Není problém věci vyhodit, ale zabránit jim v návratu. Minimalismus je nástroj, který mi má usnadnit život, říká minimalista Alvin

Je právě kontrola ústřední téma minimalistů? Nástroj k dosažení skutečné svobody? 

Do určité míry jo. Celá naše ekonomika funguje na tom, že ji spotřeba žene nahoru a je založená na konzumu. Lidi se minimalismem snaží vymanit z toho, že se cítí svázaní životem od výplaty k výplatě a nakupují věci, které nechtějí a nepotřebují, protože jsou tlačeni k tomu, aby měli lepší auto než soused.

Pro spoustu minimalistů je to tak důležitý, že žijou na čtyřech metrech čtverečních jen s batohem, ale pro ostatní je to spíš snaha o vymanění se z kolotoče spotřeby.

Lidi budují jen rodinné vztahy, ale v momentě, kdy se odstěhujeme od rodiny, strávíme s rodiči jen okolo 5 % času, proto je třeba upevňovat jak rodinné, tak i jiné mezilidské vztahy – přátelství, kolegiální vztahy atd. – protože jsou také důležité.

 
Co můžu dělat proti tomu, abych do kolotoče spotřeby nespadl?To je právě ústřední bod minimalismu. Není totiž problém věci vyházet, problém je udržet život tak, aby se nedostaly zpátky. A odpověď je vlastně dost složitá, ale zkusím ji shrnout.

 
První věc je získat kontrolu nad věcmi, co se mi dostávají do života, a nepodlehnout krátkodobému pocitu, že něco potřebuji, když mi to ukáží v reklamě. Na to funguje skvěle třicetidenní nákupní seznam, kam si píšu, co chci, nechám to tam 30 dní, a pak se teprve rozhodnu, jestli věc potřebuji, nebo je to jen výkyv nálady.

Člověk tím omezí třeba to, že ho přepadne vzpomínka na sport, který dělal před lety, nakoupí si celou výbavu, jednou ji použije, a pak mu leží ve sklepě. Zapojit do emotivních rozhodnutí racio je důležité, protože v tuhle chvíli hrají emoce proti nám.

 
S tím souvisí druhá věc. Nákupy krátkodobě zvyšují pocit štěstí, a když se zeptáš kohokoliv na světě, co v životě chce, tak řekne, že chce být šťastnej. Ale štěstí je jen výkyv z emočního standardu stejně jako neštěstí, ale na ten standard se vrátíš vždycky. 

 
Proto věci nemůžou dlouhodobě  štěstí hnát.

 
Jak ale pocit štěstí zvýšit? Bez něj se přeci moc fungovat nedá.Je potřeba se podívat, jak si zvednout standard a ty výkyvy nahoru nebudou tak zásadní. K tomu jsou nejdůležitější tři věci. Zvyšovat flow, najít smysl v životě, což znamená nesloužit jen sám sobě, a třetí věc jsou kvalitní vztahy.

Vztahy přináší největší štěstí, což vychází i z jednoho z nejdelších psychologických výzkumů. A je potřeba mít kvalitní rodinné, přátelské i pracovní vtahy. Lidi budují jen rodinné vztahy, ale v momentě, kdy se odstěhujeme od rodiny, strávíme s rodiči jen okolo 5 % času, proto je třeba upevňovat jak rodinné, tak i jiné mezilidské vztahy – přátelství, kolegiální vztahy atd. – protože jsou také důležité.  

Najít smysl v životě je ale někdy těžké, jak ho dosáhnout?Je potřeba nedělat věci jen pro sebe, najít něco, co můžu dělat pro ostatní. Člověk nemusí hned jezdit do Afriky zachraňovat děti. Spoustu malých věcí dokáže dělat, aniž by musel třeba měnit práci. Stačí si najít, jak může pomoci tím, co dělá.

 
V Česku se nejvíc nakupuje jídlo a oblečení. Na nákup oblečení tedy může fungovat seznam, ale co může zabránit obklopování se jídlem, které se pak vyhazuje? 

Já u toho seznamu zapomněl zdůraznit, že je u něj potřeba mít spodní hranici, měsíc čekat na rohlíky jen proto, že jsem minimalista, je nesmysl. V Česku se hodně plýtvá a omezit to jde tím, že si člověk vaří z primárních surovin, a pokud možno lokálních produktů.

 
To ho donutí nejíst prefabrikovaná kuřata, napíchaná steroidy, protože o jídle přemýšlí a věnuje se mu. Pak chodíš na nákupy třeba každý druhý den a nakupuješ jen to, co přímo spotřebuješ. Tím omezíš věci, které pak vyhodíš. 

 
Zároveň tě to donutí k tomu, abys jídlo přestal vnímat jako benzín, ale má i širší rozměr. Uvařit a sníst si s někým večeři zase třeba napomáhá k lepším vztahům.

Nevytratí se při tomhle omezení radost z toho, že si jdu něco spontánně koupit, nebo se najíst? 

Ono to není o tom to dělat sedm dní v týdnu a 365 dní v roce. Pravidla nemají život ničit. Jde tu o dlouhodobý přístup. Spíš když vím, že jdu do restaurace na oběd i večeři, koupím si jen dva kusy pečiva na snídani. 

 
Na druhou stranu chodit každý pracovní oběd do fastfoodu je prostě špatně i z nějakého dopadu na zdraví i životní prostředí.

186 látek ze dvou tisíc, kterými se barví fast fashion, je karcinogenních. Pokud je tedy nejdřív nevyperu, zadělám si na rakovinu kůže.

 
Tady se dostáváme ke spojení minimalismu a ekologie. Je minimalismus i v ní?

Může být, ale ne každý minimalista to spojuje. Za mě to třeba je i ve zlepšení vztahů ve společnosti, ale i znovu s těmi financemi, protože se za méně peněz budu stravovat kvalitněji. Vztahy to zlepšuje tak, že když podpořím lokální farmáře, zlepším tím celkové štěstí společnosti. 

 
Ekologii s minimalismem mám spojenou kvůli tomu, že jsem byl skaut a na prostředí jsem myslel už dřív, než jsem se stal minimalismem.

 
Je pro tebe lokálnost důležitá i v jiných oblastech? Například v oblečení.

Určitě. Společnost strašně nadkonzumuje a koupit si tričko za 80 Kč je dostupnější, než si koupit kafe ve Starbucks. Mít lokální oblečení pomáhá nejen planetě a společnosti, ale i nám. 186 látek ze dvou tisíc, kterými se barví fast fashion, je karcinogenních. Pokud je tedy nejdřív nevyperu, zadělám si na rakovinu kůže. 

 
A to jen jeden z aspektů. Tyhle řetězce degradují planetu, vykořisťují lidi a ničí to i zdravé prostředí i mezi návrháři. 

 
Vykořisťování stále funguje? Měl jsem za to, že s tím řetězce bojují.

Furt probíhá. I přesto, že jede nějaký greenwashing, tak je to jen zlomek celého procesu. Při něm umírají zemědělci kvůli pesticidům, používaným ve zpracování bavlny. Společnosti se s tím možná snaží něco dělat, ale tím, že mají řetězec dvaceti subdodavatelů, je skoro nemožné se dopátrat konce. Módní řetězce pak začnou vyrábět část oblečení z organické bavlny, ale to je zhruba 5 % celého sortimentu.

Když budu přemýšlet z dlouhodobého hlediska, zjistím, že teď si koupím boty za 4 000 Kč, ale nebudu muset dalších několik let platit nic.

 
To skoro vypadá, že s tím nic dělat nejde.

Ono se s tím fakt nic moc udělat nedá. Některé země jsou na vývozu levného textilu pořád závislé a zavřít jim textilky je prostě nemožné, protože se za pár dní budou muset znovu otevřít.

 
Změnou musí projít celé nákupní chování z naší strany. Musíme firmy oslovovat víc a víc po nich chtít. Drtivá většina lidí totiž přijde a řekne: „To je hrozný, jak firmy ty lidi vykořisťují.“ Ale to tričko si stejně nakonec koupí. Chybí nám soustavný tlak, který by donutil firmy něco změnit. 
 
Není tohle jen nějaký ideál? Protože dát za tričko 80 nebo 800 Kč může být pro hodně lidí zásadní rozdíl. 

Důležité je uvědomit si celkovou cenu toho oblečení. Já si to uvědomil nedávno u bot. Koupil jsem si teď dvojnásobně drahé boty, které byly odpovědně vyrobené a kvalitní a vydržely mi dvakrát tak dlouho jak tenisky za sedm stovek.

 
Rozdíl je tedy jen ve vstupní ceně a ne v ceně za nošení. O té vůbec nepřemýšlíme, protože se díváme jen na finální cenovku. Když ale budu přemýšlet z dlouhodobého hlediska, zjistím, že teď si koupím boty za 4 000 Kč, ale nebudu muset dalších několik let platit nic. Když ale budu přemýšlet od měsíce k měsíci, nikdy si je nekoupím.

 
Třeba u triček se osobně dostávám na daleko menší cenu za nošení než u rychlé módy. Ale když na drahé oblečení od lokálních výrobců fakt nemám, skvěle fungují i třeba sekáče.

 
V rozhovoru U Kulatého stolu jsi mluvil o tom, že sekáče obchodují s odpadem a velká část sortimentu pochází z charitativních kontejnerů. Není to v tomhle ohledu také trochu neetické? Je to taková volba menšího zla. Třeba H&M posílá své neprodané oblečení do skladů, kde jim po čase začne plesnivět, a tak ho musí spálit. Sekáče jsou sice taky problém, protože často tímhle způsobem zneužívají důvěru lidí. Otázka ale je, co je dřív, slepice, nebo vejce – řetězce, které ničí společnost levnou výrobou, nebo tohle?

 
Zase se vracíme k tomu, že musí firmy a lidi spolupracovat a vzájemně se tlačit k odpovědnosti.

 
Nezbavují se lidé odpovědnosti tím, že si nakoupí 20 černých triček, protože to viděli na YouTube a skrývají se za minimalismus i přesto, že neupřednostňují kvalitu před kvantitou?

Může se to stát. Příkladem je třeba Petr Ludwig, který si nakoupil tisíc ponožek, aby je nemusel nakupovat. Otázka ale pořád je, kde je koupil. 

 
Ale nosit jeden typ oblečení není špatně. Když člověk nosí jen černá trička a má jich třeba jen sedm a pár dalších kousků, naučí se to chytře kombinovat a vypadá dobře.

 
Spíš mě zajímalo, jestli se z minimalismu touhle cestou nemůže stát nový konzum, který firmy zase zneužijí.

To už se stalo. Příkladem je Marie Kondo, která mluví o vyhazování věcí z domu, ale už nemluví o tom přístupu k udržitelnosti. Na základě toho si vydělala balík peněz a rozjela si obchod s naprostými krámy, jako jsou kamínky do vody nebo ladičku energií, které si lidé kupují jen proto, že je to od ní. 

Tím rozjela byznys na minimalismu.

 
Pojďme se teď z těžších věcí přesunout k něčemu lehčímu. Jak vypadá klasický den v životě minimalisty?

To se strašně liší. Pro mě to třeba dnes bylo deset hodin v práci (smích). Já mám ty dny hodně rutinní, ale někdo žije třeba naprosto volný život a snaží se být digitální nomád, jako jiný český minimalista Patrik. 

 
Je nějaký mýtus o minimalistech, který bys rád vyvrátil? 

Třeba, že minimalisti chodí jen v černém, i když to teď teda trošku podporuju, protože na sobě mám skoro všechno černé, kromě červených kostiček na košili. Ale obecně to neplatí. Oblečení nemusí být černé a dům nemusí být jen bílý.

Lidé si často představí mnicha, který má jednu meditační podložku a misku na rýži, ale tak to není. Já mám třeba 250 knížek v knihovně a pořád se za minimalistu považuji, protože ostatních věcí mám málo. Mám třeba jen dva páry bot.

Minimalismus také není jen o pořádku. Kdybys teď viděl můj šuplík, tak vidíš čistý chaos, který je v životě potřeba. Ale jen v omezené míře, protože i studie ukazují, že život v nepořádku dlouhodobě zvyšuje hladinu stresu a má na svědomí kardiovaskulární choroby. Pořádek ale bez chaosu nemůže existovat. 

Ty sám bys dokázal žít s člověkem, který by byl naprostý opak tebe? Co bys dělal, kdybys přišel na rande k někomu domů a viděl bys tam ohromnou hromadu triček z fast fashion řetězců?

Hele, to jsem zkoušel a nefunguje to (smích). Jinak do toho ale lidem nekecám. Já ale minimalismus vnímám jako východisko z hromadění, protože jsem měl v rodině člověka, který takhle hromadil. Taky proto mám ke slovu hromadit poměrně vysoko nastavenou hranici.

 
Je něco, co jsi vyhodil a teď toho lituješ?

Jsou to věci ze skautu. Měl jsem uhlík ze svého skautského slibu a u toho hodně lituju, že jsem to vyhodil. Zpětně to vnímám tak, že je to škoda, protože to byl hodně nostalgický předmět.