Soutěž v odsekávání hlav a hromadné znásilnění mladých dívek i stařenek. Masakr v Nankingu se podle některých lidí ani nestal

Japonské velitelství čínské vojáky později ujistilo, že mohou složit zbraně a neublíží jim. Ve skutečnosti se ale Japoncům dobrovolně vydali na smrt. Generál Iwane Matsui nařídil, aby všechny popravili.

Z historických dokumentů se zachovaly informace o brutální soutěži důstojníků, kteří mezi sebou soupeřili v sekání hlav Číňanům. Cílem bylo co nejrychleji useknout hlavu 100 lidem, uvádí All that’s interesting. 

Jeden z důstojníků jménem Tsuyoshi Noda řekl, že mu to „nedělalo žádný problém“, informovali autoři knihy The Nanjing Massacre: A Japanese Journalist Confronts Japan’s National Shame.

O soutěži vojáků dokonce psali svého času i japonské noviny Osaka Mainichi Shimbun. Noda nakonec údajně usekl hlavu sto pěti lidem a jeho kolega z řady důstojníků Toshiaki Mukai sto šesti. Jiní civilisté se dočkali ještě hrůzostrašnější smrti. Vojáci je pro zábavu podpalovali, pohřbívali zaživa nebo si z nich udělali terče na bodáky. Na ty údajně napichovali i malé děti, které vyhazovali do vzduchu.

Jedna z přeživších Číňanek jménem Yang Cuiying, které bylo tehdy 12 let, viděla, jak jí před očima vyvraždili téměř celou rodinu. Neušetřili ani jejího dvouletého bratra, kterého prý udupali k smrti, uvádí CGTN. V roce 2017 řekla, že neočekává finanční kompenzaci, ale doufá, že se od japonské vlády dočká alespoň omluvy. Začátkem tohoto roku zemřela.

Znásilňovali i děti, stařenky a těhotné ženy

„Bylo mi 29 let a byl to můj první velký článek pro The New York Times. Sjel jsem svým autem dolů na nábřeží, a abych se dostal k bráně, musel jsem prolézt přes masy těl, které tam byly nahromaděné,“ cituje BBC zážitky reportéra Tillmana Durdina. 

Když později obědval v blízkosti vojáků, byl svědkem toho, jak Japonci kulometem řadu za řadou postříleli přibližně 15 zajatců. Zatímco odešel, vojáci stihli za asi 10 minut popravit přibližně 200 lidí, čímž se navíc podle jeho slov viditelně dobře bavili.

Japonský voják Matsumura Yoshiharu řekl, že kulometem stříleli i do lidí, kteří jen chtěli uprchnout z města. Nezkoumali přitom, zda šlo o převlečené vojáky, nebo o obyčejné civilisty. Nad japonskými vojáky neexistovala prakticky žádná koordinovaná kontrola, a tak si každý dělal, co se mu zachtělo. Křesťanský misionář John Magee řekl, že japonští vojáci „mnoho lidí zastřelili v ulicích tak, jako kdyby lovili králíky“.

Američanka Minnie Vautrin, která pracovala v jedné z místních jazykových škol, si do svého deníku zapsala vzpomínky na to, jak vojáci násilně odvedli množství mladých žákyň. Jedna z dívek, kterou později násilím vzali přímo z domu, bylo prý pouhých 12 let. Vojáci ovšem znásilňovali nejen mladé dívky a děti, ale i těhotné ženy či stařenky. „Pravděpodobně neexistuje trestný čin, který by nebyl dnes v tomto městě spáchán,“ napsala o 16. prosinci 1937 Minnie Vautrin.

I Čína měla svého Oskara Schindlera

Podle dokumentu Witness to a Massacre: Nanjing 1937 ve městě zůstalo 27 (jiné zdroje uvádějí, že jich bylo 22) zahraničních obchodníků, misionářů a lékařů, kteří tvořili Mezinárodní výbor pro nankinskou bezpečnost. Svou společnou snahou dokázali částečně chránit uprchlíky v bezpečnostní zóně.

V čele výboru stál člen nacistické NSDAP John Rabe, který podle The New York Times o pomoc v době masakru požádal samotného diktátora Adolfa Hitlera. Uprchlíky pouštěl i do svého domu, ale přišlo jich takové množství, že neměli pořádně ani kde spát. Ve svém deníku uvedl, že jen na jeho dvoře přespávalo 650 uprchlíků. 

„John Rabe je pro mě Oskarem Schindlerem Číny (poznámka redakce — Oskar Schindler během druhé světové války zachránil přibližně 1 200 Židů), dalším příkladem dobra, které se postavilo zlu,“ řekla Iris Chang, autorka knihy The Rape of Nanking: The Forgotten Holocaust of World War II.

Odhaduje se, že díky intervenci výboru a udržení uprchlíků v bezpečnostní zóně se podařilo zachránit asi 250 000 lidí, čili zhruba polovinu obyvatel, kteří po vpádu Japonců zůstali ve městě.

Na Rabeho počest vznikl historický film City of War: The Story of John Rabe. Český překlad John Rabe — ctihodný občan Třetí říše poukazuje na kontrast mezi tím, že člen nacistické strany stál za záchranou obrovského množství nevinných životů. Rabe se pokoušel některé z hrůz v Nankingu zaznamenat i na kameru, ale po návratu do Německa mu tyto materiály sebrali. Japonsko bylo totiž v době druhé světové války jedním z hlavních spojenců nacistů.

Ani podmínky v bezpečnostní zóně ale nebyly ideální. Nacházela se v oblasti určené pro asi 100 000 lidí. Přeplněná část města se musela vyrovnat s nedostatkem potravin a se slabou hygienou.

Podle Rabeho v bezpečnostní zóně docházelo i k znásilňování. Někteří japonští vojáci zónu nerespektovali, prolézali přes brány a odváděli si s sebou ženy, které sexuálně zneužívali. Vojáci však nejednou neskončili jen u znásilnění. Ženám do vaginálních otvorů v některých případech strčili bambusové hole, bajonety a jiné předměty, píše The New York Times. Stoprocentně bezpečně nebylo tedy jednoduše nikde.

Masakr, který se „nestal“

Japonský voják Juhei Teramoto popsal, jak probíhala hromadná znásilňování žen. Někteří vojáci prý ženy přidržovali a další muži losovali, kdo se na oběti sexuálně uspokojí jako první. Takto se na jedné ženě vystřídalo údajně zhruba 5 až 6 vojáků.

Juhei Teramoto uvedl i to, že jim důstojníci ve vraždění, znásilňování či loupení nejenže nebránili, ale naopak je k tomu vyzývali. „Víte, byli jsme mladí muži a další den jsme mohli zemřít, takže jsme chtěli spát s dívkou,“ cituje vojenského veterána CBC.

Během masakru v Nankingu dokázal zabíjet lidi bez jakýchkoliv výčitek, za čímž můžeme hledat účinný brainwashing. „Učili nás, že jsme nadřazená rasa, žili jsme jen v zájmu lidského boha — našeho císaře,“ řekl. Číňany tehdy zfanatizovaní Japonci podle jeho názoru výsostně pohrdali. Prakticky je učili, aby se stali nenávistnými rasisty.

Tvrdil také, že jeden z jeho nadřízených jménem Mitsuharu Hashimoto údajně strčil Číňana do prostorné poštovní tašky, kterou pak polil petrolejem a zapálil. Následně do ní vložil ruční granát a tašku s ohořelým tělem hodil do řeky. Prý tím chtěl pobavit ostatní vojáky.

Japonské velitele po konci války soudily mezinárodní vojenské tribunály, přičemž mnozí z nich dostali nejpřísnější trest — trest smrti. Smrt jako verdikt tribunálu čekal i dvojici důstojníků Toshiakiho Mukaiu a Tsuyoshiho Nodu, kteří soutěžili ve stínání hlav Číňanům.

Navzdory dochovaným historickým dokumentům mnozí japonští historici popírají, že by v Nankingu došlo k masakru takového rozsahu, jaký popisuje větší část odborné obce. V japonských učebnicích se po skončení druhé světové války psalo, že počet obětí v Nankingu byl jen zhruba 3 000. Bývalý japonský ministr spravedlnosti Shigeto Nagano dokonce popřel, že k masakru došlo, a označil ho za čínský výmysl.

„Ti, kteří ctí spravedlnost a milují mír, musí být nesmírně bdělí a musí těmto špatným slovům a skutkům rozhodně čelit. Dějiny neodpustí nikomu, kdo popírá, že k nankinskému masakru skutečně došlo,“ řekl v roce 2014 při vzpomínce na masakr čínský prezident Si Ťin–pching.