem SMS Kateřině z Bwindi Orpans. 

Pak jsme volali s Kateřinou a ta nás uklidňovala. Zkontaktovali jsme ambasádu. Teprve teď se k nám dostaly zprávy, že budeme muset zůstat ve 14denní karanténě, o které nám ale nikdo předtím neřekl. Kdyby nás na to upozornili, ani bychom do Ugandy nejeli. Po dvou dnech přijel konzul s jídlem a pitím, takže nálada byla veselejší. Pak nás pustili.

Mám pocit, že v těchto zemích úplně všechno, co by mělo smysl podpořit, je gramotnost – to jediné. Jinak to pro mě postrádá smysl.

Kam jste jeli dál?

Nenechali nás odjet na koloběžce, protože je to prý nebezpečné. Odvezli nás sanitkou do Kamaly do hotelu, poděkoval jsem velvyslanci a pak se nám ozval Jakub, u kterého teď jsme. 

Byli jste i v nemocnici, kde se ukázalo, že jeden člověk byl pozitivní, je to tak? Nepřišel s vámi do kontaktu? 

Byli dokonce dva. My jsme se od těch lidí úplně separovali, používali i jiný záchod a spali na trávníku. Koronavirus jsme nechytili, to by se na nás už projevilo. Výsledky máme negativní. Mohli jsme ho chytit, pokud bychom spali ve stejné místnosti jako ostatní. 

Lidi v Ugandě prostě mají strach. Od rána do večera je to v televizi, ty lidi jsou paničtí. Byl jsem se projet v Kampale na koloběžce, než to zakázali po 19. hodině a v hlavním městě to už bylo jiné než na vesnicích.

Jak vlastně hodnotíš to, co se ti stalo?

Zažil jsem si peklo, ze kterého jsem rád, že jsem pryč. Mám dost skeptický názor na to, jak to tady funguje. S Dominikou máme založený nadační fond Dobrosrdce, se kterým budu pomáhat doma, ale už nikdy to nechci spojovat s cizími zeměmi. Myslím, že není správné, aby tu pro ně dělali cizí lidi první poslední a snažili se o ochranu. Takto by to nemělo být, ti lidi by se měli hlavně postarat sami. To je můj názor, ke kterému jsem přišel, nechci, aby z toho byl nějaký titulek. 

Když jsme přišli a řekli jsme, že děláme charitativní sbírku, tak nám týpek na hranicích řekl, že se o sirotky umí postarat sami. Úplně smetl veškerou myšlenku, které se snaží neziskovky šířit. Podpora vzdělání ano, ale ne zbytek, mám pocit, že v těchto zemích úplně všechno, co by mělo smysl podpořit, je gramotnost – to jediné. Jinak to pro mě postrádá smysl. 

Preventivní opatření tu mají dobrá. Funguje to tu. Co si ale myslím, že tu nefunguje je, jestli to tady ti lidé respektují. Poté, co vyhlásili zákaz shlukování, jsem viděl lidi, jak se shlukují.

Zároveň jsi ale říkal, že vlastně jiné země – Mosambik nebo Malawi – to tolik neřeší. Eskalovalo to postupně. Jak to z tvého pohledu řešily ostatní země?

V Mosambiku se to všechno svalovalo na Čínu a nikdo to tam vlastně moc neřešil. Lidi byli fajn. V Malawi to taky nikdo neřešil, protože tam lidi televizi ani nemají. Jakmile jsme přišli do Tanzánie, tak tam to v televizi jelo – byli v rouškách a říkali, že to přiváží turisti z Evropy. Místní dost zpozornili a už začali ukazovat prstem.

Jaká Uganda zavedla opatření proti šíření koronaviru? Co to znamená pro místní obyvatele? Co dezinfekce? 

Byla to jedna z prvních zemí, která zakázala lety z Číny. Ještě dřív než Česká republika. Prezident vyhlásil karanténu na celé území – nikdo se nedostane ven, nikdo dovnitř. Měli jsme smůlu, že jsme se tam dostali poslední den, kdy to šlo. Rouška tu není povinná, lidi ji nosí.

Zakázali tu markety, kde se shlukuje hodně lidí, stejně jako kostelní mše. Vedle velkých supermarketů vidíš samolepky s preventivními radami a když si chceš někam zavolat, tak se ti ozve znělka o koronaviru. V supermarketech je čára metr od pultů. Preventivní opatření tu mají dobrá. Funguje to tu. Co si ale myslím, že tu nefunguje je, jestli to tady ti lidé respektují. Poté, co vyhlásili zákaz shlukování, jsem viděl lidi, jak se shlukují. Ale tady v Kampale je tiché město, nevidíš ani živáčka. 

V tuhle chvíli se smí vycházet jen do sedmi hodin do večera, můžeš si koupit od sedmi do sedmi jídlo v obchodu.

Jak to budete řešit při odletu? 

Když se budeme chtít dostat na letiště, tak to budeme muset řešit přes nějakého konzula, který nám vydá papír, se kterým se pak budeme moct prokázat policii, že jedeme na to letiště. 

Já si osobně myslím, že statistiky nakažených neodpovídají současnému stavu. Koronavirus tu je v mnohem větším měřítku, ale nezvládají to kapacitně.

Nedostatečné testování, to je v Africe asi největší problém. Jenže mají na to prostředky, kapacity?

Prostředky na to mají. V Africe všeobecně vládne vysoká míra korupce, není to jen v Ugandě. Když jsem viděl, jak to funguje v Masaka v karanténní oblasti, kde jsme byli, mám pocit, že k tomu všemu jim chybí střízlivý rozum. I přestože tu mají zkušenosti s Ebolou. 

Všechno mi přišlo chaotické, ale věřím, že časem se to vše správně zajede. Ten začátek je vždy těžký. Nastavit ty koleje. V tisku proběhlo, že pár lidí tu někoho uplatilo, aby nemuseli do té povinné karantény. Já si osobně myslím, že statistiky nakažených neodpovídají současnému stavu. Koronavirus tu je v mnohem větším měřítku, ale nezvládají to kapacitně. 

V ulicích Ugandy probíhalo rabování a střelba. Co to vlastně znamená? Měli jste strach? 

Spoustu lidí přišlo o práci a na tom marketu rabovali. Přišla policie a armáda, která střílela do vzduchu, aby se rozutekli. Já jsem u toho úplně nebyl – s Dominikou jsme si v té době šli kupovat ovoce a najednou jsme viděli armádu. Tak jsem si říkal, že tady asi končí sranda. Rychle jsme si nakoupili a šli na hotel. Člověk má samozřejmě obavy, potkávám tady lidi, kteří mluví o nouzovém plánu. A už to samotné může znamenat, že to časem nemusí být bezpečné. Nikdo neví, co se bude dít dál. 

Prezident v projevech hlásá, ať jsou lidi na sebe hodní, že si mají pomáhat. Neznám Ugandu tak dobře na to, abych mohl říct, že se to v něco zvrhne. Ač si to mohu myslet, pokud přijdou další restrikce. 

Na cestě jsi tři měsíce. Jaký byl váš původní plán, který tedy teď nevyjde?

Plán byl pokračovat do Keni, pak do Etiopie a přes Súdán skončit v Egyptě. V létě jsme chtěli letět domů, vyřešit chatu v lese, abych mohl v klidu napsat knížku a sestříhat dokument. Musíme řešit teď, jak se dostat domů a potom si zajistit bydlení. 

Co všechno jsi za ty tři měsíce v Africe viděl? Je smýšlení tamních obyvatel hodně závislé na tom, v jaké zemi bydlí?

Potkáš dobré lidi a potkáš lidi, kteří v tobě vidí peníze. Je to tak v každé zemi. Co mě překvapilo bylo Lesotho a Jihoafrická republika – i přestože se o ní říká, že je nebezpečná, tak nás překvapila svojí mírumilovnosti a super lidma. Stejně tak Mosambik, z kterého mám skvělé pocity. V Malawi to bylo už horší, protože od začátku až dokonce to bylo „give me money“. Když sis koupil jídlo na ulici, byl obrovský problém ti vrátit peníze zpátky. Nechci to úplně hejtit, ale mají hodně zkreslené představy o cizincích. 

A projel jsi už jaké země?

Byl jsem na koloběžce v Jižní Americe, pak v Asii a dalším kontinentem, který jsem chtěl na koloběžce projet, byla Afrika. Uganda je třicátý stát, který projíždím na koloběžce. A protože jsem se minulý rok dal dohromady s Dominikou, která také jezdí na koloběžce, tak jsme si řekli, že bychom mohli do Afriky odjet spolu.

Začátkem ledna jsme spolu odletěli do Afriky do Kapského města a od té doby jsme na cestě. Točíme tu rozhovor – ptáme se na to, co si lidi myslí o Africe a o jejím bezpečí, protože spousta Evropanů si myslí, že je tu nebezpečno. Co je jejich největší sen, co si myslí o světě, co je láska. To je hlavní výstup z celé cesty – aby si divák udělal obrázek o tom, jak se žije a že jsou to stejní lidi jako my – jen je problém, že si někteří myslí, že máme hrozně moc peněz, protože jim to kdysi někdo řekl. Poukázat na to, že máme vůči Africe předsudky a že to tu vypadá úplně jinak než se prezentuje v takových těch National Geographic.

Marku, já ti přeju hodně štěstí, snad se brzy vrátíš domů.