I barvení vlasů může být uměním. Někdy je to ale také jen práce, píle, odříkání a nakonec zajetá rutina, která může na psychiku člověka špatně zapůsobit. Své o tom ví pražská koloristka Mary Malinovska.
Bez barev by byl svět jen šeď. To platí pro všechny životní směry, ať už se bavíme čistě filozoficky, nebo o realitě kolem nás. Nejlepším příkladem může být klasické neupravené sídliště ze sedmdesátých let, které nepřipomíná pouze tvrdý socialismus, ale také nevkus, jenž s barevnou budoucností nemá nic společného. Když se ale správně opraví, může prokouknout.
O to se starají lidé, jejichž posláním je vdechnout světu trochu barvy. Mezi ně můžeme směle zařadit i umělce, pro něž jsou barevné kombinace denním chlebem i uměleckým stylem. Dnešní představení umělce se však nebude týkat stavitele, nýbrž člověka, který se stará o lidský zevnějšek.
Koloristka Mary Malinovska je známou pražskou kadeřnicí, která původně neměla v plánu starat se profesionálně o vlasy. Nakonec se to ale vyvinulo tak, že se z ní stala jedna z nejžádanějších kadeřnic ve městě.
Vlasy jen na chvilku
Mary Malinovska se narodila v Bělorusku a v sedmnácti letech se odstěhovala do České republiky s tím, že si tu vybuduje lepší život. Nejprve bydlela v Brně a poté se přestěhovala do Prahy. Daleko od rodiny musela dřít, aby se uživila. Nad vodou jí držela kadeřničina. „Nikdy jsem neměla v plánu stát se profi kadeřnici, ale osud asi rozhodl za mě,“ říká.
V Česku se nejprve snažila o jakoukoliv brigádu, která by jí zajistila příjem. Jednou se jí naskytla příležitost navštívit malé kadeřnictví, kde se zeptala, zda by ji nevzali. Práce s vlasy byl její koníček; do té doby barvila a stříhala své kamarády, tak se domnívala, že nějaké zkušenosti má. „Řekli mi, ať přivedu pár modelů a předvedu, co umím. Reakci majitele si pamatuji doteď: ‚Když pracuješ, tak je vidět, že v tom máš chaos a vše děláš intuitivně, ale výsledek je nakonec dobrý. Vezmeme tě.‘ “ zaníceně vypráví.
Práce to byla riskantní, neměla peníze na rekvalifikační kurz. Kadeřnictví však pro ni mělo být jen odrazovým můstkem, díky kterému se dostane na vysokou školu, dokud nenajde jiné zaměstnání v oboru. „Vzhledem k tomu, že jsem v Bělorusku studovala na lyceu chemicko-biologickou fakultu a všichni z naší třídy šli na medicínu, měla jsem jiné ambice,“ vysvětluje.
Tohle jsou nejlepší české stavby za poslední rok. Souhlasíš s výběrem?
9. listopadu 2024 v 8:30
Na školu se nakonec dostala. Bylo to ale v momentě, kdy měla již plnou klientelu. Do toho se jí ve škole nedařilo zvládnout zkoušky z fyziky. Studium v českém jazyce bylo těžké, a jelikož jej Mary ještě plně neovládala, tak ji to vyděsilo. Nakonec se rozhodla pro studium televizní publicistiky.
„Nejdřív jsem zkusila kameru, pak jsem nakonec skončila v oboru AVD produkce. Mojí absolventskou prací byl krátký dokumentární film o změně pohlaví. Zkusila jsem si tam i roli režisérky. Bylo to proto, že moje vize byla stále taková, že vlasy dělám dočasně a hned po škole jdu studovat dál dokumentární režii,“ vzpomíná. Bavíme se o době kolem roku 2019, kdy svět zachvátila pandemie koronaviru.
Smíření
Když přišel lockdown, bylo to pro filmový průmysl, podobně jako pro celou kulturu, opravdu špatné. Mary si uvědomila sílu řemesla, které umí. „Kadeřničina mě zas udržela hezky nad vodou. Chtěla jsem si dát přestávku od školy alespoň na rok a pokračovat na režii, ale ten lockdown mě od toho oddálil tak moc, že už jsem byla smířená s tím, že filmařina není pro mě,“ uvědomila si.
Péče o vlasy se nakonec stala jejím denním chlebem, otevřela si v Praze na Krymské vlastní studio, a dokonce začala aktivně školit vlasovou koloristiku. Hra barev ve vlasech je doslova trochu chemie. „Nemusíte být vyloženě vystudovaný chemik, ale musíte mít k tomu vztah a trochu se v tom vyznat,“ míní Mary. Vytvořit něco barevného údajně není problém, horší je, když se klient po obarvení vrací ke své běžné rutině.
„Po pár umytí se barvy promíchají, některé se vymyjí úplně, některé začnou měnit odstín, kvalita vlasů klesá výrazně dolů. Toto všechno se stává přesně ve chvíli, kdy se kadeřník nesnaží poznat principy fungování chemie, nedodržuje technologické postupy, porušuje pravidla a kupuje zbytečné produkty s bulvárním marketingem, který slibuje zázračný účinky,“ osvětlila důvod, proč začala se svým školením, v němž čerpá ze znalostí z chemie z lycea.
Není to ale jen teoretická znalost. Další důležitou součástí je inspirace, které je podle Mary kolem opravdu dost. „Může to být exotická rybka, květ nebo cizí práce, kterou předělám po svém. Barvy mají obecně svá pravidla a principy fungování, a když jím rozumíte, tak automaticky ladíte odstíny tak, aby se navzájem doplňovaly,“ uvádí. Bez praxe a omylů to ale také nejde.
„Dneska už jedu úplně automaticky. Mám své oblíbené pigmenty, vím, jak se pozná kvalita barev a můžu jen uvolněně improvizovat. Vždycky ale předtím, než dám cokoliv na hlavu, si to předem načmárám na papír a ukážu klientce, co nás čeká,“ seznamuje nás s přípravou.
Důvěra
Neméně důležitou součástí její práce je i důvěra mezi ní a klientem. Pokud neexistuje, je práce těžkopádná a chybí jí lehkost. „Já nekryju šedivé odrosty. Já dělám věci, za kterými se lidé otáčí. Proto potřebuji, aby mně člověk důvěřoval a cítil se uvolněně,“ vysvětluje.
„Nervozita a obavy jsou vždy cítit, což mě omezuje. Ve strachu nezklamat klienta je moje kreativita stísněná. Tak moc se snažím vyhovět, až se z toho zrodí něco tak divného, že mi občas i klientky řeknou, že příště budou ticho a nechají to na mě,“ přiznává. Být s klientem na stejné vlně je nutnost. „Už jsem se naučila říkat lidem ne, když mi to s nimi nevyhovuje,“ prozrazuje.
Je to spojeno například s tím, když si klient přinese fotografii účesu, který by chtěl. Mary je ráda, že se to děje, jelikož si může udělat lepší obrázek o jeho stylu. Ale všeho s mírou. „Po první konzultaci, kdy jim pořádně vysvětlím, kolik peněz by stálo udržovat takovou proměnu, jak často by museli docházet na barvu a jaké produkty si pořídit na doma, půlka těchto požadavků odpadává,“ vypráví o běžné praxi. Když se ale věci sejdou, dá se domluvit na schůdném kompromisu, který vyhovuje oběma stranám.
Pak přichází na řadu výsledek. „Já jsem s tím nespokojena skoro vždycky! Jsem šílený perfekcionista a nedokážu si pomoct. Pořád vidím chyby a přemýšlím, jak by se daly napravit,“ směje se Mary, když popisuje, jak vnímá svou hotovou práci. Prý ji uklidňuje, když jsou spokojeni klienti, jelikož se pak dokáže naladit na jejich vlnu. „Samozřejmě, že se mi taky stávalo, že klientky nebyly spokojené. Nejsem avokádo, aby mě všichni měli rádi,“ tvrdí.
Byly případy, kdy se Mary a klient nesešli ve vkusu, nerozuměli si nebo se jí to prostě nepovedlo. „Jsem jen člověk,“ krčí rameny. „Některé klientky si chtějí koupit jen hotový účes a nechtějí se o to náležitě starat. Pak vše svádí na kadeřníky. Ale díky tomu, že už několik let pracuji se stálou klientelou, tak už máme zajeté postupy, kamarádské vztahy a vše funguje jak hodinky,“ předesílá.
Nabízí se tedy otázka, jestli ona sama důvěřuje někomu jinému, co se péče o vlasy týče. „Barvu si vždycky radši udělám sama, jsem v tom magor a nedůvěřuji zatím nikomu. Ale na stříhání či dredy se obracím na kolegy. Ráda je střídám, protože mě baví pozorovat jejích odlišné vidění a postupy. Beru to jako součást edukace,“ odpovídá.
Umění a výzvy
Barevné účesy, které jsou vidět na jejím Instagramu, evokují umění. „Ono to navenek působí jako umění a zábava, ale je v tom i tvrdá dřina, zmíněná chemie a pořad je to práce ve službách,“ namítá koloristka. „Snažím se pracovat jen se svou stálou klientelou, která mě baví a práce s nimi mě neobtěžuje. Což se nedá říct o klasické kadeřničině, kde hlavně musíš vyhovět klientovi,“ vysvětluje.
Cesta k poznání se s klientem je trnitá. Někdy je možné zjistit, že se vztah buduje na sílu stejně jako v obyčejném životě a je čas se posunout jinam. „Proto se teď více soustředím na školení, dál se vzdělávám v technologii a hledám nové cesty pro seberealizaci. Některé typy barvení už dělám jen na dobrovolných modelkách a cvičných hlavách jen pro umění na fotce, ale v práci s reálnými zákazníky hodně kladu důraz na nositelnost,“ dbá na praktičnost.
Školení, o kterém hovoří, jsou kurzy pro „kadeřníky, kteří mají zájem o obor a chtějí pochopit principy fungování určitých barev a postupu“. „Většinu kadeřnických školení pořádají značky, které skrz tyto akce prodávají své produkty. Takové školení nebude nikdy zcela objektivní. Já se snažím čerpat vědomosti ze zahraničí od různých odborníků, pak to všechno zpracovávám v češtině a převyprávím v kostce kadeřníkům na školení,“ svěřuje se s postupem.
Podle Mary to totiž není o značce, nýbrž o umění přizpůsobit se situaci a nacházet dlouhodobá řešení. Přesně tak se zachovala i ona sama. „V Česku jsem nemohla najít odpovědi na spoustu otázek, tak jsem je pak našla jinde a napsala vlastní školicí programy,“ odvětila jednoduše.
Barvy jako životní styl
To, jakým způsobem se etablovala v českém prostředí, je motivující nejen pro ni, ale i pro široké okolí. „Od osmnácti let jsem pro nikoho nemusela pracovat. I když jsem prošlapávala úplně nové cestičky, někam jsem došla a je to tu krásný,“ kochá se.
„Mí blízcí jsou na mě pyšní. Rodiče pořád moc nechápou, co dělám, ale vnímají mě jako úspěšného člověka. Manžel, který mě vidí denně, hodně vnímá, jak to odnáším psychicky a fyzicky. I přesto mě hodně podporuje a myslí si, že barvy jsou mým životním stylem,“ odhaluje.
Občas se ale v životě stane, že motivace, kterou člověk ke svému řemeslu má, vyprchá. „Nespokojení klienti nás hodně posouvají. Je to šance se zlepšit, nahmatat svá slabá místa. Možná proto už se v tomto oboru začínám nudit. Se stálou klientelou nezažívám žádné extrémy a vím dopředu, jak dopadne každá barva,“ přemýšlí. Svým sledujícím na Instagramu se totiž svěřila, že ji potkalo vyhoření a že by ráda v roce 2022 s kadeřničinou skončila.
„Je to silný pocit, když se hrozně dlouho něčemu věnuješ a najednou to pro tebe ztrácí veškerý smysl,“ popsala. „Jen pomyšlení na práci mi udělalo zle. Obzvlášť to bolelo, protože jsem tím dřív opravdu žila a teď je najednou ten smysl života fuč. Prostě jsem k tomu nic necítila a říkala jsem si, že to jsou jen blbé vlasy a že jsou důležitější věci, že chci dělat něco, co mění svět, a ne tuto lidskou rozmazlenost,“ svěřuje se.
Vyhoření a nová cesta
Změna byla na dosah, jelikož dostala nabídku pracovat v audiovizuální produkci soundtracku k jedné počítačové hře. Rozhodla se, že skončí. Jenže všechno šlo dobře jen do doby, než se opravdu rozhodla. Tehdy totiž začala válka na Ukrajině.
„Mezinárodní společnost, se kterou jsme chystali ten nový hudební projekt, musela ze dne na den změnit priority a kultura šla bokem. První moje myšlenka byla: ‚Ještěže jsem nestihla prodat studio.‘ Nakonec jsem se místo nové práce rozhodla víc cestovat a odreagovat se, co to šlo,“ rozhodla se. Svou situaci řešila s koučkou, s níž přišly na příčiny vyhoření.
„Ztratila jsem zájem a motivaci cokoli dělat. Teď už na to mám nějaké praktiky a učím se si tu práci znovu užívat. Možná si ji nechám na part time, ještě nevím,“ dodává. Jedním z metaforických paliv, které by mohlo v její duši rozhořet zápal pro vlasy, by mohla být práce v zahraničí.
„Už několik let jsem držela v hlavě myšlenku hostování v zahraničí. Ještě před pandemií jsem se dívala po nějakých salonech v Berlíně, ale nevěděla jsem, kde hledat. Když jsem letos byla v Barceloně, hned jsem si řekla ‚moje‘,“ popisuje, jak našla směr.
„Každý měsíc budu lítat pracovat do salonu dvou super talentovaných kadeřníků, se kterými si navzájem prohodíme zkušenosti a dobijeme energii. Pracují s úplně jinými značkami než já, ale to naopak beru jako výzvu. Co z toho potom bude, ještě nevím. Vím však, že jsem rozhodnuta jít do světa a hledat nové horizonty,“ je přesvědčena.
Jestli ji Barcelona dokáže dostat zpátky do hry, je otázkou do budoucna. Dokud tedy ještě můžeme, zeptali jsme se Mary na tip k udržení zdravých vlasů, který není úplně mainstream. „Když vás trápí nějaký problém, nehledejte kouzelný produkt, který to vyřeší. Najdete příčinu vzniklého problému a odstraňte ji. Řešení následků kosmetikou je jen marketingový souboj, který ty problémy řeší dočasně,“ dodala.
