Matt Damon, Jodie Comer, Ben Affleck a Adam Driver září v historickém dramatu, které se nebojí prolít krev.
Ridley Scott natočil před a během pandemie dva filmy. Za měsíc uvidíme House of Gucci, ale doufali jsme, že The Last Duel nebude jen nějakým menším projektem, který proletí „pod radarem“ a nikdo ho nezaznamená.
Doufali jsme, že režisér potvrdí, že to má stále v sobě, a nepůjde o další zklamání typu Exodus. Toto historické drama se mu ovšem podařilo. I když je pravda, že The Last Duel rozdělí diváky na dva tábory. Naštěstí my patříme k těm spokojenějším.
Jednoduchý děj, komplexní struktura
Děj vypráví o panoši jménem Jean de Carrouges (Matt Damon) a jeho příteli panoši Jacquesu Le Grisovi (Adam Driver). Společně se ocitnou v náročné bitvě, kterou Carrouges takticky nezvládne, a tak se musí vrátit ke svému hraběti Pierrovi (Ben Affleck) s neuspokojivým výsledkem. Pierre se spřátelí s Le Grisem, zatímco stále více opovrhuje Carrougesem.
Ten je v nelichotivé finanční situaci, a tak neustále podniká jednu vojenskou výpravu za druhou, aby si jménem krále vydělal peníze. Na jedné z těchto výprav pozná dceru bývalého zrádce Francie. Marguerite de Thibouville je nádherná a inteligentní žena, která potřebuje muže s hodnotným francouzským jménem, ne jméno rodiny zrádců země. Rychle se vezmou, ale problém nastane už u věna.
Pozemek slíbený Carrougesovi musel Margueritin otec prodat hraběti Pierrovi. Ten ho následně daroval Le Grisovi. To zhorší vztah všech zúčastněných a dostane je až ke královskému soudu. Nepotrvá to dlouho a jejich vztah se propadne ještě hlouběji. Le Gris se totiž zamiluje do Carrougesovy manželky Marguerite a v den, kdy je na statku zcela sama, ji znásilní.
Na film se můžeme dívat z několika hledisek, ale tím nejzajímavějším je samotná struktura vyprávění příběhu. Děj je vyobrazen z pohledu všech tří hlavních postav. Nejprve se na něj díváme očima Carrougese, následně očima Le Grise a na závěr se na to díváme tak, jak se to skutečně stalo, a tedy očima oběti Marguerite.
V první řadě musíme pochválit scénář od Matta Damona a Bena Afflecka. Chlapci přišli s originálním konceptem. Obohatili ho o různé maličkosti a detaily, které měnily podstatu příběhu. V jednotlivých verzích příběhu si můžeš všimnout velkých rozdílů v chování postav, ale také v tom, jaká slova používají.
Muži samozřejmě zveličují své skutky a vidí některé události úplně jinak než ti druzí, přičemž rádi přehánějí a lžou. Jde o výraznější scény, které postupně znásobují divácký zážitek a význam této konstrukce příběhu.
Tři různí lidé, tři různé pravdy
Pokaždé se na stejnou událost podíváš očima jiné postavy a zjistíš, že se vlastně udála o něco jinak. V některých případech se ale ani nedozvíš, jak se ve skutečnosti odehrála, a tak si můžeš vybrat jen mezi tím, která verze příběhu je pravděpodobnější. Ta od nebojácného rytíře Carrougese, který je však výbušný, necitlivý a urážlivý, nebo ta od Le Grise, který je sice inteligentní, ale svět vnímá výhradně svýma očima.
Velmi se nám líbily dialogy, které měnily podstatu příběhu a charakter postav. Některé scény mají tři verze toho, jak se udály a občas se změní pouze zájmena, což stačí na to, aby ses o dané postavě a jejím charakteru dozvěděl víc. Pozorně si tedy všímej dialogů, řeči těla postav, práce s hlasem a každého slova, které padne. I obyčejné „já mám plán“ místo „my máme plán“ v důležité scéně vypovídá o tom, jaká je dynamika vztahu mezi dvěma postavami.
Po dvou verzích příběhu z pohledu mužů následuje pravdivý pohled na události, který doplňuje různé mezery v ději a ukazuje skutečnost. A ta je docela depresivní. Nejenže se díváme na Francii ve 14. století, kdy byla společnost postavena na zcela jiných pravidlech a zvycích, a proto musíš snášet nehumánní a zaostalý přístup k ženám.
Ukazuje se zde, jak odlišně vnímají muži své chování a svůj charakter oproti tomu, jací jsou ve skutečnosti. Místy je až děsivé zjistit, že se Carrouges vnímá jako milující a něžný partner, který stojí při své manželce, ačkoli je ve skutečnosti drsný, neempatický a nebezpečný. Ještě bolestivější je sledovat scénu znásilnění z pohledu Le Grisš. Ten to vnímal tak, že se Marguerite ani nebránila a její „ne“ bylo jen naoko.
Film ve skutečnosti není o znásilnění jako takovém
Když následně vidíš, jak to probíhalo ve skutečnosti a jak se přitom Marguerite cítila, vzpomeneš si na množství ženských výpovědí o tom, jak ženy při znásilnění trpí a jak si muži často odpověď „ne“ z nějakého důvodu vyloží jako „ano“. Scénáristé a režisér tak emotivním a skvělým filmařským způsobem poukazují na to, s čím se setkávají znásilňované a obtěžované ženy.
The Last Duel není filmem o dokazování viny a neviny v případě znásilnění. Je o tom, jak odlišně tyto události vnímají tři lidé a jak propastný je rozdíl mezi tím, jak se vnímají muži v očích žen. Souvisí to s falešným pocitem mužnosti, nespravedlnosti mezi pohlavími a nezaslouženými výhodami mužů ve vztazích a komunikaci.
Ridley Scott vynikajícím způsobem poukázal na jeden ze základních problémů při konfliktech mezi muži a ženami a vnesl do konverzace zajímavé body o tom, jak bychom k řešení konfliktů měli celkově přistupovat.
Bohužel, než se k této pointě dostane, trvá to až příliš dlouho. The Last Duel má dvě a půl hodiny a občas je to bolestivě cítit. Chápeme, že bylo potřeba vykreslit jednotlivé scény ze tří úhlů pohledu, ale i přesto si myslíme, že by film mohl být o půl hodiny kratší.
Tato struktura je dvousečnou zbraní. Na jedné straně dovoluje tvůrcům vytvořit s postavami nesmírně zajímavá odhalení a budovat příběh nekonvenčním způsobem, na druhé straně přímo úměrně způsobuje to, že se stopáž filmu příliš natahuje. Těžko říct, nakolik úderné by byly některé scény a celkový koncept vyprávění příběhu, kdyby se film rázně zkracoval.
V zásadě tak půjde o to, zda ti délka bude překážet nebo si budeš sledování filmu užívat. A podobně se dá asi vnímat i tato recenze, jejíž délka přímo odpovídá komplikovanému popisu a analyzování filmu. Pokud by byla kratší, nedokázali bychom v ní rozebrat podstatné aspekty dramatu.
Co se týče toho, do kterého tábora se řadíme, tak jsme jednou nohou v prvním a druhou ve druhém táboře. Z větší části jsme si ale film užili. Kromě zajímavého zpracování příběhu za to mohou i skvělí herci. Matt Damon, Ben Affleck, Adam Driver a i Jodie Comer jsou do jednoho úžasní. Vůbec nám nevadilo ani to, že hrají Francouze mluvící americkou, respektive britskou angličtinou.
Vynikající soundtrack a herci v příliš dlouhém filmu
Vynikající byl i soundtrack, který dokázal obohatit dění na plátně v tišších pasážích či dialozích, ale i v bojových scénách. V závěru jsme díky spojení hudby a napínavého dění zůstali jako přikovaní v křeslech a nedočkavě čekali, jak to skončí. To je jedna z deviz snímku, který není zcela předvídatelný a nepůsobí jako pohádka, kde musí všechno skončit dobře.
Co se bojových scén týká, někoho zamrzí, že jich není mnoho a až na výborné finále jsou i poměrně krátké. V průběhu filmu uvidíš nějaké 2 až 3 minuty soubojů a následně tě čeká velké finále, kdy si obě hlavní postavy změří síly v souboji na život a na smrt. Ten se Ridleymu opravdu povedl. Souboj Damona s Driverem je přehledný, nesmírně fyzický a drsný.
Kamera nás během celého filmu ani jednou nezklamala a tvůrci si zaslouží pochvalu i za kvalitní režii a střih, díky němuž ani rozhovory stejných scén nepůsobí nudně a identicky. Hlavní problém tedy máme s délkou filmu, která může mnohým zážitek pokazit, a se scénou výslechu.
Když totiž vyslýchají Marguerite a obviňují ji z toho, že si znásilnění buď vymyslela nebo užívala, žena se téměř nebrání. Očekávali jsme, že tuto scénu Ridley využije na něco silnějšího a emotivnějšího, čím by lépe vyjádřil ženské pocity z podobných obvinění, kterým čelí i v dnešní společnosti.
Je nám jasné, že to snaha držet se historických reálií zřejmě nedovolila, ale myslíme si, že scéně a celkovému vyznění filmu by to velmi pomohlo. Zároveň by to zlepšilo emocionální složku filmu a poskytlo divákům první zadostiučinění v tomto neférovém příběhu zneužité ženy.
V celém filmu jsme se totiž nedočkali nějaké silné konfrontační scény, kde by kterákoliv žena smetla svými argumenty muže a nereálný mužský pohled na události, v nichž se nacházely. Samozřejmě, možná to byl záměr tvůrců, kteří nechtěli Marguerite a divákům dopřát vítězný pocit, protože o tom film ani nebyl a snažil se jen zobrazit krutý a nepatřičný stav tehdejší společnosti.
The Last Duel je zdařilé dobové drama, které skvěle zvládlo navodit historickou atmosféru Francie z konce 14. století. Pochválit na něm můžeš několik technických aspektů, herecké výkony, skvělé kostýmy i soubojové scény, ačkoli jich není mnoho.
Natočit tento film nebylo z hlediska výstavby příběhu jednoduché, ale Ridleymu se to podařilo a nám se tato struktura děje zamlouvala. Akorát by občas mohla být údernější a celková stopáž snímku kratší. The Last Duel, respektive Poslední souboj, si od nás odnáší sedm a půl bodu z deseti.
