S Davidem Navarou o šachu v době koronaviru, podvádění během hry nebo stereotypech, které o šachistech mívá společnost.
David Navara je už dlouhé roky českou šachovou jedničkou a momentálně také jediným zástupcem ve světové šachové špičce. Titul velmistra získal už v roce 2002. Co ho na šachu stále tak baví? Jsou šachy sportem? Jak hodnotil oblíbený seriál Dámský gambit a proč je podle něj málo šachových velmistryň? To vše nám prozradil v rozhovoru.
Neumím relaxovat. To jste několikrát řekl v dřívějších rozhovorech. Už jste se to naučil?
Nenaučil, ale pokouším se. Teď mě čekají dva turnaje po sobě, budu devět dní v Německu a pak patnáct dní v Indii. Pak mě čeká dovolená, po těch dvou soutěžích v řadě to asi půjde lépe.
Jak dlouho byste si mohl jako profesionální šachista dovolit pauzu? Jde to vůbec?
Jde to určitě. Někdy si myslím, že by mi nějaká pauza určitě prospěla. Ale záleží na tom, jestli by to znamenalo nehrát soutěže, což by asi nebyl takový problém, nebo to, že bych se šachům vůbec nevěnoval. Tam už by nějaká větší přestávka mohla být problematická. Člověk pak není dost rychlý, nehospodaří dobře s časem a pauza je znát. Ale pořád si myslím, že třeba týdenní nebo dvoutýdenní pauza by mi nevadila. Já mám ale šachy rád a baví mě vše okolo nich.
Paměť, pozornost, schopnost soustředění, rychlost myšlení. Tyto duševní schopnosti jsou pro šachistu nezbytné. Trénujete je i jinak než pomocí šachovnice?
Samozřejmě se věnuji i jiným intelektuálním činnostem. Cizím jazykům, občas si zahraji jinou deskovou hru a podobně. Ale nemyslím si, že bych to dělal přímo kvůli tréninku na šachy. Je určitě přínosné, když člověk zná i něco dalšího a má i širší rozhled. Jiným věcem se ale věnuji spíš proto, že mě to baví, než že by mi to prospělo v šachu.
Mezi šachovou špičku patříte dlouhé roky. Sledujete i novou šachovou generaci? Roste Vám mezi českými hráči konkurence?
Sleduji a rozhodně roste. Jmenoval bych třeba dvacetiletého Thai Dai Van Nguyena, který má rodiče původem z Vietnamu, ale od narození žije v Čechách, plynule se zlepšuje a v žebříčku už je českou dvojkou. Také máme velmi mladé talenty, například Václava Fiňka, kterému je dvanáct let a hraje výborně. Pokud se ale chce stát silným velmistrem, musí na sobě ještě pracovat.
Václav Finěk patří ve své věkové kategorii mezi nejlepší hráče na světě. Někteří trenéři ho srovnávají s Vámi. Stejně jako Vy začal hrát šachy v šesti letech a je prý i stejně talentovaný. Zkusil byste si proti němu zahrát?
My už jsme spolu pár partií přes internet odehráli. Většinu jsem vyhrál, některé prohrál. Václav má rozhodně velký talent, možná i větší než já. Má také výhodu v tom, že má práci nad šachy organizovanější, já jsem byl v tomto ohledu chaotičtější. Ale šachová cesta je dlouhá a výkonnostní růst hráčů nebývá plynulý. Já jsem měl období, kdy jsem šel prudce nahoru, ale i období stagnace. I to bylo prospěšné, protože jsem se šachům i tak věnoval a potřeboval jsem něco vstřebat před dalším skokem nahoru.
Někteří špičkoví hráči po aktivní kariéře přejdou na trenérskou pozici. Umíte si představit, že byste trénoval? Třeba právě takové talenty, kterým je Václav Finěk?
Zrovna to si představit umím. Občas jsem dělal přednášky pro talentovanou mládež a byly hodnocené pozitivně. Během pandemie jsem to bral jako takovou náhradní šachovou aktivitu, ale nejsem profesí trenér. Není to pozice, která by mi tolik seděla. Myslím si, že moje místo je nyní za šachovnicí, k tomu mám lepší předpoklady.
Šachy na té nejvyšší úrovni se sportu jako takovému podobají více než dříve. Navíc to není ani fyzicky jednoduché. Sice u partií neběháme, ale je to náročné. Turnaje trvají dlouho a dokáží unavit.
Ráda bych otevřela odvěkou otázku, zda jsou šachy sport, či nikoli. Několika šachistům při hře snímali tep a ukázalo se, že některé partie jsou s typickými „fyzickými“ sporty svou náročností srovnatelné. Považujete šachy za sport?
Já šachy považuji za hru, sport, umění a svým způsobem i vědu. V poslední době je na sportovní stránku kladen větší důraz, protože když chce člověk uspět, vyžaduje to přípravu, je dobré mít trenéra, zázemí, někdy i spolupracovat se sportovním psychologem. Šachy na té nejvyšší úrovni se sportu jako takovému podobají více než dříve. Navíc to není ani fyzicky jednoduché. Sice u partií neběháme, ale je to náročné. Turnaje trvají dlouho a dokáží unavit. V tomto ohledu to sport je, i když ne typický.
Zmínil jste, že dlouhé partie mohou být náročné i fyzicky. Příkladem může být mistrovství světa roku 1984, které bylo po pěti měsících anulováno, obhájce titulu Anatolij Karpov tehdy zhubl okolo deseti kilo. To je extrémní případ, ale důraz na fyzickou kondici je zřejmý. Jak se vy během několikahodinových partií udržujete ve formě?
Já se přiznám, že se v nějaké extra fyzické kondici neudržuji. Na druhou stranu určitou vytrvalost mám, zejména u aktivit, které mě baví, což šachy jsou. S tímto naštěstí nemívám až tak velké problémy. Mezi partiemi, když tedy hraji jednu dlouhou partii denně, si rád zajdu na procházku. Umím chodit rychle, takže je to vlastně taková sportovní aktivita a zároveň způsob uklidnění.
