Zpravodajský portál pro moderní generaci, která se zajímá o aktuální dění.
Zajímá tě aktuální dění? Zprávy z domova i ze světa najdeš na zpravodajském webu. Čti reportáže, rozhovory i komentáře z různých oblastí. Sleduj Refresher News, pokud chceš být v obraze.
Nepodařilo se uložit změny. Zkus se nově přihlásit a zopakovat akci.
V případě že problémy přetrvávají, kontaktuj prosím administrátora.
OK
Katarína Foltánová jezdila pár let po světě na vlastní pěst. Nucená přestávka během pandemie ji ujistila, že cestování je pro ni jako dýchání.
Nebylo to ze dne na den. Tak to funguje jen v romantických filmech. Ale rozhodla se rázně, pár věcí si naplánovala, sbalila se a odjela. Nejprve to mělo být jen na dva tři měsíce. Navštívit kamarádku v Austrálii a přitom možná podívat se trochu do jihovýchodní Asie. Úplně sama, s batohem se vydala na výlet, který s jednou krátkou přestávkou trval dva roky a navštívila během něj 25 zemí. Později se rozhodla své zkušenosti zužitkovat jako průvodkyně, jenže přišla pandemie, která dočasně překazila všechny cestovatelské choutky.
Co se za to období sólo cestování naučila a jaké to má přednosti a nevýhody? Jsou obecné představy o zemích jako Peru nebo Thajsko přehnané? A jak zvládá vášnivý cestovatel, že musí sedět doma? Vyzpovídali jsme cestovatelka a průvodkyni Katarínu Foltánovou.
Proč kariéru v Londýně vyměnila za nekončící cestování
Jak drahé je sólo cestování po světě
Co byl pro Kateřinu gastronomický šok
Proč je lepší mluvit o krajích než o zemích
Jaké jsou výhody sólo cestování
Katarína pochází z Partizánského a je jí 38 let. Týden po státnicích na fakultě masmediální komunikace v Trnavě odešla do Londýna s cílem zlepšit se v angličtině. Nakonec tam zůstala roky. Vystřídala různá zaměstnání a posledních 5 let pracovala jako správkyně portfolia nemovitostí v různých částech Londýna. V lednu 2018 se rozhodla, že změní svůj život o 180 stupňů.
Ne každý je spokojený v usazeném životě. Právě ta nejistota mě láka a posouvá vpřed.
Zdroj: Katarína Foltánová
Co byl pro tebe zásadní podnět sbalit se a odjet?
Těch důvodů bylo samozřejmě více. Vidět svět byl vždy můj velký sen. Pak jsem se jednoho rána probudila a zjistila, že Velká Británie vystupuje z Evropské unie. Ale asi nejdůležitějším faktorem při rozhodování bylo celkové vyhoření v práci. Bylo mi 34 let, podle anglických zákonů bych měla ještě stejně dlouho pracovat, než budu moct jít do důchodu, a to rozhodlo.
Proč vlastně cestuješ?
Nad tímto jsem nikdy nepřemýšlela. Pro mě je cestování jako dýchání... zcela přirozené.
A co ti to dává? Jaký benefit oproti spokojené kariéře a usazenému životu?
Ne každý je spokojený v usazeném životě. Právě ta nejistota mě láká a posouvá vpřed. Také mě žene zvědavost. Většinou o něčem čtu nebo vidím dokument a pak to musím vidět na vlastní oči. Cestování mě také velmi mnoho naučilo – nejen o zemích, do kterých cestuji, ale i o sobě samé.
Zdroj: Katarína Foltánová
Proč by měl někdo přerušit kariéru nebo běžný život a jít na čtvrt roku brázdit svět?
Minimálně proto, že je to zážitek na celý život. A takovým experimentem se dá například i zjistit, že toto je něco, co si už v životě nechce zopakovat. Mnoho lidí tak našlo svůj vnitřní klid. Nebo, stejně jako já, přišli na to, že cesta zpět už asi nevede.
Kamarádi v zahraničí však mohou být dobrá motivace samotnou cestu podniknout.
Co všechno jsi musela před prví cestou plánovat a řešit?
Od momentu, kdy jsem si koupila letenky, až po den vycestování jsem měla jen 3 měsíce. Takové cesty si lidé většinou plánují roky, takže na loudání nebyl čas. Krátce po tom, co jsem to oznámila rodině, jsem kontaktovala své kamarády ve světě. Napsala jsem spolužačce, která žije v Austrálii, se kterou jsem nakonec procestovala kus Myanmaru. Kamarádky jsem měla v Dubaji, což mi pomohlo zejména v začátcích mé cesty.
Řešila jsem zejména praktické věci, jako jsou víza, očkování, pojištění, absolvovala jsem lékařské prohlídky, v práci jsem dala výpověď a po nocích četla turistické průvodce. Výbavu jsem kupovala úplně na závěr, batoh dokonce pouze 4 dny před odletem.
Zdroj: Katarína Foltánová
Jsou tedy kamarádi v zahraničí podmínkou toho, abych mohl začít cestovat sólo?
Určitě nejsou. Můj první sólo trip byl do Toskánska. Neplánovaně. V pondělí mi přítel oznámil, že si nevyřídil volno v práci, a ve čtvrtek jsme měli spolu letět do Florencie. Tak jsem jela sama. Kamarádi v zahraničí však mohou být dobrá motivace samotnou cestu podniknout.
Je to tedy pouze taková romantická filmová představa, že někdo se může v pondělí zamyslet a v pátek už letět na tříměsíční výlet? Připravit se je potřeba vždy?
Toto je těžká otázka. Možné to určitě je i narychlo, ale pokud to má být úplně první sólo výlet na delší dobu, než je standardní dovolená, bylo by to určitě nerozumné. Zkušený cestovatel však už nepotřebuje tolik času, aby se připravil. Já si už nerezervuji letenky na rok dopředu, jak jsem to dělala, dokud jsem žila v Londýně. Pojištění mívám celoroční a speciální, aby vyhovovalo tomuto způsobu života. Ubytování jsem si schopná rezervovat i na místě. Vždy když do nějaké země cestuji, mám přibližnou představu toho, co tam chci dělat, ale samotné aktivity si většinou vyladím až ráno při snídani.
Zdroj: Katarína Foltánová
Při sólo cestovaní mnohé jako první napadnou dvě otázky – peníze a bezpečnost. Takže nejprve, jak to je z ekonomické stránky? Tři měsíce cestování jsou jen pro horních 10 tisíc nebo majitele úspěšných startupů?
O tom, kolik bude samotný výlet stát, rozhoduje několik věcí – země, kam cestuji, a level komfortu, který jsem ochotna obětovat. Cestovat se dá extrémně levně, i luxusně. Já bych řekla, že jsem takový průměr. Jsem ochotna slevit z nároků na ubytování, v dražších zemích si sama vařím. Ale nikdy nešetřím na zážitcích, které mi daná země nabízí. Například Jihovýchodní Asie je levnější než Jižní Amerika.
Alespoň zhruba, jaký minimální rozpočet si musím odložit, jestliže po pandemii budu chtít chodit dva měsíce po Thajsku a Austrálii?
V první řadě budeme potřebovat letenku. Jen tak orientačně jsem se podívala, kolik by stála multistop letenka 1. září z Vídně přes Bangkok do Sydney s návratem na konci října. Pokud bych ji kupovala dnes, aniž bych si hrála s daty odletu, stála by mě 1 160 eur. Ubytování v Thajsku stojí, respektive před pandemií stálo, průměrně 5 eur na noc v hostelu, hotel okolo 20 eur za noc. Jídlo na ulici 1-2 eura, pivo 3 eura. Naopak, v Austrálii byl nejlevnější street food v přepočtu za 6 eur, ubytování v hostelech začínalo na 25 eurech za noc, hotel až kolem 150 eur. Ušetřit tedy člověk může například i tím, že si vaří a pronajme si třeba apartmán.
Pokud člověk nezapomene doma selský rozum a nedělá věci, při kterých by mu hrozil problém i doma, tak bude v pořádku.
Zdroj: Katarína Foltánová
Při penězích tedy nejvíce záleží na zemi. Platí totéž i o bezpečí? Nosíš s sebou na cestách nějaký slzný sprej nebo něco podobného?
Ne. Bezpečnost je relativní a mění se od města k městu – jiná situace může být na jihu země a jiná na severu. Řekla bych, že asijské země můžeme považovat za bezpečné, stejně tak i vyspělé země. Ale to neznamená, že chudá země rovná se nebezpečná. Jako příklad bych uvedla Brazílii, ve které jsem přerušovaně strávila již více než půl roku. Obecně ji považujeme za jakéhosi strašáka. Moje zkušenost však byla úplně jiná. Brazilci jsou neuvěřitelně pohostinní, starostliví a srdeční lidé.
Tím nechci říct, že jsem neprocházela přes města, kde mi srdce bušilo o něco rychleji, ale pokud člověk nezapomene doma selský rozum a nedělá věci, při kterých by mu hrozil problém i doma, tak bude v pořádku. Nemám s sebou žádný speciální sprej – v některých zemích je ilegální, čili by mi to způsobovalo spíše problémy. Stejnou službu udělá i deodorant.
Takže ve zkratce, kudy jsi prochodila svět?
Kromě Afriky a Antarktidy šlápla moje noha už na každý kontinent. Ještě je však mnoho míst, které bych chtěla zažít na vlastní kůži. Pandemie mi mnoho plánů zrušila, tak uvidím, které sny se mi ještě podaří si splnit.
Asi nekonečně se opakující klišé, ale i tak se musím zeptat – co bylo zatím to úplně nej místo?
Jsem ráda, že se nebavíme o zemích, neboť já je vnímám jako své děti, každé mám ráda jiným způsobem. Ale pokud mohu říci region, tak zatím jsou to pro mě Andy. Dechberoucí, magické, divoké a majestátní. Lezla jsem po nich v Patagonii, Huayhuash v Peru, Chacaltaya v Bolívii, Quilotoa v Ekvádoru, okolí Salenta nebo Cali v Kolumbii.
Zdroj: Katarína Foltánová
Kde jsi našla něco, co v bedekrech nepíší?
Cestování nejsou jen krásná místa. Většinou si je spojuji právě s lidmi, které jsem tam potkala. Například na Nusa Penida u Bali mě zachránila místní babička po tom, co jsem se ztratila a následně mi došel v motorce benzín. Měla jsem hodinu do odjezdu lodi. Netušila jsem, kde jsem, a bez benzínu jsem se ani neměla jak dostat do přístavu. Tato babička mě našla, jak zoufalá tlačím motorku před sebou. Neuměla anglicky, takže jsem jí ani nemohla vysvětlit, co se mi stalo, jen jsem jí ukázala prázdnou nádrž a čistou mapu.
Nepříjemných zážitků mnoho nemám, ale asi takovým nejhorším bylo zemětřesení v Peru.
Pochopila, naznačila prsty známým gestem, abych jí dala peníze. Jelikož jsem neměla na výběr, nezbylo mi nic než zariskovat. Babičce jsem dala nějakou hotovost, ona odfrčela na své motorce a po několika minutách se vrátila s dvoulitrovou lahví od koly, v níž byl benzín. Zamávala mi, abych jela za ní. Vyvedla mě na hlavní cestu, odkud jsem už bez problémů do přístavu trefila. Moje loď měla nakonec tři hodiny zpoždění.
Zdroj: Katarína Foltánová
Bylo i něco, co není až tak příjemná vzpomínka?
Nepříjemných zážitků mnoho nemám, ale asi takovým nejhorším bylo zemětřesení v Peru. Byla jsem jen 150 km od epicentra, což se podepsalo na jeho síle. Byly to asi nejdelší 3 minuty mého života, tak jsem vnímala sílu 8,0 Richterovy stupnice.
Zdroj: Katarína Foltánová
Jak je to s jazykovou bariérou? Kolik jazyků ovládáš a je komplikované cestovat například jen se základy angličtiny? Případně jaký jazyk je tak celkově pro světoběžníka nejpraktičtější se učit?
Nejpraktičtější je jednoznačně angličtina, člověk se s ní domluví víceméně všude na světě. Znát alespoň základy španělštiny otevře mnoho dveří v Latinské Americe. Nyní se snažím naučit rusky, protože plánuji nějaké cesty do tohoto regionu. Ve škole jsem se učila němčinu, v Londýně jsem se naučila základy polštiny.
Co se Evropy týče, tak tu si šetřím na stará kolena.
Polsky se asi ve světě moc nedomluvím...
Ne, ale v Londýně ano. (smích)
Když jsme při tom, jak se díváš na filozofii, že nejprve třeba poznat vlastní ulici a až potom jít do vedlejšího města? Viděla jsi ze Slovenska a z Evropy hodně?
Jak se to vezme, co je hodně? Pro pandemii jsem dohnala slovenské resty. Myslím, že mohu s čistým svědomím říci, že už znám každý kámen v okrese. Miluji hory a naše Tatry jsou fantastické. Ráda se sem vracím. Tím nechci říct, že už jsem „doma“ objevila všechno, to by bylo asi velmi smělé prohlášení. Ale mám Slovensko prochozené tak, abych se nemusela stydět. Co se Evropy týče, tak tu si šetřím na stará kolena. Teď mě více zajímají země, které jsou náročnější na cestování, kde je třeba potřebná i určitá tělesná zdatnost.
Zdroj: Katarína Foltánová
To dává smysl. Úspory dříve nebo později dojdou. Plánovala jsi nějak zužitkovat své cestování? Nebo jsi věděla, že se prostě budeš muset vrátit do officu?
Až se nám opět otevřou hranice, ráda bych se vrátila k průvodcovství. Co bude potom, když mi dojdou úspory, budu řešit, až ta situace nastane. Zatím nejsem připravená usadit se.
Už jsi to načala. Jak ses tedy dostala k průvodcovství?
Řekla bych, že to byla souhra náhod. Cestovka, pro kterou jsem provázela, potřebovala člověka, který by mohl doprovázet po Jižní Americe. Zájezdy v tomto regionu začínají nabírat na popularitě, ale lidi, kteří umí španělsky, respektive mají tento region procestovaný, je málo.
Znám cestovatele, kteří mají všechny cesty naplánované kolem jídla.
Jaké to je přejít ze sólo cestovaní na přesný opak – téměř „multicestování“, když máš na starosti skupinu lidí?
Hlavní rozdíl je v tom, že zaniká absolutní svoboda, kterou jako sólo cestovatel mám, neboť program i trasa jsou přesně dané. Naopak, jakékoliv odchylky jsou velmi špatně tolerovány. Stalo se mi, že jsem z bezpečnostních důvodů musela měnit trasu, nedostali jsme se do jednoho města a klienti mi v závěru zájezdu vyčítali, že to byl jediný důvod, proč na ten zájezd jeli. Ale většinou v každé skupině se najde někdo, kdo chce vidět a zažít víc než jen to, co nabízíme v balíku, a tak se vždy snažím udělat úplné maximum, aby v závěru byli všichni spokojeni a měli hezké vzpomínky.
Zdroj: Katarína Foltánová
Gastronomie je velká součást cestování. Co tě jako první napadne, když zmíníme cestování a jídlo?
Ne velká, ale hlavní esence cestování! Byl by absolutní hřích nevyzkoušet místní kuchyni a speciality. Miluji chodit na trhy, ochutnávat ovoce a zeleninu, jejichž názvy neumím ani vyslovit a jen tak si na ně ukážu prstem. Nejsem fanynka extrémů, larvy nebo štíry mě asi nikdo jíst neuvidí. Znám však cestovatele, kteří mají všechny cesty naplánované kolem jídla. Například jedna moje kamarádka musela odejít z prohlídky města dříve, neboť měla rezervaci v restauraci, na kterou se čeká i 6 měsíců.
Tak prozraď něco, co jsi před cestováním neznala a nyní je to jedno z tvých oblíbených jídel.
Tak toho je opravdu hodně. Vždy když jsem v Limě, musím si dát ceviche – jakési peruánské sushi. V Argentině se nedokážu nabažit empanadas, plněných taštiček. I když ty si můžete dát v podstatě v celé Jižní Americe, jen každá země má svůj „twist“. Nejchutnější jsou podle mě právě v Argentině. Zcela miluji acai zmrzlinu, která je typická pro Brazílii. Tu si dám vždy, když mám možnost.
Zdroj: Katarína Foltánová
Zažila jsi i nějaké gastronomické šoky?
Jídel, které mě šokovaly, bylo asi víc. Nikdy nezapomenu na svůj první tom yam v čínské čtvrti v Bangkoku. Jak mi od pálivosti tekly slzy a thajská babička, co seděla naproti, mi posouvala stojan s chilli, ať si to dochutím, že vždyť to vůbec nepálí. Ale po třech týdnech v Myanmaru jsem si toleranci posunula do stratosféry. Jejich kuchyně je pro našince extrémně pikantní a v podstatě jsem žila na salátu z čajových listů, který se mi ze všech jídel zdál nejméně štiplavý. Po návratu jsem šla za „svou“ babičkou do čínské čtvrti, objednala si tentýž tom yam – a neuvěříš, musela jsem si ho dochutit chilli.
Tím, že cestuji sama, poutám mnohem více pozornosti domácích a často je doslova problém být sám.
Mnoho lidí šokuje například i národní jídlo Peru – cuy neboli mořské prasátko. Naservírují vám ho i se zoubky a s celýma nožičkama, většinou s vlněnou čepičkou na hlavě. Toto je už pro mě strop, zdá se mi to srovnatelné, jako kdybych měla jíst psa. Takže cuy jsem navzdory mnoha návštěvám nikdy neochutnala.
Zdroj: Katarína Foltánová
Co je zásadní výhoda v cestovaní několik měsíců bez přestávky? Nebylo by efektivnější chodit dva týdny po Vietnamu, vrátit se na pár měsíců domů a znovu odjet na dva týdny do Kuala Lumpur?
V zemi, do které cestuji, se vždy snažím vidět jih, sever, západ, východ i střed. U některých se to už jen pro jejich velikost nedá stihnout za tak krátkou dobu. Druhá věc je, že nerada spěchám. Když jsem někde déle, mám více času proniknout i do místní kultury a vidět i pod pozlátko, které se většinou ukazuje běžným turistům. Třetí věc je jet lag – jiné je přesouvat se hodinu v rámci regionu a jiné létat nahoru dolů mezi Evropou a cílovou destinací. V neposlední řadě takto šetřím na letenkách, neboť ty jsou, speciálně při cestách do Asie, nejvíce nákladné. Když už je člověk tam, ceny přesunů jsou téměř zanedbatelné.
Zdroj: Katarína Foltánová
Na jedné straně je sólo praktičtější, neboť se nemusíš přizpůsobovat. Ale není to někdy nuda? Nemáš občas při celodenním cestovaní v autobuse křížem přes Andy pocit samoty?
Ne, právě naopak. Tím, že cestuji sama, poutám mnohem více pozornosti domácích a často je doslova problém být sám. V Indonésii nehrozilo romantické vychutnání si západu slunce na pláži, domácí neodradily ani sluchátka v uších od pokusu konverzace se mnou. Dlouhé autobusové přesuny si krátím nejčastěji čtením, v Brazílii jsem se učila španělštinu, upravuji fotky nebo se jen tak dívám z okna a pozoruji krajinu. V Peru nebo Ekvádoru jsem se snažila přesouvat zejména v noci, protože cesty jsou tam opravdu strašné a někdy je lepší nevidět, kde právě jsi.
Zdroj: Katarína Foltánová
Jak takové sólo cestování vypadalo? Vystoupila jsi na letišti někde v Sao Paulu a co dál?
Sólo cestování probíhá jako každé jiné. Přiletím do země, absolvuji pasovou kontrolu a z letiště se musím jít ubytovat. Buď jedu MHD, nebo použiji Uber. To závisí na tom, kde jsem a kolik je hodin, když odcházím z letiště. První noc v nové zemi mívám vždy rezervovanou předem – nejen kvůli oficiálnímu vstupu, ale i kvůli únavě po cestě. Každou další už řeším intuitivně, podle toho, jak na mě dané ubytování působí i jaký dojem udělá město. Tam, kde se mi líbí, většinou zůstanu déle, než jsem původně plánovala, tam, kde ne, odejdu i dříve. Představu o trase mívám dopředu, ale dám hodně i na doporučení místních a zahrnu tam i místa, o kterých jsem dopředu nevěděla, že je musím vidět. Když člověk cestuje v rámci jednoho regionu, často se mu stane, že začne potkávat stejné lidi na různých místech a takto vznikají první přátelství.
Izraelci hromadně cestují po skončení povinné vojenské služby.
S Američankou Janelle jsem se seznámila v Siam Reap, kdy okupovala jedinou volnou zásuvku, a tak jsem si k ní přisedla. Setkala jsem se s ní opět v Londýně a později za mnou přiletěla do Ria, abychom tam spolu oslavily Nový rok. S Kanaďankou Harp jsem se seznámila přes couchsurfingový event na Bali. Opět jsme se setkaly v Singapuru, v Londýně, i u ní doma v Torontu. S Jonathanem, Švédem, jsem se seznámila v Baganě, vyměnili jsme si kontakt, protože jsme měli být přibližně ve stejném čase na Bali, ale minuli jsme se přesně o den. Naše cesty se opět protnuly až na Novém Zélandu a napříč Jižním ostrovem jsme tři týdny cestovali spolu.
Zdroj: Katarína Foltánová
Takže sólo cestování není až taková rarita?
Ne, právě naopak. Seveřané obvykle cestují předtím, než jdou na vysokou školu, a až pak se rozhodují, co budou studovat. Izraelci hromadně cestují po skončení povinné vojenské služby – narukovat musí, jakmile dosáhnou 18 let. Na rok se zaměstnají, vydělají si na cestu a vyrazí. USA, Velká Británie, Austrálie a Nový Zéland mají tradici Gap Year – čili roční přestávka. Buď po skončení střední, ale častěji až vysoké školy.
Potkávala jsi i Slováky? Nebo sólo je zatím hlavně zahraniční trend?
Slováky vůbec, jednoho v Limě po roce a půl na cestách. S kamarádkou letuškou se mi podařilo kromě Dubaje setkat i v Sydney a Riu a v Kolumbii jsem se setkala s blogerem Peťom Kinclem (Život a cestování podle sebe), který byl shodou náhod v Palermu se svou přítelkyní, když i já. V Asii, Austrálii a na Novém Zélandu jsem se setkávala zejména s Brity, Australany, Němci a se seveřany, v Jižní Americe především s Francouzi a Italy.
Dá se mluvit o novodobém trendu, kterému pomohl internet, nebo takto lidi cestují už celá desetiletí, pouze se o tom nedozvíme na sociálních sítích?
Nevím, jestli je to trend, nemám to jak porovnat. Když jsem já chodila na vysokou školu, Erasmus byl sice v plenkách, ale už i my jsme měli možnost vycestovat na Working Holiday visa do USA. A dokážu si představit, že bohatší země mají tradici cestování vžitou mnohem déle.
Zdroj: Katarína Foltánová
Když jsme při tom, jak jsi na tom se sociálními sítěmi? Pro někoho je cestování jen důvod na obsah na Instagram, další zas skoro nesdílejí své zážitky, které by pro běžného člověka stačily na 10 účtů na sociálních sítích.
Jsem zcela běžný uživatel, mám Facebook, Instagram a ClubHouse účet. Nepropadla jsem TikToku ani Snapchatu, to už přenechám mladším. Svůj Instagram používám jako soukromý cestovatelský album (@besipka), odkládám si sem hezké vzpomínky a moje storky nemusí nutně zachycovat můj cestovatelský život.
V září přišel tvrdý střet s realitou, když jsem si uvědomila, že pandemie se nikam nechystá a tak brzy neskončí.
Jak jsi vnímala začátky pandemie a kde tě zastihly zprávy o jejím šíření?
Zprávy o šíření přicházely ze Slovenska už v prosinci, ale v Jižní Americe o viru ještě nebylo ani vidu, ani slechu. V únoru jsem se skupinou absolvovala i karneval v Riu de Janeiro. Na začátku března jsem stihla odletět do Londýna, vrátila jsem se v pondělí a v pátek se zavřely hranice.
Nedávno jsme v Refresheru psali o gamblerech, kterým zavřené bary pomohly při závislosti na automatech. V tvém případě však taková plošná odvykačka asi nemá pozitivní vliv. Nebo se mýlím?
Máš absolutní pravdu! Cestování mi nikdy nechybělo víc a už teď se nemohu dočkat momentu, když budu moci opět vyrazit na cestu. Jít někam, kde jsem předtím nebyla, zažít ten pocit vzrušení z neznámého.
Zdroj: Katarína Foltánová
Pokračovala jsi ve svém nadšení pro cestování během lockdownu nějak jinak? StreetView, cestopisy, plánování cest?
Začátek pandemie se nesl v duchu popírání. Všichni jsme si mysleli, že za tři týdny to máme za sebou. Pak přišlo léto, trošku se mi podařilo nadechnout na výletě v Řecku, ale v září přišel tvrdý střet s realitou, když jsem si uvědomila, že pandemie se nikam nechystá a tak brzy neskončí. Tehdy jsem přestala uploadovat staré fotky, trápit se dokumenty nebo čtením cestopisů. Ale v lednu jsem to už nevydržela a nějaké cesty naplánovala. V únoru jsem koupila první letenky, které mi letecké společnosti průběžně stíhají rušit, ale nevzdávám se a už za pár dní se mi (doufejme) podaří opět vycestovat.
Zatím to vypadá pozitivně a čísla hospitalizovaných klesají. V Anglii právě otevřeli venkovní terasy a ulice se naplnily tisíci lidí. Očekáváš takový boom i v cestovaní?
Pokud mě pandemie něco naučila, tak neradovat se předčasně z prvních pozitivních zpráv. Lidé jsou již unaveni a určitě by si všichni chtěli odpočinout alespoň na chvilku, ať už někde u moře, nebo na horách. Ale toto léto ještě úplnou masovku nečekám. Vše bude záviset i na omezení cestování v jednotlivých zemích a od rychlosti očkování, které, věřím, bude naším návratem do normálu.
Zdroj: Katarína Foltánová
Mimochodem, plánuješ se nechat očkovat proti covidu-19?
Určitě ano. Už teď víme, že to bude s největší pravděpodobností vstupenka do mnoha zemí. Pro mnoho cestovatelů není povinné očkování žádná novinka. Například bez dokladu o očkování proti žluté zimnici by mě nepustili do Kolumbie, oficiálně ho vyžaduje i Brazílie, potřebujete ho i v některých zemích v Africe. Bude to tedy jen další zápis do seznamu všech očkování, které už mám za sebou.
Jaké jsou tvoje nejbližší plány? V případě, že například od července bude možné s covid pasem běžně cestovat.
Když chceš Boha rozesmát, řekni mu o svých plánech! :) Těžko říct, co se mi nakonec podaří. V květnu jsem měla jet na měsíc do Gruzie, ale v pátek mi přišel e-mail, že oba lety byly zrušeny... Ten, kdo chce cestovat v této době, musí být maximálně flexibilní a já jistě něco vymyslím. Samozřejmě, v rámci možností a maximálně zodpovědně. Neboť sice můžu znít jako šílenec, když chci cestovat v čase pandemie, ale rozhodně nejsem sebevrah a svou rodinu bych nikdy neohrozila.
