Určující osobnost black metalu, Burzum, posunul tento žánr dál. Na začátku své kariéry ale krom vytváření přelomové hudby také pálil kostely a ubodal 23 ranami po celém těle k smrti svého soka.
Když v roce 1988 nahrával teprve patnáctiletý mladík Vikernes svou první hudbu s kapelou Kalashnikov, málokdo by řekl, že o pouhých pět let později z něj bude usvědčený vrah a žhář. Stane se součástí temné éry norské blackmetalové scény, kterou v první polovině 90. let definovalo násilí, destrukce, zkoumání satanismu a také duševní nemoci, náboženská netolerance, kult osobnosti a nakonec také sebevraždy, sebepoškozování a ve finále i vražda.
Jak se původní provokace médií a pouhá hra na satanisty postupně zvrhla ve skutečné zlo a proč k němu došlo? K tomu se potřebujeme podívat nejdříve na příběh Vikernese, neboli Burzum.
Hudebník prožil šťastné a víceméně bezproblémové dětství v bohaté rodině jako syn stavebního inženýra a zaměstnankyně naftové společnosti. K určující události došlo v jeho šesti letech, kdy se otec s rodinou přestěhoval za prací do Bagdádu. Určitý pocit vykořeněnosti se na Vikernesovi podepsal a už tam se projevilo v raném dospívání jeho vzdorovité chování a rasistické názory, které se nebál dávat najevo ve škole, kde nazval učitele „opicí“. Pravděpodobně si v sobě snažil v neznámém prostředí vytvořit pocit nadřazenosti, protože do něj úplně nezapadal a toto byl jeho způsob, jak se s novou situací vyrovnat.
Po návratu do Norska se měl připojit k tamním skinheadům, což ale hudebník dodnes popírá, protože v Bergenu údajně v té době žádní skinheadi nebyli. Vikernes se ale přitom k netoleranci jinak otevřeně hlásí, mnohokrát byl označen za antisemitu a mnohé jeho činy byly motivované právě jeho vnitřně budovaným pocitem nadřazenosti, která stojí nad zákonem. Byl fascinován knihami z trilogie „Pán prstenů“ britského spisovatele J. R. R. Tolkiena, konkrétně temným Sauronem a jeho armádou skřetů.
Fascinace temnotou a první nahrávky
Svět viděl v raných letech jako konflikt mezi dobrem a zlem, mezi světlem a temnotou, a on si sám sebe vždycky představoval na straně zla, které ho od mládí přitahovalo. Podle Pána prstenů pojmenoval i svou kultovní kapelu, jejímž byl jediný členem. Jednalo se o dodnes trvající black metalový projekt Burzum, což znamená v černé řeči skřetů „Temnota“.
První a již zmiňovanou kapelu ostatně po roce fungování přejmenoval na Uruk-Hai také podle Tolkienových stvoření. Pod pseudonymem Burzum pak nahrál mezi lety 1991 až 1992 tři demo nahrávky, které vydal na vlastní náklady, přičemž už první dvě se dostaly mezi důležité osobnosti rané, norské, black metalové scény, která Vikernese pro jeho specifický hudební styl mezi sebe nadšeně přijala.
Díky demo deskám si ho všiml také Øystein Aarseth, který si říkal Euronymous a tak ho dále budeme rovněž označovat. Ten byl kytaristou a zároveň určujícím členem slavné kapely Mayhem, která byla v žánru black metalu (nejen) v Norsku naprosto zásadní. V době, kdy Burzum vydal svá první dema, zároveň Euronymous založil vlastní hudební label pod názvem Deathlike Silence Productions. Vybídl Vikernese k tomu, že se mu jeho hudba hodně líbí a že by mu na labelu vydal první album, pokud by chtěl. Mladík s nadšením kývl a chvíli poté nahrál svou první pořádnou dlouhohrající desku s eponymním názvem.
Na svých stránkách Vikernes píše, že album chtěl nahrát s tou nejhorší možnou zvukovou kvalitou, což v té době bylo pro norský black metal typické, ale zároveň chtěl, aby mělo přístupný zvuk, který by si mohli oblíbit i posluchači, kteří takový žánr třeba nutně neposlouchají.
Burzum byl od začátku hudebně specifický projekt, ale jeho tvůrce vždy toužil po slávě a tato obsesivní touha být proslulý ho možná také vedla k jeho zločinům, od pálení kostelů až po vraždu jeho bývalého kamaráda, právě onoho Euronyma, který mu vydal první album.
Přidej se do klubu Refresher+ již od 125 Kč 25 Kč
125 Kč 25 Kč
Máš již předplatné?
Přihlásit se
Dočíst článek
Poslat sms
Pošli SMS na 90211 s textem CLANEK 103060 a dočti tento článek.
Cena SMS za otevření článků je 89 Kč s DPH.
Jak to funguje?Po odemčení získáš
Přístup k prémiovým článkům
Přístup k benefitům
Např.:
100 % zľava na lístok na linke Bratislava – Viedeň/Schwechat
, 30 % zľava na ročné predplatné Rejoy
nebo 20 % sleva na nákup v The Streets
Zobrazit všechny (9)
Mrtvá zvířata a stříkající krev na fanoušky
Pro pochopení pozdějších činů Vikernese je třeba podívat se na celou norskou black metalovou scénu té doby a především na zmiňované a asi nejslavnější Mayhem. Tehdejší scéna se definovala tím, že bojovali proti jakékoliv formě náboženství. Hudební subkultura byla definovaná nejen metalem, ale vícero ideologiemi, ve kterých hrála hlavní roli touha po svobodě. Od satanismu přes pohanství až po Euronymovu vizi komunismu.
Temnota se začala kolem black metalu sbíhat, když se Pelle Ohlin ozval skupině Mayhem roku 1987, že by jim rád dělal zpěváka. Poslal jim kazetu se svými vokály a mrtvou myš přibitou na kříži. Ohlin kapelu změnil. Byl posedlý smrtí. Zakopával svoje oblečení na dlouhé dny, aby bylo zahnilé, když v něm pak vystupuje. Na kapelní zkoušky nosil mrtvou vránu. Maloval si po obličeji temné barvy, kterým říkal mrtvolné zbarvení. Euronymous ho napodoboval stejně jako zbytek kapely.
Když koncertovali, Ohlin se často brutálně řezal. Na jednom koncertu se říznul do ramene a krev nechal téct na oddané fanoušky v první řadě. Spousta z nich odešla, někteří fascinovaně zůstali do konce show. Členové kapely, kteří dodnes žijí, potvrdili, že Ohlin měl psychické problémy. Když byla párty, často se na ní zničehonic začal řezat a oni ho museli zklidnit a dát mu pouta. Nepřestal prý ani pak pít. Jednou ho raději zavezli na policejní stanici, aby si nic neudělal, a šli dál pařit do města.
Sebevražda, po které už nikdy nebylo nic jako dřív
V dubnu roku 91 se Ohlin ve svém pokoji zabil. Podřezal si žíly a střelil se pistolí. Našel ho Euronymous, který si jeho mrtvolu nafotil, čímž šokoval další členy kapely, jeden kvůli tomu dokonce odešel. „Ne každý den člověk vidí mrtvolu, tak z toho musí načerpat maximum,“ řekl Euronymous údajně později v jednom z rozhovorů. Mnoho odborníků na tehdejší scénu věří, že Ohlinova sebevražda byla přelomový bod.
Režisér snímku Lords of Chaos, který právě o tomto období norského metalu pojednává, Jonas Akerlund, pro server Guardian řekl: „Před tou sebevraždou bylo všechno, co dělali, ještě hravé. Po tom už nebylo cesty zpět, všechno bylo najednou skutečně temné. Jak by nemohlo být? Euronymous byl tak blízký přítel Pelleho.“
Euronyma možná smrt přítele zasáhla, a proto šel ještě dál, ale zároveň zůstává děsivé, že si jeho mrtvolu nafotil a dokonce ji použil jako obal živého alba kapely Mayhem, čímž posunul hranici zla na tamní scéně o stupeň dál. Když měl film Lords of Chaos v roce 2019 premiéru na londýnském filmovém festivalu, jeden muž se pozvracel a jedna žena omdlela. Musela být přivolána sanitka.
„Nemyslím si, že měli tehdy nějaké skutečné politické přesvědčení. Vím, že někteří z nich jsou dnes politicky extrémní,“ říká v tom samém rozhovoru Akerlund, čímž naráží na rasistické a antisemitské tendence Burzum. „Ale tehdy to byli jenom mladí kluci. Myslím, že v určitou chvíli prostě přestali přemýšlet jako individua a začali přemýšlet jako skupina. Snažili se jeden druhého ohromit extrémním chování a šokovat. Byli prostě uzavření v bublině, kde je postupně člověk vůči morálce imunní. Jde to nenápadně krok po kroku, až najednou není taková hrůza jít a někoho ubodat nožem.“
Nenávist, konkurence, vražda, ambient a pocit nadřazenosti
Mayhem se prohlásili za satanisty zezačátku ne proto, že uctívali skutečně ďábla, ale protože věřili v individualismus a nenáviděli křesťanství. Navíc jim to zařídilo pozornost veřejnosti a médií. Hráli drsně, nekompromisně a vymýšleli vlastní zvuk, jehož součástí byly démonické nářky, agresivní a pulzující kytarové riffy a totální stěny hluku, který vyvolával v posluchačích až trans. Čím primitivnější byla produkce, tím pro ně lépe. Revolucionizovali žánr, ale v podhoubí číhalo něco temného a zhoubného.
Vztah mezi Vikernesem, tedy Burzum, a Aarsethem, tedy Euronymem, se rozpadl díky souboji jejich obrovských eg. Euronymous byl čím dál slavnější a budoval si na scéně kult osobnosti. Navíc Vikernesovi dlužil peníze za výdělky z jeho nahrávek. Euronymous navíc několika lidem řekl, že plánuje Vikernese zabít. Jestli to myslel vážně nebo ne, už nikdy nezjistíme. Poslal ale za svého života několik výhrůžek smrti více konkurenčním metalovým kapelám a nejspíš se nikdy na jejich vraždu opravdu nechystal.
10. srpna roku 1993 vstoupil Vikernes do bytu Euronyma a 23 ranami nožem ho ubodal k smrti. Byl to důsledek jejich vzájemného vyhrožování jeden druhému a eskalujícího konfliktu mezi nimi. V květnu dalšího roku byl za vraždu, tři podpálené kostely a skladování 150 kilogramů výbušnin odsouzen na 21 let vězení, což je nejvyšší možný norský trest.
Vikernes nikdy veřejně neřekl, že by svého činu litoval a dodnes zůstává osobou, která se projevuje nenávistně a často nadřazeně nad jinými náboženstvími a etnicitami. Norský black metal byl pak dlouho celosvětově vnímán ne jako hudební žánr, ale jako násilný kult. Dnes už je situace jiná a současná tamní scéna se od těchto hrůzných činů minulosti distancuje.
Ve vězení Vikernes pod jménem Burzum nahrál kvůli nemožnosti hrát na nástroje dvě temná ambientní alba a hudbě se nadále věnuju i po tom, co byl z vězení roku 2009 propuštěn. V době jeho uvěznění vyšla na labelu Misanthropy Records, založeným Tizianou Stupiou, která byla velká fanynka, také alba, která nahrál ještě před ním, včetně jeho nejslavnější a dodnes uctívané desky Filosofem, která je považována za jednu z vůbec nejlepších v žánru, ale pro odsouzeníhodné chování Vikernese a jeho dnešní nenávistné názory se málokdy někde hraje a její poslouchání je považováno za kontroverzní.
Otevírá se tu dnes důležitá otázka dneška, jestli jsme schopní oddělit umělce od jeho umění? Obzvlášť v tomto případě, kdy k temné tvorbě Burzum tak moc patří to, co on sám udělal.
Faktické informace v článku vychází z knihy popisující historii norského death-metalu Lords of Chaos od autorů Michael Moynihan and Didrik Søderlind. Dále pak z citovaného rozhovoru s režisérem Jonasem Akerlundem stejnojmenného filmu pro deník Guardian.
