Smutné téma připomnělo úmrtí jednoho z dětí fotbalisty Cristiana Ronalda.
Svět v pondělí zasáhla tragická zpráva o tom, že fotbalista Cristiano Ronaldo a jeho partnerka přišli o jedno z novorozených dětí. Obdobím plným bolesti a smutku takto procházejí i rodiče v Česku, kde ročně zemře kolem 800 dětí do 19 let a dalších 2300 mladých lidí umírá ve věku 20–39 let. Jak pomoci rodičům vyrovnat se se ztrátou dítěte radí spolek Dlouhá cesta.
Ta nejhlubší bolest
„S nejhlubším zármutkem musíme oznámit, že náš chlapec zemřel. Je to ta největší bolest, jakou může rodič zažít.“ Takto uvedl Cristiano Ronaldo smutný příspěvek na sociálních sítích, ve kterém veřejnost informoval o tom, že jedno z čerstvě narozených dvojčat, které přivedla na svět jeho partnerka, zemřelo.
Že jde o těžko představitelnou bolest a také období zmatku, změn a bolesti, které úmrtí
dítěte do života přináší, potvrzuje i spolek Dlouhá cesta. Ten se Česku zaměřuje na pomoc rodičům, kteří přežili své děti. V roce 2005 jej založily Martina Hráská a Bibiana Wildnerová. Ty se poprvé setkaly v roce 2002 na chodbě oddělení dětské onkologie v Motole. Jejich děti, Ondra a Betynka, v průběhu dalších dvou let svůj boj o život s těžkou nemocí prohrály.
„Tisíce rodičů a nejbližších příbuzných každým rokem procházejí obdobím těžko představitelné bolesti, zmatku a změn, které úmrtí dítěte do života přináší. Od prvních okamžiků se dostávají do situací, které nikdy předtím nezažili. Potřebovali by být v klidu a mít čas a prostor na truchlení a zármutek. Namísto toho musí zařizovat spoustu věcí, které jsou pro ně nové. Aniž by si to leckdy přáli, musí mluvit o své situaci s cizími lidmi, vysvětlují jim, co prožívají, někdy se omlouvají za své projevy a čelí nečekaným nebo i necitlivým reakcím,“ uvádí průvodce.
Těmto rodičům často chtějí jejich blízcí pomoci, nevědí ale jak. Bojí se, aby jim svým jednáním spíše neublížili. Právě těmto lidem má Malý průvodce formou rozhovoru založeného na nejčastějších otázkách pomoci. Ačkoli je rozhovor nasměrován na první pomoc „ženy ženě a její rodině“, návodem může být i pro muže.
Jaká by měla být první reakce?
Zkuste jí napsat to, co opravdu cítíte: „Je mi to moc líto, pořád na Tebe myslím. Kdybys cokoliv potřebovala, napiš, zavolej, přijedu…“ Přátelé a známí jsou vždy zprávou silně zasaženi a v prvních chvílích mívají pocit naprosté bezmoci. Tápou a první kontakt oddalují nebo naopak začnou chrlit pomoc bez ohledu na potřeby rodičů. V těchto situacích budiž pochváleny mobilní telefony a emaily. Vhodné je vždy napsat sms nebo emailovou zprávu s vyjádřením podpory a nabídkou pomoci nebo jen fyzické přítomnosti a naslouchání.
Je vhodné zavolat?
Můžete jí zavolat, pokud chcete. Klára bude mít možnost výběru – telefon může zvednout nebo nemusí. Pokud telefon nezvedne nebo neodpovídá na sms, neznamená to, že nemá zájem a že o pomoc nestojí. Spíše nemá sílu ani chuť s někým mluvit. Může také v tuto chvíli vyřizovat potřebné záležitosti. Ale věřte, že váš zájem v budoucnu ocení.
Co říct, až zvedne telefon?
Nemá význam ji nějak utěšovat nebo radit. Důležitější je upřímně vyjádřit, co opravdu cítíte a nabídnout praktickou pomoc („Mohla bych Ti přivézt nějaké jídlo? Pomůže Ti, když vezmeme Honzíka na chvilku ven?“) nebo to, že jen přijdete a budete s ní. Pokud ucítíte, že Vámi chce mluvit, zeptejte se jí, co se stalo. Jen poslouchejte a nic nehodnoťte. Jestli je Vám do pláče, nebraňte se mu. Pláč může přijít, to je v pořádku, pro kamarádku to může být znamení, že jste citlivá a soucitná osoba.
Jak se chovat při prvním osobním setkání?
Žádné univerzální rady ani kouzelná slůvka v této situaci bohužel neexistují. Při prvním osobním kontaktu proto stačí krátká a upřímná věta. „Moc mě to mrzí, je mi to tak líto“ a tiché objetí. Nebojte se plakat.
Ze zpětných vazeb od rodičů víme, že jsou naprosto nevhodné věty: „Vím, jak se cítíš“, pokud jste tuto situaci nezažila, „Život jde dál“ – maminka, které zemře dítě, má pocit, že v té chvíli pro ni život skončil. „Bude líp, uvidíš, to chce čas“ – v té chvíli tomu nevěří, ani ji to nezajímá. „Můžete mít další dítě“ – nechce žádné jiné dítě, chce jen to, které ztratila. „Musíš teď myslet hlavně na Jonáše, Evičku…“ (na další dítě v rodině) – oni teď myslí všichni nejvíce na Viki. Velmi zraňující je věta „Asi to tak mělo být.
Jak o události mluvit s dětmi?
S dětmi je nejlépe mluvit od začátku na rovinu a říkat jim pravdu s ohledem na jejich věk. Dětské pochopení smrti se s věkem a zkušenostmi mění. Čtyřleté dítě ji ještě nevnímá jako něco definitivního. V rozhovoru s ním je možné využít příběhy, knížky. (např. Když dinosaurům někdo umře) Otevřená a včasná komunikace je důležitá proto, aby děti měly jistotu, že jsou součástí toho, co se v rodině odehrává a že rodiče nejsou smutní kvůli nim. Někdy je třeba se spojit s dětskou psycholožkou.
Pracuji s Klárou v jedné firmě, všichni vědí, že jsme kamarádky. Budou se mě ptát, jak reagovat, jak pomoci.
Zpráva, že zaměstnanci nebo kolegovi zemřelo dítě, zasáhne celý pracovní kolektiv. Je vhodné, aby se nadřízený s Klárou co nejdříve zkontaktoval, vyjádřil jí upřímnou soustrast a zároveň vyjádřil respekt a pochopení k (i dlouhodobější) nepřítomnosti v zaměstnání. Je možné nabídnout organizační pomoc. Je i vhodné, aby někdo z nadřízených či kolegů přišel na pohřeb, pokud je veřejný.
Od smrti Viki uběhly tři měsíce. Klára je pořád velmi smutná. Často pláče, kromě cesty do práce a zpět téměř nikam nechodí. Napadá Vás ještě něco, co bych pro ni mohla udělat? Jak dlouho to bude ještě trvat?
Truchlení je dlouhodobý proces a stav Vaší kamarádky se nejspíše bude proměňovat. Celý rok trvá, než si rodič vším projde poprvé – první vánoce, první výročí, první kontakty a rozhovory s lidmi o tom, že ztratil dítě. Zároveň musí zařizovat spoustu dalších
„neviditelných“ záležitostí .Úmrtí dítěte má vliv na citovou, tělesnou, duševní a duchovní stránku člověka a mění celý jeho dosavadní život.
Můžete ji podpořit v přípravě nějaké vzpomínkové akce. Rodiče někdy pořádají sportovní memoriály, vzpomínkové pochody, výstavy. V Dlouhé cestě působí dobrovolníci – rodiče –, kteří mají zkušenost se ztrátou dítěte a kontakt s nimi může být podporou a inspirací. Ze
zkušeností víme, že v této situaci je mnohem snadnější mluvit o svých pocitech s někým, kdo má podobný prožitek. Okolí má někdy snahu rodiče „tahat“ ze zármutku a rychle obnovit jejich dřívější vitalitu.
(...)
Je důležité vědět, že to trvá obvykle mnohem déle, než okolí očekává. Proto buďte trpělivá, naslouchejte a buďte nablízku. Pokud by Klára mluvila o tom, že má chuť si vzít život, ublížit si nebo někomu jinému, potřebuje odbornou pomoc. Doporučte jí krizové centrum, psychologa nebo psychiatra v okolí. Možná bude vděčná, když ji tam doprovodíte.
