Vyléčení pacienti čelí znevýhodňování hlavně při jednání s finančními institucemi. Ty často nepovažují jejich zdravotní stav za trvalý a dále k nim přistupují jako ke klientům s vysokým pojistným rizikem.
Řada lidí po úspěšné léčbě nejen onkologických chorob vnímá nerovnost přístupu v ekonomické a sociální oblasti. Zvláště bankovní instituce a pojišťovny nepovažují vždy jejich vyléčení jako dlouhodobý zdravotní stav a dále je považují za klienty s vysokým pojistným rizikem. Mnohdy tak nejsou naplňovány jejich životní potřeby a svou situaci oprávněně vnímají jako diskriminační. Situaci může zlepšit právo být zapomenut, v ČR je však podle výzkumu zatím neznámým pojmem.
K rovným podmínkám vyzývá Evropský parlament
„Chtěla jsem si vzít hypoteční úvěr na výstavbu rodinného domu. Nebyl vůbec problém s výší mých příjmů, měla jsem i další nemovitost do zajištění a vlastní zdroje. Vzhledem k trvalým následkům onkologické léčby pobírám trvale invalidní důchod 2. stupně. Ač příjem z invalidního důchodu nebylo nutné vůbec započítat, vyžadovala banka ještě spoludlužníka. Po léčbě karcinomu prsu jsem 10 let,“ sdílela svou zkušenost Nikol Pazderová, manažerka projektu Bellis – mladé ženy s rakovinou prsu.
V únoru 2022 došlo ke schválení usnesení Evropského parlamentu o komplexním přístupu EU v boji proti rakovině. Podle něj by pacienti v EU měli mít po ukončení léčby právo na to, aby se „na jejich nemoc zapomnělo“, a nebylo tedy možné k prodělané rakovině přihlížet například při rozhodování o pojištění nebo úvěrech. Nejpozději deset let po prodělání nádorového onemocnění by proto měl být příslušný záznam odstraněn ze zdravotní dokumentace. Tato lhůta by měla být zkrácena na pět let, pokud byl nádor diagnostikován před dosažením věku 18 let.
Právo být zapomenut je rozšířeným právem na výmaz. Spočívá v provedení přiměřených kroků včetně technických opatření, k vymazání veškerých odkazů na osobní údaje žadatele a jejich kopie. GDPR uvádí řadu výjimek, pročež je v praxi dost složité právo uplatnit, zejména v případech, kdy jsou naše osobní údaje zpracovávány státními institucemi.
Organizace Hlas onkologických pacientů provedla průzkum mapující znalost problematiky mezi českou veřejností. Podle výsledků čtyři z deseti Čechů předpokládají, že lidé, kteří prodělali onkologické onemocnění, mohou čelit zvláštním překážkám. Třetina z respondentů má ve svém okolí někoho po onkologickém onemocnění, kdo má zkušenost s nějakým typem diskriminace založeným na onkologické historii. O pojmu „právo být zapomenut“ však 91 % Čechů nikdy neslyšelo. Z těch, kteří se s pojmem setkali, si jej 88 % spojuje pouze s GDPR na internetu.
Mezi nejproblematičtější patří podle respondentů překážky při uzavírání životního pojištění či komplikace při hledání zaměstnání. Nemalé procento dotázaných se ale také domnívá, že tito lidé mohou čelit komplikacím při vyřizování žádosti o hypotéku či při navazování nových vztahů. Méně už pak respondenti zmiňují jiné zacházení od okolí (jako například odstup, ohledy apod.) nebo překážky při vyřizování žádosti o půjčku.
Onkologicky nemocní chtějí pracovat
Hlas onkologických pacientů provedl také dotazníkové šetření mezi pacientkami a pacienty se zhoubným nádorovým onemocněním. S pojmem právo být zapomenut se někdy setkalo 22,6 % z nich, přičemž 21,4 % dotázaných si jej spojuje právě s onkologickými pacienty. 68,6 % respondentů uvedlo, že se oni sami nebo někdo v jejich okolí setkali s překážkami v ekonomické a sociální oblasti. Řada z nich, především těch v produktivním věku, se chce i přes náročnou léčbu uplatnit na trhu práce, ale často naráží na nedostupnost vhodných úvazků.
Nikola Musilová onemocněla rakovinou prsu před 5 lety, ve věku 25 let. Během léčby pracovala, bylo to pro ni důležité po finanční i psychické stránce. Na chemoterapii si brala osobní volno nebo dovolenou. „Nemohla jsem si dovolit jít na nemocenskou. Najít poloviční úvazek v práci, která by mě naplňovala, bylo náročné. Největší oporou mi nakonec byli samotní zaměstnavatelé, které jsem si vybrala, nejen na základě pracovních podmínek, ale i lidskosti,“ líčí.
Kdyby hledala ještě nižší, například 30% úvazek, bylo by to na českém pracovním trhu podle ní nemožné. O invalidní důchod žádala až zpětně půl roku po zahájení léčby. „Lékař mi totiž neřekl, že si o něj mohu zažádat. Dozvěděla jsem se to až od jiných pacientek. Proto vnímám jako velmi důležité, aby si lidé mohli vyměňovat zkušenosti prostřednictvím pacientských organizací,“ dodává.
