V úterý v jednu hodinu odpoledne našeho času startuje druhá, neméně důležitá sportovní událost roku – Paralympijské hry v Tokiu. Na nich nechybí ani jedna z největších českých nadějí na medaili, David Drahonínský, jehož jsme vyzpovídali.
Myslel sis, že je všem velkým sportovním akcím letos konec? Ani omylem! V úterý startuje největší letošní klání pro hendikepované sportovce, paralympiáda v Tokiu. Do japonského hlavního města se přirozeně chystá i česká výprava, která si každý ročník v jistých disciplínách brousí zuby jen na ty nejvyšší mety.
Jednou z nich je lukostřelba, která má v osmadvacetičlenné české výpravě poměrně hojné zastoupení. Její hlavní postavou a velkým adeptem na medaile je David Drahonínský. „Stříbrný lůzr“, jak by se sám popsal, se v této disciplíně uvedl na paralympiádě v Pekingu, kde si na první velké mezinárodní akci vystřílel zlato. Od té doby byl vždy „pouze“ druhý.
Letos ale Drahonínský cítí, že to cinkne na tom nejvyšším stupínku, což nám oznámil v rozhovoru před startem turnaje. Showman, který je známý tím, že si před turnajem hrdě obarví hlavu do barev státní vlajky a po dobrém výkonu zatančí svůj pověstný tanec, se nám však kromě ambicí svěřil i s neobvyklou shodou náhod, která jej posadila na vozík nebo jeho názorem na český paralympijský sport.
Psal jste mi, že ve čtvrtek 19. srpna odlétáte do Tokia na paralympijské hry. Jak se před odletem cítíte?
Cítím se super, strašně se těším! Dřel jsem na to dva roky jako mezek a konečně to přijde.
To je asi nejlepší možný stav.
Na to, jak náročnou přípravu jsem absolvoval, se cítím dost dobře. Naštěstí mám kolem sebe super lidi, takže jsem na to nebyl ani sám.
Stolní tenisté, plavci a jeden cyklista už jsou na místě. Během cesty museli podstoupit různá koronavirová opatření. Jak se na takovou dalekou cestu připravujete a co všechno budete muset podstoupit?
Mám přehozený čas už teď, vstávám o půlnoci a chodím spát kolem šesté hodiny. Co se týká covidu, zamíchal s kartami a ty jsou, jaké jsou. Každý, kdo chce opustit hranice České republiky, do nedávna to skoro byla i hranice kraje, musí být vybaven různými dokumenty, což tuplem platí pro nás. Na místě nás čeká nějaká procedura, ale té se nevyhneme ani tady na Letišti Václava Havla nebo během přestupu ve Frankfurtu. Jsme ale vybavení.
Každopádně nemůžu říct, co nás přesně čeká, protože jsem to nikdy nezažil. Mám jen jisté informace od lidí, kteří to již absolvovali a jsou už na místě. Nedá se nic dělat – úředníci vymysleli razítka, a my je teď nosíme na papírech. Nechci ale o tom mluvit nějak negativně; taková je doba a musím to podstoupit, abych mohl do Tokia letět.
Incident si nepamatuju. Byl jsem náměsíčný a vypadl jsem ze třetího patra v paneláku (...) a zlomil jsem si poslední krční obratel. Následkem bylo ochrnutí a zhruba osm měsíců jsem musel strávit v nemocnici, než jsem se dostal domů už na tom módním doplňku se čtyřmi kolečky.
Zmínil jste letecký přestup v Německu. Faktem je, že pro českou paralympijskou výpravu nebude vypraven letecký speciál, ale bude se přepravovat komerčními linkami. Jak moc velká komplikace to pro vás je?
Ono to má vícero úhlů pohledu. Pravidla jsou taková, že vy, jako sportovec, můžete na místo přiletět nejdřív týden před závodem a odletět musíte dva dny po ukončení soutěže, respektive po vypadnutí. Takže paralympijský výbor, i když ne, že bych se jej chtěl nějak zastávat, v tomhle není úplně vinen. Finančně by se nevyplatilo vypravit každý den letadlo s deseti sportovci. Armádní letka má navíc jiné starosti v Afghánistánu.
Výbor to nicméně naplánoval tak, jak to naplánoval. Před dvěma lety, když se tato akce řešila, náš manažer lukostřelců nezažádal o to, abychom letěli první nebo business třídou. S námi se o tom, jestli něco potřebujeme nebo nepotřebujeme, nikdo nebaví. Prostě se naplánoval let ekonomickou třídou.
Kdyby se o to požádalo, mohli jsme letět vyšší třídou a let by byl pro nás daleko příjemnější, ale na to už je teď pozdě. Já jsem ale zvyklý létat ekonomickou třídou. Cesta bude strašně náročná – do Frankfurtu hodina, přestup pět hodin, do Tokia se poletí dvanáct hodin. Bude to masakr, ale já prostě chci jet na paralympiádu bojovat o medaili a ukázat světu, že umím nejlépe střílet z luku.
A jak konkrétně podobný let probíhá? Úplně si to nedokážu představit…
Když jsem před dvaceti lety letěl poprvé, tak jsem z toho měl respekt, ale popravdě můžu vám i všem vozíčkářům vzkázat, že je letecká doprava úplně v pohodě. Občas se může stát, že vám trošku pochroumají vozíček, protože s ním nezachází jako s křišťálem, ale určitě není pravidlem, že každý vozíčkář vozík zničí. To se může stát i s kufrem.
Přijedete na letiště, check-in, dáte jim letenku a tam zjistí, že jste „person on the wheelchair“. Když si kupujete letenku, zaškrtnete, že byste potřebovali asistenta. Přidělí vám člověka, který vás doprovází buď celou dobu, než se dostanete k bráně, nebo nahlásíte, že chcete mít vozík do té doby, než vás vezmou do letadla. Pokud používáte elektrický vozík, tak vám jej vezmou a naloží do letadla, a dají vám náhradní, na němž vás asistent tlačí.
Opravdu to mají vyzkoušeno, léta praxe. Má zkušenost je taková, že zaměstnávají personál, který s lidmi umí pracovat. Problémem může být potom to, když se vám chce v letadle na velkou. Ale jak říkám, je to věc, na kterou se člověk předem připraví. Musíme to zvládnout, abychom vám ty medaile do České republiky přivezli.