Přinášíme záběry od pamětníka, který osudný 21. srpen 1968 zažil na vlastní kůži.
Datum 21. srpna bude v naší historii už navždy spojeno s násilným potlačením Pražského jara a příchodem normalizace doprovázené rachotem tanků a okupací vojsk Varšavské smlouvy.
V noci z 20. na 21. srpna vojska Sovětského svazu, Polské lidové republiky, Maďarské lidové republiky a Bulharské lidové republiky obsadila do devíti hodin od půlnoci téměř celé Československo. Lidé slyšeli z rádií vysílání, ze kterého se ježí chlupy po celém těle. Naše hranice překročilo přes půl milionu vojáků a šest tisíc tanků. Šlo o předzvěst toho, že se Čechoslováci budou muset rozloučit se „socialismem s lidskou tváří.“
Invaze potlačila naději na lepší zítřky, kterou přineslo Pražské jaro, během nějž byla na krátkou dobu zrušena cenzura. Reformní komunisté v čele s prvním tajemníkem Ústředního výboru Komunistické strany Československa Alexanderem Dubčekem chystali reformy, které by uvolnily otěže totalitního režimu.
O dalším osudu Československa se ale rozhodovalo jinde. Sovětský svaz dal pokyn k vojenské intervenci a potlačení reforem. Formálně tak učinil na základě takzvaného zvacího dopisu, který sepsala pětice československých komunistů (Alois Indra, Drahomír Kolder, Oldřich Švestka, Antonín Kapek a Vasil Biľak) a vyzvali v něm nejvyššího představitele Sovětského svazu Leonida Brežněva, aby učinil přítrž údajně hrozící kontrarevoluci v naší zemi.
Vážený Leonide Iljiči,
s vědomím plné odpovědnosti za naše rozhodnutí se na Vás obracíme s následujícím prohlášením.
Náš v podstatě zdravý polednový demokratický proces, náprava chyb a nedostatků minulosti i celkové politické řízení společnosti se postupně vymykají ústřednímu výboru strany z rukou. Tisk, rozhlas a televize, které jsou prakticky v rukou pravicových sil, ovlivnily veřejné mínění natolik, že se do politického života naší země začínají nyní bez odporu veřejnosti zapojovat živly nepřátelské straně. Rozněcují vlnu nacionalismu a šovinismu a vyvolávají antikomunistickou a protisovětskou psychózu.
Náš kolektiv – vedení strany – se dopustil řady chyb. Nedokázali jsme správně obhájit a realizovat marxisticko-leninské normy stranického života, především principy demokratického centralismu. Vedení strany už není dále schopno úspěšně se hájit před útoky proti socialismu, není s to organizovat proti pravicovým silám ani ideologický, ani politický odpor. Sama existence socialismu v naší zemi je ohrožena.
Politické prostředky a prostředky státní moci v naší zemi jsou nyní už do značné míry ochromeny. Pravicové síly vytvořily příznivé podmínky pro kontrarevoluční převrat.
V této těžké situaci se obracíme na vás, sovětské komunisty, vedoucí představitele KSSS a SSSR, s prosbou o poskytnutí účinné podpory a pomoci všemi prostředky, které máte k dispozici. Jedině s vaší pomocí lze vytrhnout ČSSR z hrozícího nebezpečí kontrarevoluce.
Uvědomujeme si, že pro KSSS a SSSR by tento poslední krok k ochraně socialismu v ČSSR nebyl snadný. Proto budeme ze všech sil bojovat vlastními prostředky. V případě, že by však naše síly a možnosti byly vyčerpány nebo nepřinesly pozitivní výsledky, považujte toto naše prohlášení za naléhavou prosbu a žádost o vaši akci a všestrannou pomoc.
Vzhledem ke složitosti a nebezpečnosti vývoje situace v naší zemi vás prosíme o maximální utajení tohoto našeho prohlášení. Z tohoto důvodu je píšeme osobně přímo Vám v ruštině.
Alois Indra, Drahomír Kolder, Oldřich Švestka, Antonín Kapek, Vasil Biľak
Situace byla Sověty záměrně vylíčena v mnohem horším světle, než jaká doopravdy byla. Velitelé lhali svým vojáků a ti přijížděli do Prahy zastavit ozbrojenou vzpouru. Vojáci však žádnou válku neviděli a reakce obyvatel, kteří je žádali, ať odejdou, je zmátla.
Mezi lidmi zavládl pocit marnosti a bezmoci. Představitelé státu byli odvlečeni do Moskvy a byl podepsán potupný dokument, který legalizoval pobyt téměř 6 000 tanků na území Československa. Během invaze zemřelo přes sto Čechů a Slováků při dopravních nehodách s invazními vojsky. Další umírali při explozích, požárech nebo střelbě. Do konce roku emigrovalo přes 100 000 lidí.
Nastala normalizace a totální útlum svobody. Až do roku 1989 bylo na našem území přes 150 000 vojáků. Přebrali vojenská zařízení, letiště, nemocnice a další státní budovy. Do roka a do dne od invaze 21. srpna se v roce 1969 sešlo na Václavském náměstí přes sto tisíc demonstrujících a během střetů s okupační silou došlo i na střelbu ostrými náboji. V ten samý rok v lednu se upálil student Jan Palach na protest proti utlačování svobod.
K letošnímu výročí jsme oslovili pamětníka a fotografa Antonína Chloupka, který byl přítomen se svým foťákem při invazi vojsk Varšavské smlouvy a zachytil dobovou bezmoc a bezpráví. K publikaci nám propůjčil své fotky, které si můžeš prohlédnout v galerii.
