Branislav se nechal zavěsit za vlastní kůži na jeden hák. Co je „body suspension“ a proč jej lidé dobrovolně podstupují?

Hlavním důvodem, proč lidé podstupují tento druh modifikace, jsou však samotné pocity z visení, které jsou nesrovnatelné s jiným pocitem a jen těžko se dají popsat. „Body suspension se skládá ze dvou fází. První je samotné zavádění háků pod kůži, přičemž v principu jde o formu masivnějšího piercingu. Tento proces není nic příjemného a málokdo se na to vysloveně těší,“ dodává Braňo s tím, že podobně jako u jiných zážitků je to „nezbytné zlo“ předcházející té zajímavější části.

Když jsou háky pod kůži zavedeny, následuje fáze samotného závěsu. „V tomto případě jsem se asi nikdy nesetkal s tím, že by někdo řešil, že mu přijde zvláštní, že visí za kůži. Všichni spíše popisují velmi intenzivní pocity,“ přiblížil. Nejsilnější je samozřejmě pocit v místě, kde je samotný tah. Přesto ho jen velmi málo lidí označí za bolest.

Kromě fyzických pocitů během zavěšení ovšem přicházejí i další intenzivní pocity způsobené velkým „přílivem“ hormonů. Právě ty mají na svědomí „kouzlo“ body suspension.

„Lidské tělo je navrženo tak, že pokud se ti něco nečekaně stane, mozek vyplaví řadu hormonů a spustí v něm různé chemické procesy. Evolučně je to vyvinuto tak, aby se člověk dokázal udržet při životě. Pokud si zlomíš nohu nebo si jinak ublížíš, tělo vyplaví adrenalin a jiné pocity, aby ses o sebe dokázal postarat a najít pomoc. Stejně se to děje i u závěsu, avšak nyní jde o úplně jinou situaci, protože víš, že jsi v bezpečí a jsi na to připraven,“ dodává s tím, že právě tento mix hormonů za daných podmínek zajistí, že lidé při zavěšení zažívají intenzivní pocity hluboko ve svém nitru. U některých klientů je dokonce nával hormonů štěstí tak intenzivní, že se rozpláčou. 

Za zmínku podle Braňa stojí i pocity, které člověk prožívá těsně poté, co ho z háků sundají. „Během zavěšení je to extrémně intenzivní a přes hluboké pocity se prolíná bolest. Rozdýcháváš to a nestíháš vlastní myšlenky. Když ale slezeš dolů, všechno se to uvolní a přijde dlouhá vlna štěstí, radosti či zvláštního pozitivního pocitu, který může trvat hodinu, ale i týdny,“ dodává Branislav s tím, že po svém prvním zavěšení byl celý týden uvolněný, vnitřně spokojený a vysmátý.

Složitý proces pro minuty visení

„Body suspension“ nefunguje jako jiné tělesné modifikace či tetování. Neudělají ti ho v salonu na počkání, protože k zavěšení jednoho člověka je zapotřebí vícečlenný zkušený personál. Právě proto většina studií, která takovou možnost klientům nabízejí, pořádá celodenní workshopy, během kterých po jednom zavěsí všechny zájemce.

Důležité je zmínit i fakt, že téměř nikdo se hned nerozhodne, když se o „lidském závěsu“ dozví, že si to chce vyzkoušet. Někteří lidé nad tím uvažují i ​​několik let, než zavěšení skutečně zrealizují. Když jsou rozhodnutí, najdou si skupinu či studio, které takovou možnost nabízí. Samozřejmě je třeba dbát na to, aby dodržovaly přísné hygienické standardy a měly s „body suspension“ dostatečné zkušenosti.

Na internetu je možné vyhledat si různé pozice, všechny zvlášť pojmenované, jako například Lotus či Suicide. Když se člověk rozhodne pro konkrétní typ závěsu, zkušený piercer by mu měl poradit ještě před workshopem, zda je pro první zavěšení optimální, nebo by měl zvolit něco jednoduššího.

„Závěsy mají různou obtížnost, a to pro obě strany – i pro ty lidi, kteří budou věšení, i pro ty, kteří věší. Těžší pro věšeného znamená, že u nich tah může být intenzivnější nebo bude hák zaveden na nepříjemnější místo. Pro nás, tedy věšící, jsou složitější ty, u kterých je zapotřebí více háčků. Každý je totiž třeba zvlášť narigovat (správně provázat; slang, pozn. red.) šňůrkami, rozumně rozmístit a nadesignovat úhly,“ přibližuje Braňo s tím, že čím více háčků má člověk v těle zavedených, i když to zní děsivě, bude pro něj zavěšení jednodušší, neboť se tah rozloží.

Nejtěžší je podle piercerových slov viset na jednom háku, přičemž mezi jednodušší patří například Suicide, při kterém člověk visí za dva až čtyři háky upevněné na zádech. „Tuto pozici používají lidé při svém prvním závěsu. Další jednodušší závěs je za lokty po dvou hácích, i když to tak na první pohled nevypadá. Tah při něm však není tak nepřirozený,“ dodá.

Když přijde samotný den věšení, které se může odehrávat jak v interiéru, tak exteriéru, piercer si zájemce posadí do kruhu, probere s nimi, co se bude dít, a určí pořadí. „My když děláme nějaký workshop, přijde na něj obvykle do deseti lidí. Organizujeme je na pláži u Dunaje situované mimo silnici. Máme tam soukromí i pěknou přírodu,“ dodává Branislav.

Po krátkém „brífinku“ následuje samotné zavádění háků. Braňo si každý závěs důkladně naplánuje, aby ho rozložil rovnoměrně, kůži rozmasíruje, aby se uvolnila od tukové vrstvy, vydezinfikuje a teprve poté zavádí jednotlivé háky. „Kdyby byly háky nerovnoměrně rozloženy, člověka by to mnohem více táhlo na jedné straně než na druhé, a to nemůžeme připustit, musí to být v naprosté symetrii,“ přiblížil piercer s tím, že háky se vždy upevní jen pod kůži, nikdy ne hlouběji.

Když má zájemce postupně v kůži zavedené všechny potřebné háky na závěs, pomalu se přesune ke konstrukci. Ačkoli samotné zavádění háků vyžaduje řadu zkušeností k tomu, aby bylo bezpečné, a musí jej provádět ostřílený piercer, na bezpečnost je třeba dbát i při věšení. „Jedna věc je, aby byl kvalitní piercer a věděl, jak funguje kůže, druhá věc je, že i s lany musí pracovat člověk se zkušenostmi. Musí vědět, odkud věšet a jak, aby to bylo bezpečné, a zároveň musí s lanem pohybovat velmi opatrně a plynule. Jinak by způsobil věšenému další zbytečnou bolest,“ dodává Braňo s tím, že jeho velkou výhodou je to, že je nejen profesionální piercer, ale také technický lezec. V některých případech však podle jeho slov bývají na obě stránky „lidského závěsu“ vyčleněni dva lidé. Jeden se stará o lano a věšení, druhý o zavádění háků a práci s lidskou kůží.

Po přípravě následuje samotné vytažení, o jehož rychlosti rozhoduje sám věšený člověk. „Vždy je pánem situace ten člověk, který bude viset. Nikdo nic neudělá proti jeho vůli, a když bude stát i na nejvíce napnuté špičce a řekne, že dál nejde, sundáme ho,“ dodává Braňo s tím, že v některých případech to lidem nevyjde a přes bolest či tah se nedokážou zavěsit.

Když se člověk odlepí od země, následuje samotné visení. Někdo nahoře vydrží minutu, někdo téměř hodinu. Na výstavách dokonce dokáží lidé viset i pět hodin, tam to však ztrácí účinek, neboť si tělo na ten pocit zvykne. „Lidé si často pouštějí ve sluchátkách vlastní hudbu, aby si vytvořili svou atmosféru. Viset lze staticky, ale někteří z klientů přijdou i na tu zábavnější část, když se rozhoupou či roztočí,“ přibližuje Braňo s tím, že jejich kladkostroje jsou vybaveny otočnými oky, takže pohyb ve vzduchu není překážkou.

Věšenou osobu spustí dolů tehdy, když o to sama požádá. Následně jí opatrně vyjmou háky, z kůže vytlačí vzduch a ošetří rány. „Po drtivé většině závěsů zůstávají poměrně malé dírky, které ošetříme, vyčistíme a zalepíme. Případně můžeme ránu stáhnout sterilní páskou, v ojedinělých případech jedním či dvěma stehy,“ dodává Braňo.

Rekonvalescence ran může trvat pár měsíců, je třeba si však uvědomit, že lidé „body suspension“ nedělají frekventovaně. Když se někomu pocit visení zalíbí, zavěsit se může maximálně jednou až dvakrát do roka. „Ten pocit spokojenosti tě většinou naplní na delší dobu. Nepotřebuješ to dělat nějak často,“ dodává piercer.

Když byly tělesné modifikace ještě underground

Branislav nám prozradil, že o „body suspensions“ se dozvěděl ještě v počátcích internetu na stránce BMEZINE. Netušil, že něco takového může existovat i v Evropě, dokud nedostal pozvánku na párty českého bratrského studia Body Gallery — HELL CZ.

„Nebyla to veřejná akce, dalo se tam jít jen s pozvánkou. Mimo jiné tam bylo také suspension, což mi vyrazilo dech. Člověk, který visel, byl zavěšen jinými typy háků, ostrými háky a celé to bylo, řekněme, drsnější,“ dodává piercer s tím, že ještě v tu noc se s kluky z HELLu dohodl, že přijde za nimi si suspension vyzkoušet.

Když za nimi za pár měsíců přišel do studia, připevnili mezi dvoje dveře tyč, kde zavěsili šňůrky. „Napíchali mě, postavili mě pod to a řekli mi, abych si dřepnul. To mi samozřejmě nešlo, protože v momentě, kdy mě to začalo táhnout, jsem už nedokázal víc pokrčit kolena. Chytili mě proto z každé strany pod paže, zvedli mě a pomalu mě do toho spustili a teprve tehdy jsem visel,“ vzpomíná s tím, že dnes se to dělá už mnohem komfortněji.

Později byl Branislav zavěšen ještě několikrát, jednou dokonce jen na jednom háku za hruď. „V jedné knize jsem viděl modifikátora Briana Deckera takto viset a v tom momentě mi vybuchla hlava. Dlouho jsem to chtěl vyzkoušet a teprve jednou po asi čtyřech letech jsem se k tomu odhodlal. Dal jsem to, ale bylo to velmi intenzivní. Nic silnějšího jsem asi za celý život fyzicky nezažil. Visel jsem možná jen padesát vteřin a musel jsem jít dolů,“ vzpomíná piercer.

Podle jeho slov byly nesmírně zajímavé i následující minuty. Pamatuje si, že všechno měl chvíli úplně zamlžené a pak jeho tělem proběhly extrémní pocity štěstí. „Od té doby jsem nevisel a už to bude několik let. Nelekl jsem se, ale prostě jsem už naplněný a spokojený. Stále mě baví lidem dopřávat ten zážitek, ale mně to prozatím stačí. Možná ale přijde den, kdy se na háky vrátím,“ dodává na závěr Braňo s úsměvem.

Epické divadlo: Fly High Tribe

Povýšit „lidské závěsy“ na umění a zakomponovat je do epických show se daří i české suspension crew Fly High Tribe. Kromě workshopů totiž pravidelně vystupuje na různých tetovacích konvencích (tetovací výstavy se soutěží, pozn. red.) nebo motorkářských či hudebních festivalech s alternativní hudbou, jako je například Obscene Extreme nebo Castle Party.

Jak pro Refresher prozradil člen skupiny Fousage, kromě toho, že je to baví, vidí ve vystoupeních způsob, jak „body suspension“ představit širší společnosti. Každou show se přitom snaží originálně přepracovat od základů, ať už ji soustředí na freak atmosféru, nebo ji hudbou a kostýmy táhnou spíše do teatrálnosti.

„Děsivé show plné přehnaných krváků jsou vysloveně o komunikaci s publikem. Epická vystoupení se naopak snažíme přepracovat tak, aby měli lidé dojem, že sledují něco virtuálního. Jde o silný audiovizuální zážitek, do kterého je ‚body suspension‘ zakomponováno tak citlivě, že divákovi ani hned nedojde, na co se dívá,“ přiblíží Fousagův kolega Arnie.

V obou případech vystoupení však lidé často pod pódiem omdlévají. „To, co děláme, má velký emocionální přesah, lidé s námi dokáží sdílet to, co vidí, a to natolik, že nabydou pocit, jako by viseli sami. Stává se proto, že omdlévají,“ dodává Fousage s tím, že jejich show fascinují lidi takovým způsobem, že ani po probuzení od nich nedokáží odtrhnout oči. „Je zajímavé, že naposledy se na nás dívaly i osmileté děti. Vůbec je to nepohoršovalo, právě naopak, byly našimi fanoušky,“ směje se Fousage.

Podle slov umělců jde při vystoupeních komfort visících výrazně dolů než například u workshopů. „Vystoupení jsou pro diváky a dělají je lidé, kteří mají závěs kompletně zvládnutý. Na show jsme maso na háku,“ přibližuje Arnie s tím, že i pro zkušené herce jsou vystoupení náročná. „Většinou jdeme na pódium až pozdě v noci, předtím si ale musíme připravit kulisy a lana, takže téměř vždy na festival přicházíme první a odcházíme jako poslední. Samotné visení také vyčerpává, takže to není zábava,“ dodává s tím, že nejtěžší je to, když někdo visí dvakrát za sebou během jednoho týdne. „Snažíme se vždy lidi střídat a takovýmto případům se za každou cenu vyhýbat,“ doplňuje.

Fousage na závěr prozrazuje, že každé vystoupení je zkouškou stability týmu. „Je to z velké části o důvěře. Musíme se na sebe umět spolehnout, a když se něco na pódiu stane, musíme pochopitelně upravit show tak, abychom vyhověli visícímu s obtížemi,“ dodává s tím, že takové případy jsou, chválabohu, ojedinělé.