Zpravodajský portál pro moderní generaci, která se zajímá o aktuální dění.
Zajímá tě aktuální dění? Zprávy z domova i ze světa najdeš na zpravodajském webu. Čti reportáže, rozhovory i komentáře z různých oblastí. Sleduj Refresher News, pokud chceš být v obraze.
Nepodařilo se uložit změny. Zkus se nově přihlásit a zopakovat akci.
V případě že problémy přetrvávají, kontaktuj prosím administrátora.
OK
Rasově motivované útoky se staly i v Česku. Přinášíme pět z nich, které rezonovaly tuzemskem.
Ve Spojených státech a na území mnoha států Evropy i nadále probíhají protesty za hnutí Black Lives Matter (v překladu Na černošských životech záleží). Brojí proti rasismu a utlačování. Diskuze se přitom různými způsoby dotýká i Česka. Jsme na tom špatně? Co si z toho Češi vlastně mají vzít? Umíme reflektovat tuzemský kontext?
Ať už si to přiznáváme, nebo ne, v Česku je rasismus stále palčivým tématem. Stále tu máme ghetta, stále tu máme předsudky, stále věříme hoaxům, což zjistil i pět let starý výzkum Hate Free.
Zhruba pár měsíců po tomto výzkumu vrcholila migrační krize. Čeští pravicoví extrémističtí politici ji zneužili a údajnou hrozbu se snažili přehodit na syrské uprchlíky, po několika letech však téma migrantů vyčpělo a nenávistná dikce se opět obrací na tuzemské Romy.
Demonstrující na akci za podporu Black Lives Matter na pražském Klárově, 13. 6. 2020. Na transparentu připomínají romské oběti rasových útoků.
Zdroj: Tony Havlík/REFRESHER
Jak totiž ukazuje anketa Harvardovy univerzity, nenávist a extremistické nálady v Češích nadále přetrvávají. Ani někdejší masivní obliba seriálu Most! na tom nic moc nezlepší. Může jít o každodenní poznámky, útlak, diskriminace.
Kde má rasová nenávist kořeny a kam může až zajít? Odpověď nacházíme v 90. letech, kdy se společnost u nás teprve rozvolňovala a některé společenské problémy do té doby prostě neznala. Možná i proto se rasismus proti Romům tak rozšířil a „chodit na cikány“ se stalo pravidelnou činností tehdejších neonacistů, kteří se odporným rasovým násilím snažili domoct jakéhosi svého pokřiveného práva.
Z tohoto chování ve společnosti postupně vyvěrala ještě větší frustrace a napětí mezi „bílými a Romy“, mnoho zbytečného násilí a také vražd. Několik rasově motivovaných případů si představíme v tomto článku.
„Jsme rasisti. Chceme, aby černí odešli pryč,“ otevřeně přiznává holohlavý mladík na demonstraci na Václavském náměstí v Praze. V reportáži České televize z roku 1990 si můžeš přehrát, jaká atmosféra v této době panovala směrem k odlišným rasám.
Když se řekne rasově motivovaná vražda, pamětníci si jistě vybaví případ ze září 1993, kdy tragicky zemřel teprve 17letý Tibor Danihel.
Abychom se vrátili na začátek příběhu – v 90. letech se neonacistické party scházely, aby hromadně chodily bít Romy. Barva kůže jim stačila jako záminka k napadení. Když se v roce 1993 sešla parta holých lebek z okolí v Písku, aby vykonala svou hrůzostrašnou misi, vybavila se různými zbraněmi. Holé hlavy měly baseballové pálky, nunčaky. Jako by chtěly, aby jejich napadání způsobilo Romům co největší bolest.
Vyšli na pochod. S připravenými zbraněmi kráčeli směrem k Městskému ostrovu – právě tam narazili na trojici Romů. Z ostrova jim přece nemají kam uprchnout. Ti se mužů halekajících zalekli a skočili do řeky Otavy.
Přidej se do klubu Refresher+ již od 125 Kč 25 Kč
Co se dozvíš po odemknutí?
Jaké tresty si odnesli muži odpovědní za smrt Tibora Danihela
Jak Češi uzavřeli Romy na 41 dní do ghetta, na což reagoval i prezident USA Bill Clinton.„Bude-li zeď v Ústí, nebudete vy v Evropské unii,“ padlo tehdy
O žhářském útoku na romskou rodinu, který způsobil popáleniny na 80 procentech těla malé Natálce
O Romce, kterou dva muži hodili do Labe, kde utonula
O tom jak český neonacista střepem pobodal šestiletého romského chlapce
Neonacisté je odmítli pustit z vody, a byť se zbylí dva kluci z vody nakonec dostali, jednomu z nich už nestačily síly a ve vodě utonul. Příběh má svůj tragický závěr, jeho vyústění však zdaleka nekončí. Jde o rasový útok, či nikoli?
I když bylo o rok a měsíc později obžalováno 18 mužů, k patřičnému trestu nedošlo. Okresní soud v Písku totiž drtivou většinu z nich osvobodil, jen dva dostali na rok podmínku. Tady se příběh však začínal zaplétat. Všímala si ho odborná i laická veřejnost, média i soudy. Jak připomíná novinář Jindřich Šídlo v Hospodářských novinách, advokát Kolja Kubíček, který zastupoval matku zabitého Tibora, si totiž na postup vyšetřovatelů stěžoval u Ústavního soudu.
Následovala komplikovaná anabáze soudů, výslechů, analýz. V roce 1996 na místo vraždy přijel i prezident Václav Havel. „Jsem dost zneklidněn tím, že se po tak dlouhou dobu nepodařilo jednoznačně říci, co se vlastně stalo, kdo je vinen a potrestat ho. Vše nasvědčuje tomu, že se mladý Rom stal obětí rasismu,“prohlásil tehdy.
Anarchisté se rvali s neonacisty. Mnoho státních zástupců ve věci krčilo rameny. Aktivisté se bouřili a snažili do věci vnést férový rozsudek. Rozhodl až zlom v červnu 1999 – po neuvěřitelných šesti letech od vraždy – který definitivně odsoudil hlavní viníky. Vrchní soud v Praze zrušil předchozí rozsudky. Jediný a hlavní verdikt tedy zní: vražda kvůli rasové nenávisti.
Odsouzeni byli tři vrazi, kteří dostali dohromady 22 let. V době skutku byli nezletilí a proto jim soud nemohl individuálně uložit tresty vyšší než deset let. Celkem jich však u vraždy bylo prý zhruba čtyřicet. Tito lidé trestu navždy unikli, i když byli součástí jedné z prvních rasových vražd u nás.
Zdroj: romea.cz
V ulici, kde žili Romové, postavili zeď
Podobných vražd se bohužel stalo více. Ale nejen těch. Útoyk zažívali Romové i z jiného pohledu. V říjnu 1999 totiž v Ústí nad Labem, v Matiční ulici, vyrostla betonová zeď, která oddělila budovy obývané Romy od ostatních obyvatel města. Stala se tak známou, že ji zmínil i americký prezident Bill Clinton. Ostuda Česka na místě vydržela 41 dní.
Dodnes jde o symbol útlaku a problematického soužití. Problém započal opět v začátcích 90. let, kdy na periferiích českých měst vznikala romská ghetta. Ve dvou zanedbaných domech v ulici Mateční od roku 1994 bydlely většinou romské rodiny. Mnohdy zadlužené, ale nebylo to podmínkou.
Vypjatou atmosféru v místě zhoršil ještě fakt, že tu automobil srazil jednoho romského muže, načež se jeho známí poprali s lidmi v autě i s hlídkou strážníků.
Zdroj: Česká televize/reprotofo
Protože se také začaly množit stížnosti od sousedících Ústečanů, město vyhovělo a přikývlo na kontroverzní návrh: postavení zdi, která měla problém ne snad řešit, ale rozhodně schovat. Prostě Romy takto prakticky odřízli od okolního světa.
Rozhodnutí vyvolalo zhrození nejen z řad české vlády a prezidenta Havla, ale také celého světa. Jak podotýká dobová reportáž časopisu Respekt, na zeď reagovali i ve Velké Británii nebo Evropské unii, kam Česko ještě nepatřilo. „Bude-li zeď v Ústí, nebudete vy v Evropské unii,“ řekl dokonce tehdy velvyslanec EU v Česku Ramiro Cibrian. Na Romy se tehdy ptal Havla během své návštěvy i americký prezident Bill Clinton.
Po velkém tlaku byla za 41 dní kontroverzní zeď demontovaná. Za desetimilionový příspěvek od vlády pro město Ústí. Za tyto peníze pak radnice nakoupila domy naproti Matiční ulici a vybudovala tu klubovnu.
Zdroj: Česká televize/reprotofo
Žhářský útok na dvouletou Natálku
Letos v dubnu to bylo 11 let od žhářského útoku na romskou rodinu z Vítkova. Právě tam, v jednom z domů na ulici Opavská, žilo osm členů rodiny včetně Pavla Kudrika, Anny Sivákové a jejich dcerky Natálie, která měla brzy slavit své druhé narozeniny.
Právě k tomuto domu přijelo těsně před půlnocí z 18. na 19. dubna auto. Z něj vylezlo několik mužů. „Tak cikáni, teď shoříte,“ ozvalo se. Do oken domu tito muži hodili tři lahve naplněné benzínem. Ty se po dopadu roztříštily a explodovaly.
Od plamenů bohužel chytil nejen nábytek. Popálily totiž jak matku a otce malé Natálky, tak Natálku samotnou. Vážné popáleniny na 80 procentech těla a šok z hrozivé bolesti způsobily, že její srdíčko přestal obít a plíce zkolabovaly. Jen díky včasné záchraně a precizní práci lékařů Natálka přežila.
Zdroj: TV Nova/reprofoto
Viníci pocházející z Bruntálska a Opavska dostala v roce 2010 tyto tresty: David Vaculík, Jaromír Lukeš za pokus o vraždu 22 let vězení, Václav Cojocaru a Ivo Müller 20 let vězení. Viníci sice přiznali, že zápalné láhve do budovy vhazovali, ale prý byli přesvědčeni, že jde o sklad plný kradeného zboží.
Dnes je Natálka už 13letá slečna, bohužel však dodnes velmi plachá a uzavřená do sebe. Má jizvy nejen na kůži, ale bohužel také na duši. Dům už na svém původním místě nestojí, osudové noci shořel do základů.
Otázkou rasově motivovaných útoků se česká společnost zabývala už zhruba před dvaceti lety.
Matku čtyř dětí, Helenu Biháriovou, napadli ve Vrchlabí 15. února 1998 před půlnocí opilí klatovští mladíci Jiří Neff a Petr Klazar. Šlo o sympatizanty hnutí skinheads. „Žádal jsem ji, aby mi vrátila dvě stě korun, o které mě okradla. Nadával jsem jí, že je šlapka a zlodějka, protože nám nabízela sexuální služby,“ popsal podle MF Dnes jeden z útočníků.
Zahnali ji do rozvodněné řeky Labe. Divoký proud ji začal unášet. Žena volala o pomoc, když v tom ji slyšela 48letá novinářka Eliška Pilařová. Biháriovou však už nezachránila, utonulé tělo našli až o dva dny později.
Původně byli podezřelí muži tři – jen dva z nich si vyslechli rozsudek, třetí totiž našel alibi. Jiří Neffe a Petr Klazar byli odsouzeni na 8,5 a 6,5 roku za vydírání s následkem smrti a výtržnictví. Po odvolání se Klazarovi trest ještě snížil na 1 rok. Rasový podtext krajský soud v Hradci Králové vyloučil. Jak podle týdeníku Respekt rozhodl soud, utonulá žena prý plavat uměla. Co na tom, že teplota řeky v únoru dosahuje jen pár stupňů.
Vražda Heleny Biháriové je přitom podle serveru Romea.cz další příkladem rasové vraždy a navíc ukázkou tehdejšího kostrbatého soudnictví, které rasismus v rozsudku (na rozdíl od vraždy Tibora Danihela teprve po masivním nátlaku aktivistů) nijak nepřiznalo.
Eliška Pilařová byla za svou zásluhu vyznamenána od Václava Havla. 28. října 1998 obdržela medaili Za hrdinství. V den pohřbu Heleny Biháriové se na Staroměstském náměstí v Praze sešla asi dvoustovka lidí, aby projevila svůj odpor k rasismu.
Média tomuto případu příliš prostoru nevěnovala, vlastně téměř žádná. Víme o něm tedy jen velmi málo. Internet vesměs opakuje ty samé informace, nejkomplexnější je server Romea.cz. 28. srpna 1991 v Jičíněvsi se mladý, tehdy 22letý neonacista Petr Krnáč opil.
Zřejmě právě alkohol v něm vyburcoval agresi a probudil nenávistné tendence. Jako oběť svých choutek si vybral šestiletého romského chlapce Radka Rudolfa, který si hrál v tamním parku.
Krnáč ho v tomto parku napadl, začal ho rdousit a pak jeho bezvládné tělo přenesl do prostor bývalé koželužny. Tam pokračoval. Vzal starý elektrický kabel a tím dítě dále škrtil. Jenže ani to mu nestačilo. Našel střep a s ním se chlapce čtyřikrát bodl do břicha, čímž mu způsobil smrtelná zranění. Jako by mu tohle běsnění nestačilo, šel ještě k domu, kde tehdy žili Romové a pokusil se ho zapálit. To se mu už však nepovedlo.
Petr Krnáč dostal v květnu následujícího roku 17 let vězení a protialkoholní léčení. Nepomohlo mu ani odvolání k nejvyššímu soudu. Šokující je, že tohoto muže k vraždění přinutila tak silná nenávist k barvě kůže, že se neštítil vzít život dítěti. Podle pamětníků tehdy odmítl, že by měl vůči Romům zášť.
Do kontextu také uvádíme, že před rokem 1995 v trestním zákoně neexistovala definice rasového motivu vraždy. Všechny takové útoky se tedy řešily jako trestný čin vraždy.
Je zodpovědností nás všech rasismus ve společnosti potlačovat. Současná debata kolem Black Lives Matter může pro někoho představovat vzdálené téma, ale i v Česku žijí mezi námi ti, kteří zažívají nenávistné projevy každý den.
Nenávist totiž může začít špatným vtipem, nepochopením či urážkami. Ale končit může frustrací, napadením, a jak jsme si připomněli v článku, i smrtí. Problém je to i v Česku stále hluboký a komplexní – ale jen připomínání si hrůz, které nenávist vyvolala, nám pomůže se jich do budoucna zbavovat.
