Vyndavání zapadlého jazyka při resuscitaci je mýtus, tvrdí letecký záchranář Marek (Rozhovor)

Když se řekne slovo superhrdina, koho si představíš? Asi záleží na tom, co sleduješ v televizi, v jaké sociální bublině žiješ a s kým se potkáváš. Je přirozené, že jako fanouškovi komiksů, marvelovek nebo animáků ti přistane na paměti smyšlená postava s nadpřirozenými schopnostmi, která jednou nebo dvakrát do týdne odvrátí zkázu planety. Na koho bys ale ukázal v reálném světě?

Jistě, nejblíže k nim mohou mít bezpečnostní složky, vždyť vojáci a policisté jsou vázáni přísahou chránit naše životy. Avšak v první linii stojí často lidé beze zbraní. V momentě, kdy jde opravdu do tuhého, letí do akce záchranářský vrtulník, jehož osádka je často s hasiči jako první na místě. Tito lidé, reální superhrdinové, životy zachraňují a REFRESHER měl možnost si s jedním z nich promluvit.

Povídali jsme si s lékařem Markem Dvořákem, jenž slouží na urgentním příjmu v Motole a často je jedním z prvních, kdo u nehod zasahuje. Létá totiž s vrtulníkem královéhradecké záchranky.

Sám se ale snaží pomáhat i jinak; spravuje si Instagram, na němž má 60 tisíc followerů, kde dává užitečné rady, jak se chovat v krizových situacích. K jeho popularitě také přispěl i nedávný zásah u syna herečky Nikol Leitgeb. My jsme se na to všechno samozřejmě zeptali.

Doporučeno

„Jsi tlustá jako prase, nemáš žádný zadek“. Body shaming je tradiční a nebezpečný fenomén 26. října 2021 7:00

Chtěl jste lidem pomáhat už od malička? Nebo jak se u vás zrodil nápad, že se stanete lékařem?

Rodil se poměrně dlouhou dobu. Asi do dvanácti let jsem chtěl být policajt, ale původně jsem to nechtěl ani nikomu říkat, jelikož jsem se styděl za to, že jsem zradil svůj původní ideál. (smích) V tom věku jsem absolvoval kurz červeného kříže, který mě nějakým způsobem zaujal, a od té doby jsem začal tíhnout k doktorské profesi. Konkrétně jsem se zajímal o urgentní medicínu a ježdění sanitkou. Díkybohu se to nakonec povedlo.

S vizí, že se stanu lékařem, jsem na střední tak nějak kalkuloval. Své matikářce jsem dokonce řekl, že by mě neměla moc prudit, jelikož chci na medicínu. Ať mi klidně dává čtyřky, ale ať mě nenutí psát písemky a nezkouší mě. Překvapivě se jí to nelíbilo a nakonec to neprošlo. (smích) I tak jsem se ale v podstatě celou školu věnoval přípravě na zkoušky na medicínu a všechno jsem směřoval k tomu, abych mohl nastoupit k záchrance.

V rámci dvanáctihodinové směny na záchrance ošetříte zhruba 5 až 10 pacientů za den, v nemocnicích třeba 50 pacientů za den.

Říkal jsem si, jestli vaši motivaci neovlivnily i seriály v televizi. Osobně si pamatuji červenou helikoptéru se záchranáři, která byla jednu dobu vysílána pomalu každé odpoledne…

Nemyslím si, že by mě a priori motivovaly seriály, ale samozřejmě jsem je sledoval. Každopádně to, co se někdy v nich děje, realitu zkresluje. Lidé po nás pak chtějí věci, které vidí v televizi, přestože klasické postupy jsou jiné. Ale nechci tady hejtovat seriály. Každý z nás musí rozlišovat, jestli se dívá na dokument nebo na zábavný pořad, kde jistá míra fantazie být musí. Je to přirozené, jinak by to bylo hrozně nezajímavé. 

Právě reportéři, když s námi občas natáčí na urgentním přijmu, se často diví, že se u nás akorát střídají pacienti s dušností, bolestí na hrudi nebo nějaká mrtvice, ale žádný rozsekaný člověka se za směnu nepřiveze. Přitom umírající člověk leckdy nevypadá jako ten, kterého vidíme v televizi. Pacient může často umírat tiše. Když jim poté při natáčení vysvětluju, že ten a ten člověk byl v bezprostředním ohrožení života, dostal nějaké léky a teď je mu líp, tak se škrábou na hlavě.

Zkušeným lékařem jste bez debaty. Nastoupil jste na internu do Pardubic a pak jste dělal atestace z všeobecného praktického lékařství a urgentní medicíny. Dnes zastáváte pozici vedoucího odboru vzdělávání a řízení kvality záchranné služby a jste na urgentním příjmu v Motole. Jak se liší oddělení urgentního příjmu od záchranky a co konkrétně se tam odehrává?

Urgentní příjem je vstupní bránou do nemocnice. Zde se shromažďují lidé s akutním zdravotním problémem, kteří přijedou buď po vlastní ose, nebo častěji záchrannou službou. 

Liší se to zejména tím, co lidem můžeme nabídnout. Na záchrance, která jezdí pro pacienty, vám toho nenabídneme až tolik: zachráníme vám holý život, udržíme vás 15 minut při životě, zbavíme vás bolesti a podáme základní léky, ale procedury jako krevní rozbor, CT, rentgen a další se provedou až v nemocnici. 

První věc, kterou jsem o vás slyšel, bylo to, že létáte za pacienty vrtulníkem. To ale evidentně není jediná náplň vaší práce…

Jezdím se sanitkou jako doktor, létám k pacientům s vrtulníkem a pracuji také na urgentním přijmu, tudíž vidím celé spektrum urgentní medicíny.

Můžeme se tedy bavit o vašem klasickém dni v práci? Dle toho, co říkáte, máte asi takové dny tři.

Přesně tak. Nejspíš se to ale moc neliší od směny každého doktora. Přijdete do práce, převezmete si směnu, což znamená kontrolu pomůcek, se kterými pracujete, dále, pokud jsou nějací pacienti na převzetí, je od kolegy převezmete a řešíte je dál, aby byla zajištěna návaznost péče, a pak máte v podstatě volný program do doby, než se něco stane. Nutno dodat, že se většinou něco stane poměrně rychle.

Na záchrance je to tak, že když vám zapípá pager, musíte ze zákona do dvou minut vyjet za pacientem. Ekvivalentem pípání je v nemocnici zazvonění telefonu nebo přivezení pacienta do haly, což se děje během celého den. V rámci dvanáctihodinové směny na záchrance ošetříte zhruba 5 až 10 pacientů za den, v nemocnicích třeba 50 pacientů za den.