Boxerská legenda Muhammad Ali: zkusil si i MMA zápas, ale skončil na dva týdny v nemocnici

Kariéra boxerů či zápasníků může začít různými způsoby. Někdo byl šikanován a chtěl se naučit bránit, jiný se prostě už od malička rád rval, dalšího k tomu vedli rodiče kvůli zachování rodinné tradice. Muhammad Ali však měl úplně jiný příběh.
 
Jak píše History, jeho boxerskou kariéru odstartovala malá krádež. Když mu v říjnu 1954 ukradli oblíbené červeno-bílé kolo značky Schwinn, nahlásil to policistovi Joeovi Martinovi v rodném městě Louisville v Kentucky a zároveň mu rozhořčeně přísahal, že viníka zbije.


Martin, který byl i trenérem boxu, navrhl mladíkovi ve snaze přetransformovat jeho hněv na něco užitečného, ​​aby se nejprve naučil pořádně bojovat. Tak 12letého chlapce začal sám trénovat. Jen o šest týdnů později už Clay vyhrál svůj první zápas. I když jen o vlásek – na rozdělené rozhodnutí rozhodčích –, ale přece.

2. Zlatou medaili zahodil ve zlosti do řeky

Psal se rok 1960 a Ali získal na olympiádě v Římě zlatou medaili, když porazil zkušenějšího a robustnějšího Poláka Zbigniewa Pietrzykowského. Nejdříve sice prohrával první dvě kola, ale průběh zápasu dokázal otočit a získal první cenný kov v kariéře. Bylo mu tehdy jen 18 let.

„Tu medaili jsem si nesundal 48 hodin. Nosil jsem ji dokonce i do postele. Nespal jsem příliš dobře, protože jsem musel spát na zádech, aby mě medaile nepořezala,“ napsal boxer ve své autobiografii. Jak však píše The Business Standard, radost z výhry netrvala dlouho a nahradily ji frustrace a hněv.


Mladého boxera totiž nechtěli v rodném městě Louisville obsloužit v jedné restauraci pro jeho barvu pleti. Bojovníkův bratr Rahman Ali pro Smithsonian Channel prozradil, jak to probíhalo: „Řekli nám, že nás neobslouží, a nazvali nás neg*i, na což můj bratr rozhořčeně řekl, že je olympijský šampion. Oni jen rázně odpověděli, že jim je to úplně ukradené a prostě nás neobslouží.“

Ali byl tak zklamaný a rozzuřený, že běžel k mostu Second Street Bridge a hodil svou zlatou olympijskou medaili do řeky Ohio. „Křičel, že ta medaile nic neznamená, a zahodil ji. Stál jsem hned vedle něj. Plakal jsem,“ prozradil jeho o rok mladší bratr. Ali dostal v roce 1996 symbolicky náhradní zlatou medaili od Juana Antonia Samarancha, tehdejšího prezidenta Mezinárodního olympijského výboru, během her v Atlantě.

3. Nechtěl být nadále otrokem, následoval mentora

Ali krátce po prvním vítězství světového titulu v těžké váze v roce 1964 veřejně přiznal členství v Nation of Islam (americké sdružení muslimů černošského původu) a brzy v každém rozhovoru jasně zdůrazňoval, že už nebude nést jméno Cassius Clay, protože to je otrocké jméno a on už nechce být otrokem. Podle National Public Radio však boxer konvertoval k islámu již dříve a byl členem sdružení, ale svou víru si nechával pro sebe, aby ho pro to ve sportu „neodepsali“.


Po výhře na šampionátu se však už neskrýval a řekl, že od nynějška se bude jmenovat Cassius X, přičemž za měsíc si oficiálně změnil jméno na Muhammad Ali na počest lídra sdružení Elijaha Muhammada. K tomuto rozhodnutí dospěl nepochybně díky vlivu svého blízkého přítele a muslimského mentora Malcolma X.

Jejich vliv na tehdejší komunitu muslimských Afroameričanů byl enormní, ale jejich cesty se nakonec rozešly. Rozhádali se a už se nikdy neudobřili, navíc Malcolm X byl o rok později zavražděn. O jejich vztahu vznikl film Blood Brothers: Malcolm X & Muhammad Ali.

4. Odmítl jít do Vietnamu, zakázali mu boxovat

Jak píše Mental Floss, když v roce 1967 zuřila válka ve Vietnamu, Ali byl také povolán do boje. Odmítl však sloužit v americké armádě z náboženských důvodů, což mělo nepěknou dohru. Boxera zatkli a atletická komise státu New York mu okamžitě pozastavila boxerskou licenci a odebrala mu titul.


Odsoudili ho na pět let vězení, přičemž dostal ještě i pokutu 10 tisíc dolarů. Odvolal se a zůstal na svobodě. Podle týdeníku Entertainment Weekly boxer volný čas mimo ringu využil například k tomu, že si v roce 1969 zahrál v muzikálu Buck White na Broadwayi.

Ukázal, že je velký talent i mimo ring. „Zpívá příjemným, poněkud neosobním hlasem, jedná bez rozpaků a pohybuje se s vrozenou důstojností,“ napsal o jeho výkonu redaktor New York Times. O rok později nejvyšší soud státu New York nařídil obnovení Aliho boxerské licence, a tak se mohl po třech letech konečně vrátit tam, kde se cítil přece jen nejlépe. Nejvyšší soud USA zrušil i Aliho odsouzení jednomyslným rozhodnutím.

5. Mohl to být super zápas, kdyby...

V roce 1967 Aliho vyzval k boxerskému zápasu 216 centimetrů vysoký obr Wilt Chamberlain, tehdejší superhvězda NBA, píše Basketball Network. Zatímco dnes jsou podobné zápasy v ringu běžné, tehdy šlo o unikát. Ale protože Ali dostal stopku na tři roky, teprve po jeho návratu začal tento zápas dostávat reálné kontury.


Vždy když se dvojice setkala před televizními obrazovkami či v jiných médiích, Ali působil maximálně sebevědomě a neustále si odvážného basketbalistu dobíral a připomínal mu, že jeho 25 centimetrová výšková převaha nebude hrát žádnou roli. Chamberlain se však nenechal zastrašit, a tak se vzájemně dohodli na zápase.

Když už se tisíce nadšených fanoušků těšily na vzrušující, napínavý duel, přišlo zchlazení. Na předzápasové tiskové konferenci právníci basketbalisty najednou oznámili, že Chamberlain odstupuje ze souboje s Alim, přičemž jako hlavní důvod uvedli, že honorář, který by za zápas dostal, nebyl pro sportovce dostačující.


Spekulovalo se však o tom, že hvězda NBA se na poslední chvíli mistra světa lekla. Basketbalista později prozradil, že velkou roli v jeho konečném rozhodnutí prý hrál jeho otec, který se ho snažil od zápasu odmluvit a poradil mu, aby raději procvičoval házení na koš, tedy to, co mu jde nejlépe.

6. Vyzkoušel si i MMA, ale skončil v nemocnici

Jak píše Complex, Muhammad Ali si v roce 1976 vyzkoušel dokonce i zápas podle pravidel MMA. Samozřejmě nešlo o takové MMA, jaké známe dnes. Svět smíšených bojových umění byl ještě v plenkách, nicméně Ali se v ringu postavil proti japonskému profi wrestlerovi Antoniovi Inokimu, přičemž bylo dovoleno soupeře strhnout či jiným způsobem svalit na zem. Bojovníci se mohli i kopat.


Právě kopy viděli diváci v hledišti nejvíc. Šlo však o pořádně bizarní duel, který by dnes asi nejeden fanoušek bojových sportů označil za totální fiasko. Téměř celou dobu Inoki ležel na zemi a snažil se rozkopat Aliho nohy, dokud stál. Ali měl boxerské rukavice, Inoki neměl žádné, přičemž oba měli obuté boxerské boty.

Zápas skončil nerozhodně, remízou. Ali si sice odnesl ze zápasu 6 milionů dolarů, ale i pořádné otoky a bolesti po sice směšně vypadajících, ale přece jen tvrdých kopech Japonce. Podle Complexu se boxer dokonce dva týdny zotavoval v nemocnici z krevních sraženin, které utrpěl.

7. Žádný herec, já jsem ten nejlepší

Režiséři Tom Gries a Monte Hellman se rozhodli v roce 1977 natočit o Alim biografický film na základě jeho knihy. Ten mapoval život boxera od letních olympijských her v roce 1960 až po jeho druhý zisk titulu v těžké váze v roce 1974. A protože Ali měl už přece jen nějaké ty herecké zkušenosti, rozhodl se, že si zahraje rovnou sám sebe, aby to bylo co nejautentičtější.

Koneckonců, Ali nebyl špatný herec a místy byl dokonce lepší než profi herci. Později vzniklo ještě několik dokumentárních či hraných filmů o slavném boxerovi, přičemž jak píše Screen Rant, ztvárnili ho například Terrence Howard, Eli Goree nebo Will Smith ve snímku Michaela Manna. Ten byl za svůj výkon dokonce nominován na Oscara, ale nakonec pozlacenou sošku nezískal.

8. Porval se se samotným Supermanem

Boxer z Kentucky byl v 70. letech tak populární, že sloužil jako inspirační zdroj pro umělce a spisovatele Neala Adamse, který v roce 1978 vytvořil komiks s názvem Superman vs Muhammad Ali (v roce 2010 vyšla i reedice). V tomto šíleném, ale mimořádně fascinujícím příběhu se tito dva setkali tváří v tvář v zápase o nejsilnějšího muže na zemi, přičemž Superman se v něm musel vzdát svých superschopností.

V důsledku toho nakonec táhl za kratší konec. Oba však nakonec museli spojit síly vzhledem k nebezpečné mimozemské invazi blížící se na naši planetu. Komiks vyšel přes DC Comics a objevili se v něm i další superhrdinové, jako Batman, Batgirl či Robin, ale také tehdejší populární celebrity, jako například Frank Sinatra, Cher či The Beatles.

9. Uměl schytat rány, ale také šetřit peníze

Podle zpravodajského portálu Al Jazeera byl Muhammad Ali neoficiálním mluvčím milionů černochů a utlačovaných lidí na celém světě a byl známý svými hlubokými a výstižnými výroky, které se vrývaly pod kůži. V roce 1984 v Seattlu na benefiční akci věnované boxerovi jménem Sugar Ray Seales, který částečně oslepl v důsledku zranění během kariéry, tomu nebylo jinak.

Ve stejném roce Alimu diagnostikovali Parkinsonovu chorobu, v důsledku čehož začal mít problémy s řečí. Na to jeho nepřející lidé rádi výsměšně poukazovali. Uměl je však umlčet lehce a elegantně stejně jako soupeře v ringu.


„Lidé říkají, že dnes mluvím nějak pomalu. To není žádné překvapení. Vypočítal jsem, že jsem dostal 29 tisíc úderů. Ale vydělal jsem 57 milionů dolarů a polovinu jsem si ušetřil. Víte však, kolik černochů je každý rok zabito zbraněmi či noži zcela bez centu? Můžu mluvit pomalu, ale moje mysl je v pořádku,“ řekl Ali.

10. Pomohl osvobodit 15 amerických zajatců v Iráku

Jak píše New York Post, Muhammad Ali se v roce 1990 rozhodl pro odvážný čin. Odcestoval do Bagdádu, aby se setkal se Saddámem Husajnem a jednal s ním o propuštění patnácti zadržovaných amerických rukojmích. Jeho cestu tehdy kritizoval prezident USA George H. W. Bush, diplomaté, ale například i noviny New York Times.

Navzdory předsudkům a řečem, že jde jen o „self-promo“, Alimu se po týdnu v Bagdádu, během kterého navštěvoval místní školy nebo se modlil v mešitách, přece jen podařilo setkat s Husajnem. Dialog byl přístupný médiím a po Aliho řeči Husajn prohlásil: „Nedovolím, aby se Muhammad Ali vrátil do USA, aniž by ho doprovázelo pár amerických občanů.“


Díky boxerově iniciativě a možná i dávce naivity se tedy podařilo osvobodit patnáct amerických zajatců, kteří Alimu následně nadšeně děkovali za to, že se mohou šťastně vrátit ke svým rodinám. Jen pár týdnů poté, co se muži vrátili s boxerem domů, začaly Spojené státy bombardovat Irák, přičemž Ali byl stále terčem nepřejících mluvících, že to udělal jen kvůli popularitě.

Ten na to podle New York Post reagoval jasně a stručně: „Potřebuji publicitu, ale ne kvůli tomu, co dělám pro dobro lidí. Potřebuji publicitu pro svoji knihu, potřebuji publicitu pro své zápasy, potřebuji publicitu pro svůj film, ale ne pro pomoc lidem. Pak už to není upřímné.“