„Cikáni, shoříte.“ Od žhářského útoku na dvouletou Natálku uběhlo 10 let, dodnes se bojí usnout a téměř nemluví

„Paní Kudriková, vaše dcera se druhých narozeniny zřejmě nedožije,“ vyřkl smutný ortel ošetřující lékař. S takto rozsáhlým popálením se totiž dokáže poprat tělo málokterého dospělého člověka. A i kdyby náhodou přežila, bude už navždy mentálně a fyzicky handicapovaná. Umělý spánek, ve kterém kvůli přílišné bolesti musela být, taky nebyl pro její mentální zdraví příliš prospěšný.

Mateřský pud byl však silnější než jakékoli lékařské prognózy. Matka věřila, že to její dcera zvládne. „Kdybych nevěřila, že se nám vrátí, nepřežila bych to,“ vzpomíná matka Natálie. „Já ani neumím říct, jak moc jsem doktorům vděčná, že Natálku zachránili.“

Sama se uzdravila, aby pak každodenně dceru navštěvovala. Ale bylo to těžké – přišli o střechu nad hlavou, nepovedlo se jim najít náhradní, a proto přespávali po různých ubytovnách. 

Díky mediálnímu zájmu a mnoha reportážím na toto téma vznikla sbírka, kam následně přispěli dobrovolníci několik set tisíc, za které si pak rodina koupila střechu nad hlavou. Když se Natálka konečně o Vánocích vrátila domů, změnil se život nejen jí, ale všem okolo. Musela podstoupit 14 operací, během kterých jí byly amputovány tři prsty.

Popálený obličej a vystrašený výraz nebyl jedinou změnou – šlo i o deprese a úzkosti, které musela celá rodina prožívat. Na osudovou noc nešlo zapomenout.

Muži, kteří obdivovali Hitlera

Když David Vaculík, Jaromír Lukeš, Ivo Müller a Václav Cojocaru přijeli vozem Škoda Favorit k domu romské rodiny, věděli, co chtějí udělat. Svůj čin měli precizně naplánovaný, každý zařídil něco. Připravené měli lahve o objemu 0,7 litru naplněné benzinem a do nich vložili kusy látky tak, aby z nich vytvořili velké knoty. 

Vražda Romů měla uctít Adolfa Hitlera. Jen pár dní potom – 20. dubna 2009 – bylo totiž 120. výročí jeho narození. 

V minulosti podporovali Dělnickou stranu, nosili i oblečení značky Thor Steinar, která se těší u extrémistických skupin velká oblibě, a s násilným zločinem a propagací nacismu měli z minulosti zkušenosti.

Na místo přijeli zamaskovaní a s rukavicemi, aby tři z nich vystoupili, přistoupili k vytipovanému domu a zapálili knot nebezpečné zbraně. Do budovy v přízemí vhodili zápalné lahve. Nikdo z osmičlenné rodiny v domě na Opavské neměl přežít. Ani nestihli situaci dostatečně zkontrolovat, aby rychle do auta zase nastoupili a odjeli pryč. Dům mezitím hořel a v něm i nevinní lidé.

Muži, kteří se rozhodli způsobit takto závažnou vraždu, si zahráli na hrdiny ve svém světě smutku, opovržení a lidského slabošství. Vypověděli o tom později i lidé z jejich okolí. Jaromír Lukeš měl přijít za extremistou Tomášem V. jen pár dní po útoku.

Lukeš se prý klepal, kýval hlavou a nadával, že „je to v prdeli“. „Nečekal, že to bude takové velké. Že neví, co má dělat, že je to špatné. Zeptal jsem se ho, jestli je to ten Vítkov, kýval hlavou a řekl, že jo,“ potvrdil policistům svědek, který o útočnících věděl, nahlásit je policistům ale nešel.  

O Jaromíru Lukešovi, zvanému Jerrymu, vypověděla i jeho tehdejší přítelkyně, se kterou měl dítě. Vadilo jí, že na podobné demonstrace chodí. 

„Jerry nemá rád cikány, to mohu potvrdit z toho, jak na ně nadává a vyjadřuje se o nich jako o černých tlamách. Dával přednost kamarádům přede mnou a dcerou, navštěvoval hospody. V létě 2008 podal výpověď a byl nezaměstnaný. Pobírala jsem mateřskou a Jerry dostával podporu, z toho jsme platili nájem a domácnost. Pak ale dávky přestal pobírat a my žili jen z mateřské,“ vypověděla o něm Nikola Š.

Dále popsala okolnosti dubnového útoku. Za jejím přítelem prý kdosi přišel, on s ním odešel a jí jen řekl, že si jde zakouřit. Vrátil se až po dvou dnech.

Nebylo by to zřejmě nic neobvyklého, v té době totiž udržoval poměr s několika ženami zároveň. „Měli jsme spolu intimní vztah, neměl práci, nestaral se o dceru, neměl kde bydlet, tak jsem ten vztah ukončila,“ sdělila Renáta M. na policii. S Lukešem se několikrát rozešla a zase spojila.

Odsouzení

Dopadnout pachatele se podařilo až čtyři měsíce po žhářském útoku. Vyšetřovatele přivedla na stopu výpověď dobrovolného hasiče, který zaslechl podezřelý telefonát pachatele a jedné své známé.

Byla to práce složitá, protože extremisté své činy před veřejným světem často tají. Žijí dvojím životem, přičemž temná stránka je často vytlačena na povrch jen při demonstracích nebo na dobře utajených schůzkách.

V souvislosti s vyšetřováním zatkla tři ženy a devět mužů ve věku od dvaceti do třiceti let. Šlo o jednu z největších akcí na příznivce extrémistického hnutí. 

Případ byl hojně medializován a nervozita mezi dvěma dotčenými skupinami lidí stoupala. Útočili na sebe přes Facebook a mnohdy to eskalovalo v další potyčky – v červnu 2010 popsali extrémisté stěnu u ostravské Bazaly nápis, že se konec blíží a „Ať žijou hrdinové z Vítkova“. K tomu nakreslili tříramenný hákový kříž. 

I přesto si čtyři obžalovaní vyslechli 20. 10. 2010 verdikt soudu. Dostali tresty 22, 22, 20 a 20 let ve věznici se zvýšenou ostrahou. Dále musí zaplatit odškodné ve výší 17 milionů korun. Dodnes poslali jen zlomek této částky. 

Na svou obhajobu tvrdili, že neměli ponětí o tom, že by v domě někdo opravdu bydlel. Mysleli si, že šlo o sklad kradených věcí, který takto chtěli zničit. Obhájci tím chtěli docílit toho, aby soud věc neposuzoval jako pokus o vraždu, ale „pouhé“ obecné ohrožení, které by pachatelům vyneslo nižší tresty. 

Advokát se nebál jít i na hranu – u soudu odsoudil rodiče Natálky za to, že své dítě zachránili příliš pozdě a mohou tak za rozsáhlé popáleniny.

Jak zněl rozsudek soudu

Obžalovaní Václav Cojocaru, David Vaculík, Jaromír Lukeš a Ivo Müller se uznávají vinnými, že v rámci své příslušnosti k extremistickým skupinám a ve snaze se zviditelnit před 120. výročím narození Adolfa Hitlera, připadajícím na 20. dubna 2009, dne 18. dubna 2009 kolem 23:45 hodin po předchozím plánování a po vzájemné dohodě společně přijeli automobilem do Vítkova k domu č. 58 v ulici Opavská, jenž je obývaný početnou romskou rodinou s malými dětmi, v úmyslu založit požár a usmrtit obyvatele domu pro jejich příslušnost k této etnické skupině.

Ulevilo se nám všem, jsme rádi, že mají takové tresty. Naše dcera bude trpět do konce života. My jsme odsouzeni na celý život.
– matka popálené Natálky

Holčička, která moc nemluví

I dekádu po útoku Natálčina kůže připomíná hrozivou událost. O pokožku je potřeba neustále pečovat, nehojí se, jak by měla. Její psychika je rovněž porušená. Komunikaci omezuje jen ke svému okolí, téměř nevychází ven a dodnes má problém usnout – usne až vyčerpáním nebo za světla.

„Jsme s ní vzhůru, koukáme na televizi, čekáme, než usne, ale je to těžký. Ona usíná až k ránu,“ popisuje její matka Anna Siváková.

Dům, kde se osudová událost stala, na svém místě již nestojí. Jeho ohořelé ruiny byly definitivně zbourány. Není tu ani památeční destička, která by na deset let starou záležitost upozorňovala. Místní se stále obávají, že by se stávalo terčem shromáždění radikálních nacionalistů.

Jakmile vyjdou pachatelé z vězení, Natálce bude pětadvacet let. Její příběh se stal symbolem toho, kam až může zajít rasová nenávist v České republice.