Zpravodajský portál pro moderní generaci, která se zajímá o aktuální dění.
Zajímá tě aktuální dění? Zprávy z domova i ze světa najdeš na zpravodajském webu. Čti reportáže, rozhovory i komentáře z různých oblastí. Sleduj Refresher News, pokud chceš být v obraze.
Nepodařilo se uložit změny. Zkus se nově přihlásit a zopakovat akci.
V případě že problémy přetrvávají, kontaktuj prosím administrátora.
OK
Se studentkou Kristýnou Schönovou o tom, co od Erasmu očekávat, jestli stojí hodně peněz, co psát do motivačních dopisů, jaký je její nejdivočejší zážitek, ale i o tom, jak v zahraničí probíhá navazování vztahů.
Kristýna Schönová, 25letá studentka žurnalistiky na Fakultě sociálních věd Univerzity Karlovy, je nyní v jižním Portugalsku na Erasmu – přes tento evropský program vycestovala již počtvrté. Založila podcast, propaguje pomalé cestování a na svém webu Travel Souvenir publikuje nejrůznější průvodce a cestovatelské tipy.
„Když jsem se poprvé dozvěděla, že existuje Erasmus, že dostanete peníze na to, abyste studovali v cizí zemi, tak mi to přišlo jako pohádka. Například univerzita v Austrálii, kde jsem studovala, je strašně drahá. Semestr stojí třeba půl milionu, to bych si normálně nemohla dovolit. A díky této studijní výměně jsem mohla. Je to neskutečná příležitost,“ říká v rozhovoru pro Refresher.
Týnko, znáš báseň od Klementa Bochořáka: „Kdo nemá doma stání, tomu nepomůže žádná dálka a v ní nejsvůdnější růže. Kdo nemá doma stání, sám sebe se leká a chce před sebou ujet kamsi do daleka?“ Utíkáš před něčím, nebo tě cestování spojené s Erasmem zkrátka baví a naplňuje?To je dobrý začátek. Tu báseň neznám, ale je krásná. Musím říct, že často přemýšlím nad tím, jestli před něčím utíkám, nebo ne. Asi na to nemám jednoznačnou odpověď. Myslím si, že částečně ano. Částečně je to útěk před stereotypem a nudou. Líbí se mi na tom to, že člověk pokaždé začne od znova – s čistým štítem. Všechny starosti a přešlapy můžeš nechat za sebou. Nikdo tě tam nezná. Takže trochu to útěk je, ale na druhou stranu je to moje životní vášeň, něco, co mě naplňuje. A nemyslím si, že to bude celoživotní únik. Je to životní fáze, objevování, zkoušení nových věcí a občasné utíkání.
Na kolika Erasmech jsi byla? A kde?
Do ciziny jsem poprvé odjela hned po maturitě. Byla jsem přijatá na stipendijní program indonéské vlády na Bali, kde jsem půl roku studovala indonéštinu. Můj první Erasmus byl pak ve studentském městě Lille na severu Francie, poté jsem odjela do Austrálie skrze meziuniverzitní dohodu, což funguje podobně. Tuto studijní výměnu jsem ovšem musela zrušit, bylo to v roce 2020, kdy začala pandemie a Austrálie zavírala hranice, takže jsem se po měsíci musela vrátit domů. Pak jsem už na magisterském studiu vycestovala na Kypr a teď jsem odjela na můj čtvrtý Erasmus do Portugalska. A zjistila jsem, že stihnu ještě jeden, protože za jeden cyklus studia můžeme vyjet až na 12 měsíců. A jelikož má semestr většinou čtyři měsíce, tak mi ještě čtyři další zbývají. Tentokrát se chystám zkusit Erasmus stáž.
Takže jsi strávila poměrně dlouhou dobu na nejrůznějších místech na světě. Kde se cítíš nejvíce doma?
Doma se cítím všude. Domov je něco, co si s sebou vozíš, co si vytvoříš tam, kam přijedeš. Samozřejmě cítím kořeny v Česku, ale i když jsem byla malá, tak jsme se hodně stěhovali. Narodila jsem se na Moravě ve Strážnici. Když mi byly tři roky, tak jsme se přestěhovali do Hodonína, a když mi bylo sedm, přestěhovali jsme se do Prahy. Vždycky jsem měla pocit, že žiju na cestě, někde mezi. Rodinu jsem měla na Moravě, kamarády a školu v Praze. Domov pro mě není jenom jedno místo, ale spíš pocit, který si vytvořím. I to je asi důvod, proč tak ráda cestuji a proč mi nedělá problém vytvořit si zázemí a najít si kamarády kdekoli na světě.
Jak bys popsala program Erasmus+ třemi slovy?
Jízda. Protože je to strašně intenzivní. Jsou to jen čtyři měsíce, to je krátká doba. A vždy mám pocit, že uběhl třeba rok nebo dva. Protože tím, že člověk ví, že času je málo, tak se snaží, aby každý den stál za to. Stále něco objevujete, chodíte na akce, poznáváte nové lidi.
Výzva. Protože to není vždy jednoduché. Teď už vím, do čeho jdu, ale když jsem vyjela poprvé, a má to tak hodně lidí, tak jsem se potýkala s kulturním šokem, musela jsem si zvykat, že všechno funguje jinak než doma. A když lidé jedou sami, jsou hozeni do nového prostředí a musí se o sebe postarat.
Třetí slovo je příležitost. Když jsem se poprvé dozvěděla, že existuje Erasmus, že dostanete peníze na to, abyste studovali v cizí zemi, tak mi to přišlo jako pohádka. Nechápala jsem, že je to reálně možné. I doteď mi to přijde jako jedna z nejlepších příležitostí, kterou naše generace má. Například univerzita v Austrálii, kde jsem studovala, je strašně drahá. Semestr stojí třeba půl milionu, to bych si normálně nemohla dovolit. A díky této studijní výměně jsem mohla. Je to neskutečná příležitost.
Přidej se do klubu Refresher+ již od 125 Kč 25 Kč
Co se dozvíš po odemknutí?
Na kolik Erasmus vyjde
Co je post-eramus deprese a jak se projevuje
Jaké cestovatelské služby či platformy by doporučila
To mě také zajímá – musíš mít pokaždé našetřeno hodně peněz, než na Erasmus odjedeš? Je to drahá zábava?
Záleží, jakou zemi si člověk vybere. Češky a Češi dostávají jedno z nejvyšších stipendií v Evropě. Počítá se to podle HDP, takže třeba Němci dostávají o hodně méně než my. Když to člověk udělá chytře, například si nevybere hlavní město, ale nějaké menší studentské, tak se s tím stipendiem dá v některých zemích skoro vyjít.
Teď jsem v Portugalsku, které je klasifikované jako vyšší kategorie, takže dostáváme 600 euro na měsíc. A v Portugalsku je levněji než v Česku. Když se člověk hodně snaží a uskromní se, tak si myslím, že se s tím vyjít dá. Ale ano, dopředu se snažím vždycky našetřit a mám podporu od rodičů, za což jsem jim samozřejmě vděčná. Stipendium mi pokryje základní životní náklady, ale věci navíc, jako je cestování, zábava, sport, party, to si člověk musí spíše platit ze svého.
Vím, že tohle je častá obava studentů, kteří chtějí jet na Erasmus – bojí se, že to neutáhnou finančně. Často je to odradí, což mi přijde jako škoda. Musíte se na to dívat tak, že dostáváte příspěvky a stejně byste nějaké peníze za jídlo a nájem utráceli v Česku. Takže to vyjde podobně. Vždycky se to nějak dá udělat – můžete si najít brigádu v zahraničí během Erasmu, nebo našetřit přes léto.
Přírodní rezervace Cape Greco na Kypru. Zdroj: se svolením Kristýny Schönové
S čím musí člověk počítat, pokud chce na Erasmus vyjet?
Tak zaprvé, je s tím strašně moc papírování, ta byrokracie je opravdu otravný proces. Pokaždé. Je třeba si neustále hlídat, aby vám neunikl nějaký deadline. Hlavně poprvé jsem kvůli tomu chtěla celý Erasmus několikrát vzdát, protože na tyto formální věci, jako jsou podpisy a formuláře, nemám povahu. Ale nenechte se tím odradit, stojí to za to. Nakonec na to nepříjemné vyřizování zapomenete. Budete si pamatovat jenom dobré zážitky. Stává se mi to pokaždé. Když jsem se hlásila podruhé a zase jsem musela vyplňovat všechny papíry, tak jsem si vůbec nepamatovala, že toho bylo tolik a bylo to tak hrozné.
A pak je dobré počítat s tím, že vás to změní. Hodně vám to změní život. Následně je těžké se vrátit do staré reality. Existuje termín post-eramus deprese, dělali na to v Británii výzkum – studenti se vrátí domů a mají pocit, že tam nepatří. Že je nemožné se vrátit ke svému životu. Je to návykové, není cesty zpět. Já jsem dobrý příklad.
A jaké tedy míváš návraty do svého „starého“ života?
Já se domů vždycky těším, protože po čtyřech měsících v cizině se mi začne stýskat. Ty první dva měsíce doma je to vždycky fajn a užívám si to, ale pak to na mě zase začne dopadat, když se opět sžiji s tím stereotypem a nudou. Pak mě to zase začne táhnout jinam. Mně se tedy vždycky vrací hezky.
Pamatuji si, že když jsem odjížděla poprvé na delší dobu pryč, na půl roku do Indonésie, tak jsem se hodně bála, že přijdu o kamarády. Že si najdou novou partu, nebo si s nimi už nebudu mít co říct. Ale nikdy se mi to nestalo. Ti praví lidé na vás vždycky počkají. I když na chvíli přerušíte kontakt, nebo není tak intenzivní, vrátíte se a je to jako byste nikdy neodjeli. Někdy mě až překvapuje, jak rychle se všechno po návratu vrátí do starých kolejí. Vracím se ráda, ale pak zase ráda odjíždím.
Mohla bys přiblížit praktickou stránku věci? Co všechno si člověk musí vyřídit předtím, než vyjede?
Na každé univerzitě a fakultě se to liší. Většinou komunikace nejdříve probíhá směrem k vašemu zahraničnímu oddělení. Samotná přihláška se skládá z pěti dokumentů – motivační dopis, životopis v angličtině, vyplněná přihláška v online aplikaci, studijní výsledky a jazykový certifikát. Následně komunikujete s garantem vašeho oboru, který vám musí schválit studijní plán. A pak si to dáte ještě jednou s vybranou zahraniční univerzitou, tam musíte poslat přihlášku, opět chtějí studijní plán. Tím to ale nekončí. Když přijedete na místo, musíte občas dělat změny ve studijním plánu, takže vás čeká další schvalování. A po návratu si zas musíte nechávat uznat předměty a dodat potvrzení, jak dlouho jste tam studovali. Počítala jsem to a bylo to dohromady 45 stránek dokumentů.
Máš tipy na to, co psát do motivačních dopisů?
Vždy se snažím být co nejvíc konkrétní a psát specificky pro danou univerzitu. Nemít jen jednu šablonu, kterou rozesílám všude. Popisuji, proč se mi univerzita líbí, co mi to studium přinese. Projedu si jejich web a najdu si tam jejich motto, nebo to, na co se zaměřují. Aby bylo vidět, že jsem si to nevybrala jen proto, že je to blízko moře. Pak si třeba najdu konkrétní předměty, které mě zaujmou. Nakonec vždy napíšu, že chci reprezentovat Karlovu univerzitu v zahraničí. (smích) To je má oblíbená věta.
A evidentně funguje. Je ti 25 let – cítíš nějaké tlaky společnosti na výkonnost a produktivitu? Nemáš pocit, že ti uniká kariéra?
Takovéto tlaky existují, ale nikdy jsem si je nepřipouštěla. Moje rodina mě vždy podporovala v tom, abych dělala to, co mě dělá šťastnou. Cítím obrovský vděk, že na mě nikdy netlačili. Naopak mi říkali: ‚Pracovat budeš celý život, tak si to užívej a studuj, dokud to jde.‘ Mám na to stejný názor. Vím, že jakmile nastoupím do práce, tak to bezstarostné mládí končí. Což asi je trochu mileniálský pohled na věc, já jsem ale nikdy necítila touhu budovat kariéru. Spíš mě děsilo, že bych někam ve dvaceti nastoupila a celý život dělala jednu práci. Neříkám, že na tom je něco špatného, jen to není životní styl, který by lákal mě. Ráda zkouším nové věci i zaměstnání. Je možné, že toho za pár let budu litovat, že jsem hned nešla budovat kariéru. V tuto chvíli mě ale naplňuje život, který žiju teď.
Co Erasmus a vztahy na dálku – to je také časté dilema při rozhodování, zda odjet. Jakou máš zkušenost?
Ve vztahu na dálku jsem byla tři roky, byl to vztah přes celou planetu. Bývalý přítel žil na Novém Zélandu, chvíli jsme tam sice žili spolu, ale pak už jsme se jen navštěvovali. Jde to, ale člověk na to musí mít povahu. Nesmí být typ, který s partnerem potřebuje být neustále. Musíte na to být trochu nastavení a domluvit si pravidla, která pro vás budou fungovat. Nikdy jsem ale dálku nevnímala jako důvod, proč se rozejít. Pokud je to tedy dočasné. A Erasmus jsou čtyři měsíce, což není dlouhá doba. Navíc to je po Evropě, takže se minimálně jednou můžete navštívit. Pokud vztah neustojí čtyřměsíční odloučení, tak je na místě se zamyslet nad tím, zda za to stojí.
Protože víme, že máme jen čtyři měsíce, nutí nás to otevřít se lidem rychleji
A setkala ses i s tím, že se lidé během Erasmu rozchází ne kvůli té dálce či délce odloučení, ale protože se tak změní, že se už do toho vztahu nemohou vrátit?
Ano, to se stává hodně často. Ale často je to i tak, že lidé už odjíždí s tím, že v tom vztahu něco neklape. A na tom Erasmu se to rozsekne, třeba dostanou odvahu ho ukončit. To jsme zase u toho utíkání od něčeho, je to pak jednodušší. Nebo se i stává, že potkají někoho jiného, nebo zjistí, že nechtějí být ve vážném vztahu. Jsou to různé scénáře, ale zažila jsem i, že to něčí vztah o to víc upevnilo.
A jaké je navazovaní vztahů na Erasmu? Je to jednodušší, protože člověk ví, že mají nejspíše omezenou trvanlivost, která to celé hodně zintenzivňuje?
Přesně tak, je to strašně jednoduché. Myslím si, že je to tím, že lidé většinou přijedou sami a najednou tady nemají nikoho. Díky tomu jsou všichni otevření tomu potkávat nové lidi. Na Erasmu to funguje úplně jinak než doma. Můžete ke komukoli kdykoli přijít a začít se s ním bavit a nebudete se cítit jako otrava nebo podivín. I ti největší introverti se to naučí. To mě tady strašně baví.
V každé zemi funguje i studentská organizace ESN, která pořádá akce pro studenty a díky nim je strašně lehké se seznámit. Pořádají třeba mezinárodní večeře nebo různé party. Protože víme, že máme jen čtyři měsíce, nutí nás to otevřít se lidem rychleji. Navíc nemáte co ztratit, protože za čtyři měsíce odjedete a nikoho z nich už nikdy nemusíte vidět, pokud nechcete.
Kristýna se podle svých slov na cestách cítí naživu téměř neustále. Zdroj: se svolením Kristýny Schönové
Už jsi několikrát zmínila party. Do jaké míry s Erasmem takovéto hedonistické prožitky souvisí? Mám pocit, že to tak mnoho lidí vnímá.
Já tak Erasmus nikdy nevnímala. Záleží, jak si to lidé nastaví. Samozřejmě se o těch Erasmus party hodně mluví, ale také na ně nemusíte chodit a budete to pro vás přínosné i tak. Záleží, jaká je vaše motivace na Erasmus jet. Někdo má v Česku náročné studium, od kterého si potřebuje odpočinout, někdo naopak hledá obtížnější univerzitu, která mu dá zkušenosti a bude vypadat dobře v CV. Nic není dobře a nic není špatně, ale záleží na vás, co od toho chcete. Záleží také na destinaci, někde je party víc, jinde skoro nejsou. Vlastně mi i trochu vadí, že se na Erasmus kouká tak, že je to jen o party. Protože to tak rozhodně není.
Co ti Erasmus kromě cestování dal?
Dal mi obrovské množství kamarádů po celém světě, a tím mi do nich otevřel dveře. Když pojedu do Hong Kongu, vím, že tam mám známou, které mohu napsat a ona mi to město ukáže očima místních. Otevřel mi oči v obrovské spoustě názorů a pohledů na svět. Vždy si děláte v hlavě obrázek o lidech jiných národností nebo náboženství, ale když pak potkáte konkrétního člověka, tak vám tu představu úplně zboří. Trávím teď hodně času s kamarádem z Jordánska a přijde mi zajímavé, snažit se pochopit muslimské tradice a jeho pohled na ženství a manželství. V neposlední řadě mi Erasmus dodal sebevědomí, pomohlo mi to najít svoji cestu v životě.
A co ti vzal?
Možná jen peníze. Jak si říkala, není to úplně levná sranda, ale toho jsem nikdy nelitovala. Za mě to jsou nejlépe utracené peníze, protože jsou spíše investované než utracené.
Bereš v potaz negativní environmentální dopady cestování? Souvisí s tím pomalé cestování, které propaguješ?
Vždycky mě trápilo, že moje cestování je pro planetu obrovskou přítěží. Jsem si toho vědoma, ale zároveň se toho sobecky nedokážu vzdát. Nejsou to jen environmentální dopady – před pandemií měla města jako Barcelona nebo Benátky problém s obrovským přetlakem turistů. Cítit to šlo i v Praze, takže to znám i z druhé strany. Je to pocit, jako když vám turisté ukradnou vaše město – z historického centra se stane skanzen, kterému se místí vyhýbají obloukem. Snažím se proto, aby moje cesty měly vždycky nějaký smysl.
Pomalé cestování je pro mě přesně o tomto. Vydat se raději na jednu delší cestu než několikrát za rok na eurovíkend. Zpomalit pro mě znamená doopravdy danou zemi a kulturu poznat, seznámit se s místními, nechodit jen po turistických památkách a čekat fronty na hezké fotky. Samozřejmě nejlepší řešení pro planetu by bylo vůbec nelétat letadlem, ale tohle je pro mě v tuhle chvíli kompromis.
Jakou povahovou výbavu musí člověk mít, aby mohl cestovat? Mají to jednodušší extroverti? Musí být člověk flegmatik? Je potřeba odvaha?
Je potřeba jen chtít a mít sen. A pak se dá všechno překonat, ať má člověk jakoukoli povahu. Já jsem třeba velký introvert a dřív mi dělalo problém jednoduše navazovat vztahy s lidmi, když jsem někde, kde nikoho neznám. Ale ono vás to donutí. Donutí vás to najít v sobě odvahu a překonávat strachy. Nic jiného vám nezbyde, tak se to musíte naučit.
Člověk musí být flexibilní a rychle se přizpůsobit novým podmínkám. Moc s nimi nebojovat. Nejhorší je zůstávat ve svých zajetých kolejích v hlavě. Očekávat, že to v zahraničí bude fungovat stejně jako doma. Když se nové situaci a pravidlům nepřizpůsobíte, budete ubližovat jenom sami sobě. V zemích jako je Španělsko, Francie nebo Portugalsko se stává, že hodiny nezačínají na čas, lidé chodí pozdě, autobusy jezdí pozdě. To, na co jsme zvyklí v Čechách, tady nefunguje. A buď se nad tím člověk může rozčilovat, nebo si říct: ‚Okay, takhle to tady funguje. Prostě se přestanu stresovat a také budu chodit pozdě.‘ Když nepřijede autobus, musíte rychle změnit plány a vymyslet něco jiného. Zkrátka si najít způsob, jak vám v tom bude dobře. Ale i to se člověk naučí až tam.
Cokoli špatného se mi v životě stane, jsem rozhodnutá se s tím vyrovnat a jít dál. Najít zase štěstí
Kdy se na cestách cítíš nejvíc naživu?
Skoro pořád.
To je krásná odpověď.
Třeba když poprvé dorazíte na nějaké krásné místo, jste s fajn lidmi. Když máte pocit, že se zastavil čas a jen si užíváte přítomnost.
Jaký byl tvůj nejdivočejší zážitek během cestování?
Jako první se mi vybaví zážitek z Kypru. Erasmácká organizace pořádala skupinový výlet. Jeli jsme asi ve třech autobusech, bylo nás skoro 150. Brali nás na profláknutá a nejvíc turistická místa a následně bylo na programu největší nákupní středisko. Já s třemi kamarádkami jsme z toho byly docela znechucené. Odtrhly jsme se od té velké skupiny a šly jsme si dát oběd, kde se s námi začal bavit jeden starší Kypřan. Řekl nám, že kousek odtamtud je nejkrásnější místo na Kypru – že je tam pláž a úžasný výhled. Odpověděly jsme, že je škoda, že nás tam organizátoři výletu nevzali, že nás místo toho chtějí vzít nakupovat. A on najednou, že nás tam po obědě zaveze.
Nejdřív jsme si z toho dělaly srandu, říkaly jsme: ‚Jó, haha, pojedeme.‘ Nevěděly jsme, že to myslí vážně. Dojedly jsme, on držel v rukou klíčky od auta a říká: ‚Tak jedem.‘ Přemýšlely jsme, jestli to máme risknout. Přeci jenom to byl cizí člověk, ještě starší pán. V hlavě se mi vynořily věty, které mi říkala mamka, když jsem byla malá: ‚Nemůžeš sedat k cizím lidem do auta.‘ Ale extra jsme nad tím nepřemýšlely a řekly jsme, že pojedeme. Organizátorům jsme napsaly, že se s nimi nevrátíme, ať nás nehledají. A on nás naložil do svého maličkého auta a vzal nás do národního parku Akamas, což je jedno z nejhezčích míst, které jsem na Kypru viděla.
Za jedno odpoledne s námi projel celý park. Myslím, že tam normálně ani nepouští auta, musíte mít Jeep nebo čtyřkolku, nejsou tam silnice, ale kamenité a pořádně hrbolaté stezky. Vzal nás na pláž, kde jsme šnorchlovali, pak nás vzal na nejvyšší bod parku, odkud byl nádherný výhled, pak také do kaňonu. A nic za to nechtěl. Dělalo mu radost jen to, že nám může tato místa ukázat, že z toho máme radost my. Večer nás ještě vezl na hotel a já stále přemýšlela, jak se mu odvděčit. Nějak jsem mu chtěla vyjádřit vděčnost, tak jsem mu nabídla, že ho alespoň pozveme na večeři. A on říkal: ‚Ne, holky, nic mi nedlužíte.‘ A fakt to tak myslel. Vždycky zahřeje u srdce, když pro vás někdo cizí udělá zcela nezištně něco hezkého. Viděly jsme toho za jedno odpoledne strašně moc a byl to i docela risk, jsem si vědoma toho, že to mohlo dopadnout špatně.
Národní park Akamas na Kypru. Zdroj: se svolením Kristýny Schönové
Chápu touhu být na cestách impulzivní a žít v přítomnosti, ale nebylo to příliš nerozvážné? Jak k takovým rozhodnutím přistupuješ?
Myslím si, že je to na zvážení každého. Vždy, když takové rozhodnutí děláte, musíte přijmout všechna rizika, která s tím jsou spojená. Co funguje mně, je poslouchat svoji intuici. Z toho pána jsem měla dobrý pocit, tak jsem se nebála. Nějaké pochybnosti mi bleskly hlavou, ale věděla jsem, že to bude v pohodě. Rozhodla jsem se takto přistupovat k životu. Radši přijmu všechna rizika, než abych pak něčeho litovala. Takže ano, počítám s tím, že to třeba může dopadnout špatně, ale nenechám se tím odradit. Protože kdybych řekla ne, bylo by to ne řečeno ze strachu, a pak bych mohla litovat. Strávila bych odpoledne v nákupním středisku a přemýšlela nad tím, jaké by to mohlo být, kdybych řekla ‚ano‘. A když to dopadne dobře, tak je následně lehčí a lehčí překonávat takové strachy a skákat do toho po hlavě.
Je to ale dost těžké a zásadní rozhodnutí – přijmout veškerá rizika a zcela doslovně za svůj život nést zodpovědnost. Což samozřejmě platí pořád, ale v takové situaci o to víc. Protože to také může dopadnout opravdu špatně.
Dívám se na to tak, že bych se samozřejmě mohla vždy chovat maximálně zodpovědně, neskákat z útesů, nestopovat, nesedat k cizím lidem do auta, ale stejně mě může srazit autobus, nebo mi na hlavu na ulici spadne cihla. Stejně nikdy nevíš, co se stane. Vždy se může stát nějaká špatná náhoda. Tím ‚přijmout rizika‘ myslím to, že cokoli špatného se mi v životě stane, jsem rozhodnutá se s tím vyrovnat a jít dál. Najít zase štěstí.
Takže je dobré být opatrná, ale nepřehánět to?
Jo, mám to tak.
Často cestuješ sama – ženy to v tomto ohledu mají složitější než muži. Nebojíš se?
Nebojím se víc, než bych se bála v Praze. Když někde jdu po tmě sama, tak mám strach, ale nemyslím si, že by v Praze bylo bezpečněji. Bála bych se třeba stopovat sama, to nedělám. Jsou i destinace, kam bych sama nejela. Třeba do Jižní Ameriky. Takže ano, jsem opatrnější, ale nenechávám se tím úplně omezovat.
Svět může působit jako nebezpečné, občas až depresivní místo. Jak ho vnímáš po všech dobrodružstvích ty?
Svět není nebezpečný či nepřátelský, rozhodně ne. Pamatuji si, že jsem si to předtím, než jsem jela do Indonésie, také myslela. Protože vždy přemýšlíte o nebezpečích a černých scénářích, ale i když se něco špatného stane, tak zjistíte, že to není tak hrozné. Že se s tou situací nějak vypořádáte a jdete dál. A v tomto mi hodně otevřelo oči cestování – všechny zážitky s náhodnými cizími lidmi, kteří mi pomohli. To pak přebíjí to špatné, co čtete ve zprávách. Ale neplatí, že by doma bylo bezpečněji. Všude můžete potkat dobré lidi, i ty špatné.
Jak si teď zmínila, na cestách se občas něco nepovede. Pověz mi příběh, kdy to nedopadlo tak, jak by sis přála.
Mám jeden příběh z australského letiště. Během studijního pobytu na Bali jsem letěla na Vánoce na Nový Zéland. Při cestě zpátky jsem až na letišti zjistila, že pokud přestupujete a transit trvá déle než 8 hodin, tak i v případě, že neopustíte letiště, potřebujete tranzitní víza. A můj tranzit měl trvat osm a půl hodin, což bylo třicet minut navíc. A kvůli třiceti minutám, abych tam byla méně než osm hodin, jsem si musela koupit novou, strašně drahou, letenku. Obrečela jsem to, protože to byla hloupá chyba a já neměla jinou možnost, protože víza nešla na poslední chvíli vyřešit.
Mám i nepříjemný zážitek z Indonésie, kde jsem se nakazila horečkou dengue, kterou přenáší komár. Což byla věc, které jsem se obávala, věděla jsem, že je to tam poměrně běžná nemoc a není na to lék. Pak jsem ji dostala a byla jsem v nemocnici, ale naštěstí jsem se z toho dostala. Zjistila jsem, že ten předchozí strach byl ještě horší než samotná nemoc. Jasně, je vám špatně, ale uzdravíte se a zase jdete dál.
Jak k takovýmto cestovatelských „neúspěchům“ přistupuješ?
Snažím se to obrátit a zeptat se, co mě to může naučit, co mi to může dát. Teď se mi to samozřejmě říká lehce. Když takový okamžik nastane, tak se zhroutím a brečím. Ale pak zpětně se to snažím obrátit ve svůj prospěch.
Máš nějaké cestovatelské „vychytávky“?
Mám jich spoustu, za ty roky jsem už přišla na hodně věcí. Třeba je fajn si s sebou brát dva pasy, jeden mít jako záložní, pro případ, že se vám jeden ztratí, nebo ho ukradnou. Když v cizině žádáte o víza, nechají si váš pas na ambasádě, v takovém případě se taky hodí mít dva. Spousta lidí neví, že je v Česku možné mít dva pasy. Doporučuji nechat si udělat i dvě kreditní karty, na Kypru se třeba bezdůvodně stávalo, že vám ji sežral bankomat. (smích) Když bydlím v hostelech, tak si s sebou beru zámeček. Často tam jsou úložné boxy, ale zámečky si k nim musíte koupit. To je taková drobnost, která ale ušetří peníze.
Na Erasmus je dobré si brát pasové fotografie, které budete potřebovat při vyřizování studentské karty. To také hodně lidí nenapadne. Můžete si samozřejmě nechat udělat fotky i tam, ale vše se pak prodlužuje, protože tu kartičku potřebujete co nejdřív. Jsou to sice blbosti, ale usnadní to život.
Jaké cestovatelské služby či platformy bys doporučila ostatním?
Můj největší objev za poslední rok je Trusted Housesitters – stránka, přes kterou lze sehnat house sitting. Funguje to tak, že se lidem, kteří někam vycestovali, staráte o dům a o domácí mazlíčky. Na dobrovolničení v různých zemích je dobrá stránka Workaway – najdete tam inzeráty lidí, kteří potřebují pomoc třeba na farmách nebo ve školách, a za výpomoc vás u sebe nechají bydlet. To jsem ještě nevyzkoušela, ale chystám se k tomu. Pro au pairky je dobré Au Pair World, to také nemám osobně vyzkoušené, ale doporučila jsem platformu kamarádce, která s ní měla dobrou zkušenost. Je to platforma, která propojuje zájemkyně a zájemce s rodinami. Pak jsou různé organizace na hledání stáže, jako je AIESEC, na hledání nabídek přes program Erasmus je dobrá platforma Erasmus Intern. Studentům, kteří se chystají vyjet na Erasmus a vybírají si univerzitu, bych doporučila databázi závěrečných zpráv, kde si mohou pročíst zkušenosti studentů, kteří na konkrétní univerzitu vyjeli před nimi.
Co bys vzkázala těm, kteří chtějí cestovat, ale z nejrůznějších důvodů se k tomu zatím neodhodlali?
Asi, aby se podívali na ty důvody a řekli si, zda jsou legitimní, zda dávají smysl. Protože i to, že o tom uvažují a mají to někde vzadu v hlavě, znamená, že jet chtějí. Jen je něco drží zpátky. Je dobré rozmyslet si, jestli nebudou litovat toho, když nepojedou. Jestli navždy nebudou myslet na to, že měli tu příležitost, ale nevyužili ji. Jestli nebudou přemýšlet nad tím, že kdyby to bývali udělali, jejich život by vypadal jinak. To byl vždy můj největší strach, že promarním příležitost. Že se jednou ve čtyřiceti vzbudím a uvědomím si, že jsem dvacet let budovala kariéru, ale nikdy jsem si nesplnila svůj sen. Nebo se o to alespoň nepokusila. Nemáte, co ztratit. Takovou příležitost neměla generace našich rodičů a kdo ví, jestli ji bude mít generace našich děti.
