Prostředí internetu je daleko nebezpečnější, než když dítě pustím samotné na dvě hodiny do lesa, říká Lucie z Linky bezpečí

Na sociálních sítích tráví mladá generace velké množství svého času. Navazování kontaktů je díky těmto médiím snadnější, nezabírá tolik času a není ani tak namáhavé o své virtuální vztahy pečovat. Odvrácenou stranou používání sítí malými dětmi je ale neznámo, za které se člověk „na druhé straně chatu“ skrývá. Predátoři se objevují jak v reálném životě, tak i v tom virtuálním, jejich strategie jsou zapeklité a propracované a pro dítě není vždy snadné je prokouknout.

O fenoménu groomingu a predátorů na sítích jsme si popovídali s Lucií Zelenkovou, sociální pracovnicí Linky bezpečí. Lucie nám prozradila, jak ke groomingu dochází, proč je často snadné děti zmanipulovat a jak se jako mladý člověk i jako sourozenec nebo rodič dítěte můžeš predátorům bránit.

Jak ke groomingu nejčastěji dochází? Vyhledávají predátoři své oběti v reálném světě, nebo se zdržují spíš na internetu?

Budu vycházet z případů, které děti na Lince bezpečí nahlašují. A v tomto případě se jedná v podstatě výhradně o grooming v kyberprostoru, což samozřejmě mohou způsobovat nepřesnosti našich statistik.

Predátoři kontaktují děti hlavně přes sociální sítě, popřípadě přes různé jiné podobné platformy, jako je Skype.

Lze v internetovém prostředí rozdělit grooming do určitých fází, ve kterých probíhá? Najít moment, kdy kontakt dospělého člověka s dítětem začíná být nebezpečný?

Děti, které nám volají, případy začínají řešit až v tu chvíli, když jim samotným nebezpečný připadá. Do té doby se jedná právě jen o nevinné psaní, které děti neřeší, protože jej ani řešit nepotřebují.

Problém začíná takový kontakt představovat v momentě, kdy predátor po dítěti chce něco, co mu není úplně příjemné. Začíná ho vydírat a přestává být tak příjemný, jak mohl být na začátku. V tu chvíli začínají dětem blikat radary, které jim říkají, že něco není ok.

Někdy se ale grooming dostane i do fáze, kdy opravdu dojde ke schůzce s predátorem, na které už může dojít i k nějakému útoku nebo vyžadování aktivity – nejčastěji sexuální.

Jak děti v takový moment situace řeší? Přece jen zvednout telefon, přiznat svou „chybu“ nebo se svěřit s něčím nepříjemným není snadný úkol.

Říkáte to přesně. Pro děti je hrozně těžké vůbec vyslovit, co se jim stalo. U nás hodně pomáhá, že jsme anonymní, a když je druhý den potkáme na ulici, nebudeme si na ně ukazovat a říkat: „To je ten, co nám včera volal.“ Zároveň nejsme v pozici, kdy bychom se dětí moc vyptávali nebo na ně jakkoliv tlačili a něco zakazovali.

Dospívající lidé totiž nechtějí, aby se jim někdo koukal do zpráv. Nechtějí ani poslouchat, že za všechno můžou sociální sítě, což by se od rodičů často dozvídaly. Co se týče Linky bezpečí, tak děti nás mohou kontaktovat i přes mail nebo chat, což pro ně může být ještě přirozenější, a to i u toho e-mailu, kdy odpověď nedostávají hned. Nemusí se tam obávat, že se rozbrečí, bude se jim třást hlas nebo cokoliv jiného. Přesto jsou ale telefonáty nejčastějším způsobem, jak se s námi spojují.

Nejčastější je pocit, kdy si děti řeknou, že jsou to vlastně ony, kdo udělal něco špatně.

Čeho se děti nebo dospívající lidé obávají, když se mají svěřit? Tedy kromě toho, že jim budou rodiče kontrolovat telefony a dávat jim přednášky o sítích.

Nejčastější je pocit, kdy si děti řeknou, že jsou to vlastně ony, kdo udělal něco špatně. To ale vůbec není pravda, protože se prostě chovají tak, jak se chovají i jejich vrstevníci, a mají tu smůlu, že si predátor vybral zrovna je.