Religionista: Na oslavách zimního slunovratu lidé vzývají slunce, kráčejí po žhavých uhlících a přijímají „křest“ (Rozhovor)

Zajímavá byla postava „děda“, což byla slovanská paralela Mikuláše. Šlo o „ducha předků”, postavu, která vypadala jako stařec a nosila vozembouchy, zvonky a podobně. Na Spiši byl zaznamenán zvyk, že postavu děda přinesli před Ježíška a ptali se ho, jestli bude dobrým křesťanem. On si z toho dělal legraci a vysmíval se křesťanským náboženským představám. Bylo to jediné období, kdy si mohli z víry dělat legraci takovým komickým způsobem, jindy se totiž těšila úctě.

Novopohané během oslav zimního slunovratu kráčejí po žhavých uhlících, přijímají duchovní jméno a oblékají si košile po prababičce.

Organizovaly se i různé maškarní plesy, které se dochovaly dodnes na letnice, jen se přesunuly do pozdějšího období. Jejich hlavní funkcí mělo být zastrašení démonů a zlých duchů tím, že si oblékli masku a vydávali hluk. Na Lucii zase měly mít temné síly největší sílu. Tehdy se zakazovalo hospodářům chodit mimo domov, protože si mohli snadno zlomit ruku, nepředlo se, neboť by to vedlo k hnisání prstů. Aby se lidé ochránili, sypali si před dům hlínu z hřbitova.

Když se bavíme o Slovanech v předkřesťanské době, například na Velké Moravě, jak si máme tyto lidi představit? Co pro ně bylo charakteristické?

Byli to sedláci závislí na počasí a úrodě, ale našli bychom mezi nimi i obchodníky a řemeslníky. Na vrcholu společenské hierarchie stála vojenská vrstva. Lidé se nejprve sdružovali na úrovni rodiny, ty se pak spojovaly do větších celků, na základě čehož vznikala sídla a formovaly se větší kmenové celky. Z těch pak vznikla knížectví — například Mojmírovo či Pribinovo.

O životě našich předků (včetně jejich vnímání náboženství) víme bohužel velmi málo. Zachovalo se nám jen minimum pramenů přímo od Slovanů. Máme k dispozici franské kroniky, arabské cestopisy nebo Zakon sudnyj ljudem, který napsal Konstantin, jeden z byzantských křesťanských misionářů.

Slovenská nadávka „do paroma“ odkazuje na slovanského boha Peruna.

Problémem těchto pramenů ve vztahu k pohanství je jejich tendence. Většinou poukazovaly na to, jak je slovanská pohanská víra méněcenná a jak obyvatelé na našem území obrátili na křesťanskou víru. Jejich záměrem nebylo v kontrastu se současnou vědou náboženství porozumět v jeho kontextu, ale vyvrátit ho jako druh falešné víry.

Proč se nic nezachovalo přímo od pohanských Slovanů?

Pohanská náboženství se šířila převážně orálně, nebyla potřeba to sepsat. Potom k nám „vpadli“ křesťané, kteří začali pohanství vědomě vytlačovat. Nepředstavujte si to tak, že přišli s meči, byl to spíše takový tlak shora, od nejvyšších vrstev. Křesťanství pronikalo mezi vrstvy postupně. Do 12. či 13. století velmi pravděpodobně fungovalo paralelně s pohanstvím, i v době, kdy bylo křesťanství dominantní. Proto je někdy obtížné rozlišit v lidových pověrách a zvycích to, co je pohanské, a co je dlouhodobý vliv křesťanství.

Křesťané mají Boha. V koho věřili Slované?

Naši předkové byli polyteisty, věřili v několik bohů. Jejich vztah k náboženství a duchovnu byl zřejmě mnohem praktičtější než náš, což usuzujeme na základě srovnání s dalšími indoevropskými předkřesťanskými náboženstvími. Lidé bohům věnovali nějakou oběť, prosili je o službu nebo o úspěch ve vojenském tažení. Když jeden bůh nefungoval, vyzkoušeli jiného.

Ze špatných bytostí mě nejvíce fascinuje postava grgalice. Měla podobu ženy s velkými prsy, která chodila po lese a jedla děti.

Proto když přišlo křesťanství, pro mnohé pohany to byl jen další bůh, kterého mohli zkoušet prosit o pomoc. I z tohoto důvodu nebyly reakce na nové náboženství tak dramatické, vnímalo se to jen jako „rozšíření nabídky” – podobně jako v supermarketu. Když ti nepomůže Perun, možná ti pomůže Ježíš.

Jaký byl podle vás nejzvláštnější bůh starých Slovanů?

Řekl bych, že Veles je jedna z nejtajemnějších postav slovanské mytologie. Ve slovenských Kremnických vrších máme i vrch Velestúr, který velmi pravděpodobně odkazuje na skutečnost, že tam někdy bylo centrum kultu tohoto boha. Často se spojuje s přívlastkem „bůh prasat“ – jde o metaforu, která naznačuje, že je to bůh zemědělství, dobytka a stád. Veles se spojuje i s podsvětím — to, že je bůh dobytka, mohlo také znamenat, že pase duše mrtvých. Podle některých zdrojů byl také bohem tvořivosti, hudebníků a magie. Ty věci se na první pohled mísí, nedávají logiku, proto Veles dodnes mate badatele.

Po mé přednášce o černé magii za mnou přišla žena, která mi tvrdila, že je zakletá.

Dalším zajímavým bohem je Perun. Jeho odkaz se zachoval i v lidové řeči v nadávkách jako „do paroma“ a „bodej by tě parem vzal“ (Parom a Perun je totéž). To slovo souvisí s bleskem, je to bůh mužské síly, ochránce lidí, spojuje se s blesky a bouřemi. Když udeří bouře, Peruna je třeba mít „za kamaráda”. Tím, že lidé kdysi nevěděli, jak funguje počasí, jeho „zbožštění” byl jediný způsob, jak ho racionálně uchopit. Vymysleli to tak, že počasí zhmotnili do jedné osoby, se kterou komunikovali.

Měli i „špatné“ bytosti, kterých se báli?

Samozřejmě, mě nejvíce fascinuje postava grgalice. Měla podobu ženy s velkými prsy, která chodila po lese a jedla děti. Nepředstavujte si žádnou Pamelu Anderson, byla to spíše ošklivá ježibaba obřího typu. Věřili také na vodníka, který unáší lidi, co se procházejí u vod. Vychází to z toho, že tehdy nebyla žádná GPS, a když se ztratili v lese v noci, už se nemuseli nikdy vrátit. Světlonoš prý zase nalákal lidi v noci na světlo a pak je zavraždil.

Oběti byly pro Slovany běžné. Měly zajistit, že budou prosba a záměr, se kterým jednají, naplněny.

Lidé věřili také v čarodějnice a strigy. Byly to i skutečné ženy – různé vesnické vědmy a léčitelky, které lidem léčily ranky, když nebyla dostupná zdravotní péče. Jejich funkce se překrývala s funkcí odbornice na duchovní svět. Když se lidem nedařilo, řekli si, že je někdo uřkl pohledem, a vědmy je měly vyléčit. Byl to pokus o racionální uchopení neštěstí a smrti.

Do kdy věřili na strigy a „začarování“?

Dodnes, o čemž napsala knihu Nepriateľ zvnútra slovenská etnoložka Tatiana Bužeková. Přestože popularitu představ o existenci černé magie oslabila průmyslová revoluce a gramotnost a v 60. letech se začaly vytrácet úplně, stále se najdou lidé, kteří těmto věcem věří. 

Setkáte se s tím zejména na vesnicích. Jednou jsem měl přednášku na Slavconu, kde jsem vyprávěl o slovenské lidové černé magii, a po skončení za mnou přišla jedna paní, která mi říkala, že měla se zakletím zkušenost, že jsou na to různí léčitelé a podobně.

V hraniční oblasti moravského Slovácka žily ještě kolem roku 2000 poslední bohyňky. Byly to lidové léčitelky, k nimž se chodili „odkouzlit“ lidé z celého Česka a Slovenska. Řešili s nimi i duševní problémy. I Romové jsou velmi spirituální lidé, věří v množství duchovních bytostí, například v muly, duchy mrtvých.

Máme nějaké informace o tom, jak prožívali naši předkové toto období v prastaré době, dávno před křesťanstvím? Prováděli například obětování?

O oslavách zimního slunovratu v dávnověku nemůžeme s určitostí říci nic. Ale oběti byly u Slovanů obecně běžné a měly různé charaktery. Obětovávali například vojenské zajatce a křesťanské misionáře. Zmínky o obětování protivníků slovanským bohům máme z prostředí Polabských Slovanů, dnes již asimilovaného slovanského etnika, které dlouhá léta vedlo války s Němci.

Potvrzuje to nezávisle na sobě několik pramenů – křesťanských, ale i arabských. Slovanům nebyla tato myšlenka cizí. Krvavá oběť nepřítele totiž umocňovala to, že jejich prosba a záměr, se kterým jednají, budou naplněny. Zároveň šlo o symbolické pokoření konkurenčního božstva.

Mnohem běžnější však byly oběti zvířat a plodin. Toto je druh obětí, které se udržely i ve folklóru – například se odnášely různé plodiny do lesa a na hroby. Nikomu už v 19. století neuřízli ruku, aby ji mohli obětovat duchům předků, ať se mají v nebíčku dobře (smích).

I v současnosti najdeme sympatizanty pohanských oslav a rituálů. Jak dnes slaví zimní slunovrat?

Na Slovensku existuje několik novopohanských skupin. Novopohanství se označuje také jako rodné duchovno, rodná víra, starověrství nebo přírodní náboženství. Na Slovensku je nejvýraznější slovanské a i to má několik poddruhů. Já se nejvíce věnuji výzkumu v prostředí Žiarislava, to je asi nejznámější slovenský novopohanský učitel, intelektuál a filozof.

Dress code na oslavách zimního slunovratu je o tom, kdo co ušije, koupí nebo ukradne prababičce z truhly.

Oslava zimního slunovratu má v jeho případě podobu třídenního utkání. První den, čtvrtek, se pojí s mužskými kruhy. Čtvrtek je v angličtině Thursday – den thorů. Jeho slovenský ekvivalent je Perún, bůh mužské energie. Muži se v tento den setkají v potní chýši, což je stan, do kterého uloží kameny, na které se nalije vroucí voda. Vytváří to kvazi „saunu“.

V pátek probíhají přípravy na rituál. Žiarislav mívá různé přednášky o tradičních lidových zvycích spojených s Vánocemi. Pro novopohany obecně je důležitá autentická lidová kultura a kultura předků, aby se mohli napojit na jejich kořeny.

Během setkání se pořádají i malé trhy — prodávají se tam ručně dělané produkty jako například náramky se slovanskými symboly, doma dělané sýry, pásky nebo oblečení z přírodních materiálů, které nese znaky lidového kroje. Žiarislav dbá na dodržování určitého „dress codu“, který se inspiruje kroji. Výsledný oděv bývá často velmi pestrý – je to o tom, kdo co ušije, koupí nebo ukradne prababičce z truhly (úsměv).

Co ještě na těchto oslavách dělávají?

Nejdůležitější je samotný slunovratový rituál. Po proslovu Žiarislava na úvod rituálu přijde děd, ten hraje na vozembouchy, zvonkohru, tančí, pak se vzývá slunce a duchové předků. Lidé stojí v kruhu, drží se za ruce, zpívají se „zpohanštělé“ koledy. Součástí rituálu je i symbolické očištění účastníků vykouřením bylinkami a jedení rituálního koláče. Po něm následuje veselice plná tance a lidové hudby, která trvá až do časného rána.

Součástí slunovratových oslav bývají i různé přechodové rituály, například postřižiny. Je to druh rituálního očištění – člověk si odstřihne pramen vlasů a hodí ho do ohně, čímž se zbaví tíhy minulosti. Je to symbolické ukončení etapy v životě a přechod do nového duchovního stavu. Vyjadřuje se i přijetím duchovního jména, které má vyjadřovat jejich vlastnost, a kombinují ho se slovansky znějící koncovkou jména, například Dobroslav. Je to druh křtu. 

Ti nejodvážnější kráčejí po žhavých uhlících. Lidé si tím dokazují, že v sobě něco změnili — sice je to popálilo, ale jsou v pohodě. Ale to dělá málo lidí, neboť to chce už velmi silnou slovanskou duši (smích).

V čem může být novopohanství pro člověka atraktivní, když ho srovnáme s tradičním náboženstvím, jako je křesťanství?

Novopohanství nabízí mnohem větší důraz na individuální prožívání víry. Ne že by to v křesťanství nebylo, ale v novopohanství si každý může vybrat z toho duchovna to, co mu vyhovuje. Nejsou tam žádná dogmata, pohanské desatero, pohanský papež ani církev. Ta struktura je mnohem volnější. Pro lidi může být atraktivní i svým ekologickým rozměrem – novopohanství otevřeně hlásá, že příroda je posvátná, je důležité ji chránit, trávit v ní čas. To je dnes trendy.

Nacisté si půjčili starší pohanskou symboliku, jako například svargu, která je pro současné novopohany posvátná.

Křesťanství tvrdí, že je to tradiční náboženství Slováků, ale pohanství nabízí totéž — s tím rozdílem, že je ještě starší, slovenské, tradičnější. To rezonuje v mnoha lidech, které křesťanství z nějakého důvodu neoslovuje. Velmi tam pomáhá i takové otevřené přihlášení se k dědictví slovenské lidové kultury.

Slováci jsou s lidovou kulturou spjati mnohem více než Češi. Žiarislav ale kritizuje to, že se dostala do nějakého rámce a už se jen reprodukuje — pořád je to tatáž hudba a oděvy. Novopohané se pokoušejí o evoluci — uvažují, jak by mohla vypadat, kdyby byla u nás stále dominantní a mohla se svobodně vyvíjet. Návrat k „echt“ slovenské kultuře je kotvou pro mnoho lidí, kteří jsou již přesyceni „vyprázdněnou“ západní kulturou, kapitalismem a honěním za penězi.

Existují také extremistické nebo radikální skupiny novopohanů?

Se slovenskými novopohany není spojen žádný teroristický či násilný čin. Spíše naopak, z minulosti jsou zdokumentovány vandalské útoky na dřevěné modly, které si novopohané postavili na Velestuře. Na druhé straně, podobně jako v každém náboženství, i mezi slovenskými pohany najdeme fundamentalistické konzervativce. 

Slovenskými médii letos proletěla zpráva o odsouzení pohanského zpěváka Jaroslava Reborna Pagáče za propagaci násilných ideologií na čtyři roky natvrdo, konkrétně za prodej merche s údajně extremistickými symboly jako svarga, černé slunce a runy. Antifa ho vnímá jako nacká (neboť hrával pro Kotlebu), on sám sebe zase vykresluje jako mučedníka pohanské víry. Tak jak tomu ale v realitě bývá často, je to komplikovaný případ plný emocí, ve kterém bude pravda někde uprostřed. 

Kamenem úrazu z religionistické perspektivy je, že nacisté si půjčili starší pohanskou symboliku, jako například svargu, která je však posvátná i pro současné novopohany pro svou starobylost.

Doporučeno

Kamila odjela do Jeruzaléma, aby se stala rabínkou (Rozhovor) 19. října 2021 v 7:00

Jak vypadají vaše Vánoce? Účastníte se i novopohanských oslav?Chodím hlavně na oslavy letního slunovratu, v zimě trávím čas s rodinou. Naše Vánoce jsou průnikem českých a slovenských zvyků. Krájíme jablíčko, máme misku s luštěninami, která symbolizuje hojnost, pod ubrus dáváme peníze a svazujeme nohy stolu, aby rodina držela pohromadě. Máme také oplatky s medem – to je zase velmi křesťanský zvyk. Lidová magie mi je velmi blízká, rád dodržuji podobné tradice. Dárky nám zatím nosí Ježíšek, ale uvidíme, jak se to vyvine (úsměv).