Kariéru pověsila na hřebík a sama s batohem se vydala do světa. Pro Katarínu je cestování jako dýchání (Rozhovor)

Nebylo to ze dne na den. Tak to funguje jen v romantických filmech. Ale rozhodla se rázně, pár věcí si naplánovala, sbalila se a odjela. Nejprve to mělo být jen na dva tři měsíce. Navštívit kamarádku v Austrálii a přitom možná podívat se trochu do jihovýchodní Asie. Úplně sama, s batohem se vydala na výlet, který s jednou krátkou přestávkou trval dva roky a navštívila během něj 25 zemí. Později se rozhodla své zkušenosti zužitkovat jako průvodkyně, jenže přišla pandemie, která dočasně překazila všechny cestovatelské choutky.

Co se za to období sólo cestování naučila a jaké to má přednosti a nevýhody? Jsou obecné představy o zemích jako Peru nebo Thajsko přehnané? A jak zvládá vášnivý cestovatel, že musí sedět doma? Vyzpovídali jsme cestovatelka a průvodkyni Katarínu Foltánovou.

Doporučeno

V Rusku tě za 300 tisíc korun vezmou stíhačkou na okraj vesmíru, říká cestovatel Martin. Možnosti jsou tam neomezené (Rozhovor) 2. dubna 2021 9:30

Katarína pochází z Partizánského a je jí 38 let. Týden po státnicích na fakultě masmediální komunikace v Trnavě odešla do Londýna s cílem zlepšit se v angličtině. Nakonec tam zůstala roky. Vystřídala různá zaměstnání a posledních 5 let pracovala jako správkyně portfolia nemovitostí v různých částech Londýna. V lednu 2018 se rozhodla, že změní svůj život o 180 stupňů.

Ne každý je spokojený v usazeném životě. Právě ta nejistota mě láka a posouvá vpřed.

Co byl pro tebe zásadní podnět sbalit se a odjet?

Těch důvodů bylo samozřejmě více. Vidět svět byl vždy můj velký sen. Pak jsem se jednoho rána probudila a zjistila, že Velká Británie vystupuje z Evropské unie. Ale asi nejdůležitějším faktorem při rozhodování bylo celkové vyhoření v práci. Bylo mi 34 let, podle anglických zákonů bych měla ještě stejně dlouho pracovat, než budu moct jít do důchodu, a to rozhodlo.

Proč vlastně cestuješ?

Nad tímto jsem nikdy nepřemýšlela. Pro mě je cestování jako dýchání... zcela přirozené.

A co ti to dává? Jaký benefit oproti spokojené kariéře a usazenému životu?

Ne každý je spokojený v usazeném životě. Právě ta nejistota mě láká a posouvá vpřed. Také mě žene zvědavost. Většinou o něčem čtu nebo vidím dokument a pak to musím vidět na vlastní oči. Cestování mě také velmi mnoho naučilo – nejen o zemích, do kterých cestuji, ale i o sobě samé.

Proč by měl někdo přerušit kariéru nebo běžný život a jít na čtvrt roku brázdit svět?

Minimálně proto, že je to zážitek na celý život. A takovým experimentem se dá například i zjistit, že toto je něco, co si už v životě nechce zopakovat. Mnoho lidí tak našlo svůj vnitřní klid. Nebo, stejně jako já, přišli na to, že cesta zpět už asi nevede.

Kamarádi v zahraničí však mohou být dobrá motivace samotnou cestu podniknout.

Co všechno jsi musela před prví cestou plánovat a řešit?

Od momentu, kdy jsem si koupila letenky, až po den vycestování jsem měla jen 3 měsíce. Takové cesty si lidé většinou plánují roky, takže na loudání nebyl čas. Krátce po tom, co jsem to oznámila rodině, jsem kontaktovala své kamarády ve světě. Napsala jsem spolužačce, která žije v Austrálii, se kterou jsem nakonec procestovala kus Myanmaru. Kamarádky jsem měla v Dubaji, což mi pomohlo zejména v začátcích mé cesty.

Řešila jsem zejména praktické věci, jako jsou víza, očkování, pojištění, absolvovala jsem lékařské prohlídky, v práci jsem dala výpověď a po nocích četla turistické průvodce. Výbavu jsem kupovala úplně na závěr, batoh dokonce pouze 4 dny před odletem.

Jsou tedy kamarádi v zahraničí podmínkou toho, abych mohl začít cestovat sólo?

Určitě nejsou. Můj první sólo trip byl do Toskánska. Neplánovaně. V pondělí mi přítel oznámil, že si nevyřídil volno v práci, a ve čtvrtek jsme měli spolu letět do Florencie. Tak jsem jela sama. Kamarádi v zahraničí však mohou být dobrá motivace samotnou cestu podniknout.

Je to tedy pouze taková romantická filmová představa, že někdo se může v pondělí zamyslet a v pátek už letět na tříměsíční výlet? Připravit se je potřeba vždy?

Toto je těžká otázka. Možné to určitě je i narychlo, ale pokud to má být úplně první sólo výlet na delší dobu, než je standardní dovolená, bylo by to určitě nerozumné. Zkušený cestovatel však už nepotřebuje tolik času, aby se připravil. Já si už nerezervuji letenky na rok dopředu, jak jsem to dělala, dokud jsem žila v Londýně. Pojištění mívám celoroční a speciální, aby vyhovovalo tomuto způsobu života. Ubytování jsem si schopná rezervovat i na místě. Vždy když do nějaké země cestuji, mám přibližnou představu toho, co tam chci dělat, ale samotné aktivity si většinou vyladím až ráno při snídani.

Při sólo cestovaní mnohé jako první napadnou dvě otázky – peníze a bezpečnost. Takže nejprve, jak to je z ekonomické stránky? Tři měsíce cestování jsou jen pro horních 10 tisíc nebo majitele úspěšných startupů?

O tom, kolik bude samotný výlet stát, rozhoduje několik věcí – země, kam cestuji, a level komfortu, který jsem ochotna obětovat. Cestovat se dá extrémně levně, i luxusně. Já bych řekla, že jsem takový průměr. Jsem ochotna slevit z nároků na ubytování, v dražších zemích si sama vařím. Ale nikdy nešetřím na zážitcích, které mi daná země nabízí. Například Jihovýchodní Asie je levnější než Jižní Amerika.

Alespoň zhruba, jaký minimální rozpočet si musím odložit, jestliže po pandemii budu chtít chodit dva měsíce po Thajsku a Austrálii?

V první řadě budeme potřebovat letenku. Jen tak orientačně jsem se podívala, kolik by stála multistop letenka 1. září z Vídně přes Bangkok do Sydney s návratem na konci října. Pokud bych ji kupovala dnes, aniž bych si hrála s daty odletu, stála by mě 1 160 eur. Ubytování v Thajsku stojí, respektive před pandemií stálo, průměrně 5 eur na noc v hostelu, hotel okolo 20 eur za noc. Jídlo na ulici 1-2 eura, pivo 3 eura. Naopak, v Austrálii byl nejlevnější street food v přepočtu za 6 eur, ubytování v hostelech začínalo na 25 eurech za noc, hotel až kolem 150 eur. Ušetřit tedy člověk může například i tím, že si vaří a pronajme si třeba apartmán.

Pokud člověk nezapomene doma selský rozum a nedělá věci, při kterých by mu hrozil problém i doma, tak bude v pořádku.

Při penězích tedy nejvíce záleží na zemi. Platí totéž i o bezpečí? Nosíš s sebou na cestách nějaký slzný sprej nebo něco podobného?

Ne. Bezpečnost je relativní a mění se od města k městu – jiná situace může být na jihu země a jiná na severu. Řekla bych, že asijské země můžeme považovat za bezpečné, stejně tak i vyspělé země. Ale to neznamená, že chudá země rovná se nebezpečná. Jako příklad bych uvedla Brazílii, ve které jsem přerušovaně strávila již více než půl roku. Obecně ji považujeme za jakéhosi strašáka. Moje zkušenost však byla úplně jiná. Brazilci jsou neuvěřitelně pohostinní, starostliví a srdeční lidé.

Tím nechci říct, že jsem neprocházela přes města, kde mi srdce bušilo o něco rychleji, ale pokud člověk nezapomene doma selský rozum a nedělá věci, při kterých by mu hrozil problém i doma, tak bude v pořádku. Nemám s sebou žádný speciální sprej – v některých zemích je ilegální, čili by mi to způsobovalo spíše problémy. Stejnou službu udělá i deodorant.

Takže ve zkratce, kudy jsi prochodila svět?

Kromě Afriky a Antarktidy šlápla moje noha už na každý kontinent. Ještě je však mnoho míst, které bych chtěla zažít na vlastní kůži. Pandemie mi mnoho plánů zrušila, tak uvidím, které sny se mi ještě podaří si splnit.

Asi nekonečně se opakující klišé, ale i tak se musím zeptat – co bylo zatím to úplně nej místo?

Jsem ráda, že se nebavíme o zemích, neboť já je vnímám jako své děti, každé mám ráda jiným způsobem. Ale pokud mohu říci region, tak zatím jsou to pro mě Andy. Dechberoucí, magické, divoké a majestátní. Lezla jsem po nich v Patagonii, Huayhuash v Peru, Chacaltaya v Bolívii, Quilotoa v Ekvádoru, okolí Salenta nebo Cali v Kolumbii.

Kde jsi našla něco, co v bedekrech nepíší?

Cestování nejsou jen krásná místa. Většinou si je spojuji právě s lidmi, které jsem tam potkala. Například na Nusa Penida u Bali mě zachránila místní babička po tom, co jsem se ztratila a následně mi došel v motorce benzín. Měla jsem hodinu do odjezdu lodi. Netušila jsem, kde jsem, a bez benzínu jsem se ani neměla jak dostat do přístavu. Tato babička mě našla, jak zoufalá tlačím motorku před sebou. Neuměla anglicky, takže jsem jí ani nemohla vysvětlit, co se mi stalo, jen jsem jí ukázala prázdnou nádrž a čistou mapu.