7krát3: Od malička mě bavilo sahat na lidi a připadat si, že svým dotykem někoho léčím

Byla výzva začít psát v češtině?To pořád je. Když si to vezmeš, je mi 33, české texty jsem začal psát ve 29 a nikdy dřív jsem je nepsal. Nikdy jsem ani nebyl týpek, co má nejlepší slohy, takže jsem neměl ani žádný odrazový můstek, co se týče skills. I tak jsem se do toho ale obul.

Čeština má hodně těžkých slov, která se nejen blbě říkají, ale i blbě zpívají. Nedávno jsem někde parafrázoval AnnetX, která zmínila, že třeba slovo krk je krkolomný, ale že ho použila. A je to pravda. Když chceš „krk“ říct a vyzpívat to, tak to je vlastně nemožný. 

Ale je pravda, že se mi po přechodu do češtiny hodně změnil hlas. Musel jsem ho trochu hledat. Buď jsem mohl mít hlas trochu stylizovaný, nebo přirozený a hýčkat si ho, abych z něj dostal maximum.

To, jak zpíváš teď, je přirozený projev, nebo ten stylizovaný?To jsem já. I když mi říkají, že zním jako Jirka Korn, tak jsem to já. Jirka Korn je nosovější (smích).

Když se teď dotýkáme stylizace, musíme zmínit i tvé typické výrazné devadesátkové outfity, vizuály desek nebo klipy, které jsou neoddělitelnou součástí tvé hudební osobnosti. Mnoho interpretů u nás ale takto výraznou „osobnost“ nemá. Byl v jejím vytvoření záměr, nebo přišla přirozeně?Trochu jsem o tom určitě přemýšlel. Ale zároveň mám přirozeně rád věci, které mají nějakou auru. A ta by se neměla týkat jen sluchu, ale měla by obsáhnout všechny smysly. Osobně miluju barvy, fashion, kreativní lidi, takže to ke mně tak nějak přirozeně přišlo.

Stejně tak devadesátky. Do těch často nějak automaticky spadnu, nevím ani proč. To období miluju z hlediska toho, co v něm vznikalo. Všechno bylo syrový, ale zároveň hezký a futuristický. A mám pocit, že se v tehdejší době šlo trochu víc do hloubky.

Dneska se tolik do hloubky nejde?Dneska je všechno asi trochu povrchnější, ale to je taky dobře. Hloubka a povrchnost fungujou dohromady a doplňujou se. Každý období, který aktuálně prožíváme, se špatně popisuje. Až s odstupem se daří dívat se na něj komplexně a v kontextu všech společenských okolností. Spousta lidí si řekne, že je nějaká doba zas*aná, ale za dvacet let na ni zavzpomínají s láskou.

Když do sebe hudbu hrnu furt, začne mi chybět moment, kdy si řekneš: „Wow, to chci poslouchat.“ Je to jako když jsi v michelinské restauraci a jsi už přežranej.

Doba, kterou jsi nedávno prožil, také přinesla profesní změnu. Přešel jsi pod label Chamionship. V několika rozhovorech jsi říkal, že sis tento label vybral, protože ti umožnil svobodu mezi tvou prací v ordinaci, tvorbou a časem s rodinou. Na druhou stranu, dají se tyto tři full-time práce skloubit?Jsou to fakt tři full-timy… Doteď jsem to kloubil tak, že jsem měl přes den ordinaci, večer rodinu a přes noc si dělal hudbu. Takhle se mi to dařilo dělat asi dva roky, až jsem sám sebe vlastně dost vysál a neměl jsem už žádnou energii. 

Nakonec jsem si musel dát trochu pauzu od ordinace, abych dodělal nějaký hudební věci, ale snažím se ty dvě práce držet v rovnováze. Možná za chvíli zase omezím trochu tvorbu a budu se víc věnovat ordinaci. Vždycky se mi ta pozornost trochu přelejvá podle toho, co mi chybí nebo jak často jsou koncerty.

Takto to zní, že jsi pořád v zápřahu. Dá se při tom vůbec nějak odpočinout. Dáváš si pozor, abys nevyhořel?Já si hlavně myslím, že se to dá efektivně všechno skloubit, ale v organizaci času mám rezervy. Prostor pro odpočinek bych i měl, ale pořád mi jede hlava. Kolikrát si říkám, když jsem třeba ve vaně, že bych se mohl jen tak dívat do stropu a jen přebývat v prostoru, ale ta palice do mě hučí: „Ty jo, tohle jsem mohl udělat trochu jinak.“ 

Ale občas se přistihnu, že se vypnu, když sleduju film a prožívám příběh někoho jinýho. Poslední dobou nedávám žádný filmy ani seriály, ale v okamžiku, když se dívám, tak vypnu a, jak říká moje žena, odpočinu si sám od sebe.

Naši chtěli, abych měl nějakej běžnej život a hudbu měl jako koníček. A ejhle. Moc se jim to nepovedlo.

Potřebuješ si odpočinout i od hudby?Jo, teď poslední dobou poslouchám hlavně podcasty a mluvený slovo. Hudbu teď tolik ne. Chci mít čistou hlavu na svoje věci a taky si potřebuju na chvíli oddychnout, aby mě něco dokázalo nadchnout.

Když do sebe hudbu hrnu furt, začne mi chybět moment, kdy si řekneš: „Wow, to chci poslouchat.“ Je to jako když jsi v michelinské restauraci a jsi už přežranej. Dobrý věci si prostě nejlíp vychutnáš, když máš hlad.

Rozumím. Vrátím se teď k fyzioterapii, kterou jsi vystudoval a která tě kromě hudby živí. Když ses po gymplu rozhodoval, kam jít na vysokou školu, byla to tehdy jasná volba, nebo jsi měl myšlenku se na školu vykašlat a naplno se věnovat hudbě?To bych nedokázal udělat ani dneska, protože pořád cítím potřebu být společensky prospěšný. Netvrdím, že hudba není společensky prospěšná. Naopak. Pro mě extrémně. Fyzioterapie pro mě ale má přesah v tom, že si přijdu užitečný a můžu pomoci lidem ve zdravotní nouzi. Navíc mi medicína dává další úroveň poznání. Lidské tělo je nekonečné a já se pořád učím nové věci. Už kvůli tomu, že každý člověk je jiný.

Taky proto jsem na gymplu vůbec nepřemýšlel, že bych se dal cestou hudebníka. A to mi doporučovali i naši, kteří mají oba konzervatoř. Oba vědí, jak je těžký se uživit jako muzikant a jak rychle se staneš obětí chlastu a drog. To samozřejmě nemusíš, ale hudebníci k omamným látkám mají přece jen trochu blíž. Proto chtěli, abych měl nějakej běžnej život a hudbu měl jako koníček. A ejhle. Moc se jim to nepovedlo. 

 
Když poslouchám, s jakým nadšením o fyzioterapii mluvíš, vypadá to, že bys bez ní vůbec nedokázal fungovat…To asi ne. Když dlouho neordinuju, mám pocit, že mi něco chybí. Stejně tak tomu ale je, když dlouho nekoncertuju. Najednou mám pak koncert a řeknu si: „To je ono.“ A takhle to je, i když jedu na dovolenou a pak si uvědomím, že mi pacienti chybí.

Ani si nechci představit, že bych si musel vybrat mezi fyzioterapií a hudbou. Z čistě praktických důvodů a z důvodů rodinných bych se možná vzdal hudby, ale byl bych z toho fatálně nešťastnej.

Proč ses pro fyzioterapii tenkrát rozhodl? Mluvil jsi o poslání. Potřeboval jsi už tehdy pomáhat lidem ve zdravotní nouzi?No, mě bavilo už od malička sahat na lidi a připadat si, že svým dotykem někoho léčím. To mě vždycky fascinovalo. Troufám si tvrdit, že když jsem v ordinaci a léčím, mám pocit, že vím, co dělám, a myslím, že to není náhoda.

Připadám si, že postupuju naprosto v souladu s tím, jak svět funguje. Ale nechci být v žádném případě ezoterický. V ordinaci jsem určitě hodně pragmatickej a samozřejmě zažívám i případy, se kterými si nevím rady a pošlu je ke specialistovi.

Pomohlo tomu „napojení“ i to, že jsi byl hned po bakalářském cyklu sám hozen do vody v domově důchodců, kde ses o klienty staral sám?Staral jsem se o ně sám z toho hlediska rehabilitačního. Jinak tam samozřejmě byla spousta personálu, který zajišťoval stejně tak důležité potřeby. V domově důchodců jsem pracoval dva roky. Nástup do práce fyzioterapeuta jsem si představoval trochu jinak, ale nemohl jsem tehdy sehnat nic jiného. Doteď jsem za to ale vděčný, a to kvůli dvěma věcem. 

Za prvé jsem se tam setkal s velkou vděčností. I za to málo, co jsem tenkrát mohl nabídnout, byli ti staří lidé neskutečně vděční. A za druhé jsem se tam setkal s velkou polymorbiditou. To znamená, že lidé trpí mnoha nemocemi naráz a zdravotník musí rozhodnout, čemu bude přikládat tu největší důležitost s ohledem na jeho potřeby a život jako takový. 

Je pravda, že jsem tam tak vlál a fungoval na samostudiu. Jakmile se objevila příležitost naučit se něco nového, hned jsem ji čapnul.

Ty jsi měl po bakalářském studiu dva roky pauzu. Proč ses rozhodl si studium prodloužit?Za prvý jsem se na magistra nedostal a vlastně jsem ho neměl ani moc v plánu. Pak jsem ale potkal docenta Františka Véleho, který spolu s dalšími kapacitami doslova založil rehabilitaci v Čechách. Je to obrovský jméno.

Potkal jsem se s ním a profesorem Karlem Lewittem na nějaký chalupě a poslouchal jsem jejich oborový rozmluvy. Tak mě to jejich nekonečný vědění nadchlo, že jsem se namotivoval dostudovat magistra. Docela dlouho jsem se připravoval na přijímačky, protože tam byl nápor i zkouška z fyziky, o který jsem nevěděl nic. Pamatuju si, že jsem měl i doučování z mechaniky.

Díky fyzice pochopíš i biomechaniku, vlastnosti tkání, jak vzniká jejich přetížení, jaké na tkáně působí síly… A když tohle víš, tak máš představu, co se děje pod kůží, chápeš, co se tomu člověku stalo a jak mu můžeš pomoci

My jsme začali trochu negativně tím, co ti vadí na hudbě, kterou posloucháš. Často ale říkáváš, že dáváš velký důraz na dlouhodobou kvalitu u věcí, které tvoříš, čímž bych rád skončil. Existuje nějaká písnička, kterou bys už teď chtěl udělat úplně jinak?Já se snažím písničky dělat tak, abych se za ně nestyděl. To jsem říkal, i když jsem minulý rok vyhrál Anděla, že si ho vážím, je to pro mě utvrzení v nějaký kvalitě, ale zároveň je pro mě důležitější, abych byl sám spokojenej.