Mám řidičák, ale bojím se řídit. Jak překonat strach? (Rozhovor)

„Polovina mozkové kapacity se pak může věnovat chodcům, značkám, čemukoli jinému. Myslím si, že takové klasické argumenty – že jsou automaty dražší a podobně, už dnes nejsou relevantní. I argumenty ,co když bude nehoda a ty budeš muset sednout do auta s manuálem?' mi přijdou vyhrocené. Jedná se o extrémní situace, které se vždy dají řešit jinak,“ dodal.

Chybějící povědomí o psychologii

Spousta problémů na mnoha úrovních vzniká podle Petra v autoškolách. „Pro začátek by dle mého stačilo dělat svou práci poctivě. Co slyším od lidí, kteří pracovali v autoškole, tak se vlastně nic moc nedodržuje – není potřeba odjezdit všechny hodiny. I závěrečné zkoušky probíhají podle toho, jakou má komisař náladu, někdo jede 10 minut, někdo 10 minut jen parkuje a v provozu je pět minut, ale oba dostanou řidičák,“ uvedl.

Jako další problém Petr označil absenci jakéhokoli – byť i základního, psychologického vzdělání instruktorů autoškoly. Zcela chybí například setkání s člověkem, který zažil autonehodu, nikoli pro vystrašení, ale zodpovězení otázek. Petr by proto v budoucnu rád šel naproti samotnému jádru problému založením vlastní autoškoly. Aby nemusel neustále napravovat to, co na řidičích začátečnících napáchali neempatičtí instruktoři.

Řada lidí třeba ani nejezdí v autoškole tankovat, což je pro řízení poměrně stěžejní. (smích)

Češi ale přesto podle Petra nejsou nijak špatní řidiči: „Jsme někde mezi Řeckem, Itálií, kde řidiči jezdí ,svižněji', a Německem, Rakouskem, kde řidiči jezdí mnohem zodpovědněji a udržují například větší rozestupy. Na rakouských dálnicích jsou všude připomínky o záchranářských uličkách, my v Česku koukáme na reklamní billboardy. Chybí zde ucelená osvětová kampaň, která by řidiče neustále ,vychovávala'.“

Právě absence psychologického minima a osvětových kampaní se odráží také v agresivitě řidičů. Řidiči jsou zavření v bezpečné „krabičce“, kam na ně nikdo nemůže a najednou si více dovolují, jsou agresivnější.

Je strašně jednoduché někoho vytroubit. Ale pro řidiče, kterého takto vytroubíme, to může být poslední kapka ­a přestane řídit úplně. Právě k této psychologii řízení autoškola vůbec nesměřuje.

Při parkování vás nikdo nehodnotí ani nesleduje, ujišťuje Petr

Klienti za Petrem nejčastěji chodí s konkrétními problémy, například parkováním: „Když ale dostanou prostor a zjistí, že to není na čas, na počet pokusů a nikdo se nedívá, tak vlastně dojdeme k tomu, že parkovat umí. Nemusí sice vědět, jestli je to teď přesně 42,5 stupně, tak mají točit tam, nebo tam. Pocitově to ale zvládnou, a nakonec jsou ze sebe překvapení, protože deset let žijí s tím, že neumí parkovat.“

Takřka všechny problémy ale pramení z celkové absence sebedůvěry, kdy člověka znervózní už jen to, že za sebou vidí jiné auto a myslí si, že zdržuje. 

Emoce se mají řešit na terapii, nikoli za volantem. 

Kromě trpělivosti a individuálního přístupu Petr vnímá jako benefit také to, že své klienty učí v jejich vlastních autech. Pokud auto nevlastní, mohou si jej zapůjčit v některé z carsharingových společností.

Na kondičních jízdách v autoškole může být pro někoho problém fakt, že se jezdí v cizím autě, které má zároveň dvoje pedály. Může se tak spoléhat na to, že auto vždy někdo zabrzdí. Ale realita je pak jiná, auto zabrzdí jen ten, kdo sedí za volantem.

Výhoda je také v tom, že Petr za svými klienty – v rámci Prahy a okolí, dojede. „Nedávno jsem například klientce vyjížděl z podzemních garáží. Bylo to lepší, než aby všechen stres vyčerpala hned během prvních pěti minut. Když se někdo bojí řídit za tmy, můžeme se sejít například i po setmění,“ dodal.

Pojď se projet!

A jak vlastně projížďky s Petrem probíhají? Jak říká, není to tak, že svým klientům „cpe“ onen zaručený a jediný správný postup řízení.

„Můžeme kdykoli zastavit. Klient se může ptát absolutně na cokoli, když neví, já musím vědět, že něco neví. Jinak nikdo neví nic a jen tak vedle sebe sedíme. Chci vytvořit safe space, kde neexistuje hloupých otázek – i kdyby to měla být otázka na přednost na poslední chvíli,“ popsal Petr s tím, že kurz neprobíhá jako v autoškole, kdy instruktor mnohdy nechá žáka v komplikované situaci „vykoupat“.

Nejvíce mě naplňuje radost klientů. Na první jízdu přijde člověk, který už je den vystresovaný, protože musí řídit. Zhruba po dvaceti minutách začíná stres opadat, ale pořád je přítomný. Pak zastavíme, zhodnotíme jízdu a klient odchází šťastný. Deset let žil s domněním, že něco neumí, ale najednou zjistil, že to jde. A začne plánovat, kam všude si bude moci zajet.

Za klíčový vnímá  rozkouskování jednotlivých aspektů řízení. Pokud o to klient stojí, může Petr vzít některou z povinností řidiče na sebe – může dávat například větší pozor na značky, upozorňovat na odbočky, přednosti a další náročné drobnosti. Snaží se ale zároveň klást důraz na to, aby klient nebyl komfortní v tom, že mu vždy někdo řekne, co má dělat, komu dát přednost. 

„Trasy vybírám podle náročnosti, aby se jednalo o rozumný pokrok. Někdo například zezačátku nechce hned na velké křižovatky, tak pojedeme někam, kde je to spíš po rovině. Existují totiž místa, kterým se začátečníci opravdu chtějí vyhnout, v Praze například Ípák. Ty můžeme přidat až jako takovou třešničku na dortu,“ řekl.

Naopak vhodné jsou v Praze například Vršovice nebo Strašnice, kde je to rovně a jsou tam široké silnice. Zároveň tam často jezdí autoškoly, což beru jako takové potvrzení.

Petr ale míní, že je strašně složité určit, kdy už je člověk takzvaně „vyježděný“. Podle něj se lidé mylně domnívají, že existuje nějaká pevně daná hranice. „Tak, teď už neudělám žádnou chybu, budu vždy v pohodě a všechno se mi vždy povede. Tak to ale v reálném světě přeci nefunguje. Všichni děláme menší nebo větší chyby neustále a je to naprosto normální, jsme jen lidé,“ vysvětlil Petr s tím, že i on sám neustále zjišťuje, co se dá dělat jinak a lépe.

Může podle něj existovat hranice, kdy se z řízení stane rutina a nic moc už řidiče překvapí, ale nelze říci, kdy přesně nastává – zda je to po 10 tisících kilometrech, 20, 50.

„Jezdil jsem s pánem, který se od 'moje žena říkala, že vlevo je spojka' po třetí jízdě dostal už k řízení na dálnici. Právě individuální přístup, kdy každý potřebuje jiné tempo, ale v autoškolách mnohdy chybí,“ dodal. 

Řidičák už mám poměrně dlouho, ale neřídím a bojím se, že už si nic nepamatuju.

Je vhodné začít tím, že si uvědomím, co na mě vlastně funguje. Pro někoho může být motivující sednout rovnou do auta a jet, jiného to ale může naopak zablokovat. V takovém případě stačí si i jen sednout do auta a osahat si, kde co je. Všechno si vyzkoušet, nastavit, není nutné rovnou někam vyjet, tam se dostane třeba zase příště. Člověk by měl věřit svému pocitu, co je pro něj komfortní, a co je naopak už příliš. Navíc si myslím, že nejde úplně zapomenout řízení – nemám ovšem zkušenost s někým, kdo by neřídil třeba 40 let. (smích)

Bojím se, že nedokážu vnímat všechno najednou.

Je pravda, že je toho hrozně moc. Myslím, že značek by mohla být tak polovina. Ze začátku se tak svým klientům snažím odebrat alespoň část věcí, kterým se následně nemusí věnovat. Nemusí přemýšlet, kam pojedeme, kam zabočí – prostě jen jedou. Je dobré si věci, na které musím dávat pozor, přidávat postupně a co lze, to si odebrat.

Můžu začít tím, že budu jezdit takové trasy, které znám, které nejsou náročné. Nejhorší případ je, že bydlím v centru Prahy, deset let jsem neřídil, musím vyparkovat z úzkého místa mezi dvěma auty, do navigace si dám cíl 50 kilometrů daleko a vzadu mi sedí dítě. Co můžu odebrat? Nemusím jezdit 50 kilometrů daleko, zajistím si hlídání a dítě přidám až v moment, kdy se v řízení budu cítit sebejistěji. Zároveň mohu klientovi z místa vyparkovat a on pojede až tam, kde nebude tolik rušno.

Klíčové je zkrátka si řízení nejprve rozkouskovat, neučit se všechno najednou. Aby nedošlo ke klasickému: 'Já jsem se nevyjezdil, protože mě rodiče nenechali řídit, rodiče mě nenechali řídit, protože jsem to neuměl, neumím to, protože mě rodiče nenechali řídit'.

Bojím se parkovat, ale zároveň se bojím to zkoušet, abych neodřel/a své auto či auta cizí.

Doporučuji zkoušet parkovat tam, kde nejsou auta – typicky u nákupních center. Tam si vybrat místa daleko od vchodu, kde se lidem nechce parkovat. Spousta lidí se parkování bojí vůbec zkusit, ale jakmile k tomu dojde, zjistí, že je to vlastně úplně v pohodě. Vidí, kam auto směřuje a velmi pravděpodobně jej nenabourají. Jsou v klidu, nejsou nuceni zaparkovat do toho nejužšího místa nejblíže vchodu a najednou to jde. Se strachem z parkování souvisí i takzvaný spotlight efekt, kdy máme pocit, že nás všichni sledují a hodnotí. Nikoho ale doopravdy nezajímá, jak dlouho či na kolikátý pokus parkujete.

Bojím se, že řidiče za mnou zdržuji a jsem z toho nervózní.

Na silnici jsme všichni společně, všichni chceme bezpečně dojet do cíle. To, že mezi řidiči jsou i labilní jedinci, kteří si na silnicích vybíjí svou frustraci, je druhá věc. Je fajn si ale uvědomit, že i když jsem začátečník a všechno mi trvá déle, mám stejné právo být na silnici jako zkušenější řidič.

Vždycky si říkám, co se asi honí v hlavě řidiči, který se lepí na zadek jinému autu. Když se budu na někoho lepit, tak pojede rychleji? To nedává smysl. Když půjdu za někým pomalým na ulici, tak na něj taky nebudu hulákat: „Hej, jdete pomalu! Můžete jít rychleji?!“ (smích)

Samozřejmě, pokud jedu 20 na 50, tak pravděpodobně zdržuji, což je proti předpisům – pak dává smysl jezdit tam, kde můžu jezdit pomalu a nikomu to nevadí. A až poté vyjet i dál.

Bojím se jezdit rychle, připadá mi, že auto je pak pro mě hůře zvladatelné.

Myslím, že není vůbec špatné udělat krok zpátky a jezdit tam, kde si můžu dovolit jet 30, 40. Někde za Prahou, na vesnici, mezi domy. Není to jen o tom, že nebudu zdržovat ostatní, ale zároveň ze mě opadne ten stres z toho, že se na mě někdo lepí, že musím přidat. Jet 50, když se cítím na 20, není dle mého dobrý nápad. 

Bojím se spolehnout na ostatní řidiče v provozu.

Důležitá součást řízení je předvídat, trochu přemýšlet i za ostatní. Sice mám někde přednost, ale je také fajn – pokud na to mám kapacitu, zkontrolovat, jestli mě fakt ostatní pustí. Tohle je ale vyšší level, ke kterému se musíme vyjezdit – aby si někdo neřekl, že nedokáže přemýšlet ještě za ostatní, tak radši nepojede vůbec. Tudíž já opět svým klientům mohu ze začátku toto břímě převzít a přidávat jej postupně.

Jak se naučit řídit podle navigace?

Slyšel jsem, že někdo si cestu projede přes street view, kdy se například kouká na značky. To je podle mě super začátek – minimálně na krátké trasy.

Navigaci bychom ale měli dle mého přidávat až v pokročilejší fázi, protože svět uvnitř map je pro mozek sám o sobě světem. Doporučuji si proto s navigací nejprve projet trasu, kterou znám. Uvidím, jak to vlastně na displeji vypadá, když odbočuji doprava a postupně budu schopen přidávat i neznámé trasy. Není úplně fajn jet podle navigace z Prahy do Brna, když jsem deset let neřídil.

Jak být oporou jako spolujezdec někomu, kdo si ještě není za volantem úplně jistý.

Důležitá je atmosféra, dát řidiči najevo, že nemusí být perfektní, že všichni děláme chyby. Když člověk ví, že může dělat chyby, tak se učí, roste. Můžeme se zeptat, zda chce, abychom dávali pozor na značky, odbočky. Ale opravdu je nutné se zeptat, nedávat nevyžádané rady, o které řidič nestojí. Zároveň nenavalit všechny připomínky a poznámky o chybách na řidiče začátečníka hned během jízdy – buď zastavit, nebo si to říct až doma.

Jaké auto je vhodné pro začátečníky?

Někdo si koupí auto za sto tisíc a je v pohodě s tím, že ho obouchá, protože už je obouchané. Vyjezdí se a následně si koupí novější. Někdo si ale rovnou pořídí nové auto v automatu se všemi asistenty. A obojí je v pořádku, záleží na daném řidiči, jak se cítí. Určitě je ale ze začátku lepší menší auto.