Některé písně nejsou tak veselé, jak zní. Takto se The Boomtown Rats inspirovali jedním palčivým problémem USA.
„Vidět celý svět odrážet se v zrníčku písku,“ píše v básni William Blake. Za jeho života na přelomu 18. a 19. století bylo abstraktní představit si, jak se celé vědění světa odráží v něčem tak titěrném, jako je zrníčko písku. V sedmdesátých letech, s počátkem osobních počítačů, ale tato představa přestala být utopickou. V kombinaci s rozmachem vědecko-fantastické kultury se lidé nepotřebovali ptát na to, zda je možné odrazit svět v křemíkových čipech (zrnkách), ale co se stane, když se takový čip přehřeje.
„Křemíkový čip v její hlavě se přehřál,“ zpívají i Boomtown Rats ve své pravděpodobně nejznámější písni I Don't Like Mondays. Autorovi textu Bobu Geldofovi v psaní prvních veršů pomohla právě vzpomínka na zmiňovanou báseň Williama Blakea. Druhou – podstatně významnější inspirací – byl Bobovi případ šestnáctileté dívky.
Příběh Brendy Ann Spencer sumarizuje americká databáze útoků střelnou zbraní na školách do několika řádků tabulky. Člověk se při jejím pročítání dozví pár základních informací. Věk 16, použitá zbraň: puška, důvod: psychóza. Z těchto řádků se jen těžko dočteme, jak se příběh skutečně odehrál a kolik bolesti a obětí se za ním skrývá.
Když bylo Brendě pět let, její rodiče se rozvedli a ona vyrůstala v domě naproti škole Grover Cleveland Elementary School v kalifornském San Diegu se svým otcem. Podmínky jejího dětství byly velmi vzdáleny od těch, kterými bychom orámovali spokojený, pohodlný nebo rodinný život. Když bylo Brendě devět let, přestěhoval ji otec z vlastního pokoje do toho svého, kde spali na jedné usmolené matraci obklopeni lahvemi od alkoholu.
V devíti letech věku totiž začala Brenda otci připomínat její matku, z jejíhož odchodu se nevzpamatoval, a kterou chtěl mít u sebe. Brendu už od dětství sexuálně zneužíval a bil kdykoliv, kdy se naštval nebo se mu zastesklo po jeho někdejším životě.
„Otec měl na matku vztek a chtěl si jej vybít na mně,“ řekla Spencer při žádosti o podmínečném propuštění v roce 2016. Její matka přitom stále bydlela jen několik bloků od Brendy a jejích sourozenců, o schopnosti postarat se o své děti bychom u ní ale mluvit nemohli. Frustrovaná Brenda bez špetky naděje a se zpitým otcem s nevyzpytatelnými násilnickými choutkami proto zkoušela najít pomoc a pochopení u učitelů. Jak tvrdí, bez úspěchu. Jediné čeho se dočkala, bylo zlehčování a ignorování problémů.
Metaforický čip v hlavě mladé Brendy tedy v průběhu let dostával takové množství impulzů, že by bylo divu, kdyby se nepřehřál. V průběhu let mladá Brenda mluvila o nepřekonatelné touze zastřelit policistu, později se identifikovala jako queer a život v San Diegu 70. let pro ni byl stále těžší. Uvězněna za mřížemi zoufalství, Brenda toužila, aby její modlitby už konečně někdo vyslechl.
Vánoce u Spencerů
Na Vánoce roku 1978 objevila šestnáctiletá Brenda pod stromečkem netradiční dárek. Když Zdeněk Svěrák dává svému synovi ve filmu Obecná škola stojan na noty, vysvětluje, že i když se nejedná o vysněnou vzduchovku, dostává syn také zbraň – zbraň v podobě hudby. Brenda naproti tomu místo zbraně hudby v podobě vysněného rádia, dostává poloautomatickou pušku Ruger ráže 22 milimetrů s pěti sty náboji.
Otec Brendy svou dceru obdaroval puškou s jediným záměrem. Doufal, že se frustrovaná dcera zabije. Brenda ale zbraň proti sobě neobrátí. místo toho jen měsíc na to naplní svůj sen. Udělat něco, za co se dostane do novin.
