Některé písně nejsou tak veselé, jak zní. Takto se The Boomtown Rats inspirovali jedním palčivým problémem USA.
„Vidět celý svět odrážet se v zrníčku písku,“ píše v básni William Blake. Za jeho života na přelomu 18. a 19. století bylo abstraktní představit si, jak se celé vědění světa odráží v něčem tak titěrném, jako je zrníčko písku. V sedmdesátých letech, s počátkem osobních počítačů, ale tato představa přestala být utopickou. V kombinaci s rozmachem vědecko-fantastické kultury se lidé nepotřebovali ptát na to, zda je možné odrazit svět v křemíkových čipech (zrnkách), ale co se stane, když se takový čip přehřeje.
„Křemíkový čip v její hlavě se přehřál,“ zpívají i Boomtown Rats ve své pravděpodobně nejznámější písni I Don't Like Mondays. Autorovi textu Bobu Geldofovi v psaní prvních veršů pomohla právě vzpomínka na zmiňovanou báseň Williama Blakea. Druhou – podstatně významnější inspirací – byl Bobovi případ šestnáctileté dívky.
Příběh Brendy Ann Spencer sumarizuje americká databáze útoků střelnou zbraní na školách do několika řádků tabulky. Člověk se při jejím pročítání dozví pár základních informací. Věk 16, použitá zbraň: puška, důvod: psychóza. Z těchto řádků se jen těžko dočteme, jak se příběh skutečně odehrál a kolik bolesti a obětí se za ním skrývá.
Když bylo Brendě pět let, její rodiče se rozvedli a ona vyrůstala v domě naproti škole Grover Cleveland Elementary School v kalifornském San Diegu se svým otcem. Podmínky jejího dětství byly velmi vzdáleny od těch, kterými bychom orámovali spokojený, pohodlný nebo rodinný život. Když bylo Brendě devět let, přestěhoval ji otec z vlastního pokoje do toho svého, kde spali na jedné usmolené matraci obklopeni lahvemi od alkoholu.
V devíti letech věku totiž začala Brenda otci připomínat její matku, z jejíhož odchodu se nevzpamatoval, a kterou chtěl mít u sebe. Brendu už od dětství sexuálně zneužíval a bil kdykoliv, kdy se naštval nebo se mu zastesklo po jeho někdejším životě.
„Otec měl na matku vztek a chtěl si jej vybít na mně,“ řekla Spencer při žádosti o podmínečném propuštění v roce 2016. Její matka přitom stále bydlela jen několik bloků od Brendy a jejích sourozenců, o schopnosti postarat se o své děti bychom u ní ale mluvit nemohli. Frustrovaná Brenda bez špetky naděje a se zpitým otcem s nevyzpytatelnými násilnickými choutkami proto zkoušela najít pomoc a pochopení u učitelů. Jak tvrdí, bez úspěchu. Jediné čeho se dočkala, bylo zlehčování a ignorování problémů.
Metaforický čip v hlavě mladé Brendy tedy v průběhu let dostával takové množství impulzů, že by bylo divu, kdyby se nepřehřál. V průběhu let mladá Brenda mluvila o nepřekonatelné touze zastřelit policistu, později se identifikovala jako queer a život v San Diegu 70. let pro ni byl stále těžší. Uvězněna za mřížemi zoufalství, Brenda toužila, aby její modlitby už konečně někdo vyslechl.
Vánoce u Spencerů
Na Vánoce roku 1978 objevila šestnáctiletá Brenda pod stromečkem netradiční dárek. Když Zdeněk Svěrák dává svému synovi ve filmu Obecná škola stojan na noty, vysvětluje, že i když se nejedná o vysněnou vzduchovku, dostává syn také zbraň – zbraň v podobě hudby. Brenda naproti tomu místo zbraně hudby v podobě vysněného rádia, dostává poloautomatickou pušku Ruger ráže 22 milimetrů s pěti sty náboji.
Otec Brendy svou dceru obdaroval puškou s jediným záměrem. Doufal, že se frustrovaná dcera zabije. Brenda ale zbraň proti sobě neobrátí. místo toho jen měsíc na to naplní svůj sen. Udělat něco, za co se dostane do novin.
„Řekni mi proč?“ „Nesnáším pondělky!“
„Do školy dneska nikdo nepůjde, donutí je zůstat doma,“ zní na začátku I Don't Like Mondays. Šestnáctiletá Brenda spolužáky 29. ledna 1979 přesvědčila, že by bylo bývalo lepší, kdyby opravdu doma zůstali. Když se tohoto pondělního rána vzbudila, uvědomila si, že se jí do školy vůbec nechce. Místo toho se vyklonila z okna a šestatřicetkrát vystřelila.
Během útoku zranila jedenáct lidí, z toho osm dětí a jednoho příslušníka policie. Ve snaze ochránit děti zemřel ředitel školy Burton Wragg a školník Mike Suchar. Následně se zavřela do pokoje a čekala. Po několika hodinách vyjednávání vyšla ven s rukama nad hlavou. Když se jí reportér zeptal, proč se k něčemu takovému odhodlala, odpověděla prostě: „Nesnáším pondělky, chtěla jsem je trochu oživit.“
„Chci celý den prostě sestřelit,“ zpívá Geldof v písničce. Sama Brenda to při svém posledním výslechu potvrdila. Po posledním sexuálním zneužití jen den před jejím činem, už podle svých slov potřebovala najít způsob, jak své utrpení ukončit. Doživotní vězení pro ni tak na začátku ve skutečnosti představovalo spíš vysvobození bez ohledu na to, jak absurdně to může znít.
Hymna všech pracujících lidí
Když Bob Geldof cestoval po Spojených státech amerických, aby promoval hudbu The Boomtown Rats v řadě médií a odpovídal na stále stejné otázky stále dokola. Cítil se poněkud vyčerpaný. „Lidé v té době poslouchali převážně disco a hudba, kterou jsme dělali my mezi nimi moc nerezonovala,“ svěřil se v pořadu Behind The Vinyl.
Vyčerpaný Geldof se v lednu 1979 dostal ke znepokojivému článku, který popisuje události okolo střelby na základní škole v San Diegu. Chladná odpověď mladé vražedkyně na otázku o jejím motivu, rezonovala s Bobovým aktuálním rozpoložením. Text písně se mu podařilo dát dohromady během několika minut, a když jej představil zbytku kapely, mohla se nejslavnější písnička The Boomtown Rats zrodit.
Veřejnost zprvu přijala track Boomtown Rats s velkou slávou, protože se s ním (mylně) identifikovala. Pondělky nesnášíme všichni. S povrchovým pochopením textu se Geldof nemohl smířit a rozhodl se namířit reflektor na události z 29. ledna pomocí klipu, který k písni vytvořil.
„Lidé vzali I Don't Like Mondays jako hymnu pracujících. Souhlasili s tím, že pondělky nesnáší a nepochopili, o čem písnička vlastně je,“ řekl autor v jednom z rozhovorů. „Když jsem přemýšlel nad klipem, rozhodl jsem se ho zařadit do školního prostředí a hlavní postavy obsadit dětmi, které se podobaly postavám z hororu Village of The Damned,“ dodal. Až klipu se podařilo podtrhnout působivý text a hit Boomtown Rats se ze stádia: „Slyšel jsi už novou písničku“ posunul do fáze „Viděl jsi už novou písničku“. Spojení trefného vizuálu a textu se v populární hudbě stávala čím dál důležitější.
Nepřijetí ve Spojených státech
Přestože se I Don't Like Mondays stala obrovským hitem ve 32 zemích světa, ve Spojených státech amerických se žádného závratného úspěchu nedočkala. Vydání písně přišlo brzy po případu, který v USA představoval citlivé téma. V tomto případě nehovoříme jen a střelbě na školách, ale především o problematice zbraní jako takové. Když se o USA mluví jako o nejsvobodnější zemi na světě, váže se s tím i svoboda vlastnictví zbraní a i přes stále stoupající počty obětí vlastníků zbraní, tato „svoboda“ nadále přetrvává.
Podle BBC v současnosti koluje Spojenými státy přibližně 90 milionů střelných zbraní. Jenom v roce 2020 kvůli nim zemřelo 45 tisíc lidí. Spojené státy americké mají na 100 obyvatel 120,5 střelné zbraně. V roce 2020 navíc výrazně klesla potřeba lidí, aby byla možnost zbraň vlastnit o něco více regulována. Není tedy divu, že liberálně nastavená „kultura zbraní“ nedobře snášela, když na problém svobodné společnosti jakýsi britský zpěvák upozorňoval. Singl se v obou velkých žebříčcích (Billboard 100 a Cashbox Top 100) umístil na 73. a 84. místě.
„Škola dnes končí dřív a lekce, kterou jsme se dnes naučili, byla jak zemřít,“ zní poslední sloka slvaného hitu. Podobné kruté lekci se na amerických školách dostalo již více než šesti stům lidí, dalších 1 881 se během střelbě ve školách zranilo. Všechny tyto případy se v databázích a titulcích novin dostávají do pozice v úvodu zmíněných několika řádků.
„Když teď zpívám o křemíkovém čipu, který se přehřál v něčí hlavě, nemluvím o Brendě Spencer,“ řekl v jednom z rozhovorů Bob Geldof. „Zpívám o každém dítěti, které se dostalo do pozice, že se muselo uchýlit k tomu, aby takto hrozný čin provedlo,“ dodává. V současnosti je tedy na místě ptát se, kolik zatížených čipů v současnosti v dětských hlavách ještě je a zda existuje možnost, jak jejich „přepnutí“ můžeme jako společnost zabránit.
