Zpravodajský portál pro moderní generaci, která se zajímá o aktuální dění.
Zajímá tě aktuální dění? Zprávy z domova i ze světa najdeš na zpravodajském webu. Čti reportáže, rozhovory i komentáře z různých oblastí. Sleduj Refresher News, pokud chceš být v obraze.
Nepodařilo se uložit změny. Zkus se nově přihlásit a zopakovat akci.
V případě že problémy přetrvávají, kontaktuj prosím administrátora.
OK
Dlouhá léta byly nejlepší československé filmy zakazované. Komunisté je uložili do trezoru a jejich další promítání již nepovolili, protože byly z jejich pohledu závadné. Nového promítání se dočkaly až po roce 1989.
Jedny z nejtěžších období pro tuzemské film bylo období let po invazi armád Varšavské smlouvy. Šlo o tzv. normalizaci a součástí toho byla také cenzura československé kultury, kam samozřejmě spadalo i zakazování nevhodných filmů.
Státní aparát si nepřál, aby bylo upozorňováno na jeho nedostatky. Potřeboval držet společnost v jedné názorové skupině, která příliš nepřemýšlela o komunistickém režimu. Filmy, které na toto upozorňovaly, končily v trezoru na pražském Žižkově a mnoho z nich spatřilo světlo světa až po pádu komunismu v roce 1989.
Ako vyzerala móda našich revolucionárov počas novembra 1989? Zdroj: Refresher
Za pár dní si připomeneme 30. výročí sametové revoluce, která v roce 1989 nenásilnou formou položila komunistický režim. Po krvavém potlačení pokojné manifestace studentů 17. listopadu 1989 v Praze na Národní třídě se na náměstích setkávaly stovky tisíc lidí. Doslova v průběhu pár týdnů porazili režim, který vládl dlouhá desetiletí tvrdou rukou a omezoval své obyvatelstvo. Sametová revoluce přinesla svobodu do všech oblastí života v Česku.
V Refresheru jsme se rozhodli napsat sérii článků, které ti tuto významnou událost lépe přiblíží. Podíváme se ale i na nesvobodu, která revoluci předcházela a na to, jak se společnost za 30 let změnila.
Zakazovali nově vznikající filmy, ale i takové, které už v minulosti natočili, ale nebyly vhodné.
„Reakce komunistických cenzorů byla s výjimkou otevřené kritiky těžko předvídatelná. Napadá mě v této souvislosti námitka proti slavné komedii Ecce homo Homolka, kde jim vadilo, že postava představovaná hercem Františkem Husákem se jmenuje ‚Ludva‘,“ připomněl pro REFRESHER historik a politolog Petr Koura.
„Viděli v tom narážku na tehdejšího prezidenta Ludvíka Svobodu a nastupujícího prvního tajemníka ÚV KSČ Gustáva Husáka a obávali se lidových průpovídek, že ‚Husák hraje Ludvu‘,“ dodal. Režisér si však nakonec Ludvu prosadil.
„Na druhou stranu zase v druhé polovině šedesátých let a taktéž na sklonku let osmdesátých řada nejen skrytých, ale i otevřených narážek proti režimu na plátna kin pronikla,“
Autoři zakázaných filmů mohli končit ve vězení. Filmy ale musely procházet schvalovacím řízením, během kterého bylo nutné například předložit scénář. „Otevřené ‚protisocialistické'‘ myšlenky byly omezovány již ve fázi přípravy. Z tohoto hlediska byl překvapivě nejsvobodnějším rokem české kinematografie v období komunismu rok 1969, kdy po srpnové invazi již veškeré zábrany padly a nové cenzurní mechanismy normalizačního režimu ještě nebyly vytvořeny,“ přibližuje Koura.
Deset zakázaných filmů, na které se Češi mohli znovu podívat až po revoluci Zdroj: Skřivánci na niti
Zmiňuje skvosty jako Skřivánci na niti Jiřího Menzela, Smuteční slavnost Zdenka Sirového nebo film Evalda Schorma Den sedmý, osmá noc, který byl posléze označen za „nejantisocialističtější film“ v dějinách české kinematografie.
Osudy režisérů, kteří točili zakázané filmy, byly různé. „Vávra natáčel propagandistické filmy oslavující KSČ a SSSR, Kachyňa si sice nezadal, ale zažíval plodné období s jedním natočeným filmem ročně, Menzel učinil ‚pokání‘ v podobě filmu o mladých dělnících a mohl nadále tvořit, Schorm pokání odmítl a k filmové režii se dostal až po 19 letech a Pavel Juráček podepsal Chartu 77 a již nic nenatočil, jen jakýsi instruktážní film pro revizory pražského metra,“ popsal.
Fenoménem té doby je i opak zakazovaných trezorovek – propagandistické filmy, často nevalné kvality a v budoucnu zatracované. Tehdejší společnost jim však podle historika, i přes jejich rozšířenost, spíše nevěřila.
„Máme sice z té doby oficiální statistiky, ale ty mohou být nejen zfalšované, ale i zkreslené tím, že na ty filmy povinně chodily školy nebo pracovní kolektivy. Bylo třeba možné v 70. letech věřit tomu, že v srpnu 1968 většina lidí vítala sovětské okupanty, když diváci ještě měli v živé paměti, že to bylo přesně naopak?“ ptá se Koura. O propagandistických filmech napsal studii nazvanou Filmy smíchu a zapomnění.
Deset zakázaných filmů, na které se Češi mohli znovu podívat až po revoluci
Pasťák (1968)
Pětici našeho výběru zahájíme snímkem Pasťák od režiséra Hynka Bočana. Děj odehrávající se během 60. let vyobrazuje mladého učitele, který pracuje jako vychovatel v ústavu ochranné výchovy mládeže. Snímek je podle Petra Koudy podobenstvím o poměrech panujících v komunistickém Československu, a to včetně závěrečné „bratrské pomoci“.
„Zároveň ukazoval marný boj idealistického jedince s režimem. Film byl dokončen až po roce 1989, nicméně osobně považuji za lepší filmy Hynka Bočana ty předcházející, tedy Soukromou vichřici podle předlohy Vladimíra Párala a především adaptaci Kunderovy povídky Nikdo se nebude smát,“ říká.
Zajímavostí je, že tehdejší státní aparát roku 1968 zastavil natáčení snímku a jeho střih byl dokončen až na začátku roku 1989.
Deset zakázaných filmů, na které se Češi mohli znovu podívat až po revoluci
Všichni dobří rodáci (1968)
Film zobrazuje perzekuci rolníků, kteří v 50. letech bránili kolektivizaci zemědělství. „Je to zároveň lyrický film, který odkazuje k poetice lidového umění. Z tohoto filmu také pochopíte, proč část české společnosti po válce podlehla přesvědčení, že KSČ a SSSR jsou cestou k spravedlivější společnosti – a jak posléze v 50. letech z tohoto snu vystřízlivěla,“ objasnil Koura.
Zároveň jde o osobní příběh režiséra Vojtěcha Jasného, který odešel po roce 1968 do exilu. Se snímkem zvítězil na MFF v Cannes 1968 v kategorii za režii, u nás však dlouhou dobu ležel v trezoru.
Deset zakázaných filmů, na které se Češi mohli znovu podívat až po revoluci
Ucho (1970)
Film Ucho je snímek natočený v roce 1970. Režíroval ho Karel Kachyňa a popisuje tíživou atmosféru komunistických procesů v 50. letech. „Je opět neuvěřitelně nadčasový. Zároveň je film sondou do života a myšlení komunistické elity 50. let, dozvídáme se, že její příslušníci se v době války nemuseli vždy chovat jako příkladní komunisté,“ komentuje historik.
Psychologické drama popisovalo období, kdy Státní bezpečnost nechávala instalovat odposlouchávací přístroje, kterými pak kontrolovala ty, kteří se stali pro tehdejší společnost podezřelí, kvůli čemuž mezi lidmi panoval nevyhnutelný strach a nejistota.
O kvalitách snímku svědčí nejen výborné herecké výkony Radoslava Brzobohatého a Jiřiny Bohdalové, ale i nedávná makedonská adaptace knižní předlohy Jana Procházky, která je zasazena do doby po pádu Jugoslávie. V kinech měl film oficiální premiéru až v červnu 1990.
Deset zakázaných filmů, na které se Češi mohli znovu podívat až po revoluci
Kladivo na čarodějnice (1970)
„Kladivo na čarodějnice bylo v době natáčení prezentováno jako historický film o čarodějnických procesech ze 17. století, nicméně na konci šedesátých let musel divák zřetelně vnímat paralelu s politickými procesy, a to nejen v případě obětí, ale i viníků,“ přibližuje historik. Diváci si mohli až příliš snadno vyložit možnou paralelu ke stalinistickému období.
K působivé atmosféře celého filmu podle něj přispěl scénář, na kterém se vedle režiséra Vávry podílela i výtvarnice Ester Krumbachová. „Ten byl znovu uveden do kin na konci 80. let, tedy ještě před listopadem, přičemž svoji roli zde jistě sehrálo Vávrovo angažování v normalizačním období.“
Deset zakázaných filmů, na které se Češi mohli znovu podívat až po revoluci
Spalovač mrtvol (1968)
„Spalovač mrtvol je dle mého názoru nadčasové podobenství o chování člověka v totalitním režimu, o snaze ‚přizpůsobit se‘, a zároveň ten film ukazuje, že člověk páchající zločiny nemusí být vždy brutální primitiv, ale třeba úlisný a vzdělaný člověk s kulturními zájmy,“ myslí si Petr Koura.
Geniální dílo Juraje Herze je natočené dle novely Ladislava Fukse. Vyobrazuje zaměstnance pražského krematoria a počestného člověka, na zdánlivém klidu však něco není v pořádku.
Tvůrci prý natočili po srpnové invazi ještě dovětek reagující na aktuální události. V nich se pan Kopfrkingl objevuje na ulici v srpnu 1968 mezi sovětskými tanky. Ten byl ale zničen, nicméně výstižně předpovídal, že se sovětskými tanky se opět do naší země vrátili „kopfrkinglové“.
