Náměsíčnost posadila Davida Drahonínského na vozík. Dnes je nejúspěšnějším paralympionikem v lukostřelbě (Rozhovor)

Ještě než si povíme o vašich ambicích, rád bych přiblížil čtenářům váš příběh, jelikož jste se kvadruplegikem (člověk, jenž prodělá úplné nebo částečné ochrnutí všech čtyř končetin a trupu způsobené poškozením míchy v dolní krční oblasti, pozn. red.) stal. Mohl byste se rozvzpomínat na vaše mládí?Ochrnuly mi nohy a částečně i ruce. V roce 1999, kdy jsem byl ještě mladý šestnáctiletý šohaj, jsem žil v Suchdole nad Lužnicí a vracel jsem se z Třeboně, kde jsem dělal jihokorejské Taekwondo. Tehdy jej dělal i Chuck Norris, a já jsem chtěl být jako Chuck Norris a strašně mě to bavilo, takže jsem se vracel z tréninku unavený. 

Incident si nepamatuju. Byl jsem náměsíčný a vypadl jsem ze třetího patra v paneláku, kde jsme bydleli, a zlomil jsem si poslední krční obratel. Následkem bylo ochrnutí a zhruba osm měsíců jsem musel strávit v nemocnici, než jsem se dostal domů už na tom módním doplňku se čtyřmi kolečky.

Já jsem srandista, ale každý má občas nějakou chmuru. Jak říkám, možná bylo i štěstí, že jsem kolem sebe měl lidi, kteří mi nějak pomohli. A to buď pozitivně, nebo mě nasr*li a já jsem měl sto chutí ještě víc zabrat, abych jim ukázal, že všechno zvládnu.

Kdyby nešlo o tak vážnou věc, řekl bych, že způsob, jakým jste se dostal na vozík, je až kuriózní.

Když si vzpomenu na své dětství, jak jsme z bagru skákali po hlavě do písku a pořád jsme slýchávali, že to nemáme dělat, jelikož by se nám mohlo něco stát, a my jsme z toho měli prču... Říkali jsme si, že kdysi určitě přijeli pro nějakého Pražáka, který skákal na mělčinu. Nikdy mě nenapadlo, že já budu náměsíčný a vyšlápnu si z balkonu na špacír.

Vzpomínáte si na moment, když jste si uvědomil, že už život nebude jako dřív?Definoval bych to tak, že jsem se s tím naučil žít. Našel jsem si aktivity, které dělat můžu a které mi těch čtyřiadvacet hodin denně naplní s tím, že nemusím přemýšlet, že mám pod zadkem invalidní vozík a že jsem chudáček.

Myslím si, že v naší společnosti žije dalších skoro 11 milionů mých spoluobčanů, kteří mají plno jiných problémů a vozíček pod zadkem mít nemusí. Mým problémem je vozík; pokud budou lidé inteligentní, tak zbourají bariéry ve svých hlavách. Když postaví bezbariérový úřad či jinou budovu, tak to pro mě bude jednodušší. Když ne, tak se najdou dva svalovci, kteří mě tam vynesou. (smích)

O rezignaci u vás tedy rozhodně mluvit nedá.Já jsem srandista, ale každý má občas nějakou chmuru. Jak říkám, možná bylo i štěstí, že jsem kolem sebe měl lidi, kteří mi nějak pomohli. A to buď pozitivně, nebo mě nasr*li a já jsem měl sto chutí ještě víc zabrat, abych jim ukázal, že všechno zvládnu.

Naštěstí dělám lukostřelbu a naše společnost je tak zvrhlá, že lukostřelbu odměňuje medailemi. Na druhou stranu jsou tu profese, které by si medaile zasloužily daleko víc než já, ale to si společnost musí uvědomit sama.

Byl sport způsobem, kterým jste zaháněl temné myšlenky? Nebo jak jste se k němu dostal?

Ono to bylo takhle. V té době, po úrazu, jsem chodil na obchodní školu v Rakousku. Mí rodiče, za což jim strašně děkuju, mě vychovávali tak, abych si udělal alespoň maturitu a nemusel dělat rukama. Maturita a práce hezky v teple kanceláře byly cílem.

Nakonec se to splnilo. Když jsem to zvládl, tak jsem si řekl, že bych mohl zkusit vysokou školu. Být na vozíku je blbé, ale být na vozíku a ještě bez vzdělání, je opravdu nejblbější kombinace. Tehdy jsem měl štěstí, že na Metropolitní univerzitě v Praze byl program pro postižené. Studoval jsem tam obor Mezinárodní vztahy a evropská studia, v jeho rámci jsem se dostal i na dva semestry do Německa, a po úspěšném absolvování jsem se do Německa dostal i na pracovní stáž. 

V roce 2003 jsem už střílel z kladkového luku a kariéra šla pomalu, ale jistě, přes bramborové medaile až na paralympiádu do Pekingu, kde jsem vyhrál svou první individuální zlatou medaili. Laťku jsem si tehdy nastavil dost vysoko. 

Od té doby jsem na paralympiádách vždycky prohrál, ale naštěstí až ve finále. Jsem takový stříbrný lůzr.

Ale už po nástupu na střední školu jsem v Jánských Lázních, kde to bylo uzpůsobeno pro postižené, jsem v rámci volnočasových aktivit vyzkoušel plno sportů. Začal jsem s bocciou, což je adrenalinový sport pro postižené...

Na něj jsem se chtěl taky zeptat, protože jste v něm také zaznamenal nějaké úspěchy. Přiblížil byste, co to je za sport a proč jste s ním skončil?

Je to něco jako pétanque, s těmi koulemi, jak hrají důchodci v parcích a pijí u toho víno. To hrají i postižení, ale bez vína. Tehdy jsem se s tím skoro dostal i na paralympiádu, ale přišel šok, změnili klasifikaci a já jsem byl naráz pro ten sport moc zdravý. Svaz mi tehdy řekl, že bych mohl zkusit lukostřelbu. Díky manželům Králíkovým, kteří ji v klubu Spastic Handicap provozovali, jsem s tím již měl nějakou zkušenost, a tak jsem v roce 2001 začal střílet.

V roce 2003 jsem už střílel z kladkového luku a kariéra šla pomalu, ale jistě, přes bramborové medaile až na paralympiádu do Pekingu, kde jsem vyhrál svou první individuální zlatou medaili. Laťku jsem si tehdy nastavil dost vysoko. 

Od té doby jsem na paralympiádách vždycky prohrál, ale naštěstí až ve finále. (smích) Jsem takový stříbrný lůzr. Doufám, že jsem se z posledních dvou paralympiád ponaučil, a když jsem v Riu vyhrál se Šárkou Musilovou bronzovou medaili v mix týmech, tak že jsem se naladil na vítěznou paralympijskou vlnu a v Japonsku to bude pokračovat.

Ještě mi řekněte k té lukostřelbě, jestli důvodem, proč jste s ní začal, byli opravdu pouze manželé Králíkovi?Ano. Paní Julie Králíková, neuvěřitelný charismatický trenér, je člověk, který dělá trenérku a chce lidem něco předat. Nechce lidem dávat najevo, že je lepší, než její svěřenci. Je to člověk se srdcem na správném místě. Myslím, že kdybych nepoznal ji, tak bych svých úspěchů nikdy nedosáhl. Ona za ně může, protože si stále pamatuji soustředění v roce 2001, kde mi řekla, že pokud budu tvrdě trénovat, tak to dotáhnu na paralympiádu.

Už tehdy ve vás viděla úspěšného medailistu?

Krumpáčem do mě zasadila semínko prozatím nejúspěšnějšího paralympijského lukostřelce světa. Je tím vinna a ponese si veškeré následky.

Pro vás jistě excelentní volba sportu. Jak jste říkal, v roce 2008 jste na paralympiádě v Pekingu získal zlato, v Londýně stříbro a v Riu v roce 2016 taktéž stříbro včetně týmového bronzu se Šárkou Musilovou. Nehledě na spoustu úspěchů z mistrovství světa a Evropy…

Já jsem těch sportů dělal víc. Asi půl roku předtím, než jsem odletěl do Pekingu, jsem si každopádně řekl, že nemůžu sedět jednou pr*elí na vícero židlích. Proto jsem všechny ostatní aktivity ukončil. Neříkám, že to bylo lehké rozhodnutí, ale pokud chce člověk dělat něco pořádně, nemůže toho dělat tolik. 

Kromě toho, že jste paralympijským vítězem, jste také dokonce dvojnásobným světovým rekordmanem. Za co jste si ten titul vysloužil?

V lukostřelbě existuje kvalifikační kolo, ve kterém střílíte 72 šípů, a já jsem od roku 2014 postupně sedmkrát posunul rekord v této disciplíně. Závěrečný rekord, který držím, je 680 bodů. Pak ještě funguje eliminační soutěž o medaile, kde jsem na 15 šípů nastřílel 144 bodů. Od té doby to nikdo nepřekonal, takže doufám, že se to v Tokiu podaří zase mně a maxima posunu, abych soupeřům naznačil, kudy se ubírají mé kroky. Chci dodat, že mi v České republice fandí strašně moc lidí. Věřím tomu, že nezklamu.

Cítíte za svůj výkon odpovědnost?

Určitě. Mou přípravu mají na svědomí daňoví poplatníci, protože čerpám peníze od Národní sportovní agentury, respektive ministerstva školství, a to funguje díky veřejnému rozpočtu. Za můj lukostřelecký rozmar tak z jisté části vděčím všem, kteří odvádí peníze státu.

Co je podle vás na lukostřelbě nejtěžší? A jak dosáhnout podobných úspěchů, kterých jste dosáhl vy?

Trpělivost je ctnost králů. Vím, že jsem trpělivý, pracovitý a umím poslouchat, když mi trenéři chtějí něco předat. Měl jsem možnost, v rámci České republiky a pracovat s těmi nejlepšími. Jmenovitě František Hadač, Martina Macková, Stanislav Vidím, Vladimír Brada a nechci na někoho zapomenout. Mám možnost jezdit trénovat do Hradce Králové s Pavlem Zaoralem, nejlepším lukostřelcem v republice.

Když lze trénovat i s těmi, kteří jsou nejlepší i mezi zdravými, tak se to někdy může i projevit. Důležitá je ale také fyzička, koncentrace a zvládnutí techniky. 

No, 27. srpna střílím kvalifikaci, 28. nebo 29. jdou na řadu mix týmy a 30. jednotlivci. Prvního si tedy buď zaplatím za nadváhu, jak přitáhnu ty medaile, a nebo si zaplatím místo někde vzadu v kufru, kam se nechám naporcovat jako sushi.

Na úrovni, kde jsem nyní já, je to ale už pouze o psychice. Naštěstí jsem potkal sportovní psycholožku Kateřinu Vejvodovou, se kterou od roku 2012 spolupracuji. Kdybych s ní nespolupracoval, tak si žádné medaile po Pekingu nepřivezu. Naučila mě naladit hlavu do takové zóny, že je pro mé soupeře opravdu problém, když mě potkají.

Od úterý 24. srpna vypuknou další hry a vaši soupeři vás tam jistě potkají. Už víte, jaký budete mít po příletu program?

No, 27. srpna střílím kvalifikaci, 28. nebo 29. jdou na řadu mix týmy a 30. jednotlivci. Prvního si tedy buď zaplatím za nadváhu, jak přitáhnu ty medaile, a nebo si zaplatím místo někde vzadu v kufru, kam se nechám naporcovat jako sushi. 

Když to cinkne, tak dostanu i nějakou odměnu od Národní sportovní agentury, tak doufám, že předseda dodrží slib. Tak jsem ho upozornil, že se prvního vracím, ať má připravenou hotovost. (smích) Samozřejmě je to vtip, nedělám to kvůli penězům, ale je to hezká představa, kdybych vyhrál a splatil tím hypotéku.

Vaše závodiště je v Tokyo Bay v Dream Island Archery Parku. Už jste někdy v Japonsku závodil?

Ještě jsem tam nikdy nebyl. Můj nejbližší kontakt s Japonskem byl akorát v době, kdy jsem jako malý kluk fandil Jardovi Jágrovi s Dominikem Haškem na olympiádě v Naganu.

„Zdraví” sportovci, kteří soupeřili o medaile v Tokiu před několika týdny, bojovali, kromě covidu, i se šíleným vedrem. Tušíte, jaké vás tam čeká počasí?

Je to letní paralympiáda a nevyfasovali jsme žádné zimní oblečení. V Riu bylo také hrozné vedro. Když jsem byl v Pekingu, tak si pamatuju, jak jsem chodil trénovat – tam bylo také šílené vedro. Na můj závod ale zapršelo. 

Jsem připravený, mám s sebou i chladící vestu. Na předchozích třech paralympiádách byl i můj taťka, který, bohužel, zemřel na rakovinu, ale vím, že mi to zařídí tak, aby bylo příjemně.

O tom, že chcete získat placku, není pochyb. Proto se rovnou zeptám, kdo bude vaším největším protivníkem v bitvě o medaili? Funguje to i v paralympijském sportu tak, že jsou hvězdami lukostřelby Jihokorejci?

Máme tam kluka z Jižní Koreje, který je dobrý. Všichni kluci, kteří tam jedou, jsou dobří. Mým největším soupeřem ale bude moje hlava. Když to zvládnu v ní, tak stoprocentně vím, že to cinkne.

Pomůžete tomu i tím, že si zase obarvíte vlasy do barev státní vlajky?

Přesně tak. Připomenu soupeřů, kdo je David Drahonínský a odkud je. 

Předpokládám, že po případné výhře předvedete i legendární wheelchair dance.

Stoprocentně. Ten vozík pod sebou zničím.

Her se zúčastní kromě vás dalších 27 českých paralympioniků včetně posledního zlatého českého zástupce v plavání Arnošta Petráčka. Kdo je podle vás, dalšími žhavými adepty na medaili?

Věřím tomu, že všichni mí kolegové, kteří se tam dostali, museli splnit těžký postupový klíč. Všem atletům přeji vítr v zádech, plavcům, ať jim to plave o vteřinu rychleji než soupeřům a střelcům, ať mají zásah blíž ke středu. 

Je tam Arnošt (Petráček, pozn. red.), ta jihočeská štika, pak je tam Tomáš Pešek z Hradce Králové, který je několikanásobný mistr světa, stolní tenisté, Eva Datinská, mé kolegyně Terezka a Šárka (Brandtlová a Musilová, pozn. red.) Přeji všem, aby zažili ten pocit, který jsem zažil v Pekingu, protože je to to nejvíc. Stát na pódiu nejvýš a poslouchat českou hymnu. Ať klidně vyhrajou oni a já třeba ne.

Myslíte, že doženete své kolegy z olympiády, kteří dovezli 11 cenných kovů?

Přál bych si, abychom byli lepší než oni. Ale vrátíme se zpátky nohama, které necítím, zpátky na zem. Šancí je hodně, ale jak bude kufr s medailemi nakonec těžký, se ukáže až na konci. Naši soupeři tam taky nejedou na výlet.

V Sydney v roce 2000 Česko získalo na paralympiádě 43 medailí, což je neuvěřitelné číslo, načež čísla klesala a v Riu jich bylo „pouhých” 7. Čím si myslíte, že je to způsobeno? Chybí paralympijskému sportu sportovci nebo štěstí?

Podívejte se na zdravou populaci, sedí doma u telefonu. Nemyslím si, že to bude s vozíčkáři lepší. Druhá věc je v tom, že aby mohl člověk závodit na podobné úrovni, tak to stojí hrozné peníze. Vybavit pouze lukostřelce na to, aby mohl jet na mistrovství světa nebo Evropy, tak když řeknu 200 tisíc jen za vybavení, tak nekecám. Když trénuje denně, nemůže chodit do práce, a to platí hypotéku, nájem… je to masakr.

Paralympijský sport se posunul a medailí se rozdává daleko méně. (...) Od té doby se ten sport strašně profesionalizoval a nám brutálně ujel vlak. My pro ten vlak nemáme ani postaveny zastávky, aby tudy mohl frčet.

Ve sportu postižených chybí finance. Ale zase si nemyslím, že kdyby přišel Andrej Babiš a dal nám miliardu, že by nám to přineslo víc úspěšnějších sportovců. Lidé, kteří v paralympijském týmu byli a získali medaile, to měli vydřeno sami za sebe. Už 13 let čekám, že se to v České republice změní.

Já, díky tomu, že mám medaile, nějaké peníze na přípravu mám. Tento poslední rok jsem od ministerstva školství dostal 450 tisíc na přípravu, protože jsem byl třetí na mistrovství světa. Když získáte placku, spadáte do nejlepší kategorie. Jsem i ve Vysokoškolském sportovním centru, takže beru výplatu 13 a půl tisíce měsíčně. 

Aha.

Paralympijský sport se posunul a medailí se rozdává daleko méně. Když se podíváte, kolik sad bylo rozděleno Sydney a kolik jsme jich vyhráli, tak se vsadím, že jich bylo oproti dnešku daleko víc. Od té doby se ten sport strašně profesionalizoval a nám brutálně ujel vlak. My pro ten vlak nemáme ani postaveny zastávky, aby tudy mohl frčet.

Je pravda, že jsme zapomněli zmínit, že většina paralympioniků chodí do práce. Vy také?

To určitě, bez debat. Já jsem chodil do několika prací, ušetřené peníze jsem investoval a z toho mám nějaký příjem. Mám také invalidní důchod a plat od centra. Dostat se do této situace mi trvalo roky, takto jsem na tom teprve od roku 2015. Pro plno mých kolegů jsem profíkem, který nemusí chodit do práce. Já k tomu jen říkám, že celý den prosedím, a když nemůžu, tak si lehnu. 

Lidi, kteří mě znají, nicméně vědí, jakou cestu jsem si prošel. Spoustu lidí jsem k lukostřelbě i nezištně dovedl. Kdybych nepotkal Šárku Musilovou, tak nezačne střílet. Mít parťáka do mix týmu byla moje iniciativa a pochopil jsem, narozdíl od některých šéfů ve svazu, že mám šanci na další medaili. A v Riu jsme byli po dvou letech bronzově odměněni. 

Posun paralympijského sportu je fakt šílený. O tom, jaké možnosti některé státy mají, se nezdá ani některým naším zdravým sportovcům.

Doufejme, že se situace zlepší.

Myslím si, že se situace lepšit nebude. Politici a jiní funkcionáři mají v sobě zaryté heslo, že slibem nezarmoutíš a toho se drží.