Zpravodajský portál pro moderní generaci, která se zajímá o aktuální dění.
Zajímá tě aktuální dění? Zprávy z domova i ze světa najdeš na zpravodajském webu. Čti reportáže, rozhovory i komentáře z různých oblastí. Sleduj Refresher News, pokud chceš být v obraze.
Nepodařilo se uložit změny. Zkus se nově přihlásit a zopakovat akci.
V případě že problémy přetrvávají, kontaktuj prosím administrátora.
OK
Příběh, který se může stát každému z nás. Para hokejista a nově paralympionik Patrik Sedláček nám přiblížil, jak se člověku může zničehonic změnit život. Zde však příběh skončil šťastně.
I dnes, kdy je nám krutost světa blíž než obvykle, je dobré si připomínat, že i situace, které se zdají katastrofální, mohou nakonec skončit v rámci možností dobře. Jasným příkladem je dvacetiletý para hokejista Patrik Sedláček, jemuž se před třemi lety změnil život. Plicní embolie s trombózou mu z minuty na minutu změnily celý pohled na svět a on mohl jen doufat, že se dožije plnoletosti.
Nebudeme asi přehánět, když řekneme, že Patrik vstal z mrtvých. Rozhodl se, že chce žít, že se nevzdá a že dokonce nezanevře na sport, který má rád, tedy hokej. Jenže roční hospitalizace s plicní embolií, trombózou a dalšími komplikacemi mu nevzala pouze čas, ale mimo jiné i nohu, která se stala viditelnou cenou za jeho život. Proto se rozhodl, že si vyzkouší para hokej.
A kde je dnes? Stačil mu pouze rok, aby se začlenil do týmu seniorské reprezentace a odjel do Pekingu na paralympiádu. Zde, společně s matadory jako Michal Geier, Zdeněk Hábl nebo Pavel Kubeš, sehrál výborný turnaj, získal tři body a vyhlíží páteční zápas s Itálií, který rozhodne, jestli Češi skončí na pátém místě v turnaji.
Životní osudy sportovců? Takových článků máme u nás několik. Pokud tě podobné příběhy, které by se klidně mohly stát námětem hollywoodských filmů, zajímají a máš chuť o nich číst, můžeš tak učinit poté, co si předplatíš REFRESHER+. Ke všem budeš mít přístup a navíc k tomu dostaneš další benefity!
Společný rozhovor jsme však vedli ve středu před čtvrtfinálovým zápasem s Čínou, který Češi nakonec po tvrdém boji a prakticky nejlepším dosavadním zápasu na turnaji prohráli těsně 3:4 a v pátek budou hrát o 5. místo s Itálií.Takže ještě předtím, než si zápas pustíš, se dozvíš se spoustu informací o jeho životě, dojmech z turnaje a myšlenkách o budoucnosti.
V tomto článku si přečteš:
Co se Patrikovi stalo
S čím bylo pro něj nejtěžší se vyrovnat
Jak se dostal k para hokeji
Jestli paralympiádu v Pekingu nějak ovlivnila situace na Ukrajině
Vy jste, pokud se nepletu, ještě donedávna studoval na střední škole. A už jste v parahokejovém Áčku, to není úplně obvyklé…
Je to takový neobvyklý skok, ale když ta šance je a mám tuhle možnost, tak jsem to samozřejmě vzal. Myslím si, že je určitě lepší začínat takhle mladý než poté něco dohánět ve starším věku.
V sedmnácti letech jsem prodělal dvojitou plicní embolii zároveň s trombózou. De facto jsem umřel rodičům a přítelkyni doma pod rukama.
Jaký je to pocit být na paralympiádě?
Nepopsatelný zážitek. Ten pocit, že člověk může reprezentovat svoji zemi… Jsem rád, že se mi to poštěstilo po tak krátké chvíli, co hraju para hokej.
Zdroj: se svolením Patrika Sedláčka
To je pravda. Ono to není ani tak dávno, co jste ještě hrál klasický hokej. Pak ale přišel zvrat ve vašem zdravotním stavu. Byl byste ochotný čtenářům přiblížit, co se stalo?
V sedmnácti letech jsem prodělal dvojitou plicní embolii zároveň s trombózou. De facto jsem umřel rodičům a přítelkyni doma pod rukama. Rychle mě transportovali do nemocnice, jenže asi sedmdesát minut mi nefungovalo srdce. Tam začal můj boj o přežití.
Drželi mě čtrnáct dní v umělém spánku. Aby toho nebylo málo, začaly mi k tomu další komplikace – výše zmíněná trombóza a další problémy kupříkladu s orgány. Některé z nich mi v těle mi nefungovaly vůbec a o některé jsem úplně přišel. Vlastně celý rok jsem strávil v nemocnici v Plzni.
To všechno se vám stalo bez vnějšího přičinění?
Ano, zničehonic.
Rok v nemocnici je dlouhá doba. Jedna věc je však léčba a druhá zase zařazení se do normálního života. Jak dlouho vám ten proces trval?
Celou dobu, co jsem byl v nemocnici, probíhala rekonvalescence, a asi něco kolem půl roku jsem byl úplně upoutaný na lůžku. Poté začaly nějaké rehabilitace. Během léčby mi vzali nohu, tak jsem dostal protézu a začal se s ní učit chodit a odtud jsem se poté snažil zařadit zpět do běžného života. Ale musím přiznat, že ten „normální život“ byl trošku jiný. Trvalo mi déle se dostat do společnosti. Bylo to těžší.
Co na tom bylo nejtěžší?
Přidej se do klubu Refresher+ již od 125 Kč 25 Kč
Co se dozvíš po odemknutí?
S čím bylo pro něj nejtěžší se vyrovnat
Jak se dostal k para hokeji
Jestli paralympiádu v Pekingu nějak ovlivnila situace na Ukrajině
Podle mého názoru na tom byla pozornost od lidí kolem, kteří vás vidí, kontrolují vás a pořád se na vás otáčí. U nás ve městě se na mě udělala sbírka, takže jsem visel na plakátech a každý mě potom znal. Z toho důvodu za mnou plno lidí chodilo a ptalo se, jak se mám a podobně. Čemuž rozumím, ale postupem času mi to už nebylo příjemné.
Když ale později viděli, jak má rekonvalescence probíhá, jak se to zlepšuje a že se snažím rychle zařadit zpět do normálního života, tak toho nechali, a místo lítosti a útrpných výrazů jsem začal dostávat jinou, mnohem hodnotnější podporu.
Když člověk přijde o nohu, mnoho lidí to nezvládá jak fyzicky tak psychicky. Já jsem to tak ale neměl. Řekl jsem si, že to musím vzít sportovně. Není noha, tak se s tím musím nějak naučit žít.
V únoru to byly 3 roky, co se vám změnil život. Přijde mi, že jste se s tím popral opravdu rychle vzhledem k vašim hokejovým úspěchům. Kdy jste poprvé nahlédl seniorské reprezentace?
Bylo to minulý rok, přelom ledna a února. Kontaktoval jsem Michala Geiera, který mi řekl, že bychom to mohli zkusit. Jenže byl koronavirus a nehrála se liga. Proto se rozhodl kontaktovat trenéra reprezentace Jiřího Břízu s tím, že když bude možnost, tak že bych si to tam mohl rovnou vyzkoušet. Přijel jsem tam, vyzkoušel si to a od té doby trénuji s reprezentací.
Říká se, že přechod na sledge není jednoduchý ani pro hokejistu, který je na led zvyklý, a zvyknout si na nový způsob pohybu na hrací ploše může trvat i měsíce. Proto se mi zdá, že tu úrovňovou laťku máte vysoko.
Jde o to, jestli člověk chce. Když člověk chce, tak to jde. Člověk to nesmí zahodit, přestože se mu nedaří se na tom udržet a neustále padá. Je nutné se snažit dál a dál. Samozřejmě každý to ale může mít nastaveno jinak.
Když člověk přijde o nohu, mnoho lidí to nezvládá jak fyzicky tak psychicky. Já jsem to tak ale neměl. Řekl jsem si, že to musím vzít sportovně. Není noha, tak se s tím musím nějak naučit žít. Věděl jsem, že život nechci zahodit, že jej chci prožít dál a tak to prostě mám.
Momentálně jste členem parahokejové výpravy v Pekingu. Společně s týmem jste přehráli Itálii 5:0, s tajemnou Čínou jste prohráli 5:2 a vůbec první federální derby se Slovenskem jste opanovali 3:0. Nejtěžším kláním ve skupině bylo to druhé a tak mě zajímá, co vám vlastně řeklo?
Čína byla pro nás úplně neznámým soupeřem, takže jsme byli rádi, že jsme mohli vidět pár jejich zápasů. Nejlepší pohled je ale samozřejmě z toho ledu. Mají tam hodně šikovných kluků. Je to taky tím, podle toho, co jsme se doslechli, že Čína zformovala tým před nějakou dobou a hodně do něj investovala. Takže jsme rádi, že jsme s nimi zápas ve skupině měli, protože jsme se z něj nejvíc poučili.
Ono je to vlastně hodně důležité, jelikož dnes (9. března, pozn. red.) nastupujete ve čtvrtfinále paralympiády znovu proti domácím.
Je to pravda. Už během jeho průběhu jsme poznali, co je třeba zlepšit. Hlavně poté, co jsme hodně ztratili ve druhé třetině zápasu ve skupině. O přestávce jsme si naše chyby tak nějak vysvětlili a v té třetí jsme se snažili upravit skóre. Musíme na ně nastoupit tvrději. Podobně jako během třetí třetiny v utkání se Slovenskem.
Zdroj: se svolením Patrika Sedláčka
Vy jste i přesto, že jste na takovém velkém turnaji poprvé, evidentně platným hráčem, jelikož jste posbíral tři asistence. Cítíte se na gól ve čtvrtfinále?
Sám ještě nevím, jestli budu hrát, jelikož jsem přece jen nováček. Ale uvidí se. Vždycky ale budu rád, když bude možnost se ukázat.
Nemůžu se nezeptat, vzhledem k tomu, jaká situace vládne, k ruskému týmu. Tím, že byl ze soutěže kvůli situaci na Ukrajině vyřazen, postoupila do boje o semifinále i Itálie. Dotýká se nepříjemnou situaci na Ukrajině nějakým způsobem i vás? Měl jste třeba vůbec možnost pohovořit s ruskými sportovci?
Tady to nikdo neřeší, politika do sportu nepatří. My jsme tu od toho, abychom hráli para hokej a ne, abychom řešili politiku. Já sám ani třeba informace nesbírám, nevyhledávám a snažím se čistě soustředit na náš tým a naši hru a koncentrovat se na zápasy, které probíhají.
Potřebovali bychom nové hráče. Nových hráčů není nikdy dost. Rádi bychom přivítali zejména spoustu mladých kluků, jejichž hru jsme schopní rozvíjet dál, abychom mohli makat víc a víc.
A ruští sportovci? No, nevím… Jsou to prostě sportovci, kteří tady jsou. Co se mě týče, nějakým způsobem je neřeším, neměřím je zamračeným pohledem. Vystupují jako lidé, kteří sem přijeli za stejným účelem, jako já.
Nedá se tedy tvrdit, že by atmosféra na paralympiádě byla tímto konfliktem poznamenána?
Nedá. Samozřejmě kromě toho, že zde figurovat měli a že kvůli jejich vyloučení se musel změnit program turnaje.
Do Pekingu na paralympiádu letos letělo 7 para hokejistů vůbec poprvé. Jedná se podle vás o obrodu českého para hokeje?
Jistě, přichází, nicméně pořád bychom potřebovali nějaké nové hráče. Nových hráčů není nikdy dost. Rádi bychom přivítali zejména spoustu mladých kluků, jejichž hru jsme schopní rozvíjet dál, abychom mohli makat víc a víc. Když si vezmeme ty nejlepší státy jako Kanada nebo Amerika, v nichž je plno hráčů, u nich vládne silná konkurence a o to místo v sestavě se hráči musí poprat. Tudíž ta motivace a píle je trochu jiná.
Nechci ale říkat, že my to tu máme zadarmo. Děláme fyzické a další testy, trénujeme, snažíme se. Ale přece jenom kdyby nás bylo o dvacet víc, tak věřím, člověk podá při trénincích ještě větší výkon.
V minulosti jsem se bavil s paralympioniky, kteří se zúčastnili i her v Tokiu, a ti říkali, že „díra“ mezi těmi nejlepšími reprezentacemi a Českem je velká. Přesto se povedlo na letní paralympiádě medaile ukořistit. Myslíte si, že ta propast, porovnáme-li účast parasportovců na letních a zimních hrách, je v zimních sportech ještě větší?
Já úplně ostatní sporty nesleduju, hlavně si všímám hokeje. Ale nemyslím si, že konkrétně zde by byla taková díra. Když si vzpomenu na zápas na parahokejovém mistrovství světa v Ostravě s Amerikou, tak to byl vyrovnaný souboj. Samozřejmě ale mají navrch.
Myslíte si, že je jen otázkou času, kdy bychom mohli sahat v rámci velkých parahokejových turnajů po medaili?Určitě.
