Rozhovor s muzikantem 7krát3.
Na hudební scéně se pohybuje už od roku 2006. Tehdy začínal Štěpán Hebík s reggae kapelou Pub Animals. Později ale přešel na sólovou dráhu a pod pseudonymem 7krát3 se brzy stal zvučným jménem nejen na R'n'B scéně. Na kontě má úspěšné tracky, mezi které patří třeba Promiň, Headphones nebo Tygrovanej sprej, který s ním nazpíval Jiří Korn. Naposledy vydal singl Vojín Ryan a intenzivně pracuje na novém albu.
Kromě hudby je Štěpán také fyzioterapeutem na plný úvazek. Léčení lidských neduhů je pro něj prý fascinující a od malička prý miloval pocit, že může svým dotykem lidem pomáhat.
Se Štěpánem jsme probrali jeho hudební kariéru, pohled na českou hudební scénu, rozdíly mezi popem a alternativou, i to, jak dokáže svoje dvě zaměstnání skloubit ještě navíc s rodinou. Řeč přišla i na jeho tvůrčí procesy a na to, jaké to je, když se mu ozval jeho hudební vzor a nabídl mu spolupráci.
Četl jsem s tebou několik rozhovorů. V jednom z nich jsi řekl, že tě baví, když tě písnička „nase*e“. Dokážeš si vzpomenout, u kterého tracku se ti to naposledy stalo?Už si nevzpomínám, v jakém to bylo kontextu. Když mě nějaká hudba neuspokojí, tak ji jednoduše přepnu.
Spíš mi přijde lítostné, když poslouchám veřejnoprávní rádio kvůli zpravodajství a do toho slyším dokola několik songů, které to rádio pouští přes 30 let. U rádií cením, když tě dokáží aktualizovat a dát veřejnosti trochu osvěty.
Na druhou stranu, nepřekonávají postavení rádií playlisty? Tam si každý najde to svoje a cílová skupina rádií může být možná ráda za to, co jim pouští…Určitě. Koukám se na to tak, že bych chtěl, aby mě rádio trochu obohatilo. Třeba tak, že v něm slyším song, co mě zaujme. Zapnu Shazam, najdu celý album a tím se mi naskytne něco novýho.
Vezmi si, na jakých principech rádia fungovala. Dřív mělo každý z nich svůj pohled na věc, svou flavour, podle které si našlo posluchače. Teď mainstreamová rádia tvoří program, aby se líbil lidem, místo toho, aby si tvořila vlastní sound. A to je trochu škoda.
Na druhou stranu chápu, že je to takhle postavený, protože rádia jsou napojená na množství reklamy, která je živí, a celá tahle oblast je velký biz. Možná, že kdybych byl head of music někde v mainstreamovém rádiu, které musí uživit spoustu zaměstnanců, přistupuju k tomu stejně. Ale já hudbu nedělám, aby se dostala do rádia, i když mám radost, když mě hrají.
Tím trochu narážíme na to, že jsi dřív dělal reggae s kapelou Pub Animals, ze které jsi odešel, protože se u nás reggae nedá moc tvořit a posluchači jsou tvými slovy „zaseklí u Boba Marleyho“. Na druhou stranu, není toto problém i u R’n’B?R’n’B má u nás určitě podobný limity. V Americe a ve světě máš brutálně známá jména, která u nás nikdo nezná, ale tam je znají i ti, co poslouchají country. Osobně taky miluju starší R’n'B, co vycházelo v roce 2000–2005. Mnoho z těch tracků byl vlastně tehdejší pop. A přitom je to vlastně dost náročná hudba a z rytmického nebo harmonického hlediska celkem matematika.
Přistupuješ takto matematicky i ke svému psaní?Matika v hudbě vyžaduje skill, ale když ho máš, skládá se ti pak možná líp a je snadnější naplnit svou vizi. Já jdu spíš od pocitu, který dál rozvíjím. Je mi jedno, jaký bude mít song rytmus nebo melodii. Do budoucna bych se ale rád naučil třeba víc řešit rytmus a bicí.
Neměl jsem moc dobrou hudební průpravu, i když mě k tomu naši částečně vedli. Byl jsem nedisciplinovaný a hrozně mě sralo se učit. Doteď třeba neumím noty. Když jsem hrál v dětství na piano, mamka strkala každý jeden můj prst na klávesy a já si všechno zapamatoval podle hmatu.
Nakonec ses ale dostal od piana k trombónu. Tam to šlo líp?Trombón pro mě byl nástroj, který mě začal bavit. Generace Hebíků od mého táty přes dědu a pradědu hrála na dechový nástroj a měla na to přímo papír. Můj něco jako nevlastní děda hrál na trombón, tuším v orchestru Karla Vlacha. Což bylo v šedesátých letech top.
Ten jeho nástroj jsme měli zaprášený ve skříni. Mě zprvu zaujal jako předmět, protože mi jeho tvar a design přišel strašně cool.
Do toho jsem ujížděl na Jamesi Brownovi, kde hrál Fred Wesley, což byl takovej úžasnej tlustej ni**a, co na trombón válel tak, že mě uhranul.
Ty sis většinu věcí produkoval sám. Poslední singl Headphones ale vznikl za pomoci Romana Holého, pro kterého jste už v minulosti s Pub Animals napsali song Holý Grail. Jaká byla spolupráce s ním jako velkou osobností českého funku a R’n’B?To bylo mega. Když jsem začal dělat desku, na které zrovna pracuju, říkal jsem si, že chci míň produkovat a spíš zapojit lidi, kteří na něm budou pracovat pod nějakým mým vedením. Chtěl jsem být takový šéf toho celýho, ale zároveň nechat ty nejlepší z nejlepších svobodně přiložit ruku k dílu. Netlačit na ně, ale spíš čekat, až přijdou s tím vibem, který pro tu věc přesně potřebuju.
Daří se ti takto kolektivně psát, nebo jsi spíš samotář s poznámkovým bločkem?Já jsem takovej, že když se dostanu mezi ostatní lidi, začnu se trochu blokovat. Možná je to nízkým sebevědomím, že nemám dost skills (smích). Každopádně preferuju se zavřít do sebe a a otevřít se, až když mám v ruce něco, o čem si myslím, že je to ready rozvíjet to dál.
Ale vždycky záleží na tom, kdo je hlavní producent. S ním se totiž musíš cítit komfortně a vědět, že z tebe dokáže dostat všechno, co v sobě máš, ale nevíš o tom. Otevře v tobě dvířka a ty se cítíš nesvázaně. Cítit se nesvázaně je vzácnej dar a vede k němu spousta ingrediencí naráz. Určitě jsou lidi, kteří ke mně mají správnej klíč. Třeba právě Headphones s Romanem Holým nebo Bleju vibe s Ondrou Pivcem se mi dělaly parádně.
Čeština má hodně těžkých slov, která se nejen blbě říkají, ale i blbě zpívají. Když chceš „krk“ říct a vyzpívat to, tak to je vlastně nemožný.
O Headphones jsem mimo jiné četl ve zprávách a recenzích, že je to, cituji „oplodňovák“. Tys to někde potvrdil s tím, že ti u nás takové písně celkem chybí…Každý na milostný okamžiky asi používá jinou kulisu. Já mám rád R’n’B, protože ve mně evokuje něco milostnýho a je asi málo českých songů, které by ti pro to dokázaly dobrou atmosféru vytvořit. Ale každý má své gusto – někdo to rád tvrdě, někdo něžně a ke každýmu se hodí jiná kulisa. Taky nevím, proč mě s milostnými okamžiky lidi tak spojujou, ale z těch textů to na ně asi dýchá.
Když mluvíš o textech: Dřív jsi je psal v angličtině, teď jsi přešel do češtiny, o které jsi několikrát říkal, že se k tvému žánru příliš nehodí. Proč ses pro tuto změnu tedy rozhodl?Z části proto, abych byl autentičtější. V angličtině jsem se přestal cítit autenticky a vnímal jsem, že v ní mám dost limitů, ať už ve výslovnosti, nebo v emoci, která se mi skrz anglický texty nedařila obsáhnout.
Navíc jsem cítil, že ani lidi se k tobě skrz anglické texty nedostanou, protože se na ně vlastně ani nesoustředí. Teď se to ale hodně změnilo a lidi k angličtině přistupujou familiárněji. Taky jsem chtěl překročit sám sebe a začít trochu experimentovat.
Co se dozvíš po odemčení?
- Jaký byl přechod z angličtiny do češtiny.
- Proč si 7krát3 potřebuje odpočinout od hudby a poslouchá převážně mluvené slovo.
- Co ho nejvíc baví na práci fyzioterapeuta a jak probíhalo jeho studium.
- Jak se dá skloubit rodina, léčení a hudba na plný úvazek
