Největší masová střelba v Británii. Vrah zabil 16 prvňáků a jejich učitelku

Do tělocvičny přišel se čtveřicí ručních, legálně držených zbraní přibližně v 9:30. V té době v ní prvňáci cvičili tělocvik. Všechno proběhlo velmi náhle. Během tří minut vypálil na trojici učitelek a desítky žáků více než 100 ran.

Jeho útok nepřežilo 16 dětí a učitelka Gwenne Mayorová, informoval v dobovém článku The Washington Post. Většina zemřela přímo na místě a jedno dítě skonalo během převozu do nemocnice. Zavražděnou Gwenne Mayorovou ředitel popsal jako „skvělou kolegyni, přítelkyni a velmi respektovanou a zkušenou lektorku, kterou děti milovaly“.

Jen těžko se vžít do pocitů ředitele, který bezmocně přihlížel výsledku masové popravy 17 lidí, včetně těch nejmenších a nejzranitelnějších. „Včera nás navštívilo zlo, ale nevíme proč. A předpokládám, že ani nikdy nebudeme,“ vyjádřil se později před médii. Masakr ve škole si dlouhodobě vyčítal a pro psychické vyčerpání si dal od práce roční pauzu. K učení se však už nikdy nevrátil.

Projev ředitele školy k masové vraždě v Dunblanu

Mnohem větší peklo však museli prožívat rodiče, kteří věděli, že jejich ratolesti se nacházeli ve škole. O tom, zda jejich dítě nepatří mezi oběti, se dozvěděli až 6 hodin po střelbě. „Každý rodič, který tam byl, myslel na to, že je tam 700 dětí. Šance je tedy 1 k 700,“ popisovala bezútěšné pocity Beverley Birnieová, matka dítěte, které naštěstí přežilo. Po hrozivé tragédii se svým manželem stále mysleli na ostatní rodiče, kteří podle jejich slov „neměli takové štěstí jako oni“.

Dunblane byl v roce 1996 malým městem, které nemělo ani 10 tisíc obyvatel. Říká se, že ten den by nebyla nalezena jediná domácnost, která nebyla masakrem ve škole zasažena. Dosah na úzce spjatou komunitu byl výrazně tvrdší, než kdyby se podobná tragédie udála ve velkém metropolitním městě. Obyvatelům tak trvalo velmi dlouhou dobu, než se s 13. březnem 1996 dokázali alespoň částečně vyrovnat.

Doporučeno

Drogová párty v lese, vypíchnuté oči a satan proměněný ve vránu, který mu přikázal vraždit 18. října 2021 v 14:30

Osamělý podivín, který si povídal se svými zbraněmi

Proč Thomas Hamilton v březnu 1996 zastřelil 17 nevinných lidí, není dodnes úplně jisté. Jelikož za sebou nezanechal žádný objasňující dopis, o motivu se pouze polemizuje. Washington Post střelce popsal jako „podivného muže, který byl posedlý mladými chlapci a zbraněmi“. Vrahova matka tvrdí, že měl v minulosti vztah se ženou, který však nepřešel do ničeho seriózního.

V kontaktu s dospělými a hlavně se ženami byl prý pravidelně velmi nervózní. V dospělosti neměl žádné blízké přátele a většinu času trávil buď s dětmi, nebo se svými zbraněmi. Podle vyšetřovacího spisu Lorda Williama Cullena „nejevil žádný zjevný zájem o partnerky nebo sexuální kontakt s dospělými“. Projevoval však obrovský zájem o zbraně.

Policie po prohlídce jeho domu zjistila, že v něm mimo jiné skladoval řadu zásobníků a krabic plných nábojů. Do své ložnice si jako trofeje umístil použité střelecké terče, na které byl patřičně hrdý.

„Podle všeho si povídal se svými zbraněmi, jako kdyby to byly děti. Jako kdyby zbraněmi nahradil děti, které se snažil kolem sebe shromáždit. Tímto způsobem měl nad svými zbraněmi a střelivem úplnou a bezvýhradnou kontrolu, které nad dětmi nemohl nikdy dosáhnout,“ řekl pro Express psycholog Peter Aylward, autor knihy Understanding Dunblane and Other Massacres.

Jelikož Thomas Hamilton střílel z legálně držených zbraní, obyvatelé Británie začali po této tragédii tlačit na zpřísnění zákonů o držení střelných zbraní. V zemi po vlně petic schválili nejprve zákaz ručních palných zbraní většího kalibru a později i menšího. Británie má v současnosti v této oblasti jednu z celosvětově nejpřísnějších legislativ.

Odborníci předpokládali, že byl pedofil

Thomas Hamilton v mládí pracoval jako vedoucí skautů. Pro spoustu stížností ho však jako 20letého v roce 1973 vyhodili. Důvodem byla existence „pochybností o jeho morálních úmyslech vůči chlapcům“, uvádí The Herald Scotland. Lord Cullen ve vyšetřovacích dokumentech napsal, že „jeho předchozí chování vykazovalo známky pedofilie“.

Thomas Hamilton se však práce s dětmi nevzdal. Asociace skautů svá podezření a stížnosti nikdy neposunula dál, a tak se Hamilton začal věnovat vlastním chlapeckým kroužkům. Od roku 1981 až po jeho sebevraždu jich v různých časových obdobích zorganizoval přibližně 15.

Fámy o jeho nevhodném chování k chlapcům však postupně snižovaly Hamiltonovu popularitu a zájem o kroužky začal upadat. Podobně to bylo i s jeho obchodem, který v roce 1993 zkrachoval. I z tohoto neúspěchu Thomas Hamilton vinil lidi, kteří prý o něm šířili fámy, že je „perverzní“.

Stížnosti přicházely nejen ze strany některých mladých chlapců, podle kterých byl přísný, ale také od rodičů. Mnohým se vůbec nezamlouvalo, když děti cvičily od pasu výše nahé, přičemž si je Hamilton někdy fotografoval. V dokumentu z vyšetřování Lorda Cullena se uvádí, že Hamilton chtěl prý tímto způsobem „identifikovat, které svaly žáci používali, aby mohly být napraveny jejich nesprávné pohyby“.

Neměli důkaz o tom, že by někoho sexuálně zneužil

Lord Cullen ve vyšetřovacím spise zmiňuje explicitní výpověď svědka, kterého Thomas Hamilton jako 12letého údajně sexuálně zneužil. Podle tvrzení bývalého člena chlapeckého kroužku mu Hamilton ohmatával genitálie a požádal ho, aby si tváří dolů lehl na postel. Následně prý hladil jeho záda a prsty mu strkal do konečníku.

Svědek se však s údajným sexuálním zneužíváním svěřil pouze v dopise a odmítl přijít na výslech. V minulosti ho přitom odsoudili za křivou výpověď a svědectví, které poskytl za peněžní odměnu médiím, se neshodovaly. Jeho výpověď proto nemohli považovat za důvěryhodnou.

Důkaz, že by Thomas Hamilton v minulosti sexuálně zneužil dítě, tedy vyšetřovatelé nenašli. Profesor David J. Cooke a doktor J. A. Baird podle vyšetřovacího spisu u Hamiltona předpokládali pedofilní sklony, ale shodli se na tom, že jeho sexualita neměla přímou souvislost s násilím, které provedl. Agresivita však mohla vyplývat z pocitu křivdy.

Své potíže popsal týden před útokem v dopise královně Alžbětě II. Napsal jí, že pro fámy ze strany asociace skautů o jeho přístupu k dětem přišel o živobytí a bojí se chodit po ulici, protože by mohl čelit opovržení či výsměchu. Kritizoval i to, že veřejné mínění o jeho údajné „perverznosti“ ho připravilo o jeho obchod, který zkrachoval. Odmítal, že by byl homosexuálem, a popřel také, že by někdy zneužíval chlapce.

Plán masakru prý „doklepl“ ve vaně u mámy

Profesor David J. Cooke při vyšetřování uvedl, že střelec zřejmě trpěl určitou formou poruchy osobnosti a pozoroval na něm i jisté znaky sexuálního sadismu. Doktor J. A. Baird upřesnil, že podle jeho názoru vykazoval znaky paranoidní osobnosti.

Psycholog Jaromír Škoda nám ve starším rozhovoru vysvětlil, co lidé s paranoidními rysy pociťují. „Obávají se, že lidé jsou proti nim, tak ohýbají realitu, nedokážou odlišit své myšlenky od skutečnosti. Někdo jim řekne o usvědčujících důkazech a oni si k tomu vymyslí důmyslnou obhajobu. Snaží se prokázat, že to je jen konspirace, že to na ně ušili a podobně,“ řekl. Takové osoby jsou tedy velmi citlivé na obtíže ve svém životě, bývají podezřívavé, nedůvěřivé a nosí v sobě zášť vůči lidem.

David J. Cooke a J. A. Baird se shodli na tom, že i v případě, kdyby Thomas Hamilton navštěvoval psychologa, šance na předpovídání takového brutálního útoku jako v Dunblanu by byla minimální. Vzhledem k jeho sporům s asociací skautů a místními rodiči se zdá nejvíce pravděpodobné, že se mohlo jednat o pomstu. Souviset s útokem mohly ale také střelcovy finanční problémy a neúspěch v práci.

Tvůrci dokumentu Murderers and Their Mothers dále uvádějí, že výrazný vliv na život Thomase Hamiltona mohla mít jeho matka, kterou až do 20 let považoval za svou sestru. O Thomase Hamiltona se jako o syna starali adoptivní rodiče jeho matky. Daily Mail píše, že toto zjištění mohlo výrazně ovlivnit jeho duševní zdraví.

Den před plánovanou střelbou přitom strávil několik hodin u své matky. Psycholog Peter Aylward si myslí, že střelec cítil potěšení, protože to byl tentokrát on, kdo skrýval před svojí mámou překvapení. Docentka kriminologie Elizabeth Yardleyová se podle Expressu domnívala, že poslední detaily své vražedné akce naplánoval u matky během toho, jak se koupal. Podle výpovědi matky se však choval tak jako obvykle.

Slavný tenista Andy Murray a jeho trauma z Dunblanu

Z výpovědí svědků vychází, že o útoku v Dunblanu pachatel fantazíroval opravdu dlouho. Devítiletý chlapec z místní školy detektivům řekl, že střelec se ho ještě 9. března ptal, jaká cesta vede do tělocvičny a kdy děti mívají hodiny tělocviku. Podobné otázky mu prý kladl celé dva roky každý týden.

Den předtím, než došlo k útoku, si Thomas Hamilton najal dodávku, kterou vyrazil z domova na Kent Road ve Starlingu. Před školou zaparkoval krátce před 9:30. Ještě než přešel do tělocvičny, plánoval se postarat o to, aby policie přijela na místo útoku co nejpozději.

Pokusil se tedy odstavit školní telefony tím, že jim přestřihl dráty. Kleště, které si přinesl, koupil už v lednu, tedy tři měsíce před útokem. Dráty však byly napojené na místní domy, takže telefonování ze školy nijak neomezil.

Jako první na místě podle dokumentů z vyšetřování při střelbě zasáhl učitelky Eileen Harrildovou, Mary Blakovou a Gwenne Mayorovou a následně spustil palbu na děti. Gwenne Mayorová na místě zemřela, ale dvojici zbylých, těžce zraněných učitelek se podařilo uprchnout do skladu, kam s sebou stihly vzít několik dětí.

Mezi nimi byla i těžce zraněná Aimie Adamová, které bylo tehdy pouhých 5 let. V ústech cítila kovovou příchuť krve a věděla, že její noha není v pořádku. Teprve později si však uvědomila, že ji do ní zasáhl střelec. Do dnešního dne proto mírně kulhá a vůči vrahovi přechovává nenávist.

Aimie Adamová a její vzpomínky na masakr v Dunblanu

Střelec si Aimie Adamové a ostatních skrytých děti s učitelkami naštěstí nevšiml, a tak na místě čekaly až do momentu, kdy spáchal sebevraždu. Na žáky a učitelky Thomas Hamilton vystřelil více než 100 krát, ale přinesl si s sebou až 743 nábojů. Pokud by během krátké doby nespáchal sebevraždu, obětí mohlo být výrazně více.

Podle výpovědi přeživších zraněné děti převezené do nemocnice prožívaly útrpnou noc, během které se ze snu budily s křikem a pláčem. Následky na jejich psychickém stavu se však hojily ještě mnohem déle. Příkladem je i slavný tenista Andy Murray, který se tehdy krčil pod jednou ze školních lavic. V době střeleckého útoku mu bylo jen 9 let (podle některých zdrojů 8). Jeho třída byla krátce před masakrem na cestě do tělocvičny, ale když učitelé zaslechli palbu, poslali děti do jiné budovy.

V dokumentu Andy Murray: Resurfacing se sportovec rozpovídal o tom, že tenis v mládí považoval za formu útěku před traumatizujícím zážitkem ze školy. V mládí dlouhou dobu trpěl úzkostmi a měl také problémy s dýcháním. Na Murrayho měl školní masakr o to větší dosah, že střelec Thomas Hamilton byl jejich rodinný známý. Jeho rodiče si tak mysleli, že ho dobře znali. Do hlavy masového vraha plné fantazií však neviděl nikdo.