Najít odvahu a pustit se do kreativního podnikání je vždy na potlesk vestoje. Obzvlášť když se jedná o podnikání s uměleckými předměty. Gabriela Lhotáková to všechno zvládla a dnes prodává abstraktní šperky vytvořené z vlastních pocitů.
Jedno můžeme říct jistě: Valaši mají talent. Možná je to jen trochu zvláštní náhoda, ale v posledních dílech Refresher Art se setkáváme s umělci, kteří mají společnou vazbu na Beskydy, Bílé Karpaty a východ Moravy. Nejspíš ani není divu, jelikož Valašsko je krásný a inspirativní kraj a historie ukázala, že oblast umí plodit i velikány typu Palacký, Karafiát nebo Polášek.
K nim se možná jednou zařadí i mladá šperkařka, která pro svůj sen musela přetrpět mnohé. S uměleckou vizí se prakticky narodila, jenže najít si cestu ke vzácným kovům, kterými se lidé zdobí, musela oklikou.
Její začátky byly čistě v její režii, což možná zní na jednu stranu dobře, jelikož se mohla soustředit pouze sama na sebe, nic to ale nemění na tom, že se jednalo o začátky psychicky náročné, skromné a ne zrovna slibné. Avšak vydržela, svému snu se nezpronevěřila, a proto ti ji dnes můžeme představit.
Gabriela Lhotáková doufá, že se její netradiční šperkařská tvorba řízená zejména vlastními pocity a intuicí bude dále rozvíjet. Kam se dostala a kam ještě směřuje, se dozvíš v našem novém profilu.
Gabriela milovala umění již od útlého věku. Spíše než modelování a fascinace kovy jí učarovala malba. „Jako malá jsem ráda kreslila a malovala, trochu více než ostatní děti,“ myslí si umělkyně.
„Můj strýc, který maluje, mi pak v mých pěti letech dal možnost malovat na jeho velká malířská plátna. To mě tenkrát hrozně chytlo,“ vzpomíná na dobu, kdy se od plátna nemohla odtrhnout. „Myslím, že jsem se s chutí tvořit už možná narodila,“ odhaduje a nezapomíná s úsměvem zmínit svou sestru, která naopak do malování úplně zainteresovaná nebyla.
Když vládla štětcem, byla spokojená. Myšlenka na to, že by se v budoucnu živila něčím jiným než uměním, úplně nepřipadala v úvahu. Na to myslela i během své nadcházející akademické kariéry. Kam se ale přihlásit? Nutno podotknout, že rodačka z malé vesničky u Frenštátu pod Radhoštěm byla ovlivněna tamní láskou ke sklu.
„Sklo jsem začala studovat již na Střední uměleckoprůmyslové škole sklářské ve Valašském Meziříčí. Tenkrát když jsem se v deváté třídě rozhodovala, který obor studovat, jsem věděla pouze to, že rozhodně chci na nějaký umělecký,“ vypráví o tom, jak probíhalo její rozhodování.
„Valašské Meziříčí jsem měla kousek od místa, kde jsem bydlela. Zároveň mě tento materiál velmi zajímal, respektive možnosti jeho zpracování. Chtěla jsem se naučit přemýšlet o něm trochu volnějším způsobem a vytvářet z něj i neužitkové věci,“ neskrývá svou mladickou fascinaci z faktu, že by mohla například vytvořit skleněnou plastiku. Materiál se jí dostal pod kůži takovým způsobem, že pokračovala ve studiu dále. Zamířila na Univerzitu Tomáše Bati ve Zlíně, kde absolvovala ateliér Design skla.
Zde se do příběhu začíná míchat i šperkařství. „Po studiu ateliéru skla profesora Petra Stanického jsem se rozhodla chopit se příležitosti, která se mi naskytla, a začala jsem pracovat jako designérka šperků v jedné z předních sklářských firem v České republice,“ zmiňuje svůj pracovní úspěch. „Právě tehdy mě poprvé nadchl šperk a já se následně rozhodla toto řemeslo poodhalit a naučit se jej,“ má jasno.
Doba temna
Nové začátky jsou vždy vzrušující a zajímavé. Opustit dobrou pozici ve fungující firmě a vydat se vstříc podnikatelskému dobrodružství také není pro každého. Gabriela se však rozhodla jít svému snu naproti a risk podstoupila. Začalo se to na ní podepisovat. „Z počátku ve mně panovaly negativní myšlenky, které mě v učení hodně svazovaly. Obávala jsem se, že bez studia tohoto oboru nebudu schopna se jej naučit,“ vysvětluje nám šperkařský samouk.
„Začátky pro mě byly opravdu psychicky náročné. Myslím si, že to souviselo s málo zkušenostmi a také tím, že jsem začínala skoro od nuly,“ zmiňuje své první „studio“, o němž hovoří jako o ne úplně ideálním. Není divu, jednalo se totiž o panelákový byt, ve kterém bydlela. „Začala jsem se učit u malého psacího stolu doma v ložnici,“ krčí rameny.
„Všechna tato fakta, jako jsou nedostatek financí a špatné zázemí pro tvorbu, ve mně posilovala pocit nejistoty. Také si myslím, že někdo se výzev přirozeně bojí více a někdo méně. Je to individuální, každý máme jinou psychiku. Já jsem trochu více senzitivní,“ přiznává Gabriela, jíž se však strach podařilo překonat. Trýznivý zážitek dokázala přetransformovat v možnost absolutního rozvoje bez zábran.
Vznikla totiž její první kolekce stříbrných perlových šperků s názvem Meadow Treasures. Sama ji nicméně popisuje jako výsledek „mnohých nezdarů a školy pokusu a omylu“. „Dlouho jsem si ji nechávala pro sebe a nebyla si jistá, zdali se touto kolekcí mohu prezentovat pod vlastním jménem. Sužoval mě strach, nejistota a obavy,“ vyznává se ze své tehdejší tísně. Pak se ale ukázalo, k čemu jsou kamarádky.
Jedna z Gabrieliných kamarádek, Jana Longaverová, je totiž majitelkou brněnského Object Concept Store. „Tehdy mi dodala obrovskou sílu,“ přiznává její zásluhy. „Jana má ohromný cit pro estetiku a tvůrce a tvůrkyně, které do svého obchodu vybírá, volí opravdu pečlivě. Když jsem viděla její nadšení a zájem se mnou spolupracovat, byla jsem v sedmém nebi,“ culí se. Tak začala jejich spolupráce, přičemž budoucnost začala dostávat zářivý a blyštivý odstín.
Tvaruji podle citu, ve špercích vyjadřuji i vzpomínky
Většina studentů se někdy dostala do situace, kdy museli jít na zkoušku, k tabuli nebo psát do testu odpovědi tzv. „podle pocitu“, jelikož prostě neměli látku naučenou. Gabriela využívá pocity a emoce jako prostředek ke své tvorbě. Co se šperků týče, jsou pocity jejími největšími spojenci, přičemž tato tvorba je jejím pré. Příprava nepřipadá v úvahu.
„Přiznám se, že v tvorbě nerada plánuji,“ popisuje nám svůj myšlenkový postup. „Abych dokázala vytvořit šperk, který by byl dokonalým odrazem toho, co cítím, tvaruji jej přímo a zcela spontánně a dopředu nad tvarem nepřemýšlím. Také se mi líbí, když se v průběhu výroby občas šperk sám dotvaruje do jakési podoby, která ve výsledku působí velmi přirozeně. Děje se tak pod vlivem různých technik, které proces výroby obnáší,“ vysvětluje nám.
Zapomeňme tedy na folklórní nebo jiné podobné motivy, jež bychom nejspíš od rodačky z Beskyd mohli očekávat. Gabriela Lhotáková ti vytvoří náušnici z myšlenky. Sama uvádí příklad.
Tohle jsou nejlepší české stavby za poslední rok. Souhlasíš s výběrem?
9. listopadu 2024 v 8:30
„Ve šperku se někdy snažím zachytit svou náladu tvarováním stříbrného drátu do linky, která je ve finálním výsledku zvlněná podle toho, jak se v danou chvíli cítím,“ popisuje zachycení abstraktního vjemu. „Když mám klidnou náladu a nic mě netrápí, linka tvořící šperk je jemně zvlněná. Naopak když je má nálada napjatá, linka působí více dynamicky, nestále, chaoticky,“ našla v práci řád.
Ona intuice, se kterou přichází každý pracovní den do styku, je faktorem, který jí dal sebevědomí u profese zůstat. „Je pro mou tvorbu nejvíce zásadní. Stejně tak jako hledání nových cest a možností. Věrnost vlastní intuici a dělání věcí po svém posilňuje mou sebedůvěru a pocit, že to, co dělám, dělám opravdu s láskou a citem a tím do toho dávám kus své duše,“ završuje poeticky. Někdy ale šperk kopíruje i tvar, jejž umělkyně zahlédne například při procházce v přírodě, kde ráda tráví čas.
Šperky taktéž vnímá jako schránku času. Zajímalo nás, jakým způsobem se do takového kousku kovu dá promítnout vzpomínka. „Své šperky vnímám jako malé objekty. Umělecká díla, skrze které mohu vyjádřit cokoliv, tedy i vzpomínku,“ znovu se obrací na svou oblíbenou přírodu.
„Vždy mi v paměti utkví nějaký tvar, který se v přírodě nacházel a který ve mně vzbuzoval různé pocity. Tvar a pocity se pak snažím transformovat do podoby šperku. Když se na šperk posléze podívám, hned se mi daný okamžik vybaví,“ zmiňuje.
V kovech se našla
Od osudného a velmi stresujícího rozhodnutí živit se šperkařstvím uplynuly již tři roky. „Mohu říct, že jsem si toto řemeslo opravdu zamilovala. Baví mě vlastnosti drahých kovů a jejich nekonečné možnosti zpracování,“ libuje si Gabriela. „Vždy jsem inklinovala k drobným detailním činnostem, při kterých se mohu zaměřovat na detail a vytvořit tak něco dokonale propracovaného, čistého a křehkého,“ míní.
Svá díla často doplňuje perlami. Proč? „Perly odjakživa vnímám jako feminní nástroj, s jehož pomocí ženy podtrhují svou ženskost, křehkost a krásu,“ tvrdí.
Finanční stránka věci je prý také zvládnutelná. „Myslím si, že se návrhem a výrobou šperku dá uživit. Rozhodující je zapálenost, vášeň a chuť tvořit. Má tvorba je mou vášní, všechny mé vize a nápady, které se mi trousí v hlavě, jsou pro mě hnacím motorem,“ odhaluje své know-how.
Kdyby ale začínala znovu, respektive kdyby měla někomu poradit, jak začít, udělala by pár věcí jinak. „Určitě je dobré mít do začátku menší kapitál, který pokryje nákup základního vybavení dílny pro výrobu šperků včetně stříbra pro výrobu prvních kusů šperků či kolekce,“ radí umělkyně, která se za tu dobu přestěhovala z Moravy do Prahy.
V budoucnu se proto můžeme těšit na další neotřelé kolekce a kousky, jimž vlastně nemusíme ani rozumět. Zjistili jsme však, že to tak nemusí být vždy. Vzhledem k tomu, že se Gabriela nechává inspirovat i cestováním, kterému se věnuje, nemusí být výsledek vždy pouze abstraktní. Někdy se jí podaří najít předlohu v lidech, které potká, nebo v kulturách, jež pozná.
Než se tak ale stane, musíme si chvíli počkat. Volnočasová malířka a fotografka, jejímž snem je jednou mít vlastní šperkařské studio, si budoucí projekty nechává pro sebe. „Plánuji jich mnoho včetně spousty novinek, které rozhodně překvapí a potěší. Určitě se máte na co těšit,“ loučí se s úsměvem.
