Dlouhá léta byly nejlepší československé filmy zakazované. Komunisté je uložili do trezoru a jejich další promítání již nepovolili, protože byly z jejich pohledu závadné. Nového promítání se dočkaly až po roce 1989.
Jedny z nejtěžších období pro tuzemské film bylo období let po invazi armád Varšavské smlouvy. Šlo o tzv. normalizaci a součástí toho byla také cenzura československé kultury, kam samozřejmě spadalo i zakazování nevhodných filmů.
Státní aparát si nepřál, aby bylo upozorňováno na jeho nedostatky. Potřeboval držet společnost v jedné názorové skupině, která příliš nepřemýšlela o komunistickém režimu. Filmy, které na toto upozorňovaly, končily v trezoru na pražském Žižkově a mnoho z nich spatřilo světlo světa až po pádu komunismu v roce 1989.
Za pár dní si připomeneme 30. výročí sametové revoluce, která v roce 1989 nenásilnou formou položila komunistický režim. Po krvavém potlačení pokojné manifestace studentů 17. listopadu 1989 v Praze na Národní třídě se na náměstích setkávaly stovky tisíc lidí. Doslova v průběhu pár týdnů porazili režim, který vládl dlouhá desetiletí tvrdou rukou a omezoval své obyvatelstvo. Sametová revoluce přinesla svobodu do všech oblastí života v Česku.
V Refresheru jsme se rozhodli napsat sérii článků, které ti tuto významnou událost lépe přiblíží. Podíváme se ale i na nesvobodu, která revoluci předcházela a na to, jak se společnost za 30 let změnila.
Zakazovali nově vznikající filmy, ale i takové, které už v minulosti natočili, ale nebyly vhodné.
„Reakce komunistických cenzorů byla s výjimkou otevřené kritiky těžko předvídatelná. Napadá mě v této souvislosti námitka proti slavné komedii Ecce homo Homolka, kde jim vadilo, že postava představovaná hercem Františkem Husákem se jmenuje ‚Ludva‘,“ připomněl pro REFRESHER historik a politolog Petr Koura.
„Viděli v tom narážku na tehdejšího prezidenta Ludvíka Svobodu a nastupujícího prvního tajemníka ÚV KSČ Gustáva Husáka a obávali se lidových průpovídek, že ‚Husák hraje Ludvu‘,“ dodal. Režisér si však nakonec Ludvu prosadil.
„Na druhou stranu zase v druhé polovině šedesátých let a taktéž na sklonku let osmdesátých řada nejen skrytých, ale i otevřených narážek proti režimu na plátna kin pronikla,“
Autoři zakázaných filmů mohli končit ve vězení. Filmy ale musely procházet schvalovacím řízením, během kterého bylo nutné například předložit scénář. „Otevřené ‚protisocialistické'‘ myšlenky byly omezovány již ve fázi přípravy. Z tohoto hlediska byl překvapivě nejsvobodnějším rokem české kinematografie v období komunismu rok 1969, kdy po srpnové invazi již veškeré zábrany padly a nové cenzurní mechanismy normalizačního režimu ještě nebyly vytvořeny,“ přibližuje Koura.
Zmiňuje skvosty jako Skřivánci na niti Jiřího Menzela, Smuteční slavnost Zdenka Sirového nebo film Evalda Schorma Den sedmý, osmá noc, který byl posléze označen za „nejantisocialističtější film“ v dějinách české kinematografie.
Osudy režisérů, kteří točili zakázané filmy, byly různé. „Vávra natáčel propagandistické filmy oslavující KSČ a SSSR, Kachyňa si sice nezadal, ale zažíval plodné období s jedním natočeným filmem ročně, Menzel učinil ‚pokání‘ v podobě filmu o mladých dělnících a mohl nadále tvořit, Schorm pokání odmítl a k filmové režii se dostal až po 19 letech a Pavel Juráček podepsal Chartu 77 a již nic nenatočil, jen jakýsi instruktážní film pro revizory pražského metra,“ popsal.
