Zpravodajský portál pro moderní generaci, která se zajímá o aktuální dění.
Zajímá tě aktuální dění? Zprávy z domova i ze světa najdeš na zpravodajském webu. Čti reportáže, rozhovory i komentáře z různých oblastí. Sleduj Refresher News, pokud chceš být v obraze.
Nepodařilo se uložit změny. Zkus se nově přihlásit a zopakovat akci.
V případě že problémy přetrvávají, kontaktuj prosím administrátora.
OK
Kamila Kopřivová si vybrala netradiční povolání, které je zároveň posláním – studuje na rabínském semináři v Berlíně, aby se stala rabínkou. Z jakého důvodu, jak se dostala k judaismu a proč o své cestě informuje na Twitteru.
Náboženství, víra, duchovno. V České republice hraje prim hlavně římskokatolická církev. Skoro v každé obci byl postaven kostel, kaple nebo pomník s křížem, kde se věřící mohou zastavit, pronést modlitbu a rozjímat. Podle statistik Českého statistického úřadu z roku 2011 se k této církvi během sčítáni lidu přihlásilo 1 082 463 osob, což je sice skoro čtyřikrát méně než v roce 1991, i tak je ale zdaleka největší náboženskou organizací v zemi.
Což samozřejmě neznamená, že by římskokatolická církev byla v naší zemi jediná. Kromě evangelíků a členů Církve československé husitské, jsou zde i muslimové, buddhisté nebo židé. Poslední zmíněné vyznání si prošlo peklem během druhé světové války a nyní vyznavačů judaismu není v Čechách tolik, kolik bývalo. Přesto se ale mezi námi židé najdou, a to dokonce tací, kteří chtějí víře více porozumět a zasvětit jí i svůj profesní život.
Podobně jako Kamila Kopřivová, kterou Twitter zná spíše jako Rabínku v zácviku. Je to přesně tak, jak naznačuje název – Kamila se rozhodla, že se jako Češka (a žena) přihlásí do rabínského seminářev Berlíně a stane se váženou osobou v židovské komunitě, se kterou bude dále pracovat. Aby svého cíle ale mohla dosáhnout, musí nyní absolvovat „zkušenou“ v Jeruzalémě, kde ji REFRESHER zastihl.
Popovídali jsme si o její cestě k judaismu, proč se rozhodla stát rabínkou a jak to vnímá její okolí a komunita. Mimo to nás také zajímalo to, proč se rozhodla o své cestě informovat na Twitteru, kde ji nyní sleduje již skoro 4000 lidí a zda se opravdu cítí být „duchovní influencerkou“, jak ji některá média nazvala.
Četl jsem, že jste se nenarodila do židovské rodiny, ale že jste judaismus přijala za svou víru. Proč?
To je strašně super otázka a upřímně si myslím, že je to otázka, kterou si budu klást celý život, na kterou stále budu hledat odpověď a která se bude v různých fázích mého života neustále měnit. Podstatou židovství je pro mě zůstávat neustále v otázce vůči světu. V době, kdy jsem konvertovala, mi to prostě dávalo smysl. Studovala jsem židovská studia v Praze, chodila jsem do komunity a měla jsem židovského partnera, takže to byl logický krok, jak se posunout dál.
Vaše rodina nikdy nepraktikovala žádnou víru? Třeba prarodiče?
Mí prarodiče byli pokřtěni, jak to bylo tehdy normální. Za komunismu se ale moc praktikovat nemohlo. Babička mi říkala, že jako malá do kostela chodila, líbilo se jí tam, ale následně nebylo úplně žádoucí, aby tam docházela, a proto přestala.
Jom Kipur - Den smíření. Den, na který připadá přísný půst a kdy se ještě na poslední chvíli snažíme kajícnými modlitbami a vyznáváním hříchů zvrátit Hospodinův verdikt nad naší osobou. Snažíme se o smíření nejen s blízkými, ale hlavně sami se sebou a s Hospodinem. 1/ 5
Z toho cítím, že se ve vás musela víra během života nějak tvořit. Proč pro vás začala být tak důležitá?
Domnívám se, že víra ve mně byla vždycky, akorát jsem ji neuměla pojmenovat. Nevěděla jsem, jak ji v sobě uchopit a otevřít ji. Postupem času, když jsem začala chodit do židovské komunity, jsem pochopila, že je to moje cesta. V židovství to není jako v křesťanství, kde je všechno o víře. U nás je to strašně moc o komunitě, lidech a o vztazích; víra je pouze jeden dílek z celé mozaiky židovského života.
To mi přijde hodně zajímavé. Z různých videí na internetu jsem pochytil, že vaše komunita je mnohem pevnější, ale také by se dalo říct, že se do ní těžko dostává. Mohli bychom tuto skutečnost označit za jeden z největších rozdílů mezi křesťanstvím a židovstvím?
Že židovská komunita musí být uzavřenější, je do jisté míry určitě dáno tím, co Židé jedí, jaké svátky dodržují, jak jsou kvůli nim omezeni a podobně. Pokud toto někdo opravdu dodržuje do nejmenších detailů, tak je z většinové společnosti vyčleněn a jeho komunita je uzavřená. Vztah k Bohu je pro nás určitě mimořádně důležitý, ale asi to není jenom o tom.
Dokonce jste za to „vzala“ takovým způsobem, že jste se rozhodla stát rabínkou. Mohla byste nejprve vysvětlit pojem rabín?
Slovo rabín pochází z hebrejštiny, od slova rabi, což znamená můj učitel. Původně byl tento člověk učenec, který vykládal Tóru, a to jak příběhy, tak náboženské zákony, které v ní jsou. Například vysvětloval, co to znamená, když je zde napsáno, že máme „pamatovat a ctít šabat“ (židovský nejdůležitější svátek, sedmý den v židovském kalendáři, u nás sobota pozn. red.). Z toho se vyvinula celá řada dalších zákonů, které popisovaly, co to tedy znamená a jak šabat dodržovat, což vlastně vytvářeli původní rabíni.
V každém případě rabín sloužil v komunitách jako učitel a také v podstatě jako právní autorita, která vykládala zákony a tím usměrňovala komunitu. V současné době, hlavně v progresivním a liberálním hnutí, došlo ruku v ruce s židovským osvícenstvím v posunu a rabín se stává takovým „knězem“.
Pro všechny směry židovství je židovské právo více či méně bráno jako závazné. Nechci to nijak snižovat, ale v těch nejprogresivnějších směrech má dnes rabín většinou úlohu člověka, jenž je v komunitě pro lidi, komunitu spojuje, učí a vysvětluje, ale už nevydává žádná halachická (halacha je židovský kodex pravidel pozn. red.) rozhodnutí a třeba jen káže a inspiruje. Úloha rabínů se tedy proměnila. Ale jak říkám, záleží hodně na tom, ve kterém směru judaismu jsme.
Abychom měli nějakou představu, tak jsem si říkal, jestli bychom mohli mezi sebou porovnat rabína a kněze. Mohla byste říct, jaké jsou mezi nimi rozdíly například v důležitosti nebo v tom, jak zastupují Boha na zemi?
V křesťanství, pokud tomu dobře rozumím, je kněz prostředníkem mezi Bohem a člověkem. Křesťan kněze potřebuje, aby ho vedl bohoslužbou, chodí se k němu zpovídat a dostává od něj rozhřešení. To znamená, že má kněz nezastupitelnou úlohu. Co se týká židovství, rabína prakticky nepotřebujete. Vy potřebujete mít komunitu, kupříkladu společenství deseti lidí, se kterými se modlíte přímo k Bohu. Rabín mezi nimi být nemusí.
Zdroj: Archiv Kamily Kopřivové
Proč jste se tedy rozhodla stát se rabínkou? Kde a kdy se u vás vzala ta motivace?
Já jsem studovala Židovská studia na Univerzitě Karlově, dokončovala jsem doktorát a zde se taky nabídla otázka, co budu dělat dál. Hodně dlouho jsem si myslela, že budu pokračovat v akademické kariéře, ale zjistila jsem, že akademické prostředí je v České republice poměrně toxické. Nejsou tam volná místa, jsou tam profesoři, kteří učí dlouho a místa neuvolní, a i kdyby se tam člověk po mnoha a mnoha letech úsilí protlačil, plat bude za to kvantum práce nesmyslně nízký.
Rozhodla jsem se, že mi to za to nestojí. Stále mě ale bavilo studovat, bádat, učit lidi a k tomu i pracovat s progresivní židovskou komunitou v Praze. Proto jsem se sama sebe zeptala, proč to vlastně nezkusit.
Není fakt, že se žena stane rabínkou, v židovské společnosti kontroverzní? V jiných náboženstvích by skutečnost, že by se žena stala duchovní, jistě kontroverzní byla.
Jestli chcete, můžeme použít příměr s katolickou církví. Když vezmeme tuto církev, kde by to bylo nemyslitelné, židovskou příměrou by mohla být naše ultraortodoxní komunita. Nicméně i v ní, zejména v amerických ortodoxních komunitách, ženy už pomalu získávají titul. Není to teda rabín, ale znalosti, které se ty ženy musely naučit, se rovnají tomu, co musí znát rabín.
V Česku najdeme spoustu lidí, pro něž je představa existence rabínky totálně kontroverzní a mimo. Něco, co je špatně a co neexistuje. Toto přesvědčení ale většinou vzniká z neznalosti židovského prostředí, ve světě to nikoho moc nevzrušuje. Podíváme-li se do Ameriky, v progresivních komunitách je často více rabínek než rabínů.
Co všechno musí člověk udělat, aby se mohl stát rabínkou, respektive rabínem?
Musíte se přihlásit na rabínský seminář a tam studujete. Konkrétně naše studium v Berlíně na Abraham Geiger Kolleg se sestává ze dvou linek: jedna je rabínský seminář, což je spíše praktický trénink, kde se učíme vést bohoslužby, jak vést komunitu, jak získávat peníze pro komunitu, pastorační péči, jak navštěvovat nemocné či umírající a spoustu dalších praktických věcí.
Druhá linka je univerzitní vzdělání, kde se studuje teologie, filozofie, židovské dějiny a další. Do toho máme praxi v komunitách, kam musíme fyzicky docházet a dělat to, co jsme se naučili. Vedeme bohoslužby, přednášíme drašu (kázání, pozn. red.) a tak dále.
Než se seminář rozhodnete absolvovat, musela jste mít nějaké dosažené vzdělání?
V minulosti bylo preferováno, když měl člověk nějaké povolání nebo něco vystudoval, což by mělo jaksi zajišťovat i vyspělost dotyčného. Máme tu však i studenty, kteří na rabínskou školu nastoupili hned po tom, čemu my říkáme střední škola nebo gymnázium.
Pojí se s tím i studium hebrejštiny? Umíte ji?
Ano.
Momentálně se nacházíte v Jeruzalémě, kam jste odjela, jak sama tvrdíte na Twitteru, „na zkušenou“. Co ta zkušená obnáší?
V rámci studia nás posílají na rok do Jeruzaléma. Jednou částí tohoto pobytu je právě pořádné zvládnutí hebrejštiny, jelikož různě po světě také studujete v hebrejštině, ale jazyk aktivně moc nepoužíváte. Tady se rozmluvíme. Jinak ale pokračujeme ve stejném duchu jako při učení v Německu – chodíme do ješivy (židovská škola vyššího vzdělání, rabínská škola pozn. red.), máme tu spoustu přednášek a kromě toho se potkáváme se studenty z jiných rabínských seminářů primárně ze Spojených států.
Také zde pokračujeme v praktické stránce. Máme komunitu, kterou navštěvujeme a kde tedy ze začátku pouze koukáme, kdo tam chodí a pak postupně tamnímu domácímu rabínovi pomáháme a začleňujeme se do ní.
Když zmiňujete různé národnosti, byla jste z vašeho okolí jediná, kdo se rozhodl studovat tento seminář, nebo jste šla studovat s někým z komunity, kterou jste dříve v Česku vídala?
Přede mnou studoval rabín David Maxa, ten byl vysvěcen loni na podzim a teď má vlastní progresivní komunitu v Praze. Vloni seminář začala studovat Lena Novotný, která studuje na konzervativním semináři a měla by se stát další českou rabínkou, což si myslím, že je úplně super. Ale nejsme tu spolu; v podstatě jsme každá na jiné škole a v jiném ročníku, takže z Česka jsem tu momentálně jediná.
Zdroj: Archiv Kamily Kopřivové
A jak se vám vlastně v Jeruzalémě líbí? Zvykla byste si zde například bydlet a žít jako rabínka?
(smích) Tato otázka má mnoho úrovní. Žít v Jeruzalémě či v Izraeli jako rabínka bych určitě nezvládla. Zaprvé bych po tom nějak netoužila a za druhé je tu rabínů a rabínek dost. Dokonce bych řekla, že jich je tu víc než je skutečná poptávka.
No a jak se mi tu líbí? Upřímně, celkem proměnlivě. Tato země je pro Evropana celkem náročná, protože tu je hluk a trošku divoko. Řekněme, že jsou tu lidé trošku drzejší než na co jsme zvyklí my, takže je toho někdy až moc. Jsem ráda, že můžu večer přijít domů, zavřít se a mít ticho, v němž na mě nikdo nemluví.
K tomu bych měl ještě jednu věc. Bývalý premiér Izraele Benjamin Netanjahu uvedl, že Česko je největším spojencem Izraele v Evropské unii. Je poznat, že mají Izraelci blíže k Česku něž k jinému národu?
Je pravda, že když tu někoho potkám a oni se zeptají, odkud jsem a já odpovím, že z Česka a bydlím v Praze, tak všichni říkají, že to je úžasné, a že v Praze byli. Já jsem snad nepotkala Izraelce, který by mi řekl, že nebyl v Praze. Určitě tu vztah existuje.
Když se jich zeptám, jak je to možné, že všichni byli v Praze, tak mi říkají, že je Izrael malá země. Oni rádi cestují a do Prahy je to jen čtyři hodiny letadlem, tak je to celkem blízko. I z historického hlediska máme vztah; České republika Izraeli pomáhala dodávkami zbraní, aby se tehdy mladý stát mohl bránit, a na to se tu stále ještě pamatuje.
Hebrew Union College je nejstarší rabínský seminář v USA. Založil ho rabi Isaac Meyer Wise, který se narodil, světe div se, u nás v Lomničce. Mají pobočku i v Jeruzalémě a my máme to štěstí, že k nim můžeme chodit na kurzy. pic.twitter.com/rHAFsY6Tic
Pojďme zpátky k vašemu studiu. Jak probíhá váš klasický den, jestli takový vůbec máte?
Mám. Možná by čtenáře mohlo zajímat, že tu týden začíná nedělí. V neděli ráno, v 7:30, nám v ješivě začíná bohoslužba, která trvá asi 45 minut. Potom začínají „přednášky“, kterým se tak říkat ale úplně nedá. Přednášející totiž mluví zhruba 15 minut a pak nás pošle studovat samostatně.
Studuje se většinou ve dvojicích, těm se říká chavruta, v nichž společně čteme Talmud nebo Šulchan Aruch, což jsou halachické židovské právní texty. Je dobré, že se to učíme ve dvojicích, protože někdy člověk něco neví. Občas třeba nevíme, jak které slovo přeložit, takže si pomáháme a pak v dialogu nacházíme klíčovou myšlenku. Následně se vracíme k učiteli a informujeme se u něj o tom, jestli jsme svým čtením dospěli ke správnému stanovisku nebo ne.
Takhle je to celý den. Samozřejmě máme různé učitele, tak se to občas proměňuje. Mezitím jdeme na oběd, máme další bohoslužbu, studujeme, máme večerní bohoslužbu a potom jdeme domů.
Kdy jdete domů?
Já se většinou vracím v sedm večer.
To tak máte každý den?
Je to tak v neděli, pondělí, úterý a ve středu. Ve čtvrtek máme volno, abychom se mohli připravit na práci v komunitě nebo dohnat, co jsme nestihli a v pátek se nese ve znamení příprav na šabat, takže si nakoupím jídlo a volám si s rodinou. Mohli bychom jej označit za malý víkend. Večer tedy začíná šabat, takže jdeme do synagogy a tam pomáháme s průběhem bohoslužby. Stejně tak v sobotu ráno, kdy je ranní bohoslužba.
Když máte volno mimo šabat, dejme tomu kolem sedmé hodiny večer, co tak děláte ve volném čase?
Pravda je, že když přijdu domů, tak jsem úplně hotová a nejsem schopná být produktivní. Většinou si čtu, koukám na Netflix nebo jdeme s přáteli z ješivy na pivo a povídáme si, protože je fakt, že během studia nemáme moc času na to, abychom se blíž poznali.
Co bylo pro vás na cestě k tomu stát se rabínkou zatím nejtěžší? Musela jste něco ze svého bývalého života obětovat nebo život nějak transformovat?
Určitě jsem jej musela přizpůsobit tomu, že prakticky vůbec nejsem v České republice, kde ale stále mám celou svou rodinu. Přestože jsem například „jen“ v Berlíně, tak cesta za rodiči do Znojma trvá sedm hodin a to je prakticky na celý den. Když ještě vezmu v potaz D1…
Teď, když jsem v Jeruzalémě, tak už vůbec nemůžu přijet kvůli koronaviru. Obětuju tomu docela dost a celá moje rodina se mnou. Jsem jí vděčná, že to snáší a že mi pomáhají.
Máme za sebou liturgicky nejnáročnějších 14 dní roku. Jeden svátek střídal druhý, v synagoze furt. Teď se se chci jen povalovat a koukat na internety. Internety dneska: Slezko vzniká stykem ananasu s pizzou. Tak já si budu asi spíš číst, jo?
O svém životě a studiu jste se rozhodla psát na Twitter. Jak vás to napadlo?
Založila jsem si Twitter, protože mě tato sociální síť zajímala. Ze začátku jsem vůbec nevěděla, co se tam děje. Přišlo mi divné, že tam lidi píšou náhodné výkřiky, pořád se scrolluje nahoru a dolů… Proto jsem to na nějakou dobu odložila. Později jsem tam vrátila a všimla si, že náboženského obsahu tam zrovna moc není, a tak jsem to zkusila. Twitter je dost instantní – člověk tam něco napíše, má k dispozici omezený počet znaků a to mi vyhovuje.
Facebook mě moc nebaví; zdá se mi, že je dávno mrtvý. Jdu se tam podívat jen v případě, když chci vědět, kdo si koho vzal a nebo jaké má kdo děti. Instagram je super, ale je s tím dle mého názoru strašně velká práce.
Co třeba TikTok? Nenapadlo vás, že byste natáčela nějaká duchovní „influencerská“ videa?
(smích). Já už jsem asi ve věkové kategorii, kde TikTok je něco, čemu já a mí vrstevníci nerozumíme. Jsem přesvědčená, že je to síť jen na blbosti.
Už několikrát jsem dostala otázku, proč netočím videa typu, jak máte lifehacky, tak nějaký „jewhack“. Zatím jsem se k tomu ale nedostala. Uvidíme, třeba to někdy přijde.
Váš účet je na Twitteru poměrně populární. Čekala jste, že si vaše myšlenky najdou cestu k tolika lidem?
Vůbec ne. Samotnou mě strašně překvapuje, že to lidi zajímá. Je to fajn.
Radio Wave vás označilo za duchovní influencerku. Ztotožnila byste se s tímto tvrzením?
Vlastně nevím, co to znamená být duchovní influencerka. Jakože ovlivňuju, ale co? To, že napíšu nějakou informaci, neznamená, že to musí někoho bezprostředně ovlivňovat. Asi nejsem tento typ influencera, o sobě jako o influencerce jsem nikdy neuvažovala.
Pokud se někomu mé myšlenky líbí a něco mu přináší, tak mi to dělá velkou radost a jsem tím poctěna. Určitě to ale nebyl záměr toho účtu. Nicméně je pravda, že si to ke mně našlo už takovou tu cestu, kdy člověk přemýšlí, co na Twitter napsat. Je fakt, že s tím, kolik followerů tam mám, to je trošku závazek
Řekl bych, že se za duchovní influencery dají označit evangeličtí faráři Pastoral Brothers. Sledujete je? Nebo nějaké další duchovní influencery?
Jasně, my se známe. Nikdy jsme se neviděli naživo, ale jsme spolu v kontaktu. Já jsem na ně samozřejmě narazila na internetu, protože byli všude. Jednou jsem jim dokonce přiznala, že jsem je ze začátku nesnášela, protože mi jejich videa přišla trapná (smích). Některé věci, které dělají, jsou ale na druhou stranu strašně fajn. Líbí se mi například jejich podcasty, což je pecka.
Mohla by tedy v budoucnu vzniknout nějaká spolupráce mezi vámi a Pastoral Brothers?
Bavili jsme se na to téma, ale zatím nemáme nic konkrétního. Uvidíme.
Když jste vyšla veřejně na povrch s tím, že jste se rozhodla stát se rabínkou, byla reakce lidí vřelá, podporovali vás nebo jste se setkala i s nepochopením?
Lidé z mého bezprostředního okolí byli mimořádně vstřícní, podporovali mě a říkali, že je to super a že je to přesně něco, co u nás potřebujeme. Na sociálních sítích se samozřejmě často setkávám s hejty, ale z toho si člověk nesmí nic dělat. Za klávesnicí má každý strašně velké svaly, jsou to jen trollové.
Oni to ale nemusí být jen trollové. Konkrétně v Německu, ale také v dalších evropských zemích, už delší dobu bují antisemitské buňky neofašistů. Lidé často dělají vtipy, samotné slovo Žid berou jako nadávku. Jak to vnímáte?
Je to strašné. Na to se dá něco říct jen velice těžko. Pro mě je velice šokující, že přestože jsme stále v podstatě jen pár let po druhé světové válce a hrůzách, které se v ní staly, jsou někteří stále nepoučitelní.
Na druhou stranu si určitě nemyslím, že tím, že bych se ze strachu schovávala, bych této věci prospěla. jedině, když se budu lidem snažit věci vysvětlovat, můžu na ně mít snad nějaký drobný vliv. V tomto případě se jedná o zakořeněnou, tradiční nenávist, která není ani ničím opodstatněná. Ta tu vždycky byla a nejspíš tu i vždycky bude.
Dlouho jsme nediskutovali. Jaká je podle vás úloha lidstva na světě?
Co proti tomu dělat? Influencing je jedna věc; je tu ale i nějaká další, která by mohla světu od této nenávisti pomoci?
Vzdělávání, to je cesta ke všemu. Jinak chápu vaši otázku, ale odpověď na ni vám asi nikdo nedá. Možná bychom měli lidi posílat častěji do zahraničí, aby poznávali jiné kultury a pochopili, že to, co mají doma, je pěkné, důležité a je potřeba to ctít, ale zároveň existují jiní lidé, místa a kultury věci ve světě, které nejsou o nic lepší či horší.
