Zpravodajský portál pro moderní generaci, která se zajímá o aktuální dění.
Zajímá tě aktuální dění? Zprávy z domova i ze světa najdeš na zpravodajském webu. Čti reportáže, rozhovory i komentáře z různých oblastí. Sleduj Refresher News, pokud chceš být v obraze.
Nepodařilo se uložit změny. Zkus se nově přihlásit a zopakovat akci.
V případě že problémy přetrvávají, kontaktuj prosím administrátora.
OK
Létá k těm nejakutnějším případům, radí na Instagramu a ve volných chvílích dělá MMA. Marek Dvořák si žije svůj dětský sen jako lékař-záchranář.
Když se řekne slovo superhrdina, koho si představíš? Asi záleží na tom, co sleduješ v televizi, v jaké sociální bublině žiješ a s kým se potkáváš. Je přirozené, že jako fanouškovi komiksů, marvelovek nebo animáků ti přistane na paměti smyšlená postava s nadpřirozenými schopnostmi, která jednou nebo dvakrát do týdne odvrátí zkázu planety. Na koho bys ale ukázal v reálném světě?
Jistě, nejblíže k nim mohou mít bezpečnostní složky, vždyť vojáci a policisté jsou vázáni přísahou chránit naše životy. Avšak v první linii stojí často lidé beze zbraní. V momentě, kdy jde opravdu do tuhého, letí do akce záchranářský vrtulník, jehož osádka je často s hasiči jako první na místě. Tito lidé, reální superhrdinové, životy zachraňují a REFRESHER měl možnost si s jedním z nich promluvit.
Povídali jsme si s lékařem Markem Dvořákem, jenž slouží na urgentním příjmu v Motole a často je jedním z prvních, kdo u nehod zasahuje. Létá totiž s vrtulníkem královéhradecké záchranky.
Sám se ale snaží pomáhat i jinak; spravuje si Instagram, na němž má 60 tisíc followerů, kde dává užitečné rady, jak se chovat v krizových situacích. K jeho popularitě také přispěl i nedávný zásah u syna herečky Nikol Leitgeb. My jsme se na to všechno samozřejmě zeptali.
V tomto článku si přečteš:
Jaký je rozdíl mezi urgentním příjmem a záchrankou
Co musíš udělat pro to, aby ses mohl stát leteckým lékařem
Jak letecký zásah probíhá
Jaké nejsilnější momenty při zásahu zažil
Se kterou věcí létá královéhradecký vrtulník jako jediný v republice
Chtěl jste lidem pomáhat už od malička? Nebo jak se u vás zrodil nápad, že se stanete lékařem?
Rodil se poměrně dlouhou dobu. Asi do dvanácti let jsem chtěl být policajt, ale původně jsem to nechtěl ani nikomu říkat, jelikož jsem se styděl za to, že jsem zradil svůj původní ideál. (smích) V tom věku jsem absolvoval kurz červeného kříže, který mě nějakým způsobem zaujal, a od té doby jsem začal tíhnout k doktorské profesi. Konkrétně jsem se zajímal o urgentní medicínu a ježdění sanitkou. Díkybohu se to nakonec povedlo.
S vizí, že se stanu lékařem, jsem na střední tak nějak kalkuloval. Své matikářce jsem dokonce řekl, že by mě neměla moc prudit, jelikož chci na medicínu. Ať mi klidně dává čtyřky, ale ať mě nenutí psát písemky a nezkouší mě. Překvapivě se jí to nelíbilo a nakonec to neprošlo. (smích) I tak jsem se ale v podstatě celou školu věnoval přípravě na zkoušky na medicínu a všechno jsem směřoval k tomu, abych mohl nastoupit k záchrance.
V rámci dvanáctihodinové směny na záchrance ošetříte zhruba 5 až 10 pacientů za den, v nemocnicích třeba 50 pacientů za den.
Říkal jsem si, jestli vaši motivaci neovlivnily i seriály v televizi. Osobně si pamatuji červenou helikoptéru se záchranáři, která byla jednu dobu vysílána pomalu každé odpoledne…
Nemyslím si, že by mě a priori motivovaly seriály, ale samozřejmě jsem je sledoval. Každopádně to, co se někdy v nich děje, realitu zkresluje. Lidé po nás pak chtějí věci, které vidí v televizi, přestože klasické postupy jsou jiné. Ale nechci tady hejtovat seriály. Každý z nás musí rozlišovat, jestli se dívá na dokument nebo na zábavný pořad, kde jistá míra fantazie být musí. Je to přirozené, jinak by to bylo hrozně nezajímavé.
Právě reportéři, když s námi občas natáčí na urgentním přijmu, se často diví, že se u nás akorát střídají pacienti s dušností, bolestí na hrudi nebo nějaká mrtvice, ale žádný rozsekaný člověka se za směnu nepřiveze. Přitom umírající člověk leckdy nevypadá jako ten, kterého vidíme v televizi. Pacient může často umírat tiše. Když jim poté při natáčení vysvětluju, že ten a ten člověk byl v bezprostředním ohrožení života, dostal nějaké léky a teď je mu líp, tak se škrábou na hlavě.
Zdroj: Se souhlasem Marka Dvořáka
Zkušeným lékařem jste bez debaty. Nastoupil jste na internu do Pardubic a pak jste dělal atestace z všeobecného praktického lékařství a urgentní medicíny. Dnes zastáváte pozici vedoucího odboru vzdělávání a řízení kvality záchranné služby a jste na urgentním příjmu v Motole. Jak se liší oddělení urgentního příjmu od záchranky a co konkrétně se tam odehrává?
Urgentní příjem je vstupní bránou do nemocnice. Zde se shromažďují lidé s akutním zdravotním problémem, kteří přijedou buď po vlastní ose, nebo častěji záchrannou službou.
Liší se to zejména tím, co lidem můžeme nabídnout. Na záchrance, která jezdí pro pacienty, vám toho nenabídneme až tolik: zachráníme vám holý život, udržíme vás 15 minut při životě, zbavíme vás bolesti a podáme základní léky, ale procedury jako krevní rozbor, CT, rentgen a další se provedou až v nemocnici.
První věc, kterou jsem o vás slyšel, bylo to, že létáte za pacienty vrtulníkem. To ale evidentně není jediná náplň vaší práce…
Jezdím se sanitkou jako doktor, létám k pacientům s vrtulníkem a pracuji také na urgentním přijmu, tudíž vidím celé spektrum urgentní medicíny.
Můžeme se tedy bavit o vašem klasickém dni v práci? Dle toho, co říkáte, máte asi takové dny tři.
Přesně tak. Nejspíš se to ale moc neliší od směny každého doktora. Přijdete do práce, převezmete si směnu, což znamená kontrolu pomůcek, se kterými pracujete, dále, pokud jsou nějací pacienti na převzetí, je od kolegy převezmete a řešíte je dál, aby byla zajištěna návaznost péče, a pak máte v podstatě volný program do doby, než se něco stane. Nutno dodat, že se většinou něco stane poměrně rychle.
Na záchrance je to tak, že když vám zapípá pager, musíte ze zákona do dvou minut vyjet za pacientem. Ekvivalentem pípání je v nemocnici zazvonění telefonu nebo přivezení pacienta do haly, což se děje během celého den. V rámci dvanáctihodinové směny na záchrance ošetříte zhruba 5 až 10 pacientů za den, v nemocnicích třeba 50 pacientů za den.
Pojďme se nyní zaměřit na vaše létání. Co všechno bylo potřeba udělat, abyste mohl sednout jako doktor do vrtulníku?
Základem je vystudovat lékařskou fakultu a získat titul MUDr. Potom musíte zvládnout atestaci, následně mít zkušenost s pozemní záchrannou službou, tedy s ježděním v sanitce, a když máte štěstí a projdete výběrovým řízením, tak podstoupíte výcvik na leteckého doktora. Samotný výcvik trvá asi rok a stojí vašeho zaměstnavatele zhruba milion korun.
Postupem času se začnete začleňovat do směn s leteckou záchrankou. Nikdy nelétáte od začátku sám; vždy vám na začátku přidělí školitele, kterého sledujete při práci. Když vám to jde, tak začnete létat k pacientům sám.
To zní jako poměrně složitý a dlouhý proces.
(smích) Když to spočítám od konce střední školy, tak mi to trvalo minimálně 10 let.
A všechno šlo podle plánu už od dětství?
V poslední době se snažím najít papír ze základní školy, kam jsem vypracoval úkol, v němž popisuji, co budu dělat v dospělosti. Já jsem tam měl napsáno, že chci vystudovat 2. lékařskou fakultu a potom nastoupit na leteckou záchrannou službu do Hradce Králové. Bylo mi tehdy 14 let, takže plán vyšel.
Když se nyní zaměříme na vybavení vrtulníku, liší se nějak od vybavení, které člověk nalezne v sanitce?
Budete se divit, ale je to velmi podobné. Vrtulník vám sám o sobě neposkytne o moc větší možností než sanitka, jelikož má jiné benefity. Zejména se jedná o rychlost a o to, že se dostaneme do nepřístupného terénu. Navíc máme pouze ultrazvuk, jeden speciální lék na ředění krve v případě masivní plicní embolie a díky vedoucímu lékaři, doktoru Truhlářovi, má konkrétně královéhradecká záchranka jedno specifikum – krev. Nikde jinde v Čechách s sebou nevozí krevní transfuze.
Když nám člověk hodně krvácí nebo má vnitřní krvácení, které nedokážeme vyřešit na místě, tak jej doléváme transfuzemi 0 negativní, čímž jej držíme při životě, než se dostaneme do nemocnice. Poslední věcí jsou lana a další vybavení, pomocí kterého se v případě, že musíme do opravdu nepřístupného terénu, kde se přistát nedá, spustíme z vrtulníku a vytáhneme pacienta i ze skuliny někde v horách.
Musíte se zeptat jinde. Je to velmi logisticky složitý proces, který vyžaduje náročnou a specifickou přípravu, ale jak je vidět, tak to jde, když se chce.
Postup při zásahu máte jistě zautomatizován. Mohl byste popsat, jak probíhá?
Nejprve dostaneme na pager takzvanou výzvu se základní informací, co se děje a kde se to děje a my do dvou minut od „zapípání“ musíme realizovat vzlet nebo výjezd. Pak už je to klasická medicína; jednoduše uděláme, co je potřeba. Stavů je velké spektrum, takže to asi nejde nějak zobecnit, ale ve zkratce se dostaneme k pacientovi, zhodnotíme situaci a snažíme se mu pomoct nejlépe, jak dokážeme.
Záchranná služba je často volána k situacím, kdy jde člověku o život a nemusí to být jeho přičiněním. Znamená to, že se dostaneme k napadeným osobám, střelbě, útoku nožem nebo když někde hoří. Podobné situace mohou být poměrně nebezpečné, ale naštěstí nás náš výcvik na tohle připravuje.
Kolik osob ve vrtulníku letí?
Jsou tam tři osoby – pilot, zdravotnický záchranář a lékař. Přímo na místě s námi často bývají hasiči, policisté a další členové bezpečnostních složek, lidí k ruce tam tudíž bývá poměrně dost.
Vzpomenete si na nejsilnější příběh, který se vám během služby stal?
Velmi silných příběhů je poměrně hodně. Můj standardní vzlet je takový, že když se z něj vrátím, druhý den prakticky nevím, kde jsem byl. Naopak lidé, kam letíme zasahovat, si to pamatují napořád, jelikož pouhé přistávání vrtulníku je pro spoustu lidí velmi dramatická situace.
Pamatujete si tedy pouze věci, které vás nějakým způsobem zasáhly nebo byly hodně špatné, nebo na druhou stranu víte o velmi dobrých případech, kdy se o někom domníváte, že nemá šanci na přežití, on se zotaví a pak nás přijde pozdravit a poděkovat. To nás obvykle chytne za srdíčko.
A na nejnebezpečnější moment při službě, kdy jste se ocitli v bezprostředním ohrožení, si vzpomenete?
Záchranná služba je často volána k situacím, kdy jde člověku o život a nemusí to být jeho přičiněním. Znamená to, že se dostaneme k napadeným osobám, střelbě, útoku nožem nebo když někde hoří. Podobné situace mohou být poměrně nebezpečné, ale naštěstí nás náš výcvik na tohle připravuje.
Vždycky je to o tom, že vaše zdraví je na prvním místě. Ať situace vypadá sebedramatičtěji, běhá tam někdo ozbrojený a jde v ní někomu, bohužel, i o život, v tu chvíli bych se na to místo neměl vůbec dostat. Naštěstí jsem nikdy nebyl tímto způsobem v ohrožení života, přestože jsou situace někdy opravdu dost vypjaté.
Kdo tu vypjatou situaci vyvolá? Kolemstojící lidé při zásahu?
Nestává se to často, ale může se stát, že je na místě opilé okolí, které po vás chce věci, které nejsou pro ten případ vhodné, nebo mohou mít dotyční o blízkého strach. Specifické skupiny lidí také nesou zle stonání svých blízkých, dramaticky je prožívají a dávají to velmi hlasitě najevo ať už nějakým bušením do sanitky, že už máme jet, nebo vyhrožováním, že pokud toho člověka nezachráníme, tak se nám něco stane. Spíš to ale přikládám všeobecnému stresu ze situace a strachu ze ztráty svého bližního.
Můžeme říci, že se setkáváte s těmi nejtěžšími případy, které se mohou lidem přihodit – ty zahrnují všechny typy osob včetně dětí. Podobné situace jistě působí na psychiku člověka, ale vy z prezence v médiích působíte jako pohodář a rodinný typ. Co děláte pro to, abyste byl funkčním tátou a nenosil si starosti z práce domů?
Mám na to takový mechanismus, který mi docela dobře funguje. Co se děje na místě události, není můj příběh. Já jsem jeho pouhá externí složka. Letím tam udělat zdravotnickou práci úplně nejlépe, jak dovedu. Vždycky si v těchto situacích říkám, jestli bych chtěl, aby někdo podobně pomáhal mně nebo třeba mému otci, a podle toho se řídím. Nikdy jsem od toho neustoupil.
Když se to náhodou nepovede, tak vím, že reálně nešlo udělat víc. Řeknu si, že je to holt smůla. Hlavně to ale není můj příběh. Jasně, že je to lidská tragédie pro dotyčné, ale já nejsem jejich příbuzný ani známý. Ve chvíli, kdy odlétám ze špatného výjezdu, pro mě pracovní kapitola končí a dál neřeším, jaké to má následky pro ty, co tam zůstali, jelikož bych se z toho mohl zbláznit. Zároveň ale nechci říct, že lidi beru nějak mechanicky, jen je jejich příběh prostě odlišný.
My vždycky říkáme, že je dobré se na 10 sekund zastavit a přemýšlet, co by se mohlo stát. Potom si rozplánujte, co budete dělat v dalších 10 minutách. Za pouhých 10 sekund se nikomu dalšímu nic nestane, ale vám to může výrazně pomoci v orientaci během vypjaté situace.
Takto to lze udržet do doby, dokud vám pacient nepřipomene vaše dítě nebo blízkého. Někdy se to bohužel stane, a když k tomu přiložíte svůj sentiment, tak je situace nepříjemná. Člověk na sobě začne pociťovat nervozitu, což samozřejmě v této práci není dobře.
Využíváte terapeutické duševní očisty nebo to není třeba?
Samozřejmě. Že si o tom s někým promluvíte a rozeberete to s kolegy, je standardní postup. Na záchrance máme i kolegy peery s psychologickým výcvikem, kterým se můžeme svěřit. Pokud absolvujeme extrémně těžký výjezd, tak nám automaticky volají, jestli jsme v pořádku a nechceme něco probrat. Existují ale i další mechanismy jako sport, sex...
Vím, že děláte MMA a i osobně znám doktory, kteří se vybíjejí u zvedání činek nebo boxovacího pytle. MMA mi ale zrovna u lékaře nepřijde jako úplně klasický způsob vybití stresu. Děláte sparringy? Nebojíte se, že by se vám mohlo něco stát?Když jsme začínali, oslovili jsme v Hradci Králové Patrika Kincla, což je výborný zápasník, na nějž jsme měli dva požadavky: chtěli jsme si to vyzkoušet a něco se naučit, ale zároveň se nám nikomu nesmělo nic stát. Všichni živíme rodiny, potřebujeme chodit do práce a zlomená ruka nebo noha pro mě znamená, že budu měsíc na neschopence.
Bezpečí je pro mě i při tomto sportu absolutní prioritou, ale ne vždy se to ale podaří. V minulosti jsem s tím byl také hospitalizován, jelikož to někdy prostě nevychytáte. (smích) Stále ale klademe maximální důraz na bezpečnost, navíc do žádného zápasu nejspíš nepůjdu. Beru to pouze jako obrovskou relaxaci.
Dříve jsem také chodíval do posilovny, jezdil na kole nebo běhal, ale já u toho nedokážu vypnout hlavu. Mám ADHD, takže i během cvičení v posilovně jsem vyřídil 20 smsek, poslal 10 mailů, zařídil program na další týden a udělal on-line nákup. U sparringu, kdy máte pocit, že vám jde chvílemi o život, se na to opravdu musíte soustředit a hlavu zaměstnat pouze tréninkem, což mi obrovsky pomáhá.
Pomáháte i jinak než rukama v místě nehody, ale i skrze svůj instagramový účet, kde se svěřujete se svými zkušenostmi. Zde také radíte, jak podávat první pomoc. Nejprve bych se tedy rád zeptal na tu praktickou část. Co by měl člověk udělat, když se dostane k nehodě?
Zaprvé dbát na svou vlastní bezpečnost. My vždycky říkáme, že je dobré se na 10 sekund zastavit a přemýšlet, co by se mohlo stát. Potom si rozplánujte, co budete dělat v dalších 10 minutách. Za pouhých 10 sekund se nikomu dalšímu nic nestane, ale vám to může výrazně pomoci v orientaci během vypjaté situace.
Rád bych zmínil, že poskytováním první pomoci se nedá ublížit. Lidi se často bojí, že člověku ublíží, jenže tomu ublíží jen činnost, kdy na něj budete působit hrubou silou, což určitě nebudete.
Pak je potřeba zhodnotit, jak to vypadá. Může se stát nehoda, ve které se pouze ťuknou dvě auta, řidiči vystoupí a sepíšou událost. Druhá situace ale může zahrnovat auto v příkopu, v němž může sedět osoba v bezvědomí, která nedýchá. K tomu je dobré si zavolat někoho na pomoc. V takovém případě vytočte 155, kde na telefonu sedí školený operátor, jenž poradí, co dělat.
Je lepší zavolat číslo 155 hned, nebo radši pracovat se zapamatovanými poučkami z kurzů první pomoci?
Obecně se to hrozně těžko shrnuje. Někdo již může mít jistou zkušenost, někdo má zdravotnické vzdělání a někdo nezná vůbec nic. Aby se to dalo zobecnit a postihlo to nejširší spektrum lidí, je dobré říci, že je lepší hned zavolat. To, že je třeba zavolat 155, si zapamatuje každý a operátor se určitě nebude zlobit.
V příspěvku na Instagramu jste uváděl, jaké jsou nejčastější příčiny toho, že lidé nepodají první pomoc. Jedna z hlavních byl strach o vlastní bezpečí, do čehož, předpokládám, patří i strach vyjít ze své komfortní zóny a udělat to, jelikož nemusí jít o jednoduchou věc. Máte radu, jak z ní vystoupit?
Rád bych zmínil, že poskytováním první pomoci se nedá ublížit. Lidi se často bojí, že člověku ublíží, jenže tomu ublíží jen činnost, kdy na něj budete působit hrubou silou, což určitě nebudete.
Dále záleží na tom, z čeho lidi mají strach. Někdy je to krev, jindy je to strach z negativní reakce okolí – tady ale záleží na každém, jak si to srovná. Vždy je ale dobré udělat vše, co je v silách dotyčného, i kdyby to bylo pouhé volání záchranky, než neudělat vůbec nic a nechat někoho umřít.
Pak je tu druhá strana věci, kterou jste již v médiích zmiňoval, a to je špatně vyučovaná první pomoc. Jaká to je a co tedy stoprocentně nedělat?
Existuje mnoho kurzů první pomoci a bohužel nezřídka se vyskytnou ty, jejichž cílem je finanční zisk, a kde mají zažité mechanismy a domněnky, které nejsou pravda a předávají je dál. Jedním z nich je zapadlý jazyk.
Má rada je taková, aby si lidi před absolvováním kurzu zjistili, kdo je bude učit. Měla by to být osoba, která se pohybuje na poli urgentní medicíny, v záchrance a někdy zasahoval. Jen tak získáte jistotu, že vám nebude říkat blbosti. A co nedělat? Na to také asi neumím odpovědět. Někdy je opravdu nutné dělat různé bizarnosti, aby člověk zachránil život.
Jaké to jsou?
Myslel jsem tím třeba zaškrcení končetin, nebo technická první pomoc jako vytahování osob z aut nebo odjinud. Spíš bych to obrátil a řekl, co určitě udělat lze. Je nutné mít zájem o dění kolem sebe a v případě, že se někdo jeví tak, že má závažné zdravotní komplikace, je třeba jít a zkusit to ověřit. V případě, že se to potvrdí, zavolat pomoc.
Vždy je to ale o vaší vůli. Operátoři vás nebudou nutit k tomu, abyste zraněnému sahali holými prsty do krvácivé rány, dělali umělé dýchání nebo další činnosti, které vám nejsou příjemné. Dělejte to do té míry, do které je vám to osobně komfortní. Když nebudete chtít, v řadě případů se dotyčného nemusíte ani moc dotýkat. I s tím umíme pracovat.
Vrátíme-li se k vašemu Instagramu, nedá se nevšimnout, že roste raketovým tempem. Překročil jste 62 tisíc followerů. Cítíte se jako influencer?
Ne. Vůbec. Cítím se jako doktor, který k tomu přišel jak slepý k houslím a nějak se s tím učím pracovat. (smích) Instagram, kde máte 800 followerů, se chová opravdu úplně jinak než ten, kde máte 60 tisíc lidí.
Zdroj: Se souhlasem Marka Dvořáka
V čem ten rozdíl podle vás vězí?
Strašně to žere čas. Navíc jsem obsedantní v tom, že se snažím každému odpovědět. S 800 followery vám napíše jeden člověk za měsíc a to se docela dá. S 60 tisíci lidmi a živým účtem, jak je to nyní, vám přijde tak 40 dotazů denně. Odpovídat na ně je docela náročné.
Dramatické to bylo hlavně v tom, že tatínek svou duchapřítomností opravdu zachránil dítěti život. Když o tom teď mluvím, tak mě to docela dojímá, protože se to opravdu často nevidí.
K tomu nárůstu, můžeme asi říct bohužel, přispěl i nutný zásah u syna herečky Nikol Leitgeb, která jeden z vašich příspěvků zpropagovala. Byl to ve vašich očích složitý případ?
Dramatické to bylo hlavně v tom, že tatínek svou duchapřítomností opravdu zachránil dítěti život. Když o tom teď mluvím, tak mě to docela dojímá, protože se to opravdu často nevidí. Byl neskutečně duchapřítomný, udělal všechno správně a jsem si naprosto jistý, že kdyby tam ten otec nebyl, tak by to dítě s největší pravděpodobností zemřelo.
Tím, že mu poskytl takovou první pomoc, tak jsme přijeli prakticky k hotovému. Dítě jsme trochu zkontrolovali, drobné úkony jsme provedli, ale záchranka zde opravdu nebyla prakticky potřeba. Zachránili jej sami. A až se později uvolnila atmosféra, bylo to dokonce i sranda. Jsou to velmi příjemní lidé.
Máte nějaký plán, co s Instagramem dál? Asi nehrozí, že byste se stal influencerem na plný úvazek, ale jestli třeba máte v plánu rozjet nějakou větší osvětovou kampaň?
Zatím to nechávám běžet. Snažím se sdělit to důležité, o čem si myslím, že by lidé měli vědět, ale zároveň kanál nepřehlcuji. Urgentní medicína se dá studovat hodně dopodrobna, klidně na molekulární úrovni desítky let, což ale nikdo nechce a mám pocit, že lidé, kteří mě sledují, oceňují jednoduchost informací, se kterými přicházím. Instagram mi pomáhá v tom, že na příspěvek máte 2000 znaků, což znamená, že nemůžete psát podrobnosti a to je výhoda.
Jinak plán mám pořád stejný, žádný velký influencing. Nemám ambici měnit svět. Pokud to někomu pomůže, baví ho to číst a dá mu to trošku sebedůvěru, je to jen dobře.
