Umělá inteligence fascinovala lidstvo dávno předtím, než vůbec vznikla. Jak ji zobrazovaly filmy napříč historií?
„Svět patří silnějším. Kdo chce žít, musí vládnout. Jsme pány světa!“ říká robot Radius v legendárním dramatu Karla Čapka R.U.R., kde roboti, původně určení k práci, musí vést války ve jménu lidstva, až se nakonec vzbouří. O čtyřiašedesát let později se stroje proti lidstvu postavily znovu – tak moc, že se musel Arnold Schwarzenegger vydat do osmdesátých let, aby bez ohledu na dědečkův paradox odstranil svého stvořitele. Za dalších patnáct let si stroje udělaly z lidí baterky a v roce 2023 se machine learning panenky M3GAN dostal mimo kontrolu a zákony Isaaca Asimova se na ni přestaly vztahovat.
Sci-fi horor M3GAN režiséra Gerarda Johnstona si klade otázku, jak dalece se mohou vyvíjet stroje a kdy nastává zlomová chvíle, během které umělá inteligence přestane plnit pokyny svých primárních uživatelů a začne jednat podle svého nejlepšího vědomí a svědomí. M3GAN následuje trendy posledních dvou desetiletí, kdy zastoupení AI ve filmech vzrostlo víc než trojnásobně. A co víc, jako jedna z prvních novodobých průkopnic naplňuje jednu z hlavních úloh filmového hororu jako žánru.
Co tě nezabije? Zabíjí všechno
Adam Brownell upozorňuje, že hlavním úkolem žánru je určitým způsobem odrazit to, čeho se společnost momentálně nejvíc obává. Novinářka Tasha Robinson tvrzení doplňuje tím, že v hororu vlastně nejde o nic jiného než o zamyšlení se nad otázkou: „Co všechno nás může zabít?“ A odpověď zní, že samozřejmě úplně všechno, o to spíš všechno nové.
Když ve čtyřicátých letech vznikla atomová bomba, plátna zahltila radioaktivní monstra. Od padesátých let, kdy se začal hlouběji zkoumat vesmír, se roztrhl pytel s variacemi na útok mimozemšťanů, první Kruh z roku 1998 přišel během období, kdy videopůjčovny zaznamenávaly největší rozmach, a když bylo cool točit svoje výlety na kameru, tvůrci si řekli: „Co kdyby se natáčení stalo lidem osudné?“ A found-footage horory byly na světě.
S tím, jak se rozšiřovala moderní technologie a umělá inteligence dostávala nová uplatnění a zdokonalovala svoje schopnosti, se dalo předpokládat, že nás jednoho dne bude chtít kromě zombíků a příšer zabít i ona.
Na rozdíl od příšer je navíc poměrně kreativní a dává prostor pro vznik filmů o vražedných dronech, nebezpečných sociálních sítích, virtuální realitě, aplikacích nebo sociopatických řidičích zneužívajících Uber. Hororu toto ale ani nejde mít za zlé. Recyklace stále stejných upírů, Frankensteinů, vlkodlaků a skřetů by se stala slepou uličkou a stejné motivy by se divákům jednoduše rychle přejedly.
Od dystopie k romantické idylce
Technologie, která usnadní práci (a v dystopickém pojetí zamezí přemýšlet), lidi přirozeně láká již dlouhou dobu. Na začátku jsme zmiňovali Karla Čapka, ale stejně tak můžeme zmínit Aldouse Huxleyho nebo Raye Bradburyho. Na plátně se umělá inteligence poprvé objevila v roce 1927 ve snímku Metropolis, v době, kdy si takovou technologii šlo představit jen těžko. Snad proto trvalo skoro třicet let, než se začala objevovat znovu (výjimkou je německý Der Herr Der Welt z roku 1934).
Do kinematografie krystalizují AI a roboti ve chvíli, kdy se lidstvo začíná hlouběji zajímat o vesmír a jeho dobývání. S takovými cestami se pojí počítače, a jak už nyní víme – i ty mohou zabíjet. Přibližně do konce šedesátých let ale počítače sloužily spíš jako pomocníci při práci vědců a vědkyň a „obyčejným smrtelníkům“ byly až do sedmdesátých let vzdálené. I kvůli tomu nemuselo dávat smysl točit filmy o technologiích – nikdo vlastně nevěděl, že jednou bude mít své zařízení každý doma, nebo dokonce v kapse.
Právě v padesátých a šedesátých letech se umělá inteligence objevila kupříkladu jako určité ohrožení v prázdnotě kosmu, kde astronautům v případě jejího vzbouření prostě nikdo nepomůže. Přesně tím se v roce 1968 zabývá Stanley Kubrick ve slavném snímku 2001: Space Odyssey (podle povídky Arthura C. Clarka z roku 1951). Palubní počítač HAL 9000 chce předejít svému vyřazení z provozu a nechává člena posádky uvězněného v nekonečném vesmíru. V Kubrickově mistrovském díle se ale pořád ještě nemůžeme bavit o hororu, byť by se v nás při sledování filmu krve nedořezal.
Jeho první klíčový zástupce je film Demon Seed z roku 1977, který Kubrickovu myšlenku o vzpouře umělé inteligence přenáší z vesmíru do lidské domácnosti. Mimochodem, horor přichází jen pár let po uvedení prvních osobních počítačů na trh.
V osmdesátých letech se počítače již rozšířily do domácností, ve filmech se ale objevovaly – spíš než jako hororové entity – jako všeobecné ohrožení nebo záporáci v akčňácích, thrillerech nebo klasických sci-fi. Filmy jako Blade Runner nebo Terminator řeší spíš konkrétní dopady umělé inteligence a její vliv na společnost v budoucnosti. Stejně se na ni dívá například série Star Wars nebo Star Trek, kde ale AI funguje spíš jako nástroj než samostatná postava (výjimkou je například android Data v nové generaci Star Treku z devadesátých let).
Od přelomu tisíciletí, kdy se počítače staly naprosto běžnou součástí každodenního života většiny lidí a postupně se zařízení začala dostávat i do příručních zavazadel a kapes, se o umělé inteligenci začalo přemýšlet v různých odstínech. AI dokázala jak zabíjet, tak podpořit i přetvořit člověka ve svého vlastního sluhu. O tom je ostatně průlomový The Matrix (1999), který vynesl na světlo myšlenku, že ve skutečnosti žijeme v simulaci.
Se zdokonalující se robotikou se už jen těžko dalo spoléhat na Asimovy zákony robotiky nebo na Turingův test, který určuje, zda se umělá inteligence opravdu chová „inteligentně“. Testovat, jestli je neutrální podoba odpovědí na otázky vytvořena člověkem nebo počítačem, začalo být čím dál těžší. Chatovací roboti na e-shopech jsou často špatně rozeznatelní od člověka, a pokud bychom jim nezačali klást osobní otázky (nebo nadávat, když se naše objednávka opozdí), pravděpodobně by nás ani nenapadlo řešit, kdo na druhé straně obrazovky vlastně „sedí“.
Kvůli tomu se tvoří stále více filmů, které roboty a umělou inteligenci komplexně rozebírají, a s rokem 2010 prožívá světová kinematografie opravdový boom robotů, AI a technologie. Umělá inteligence už přestává být jen zbožným přáním, nebo naopak obavou tvůrců. A zástup filmů s motivem umělé inteligence se začal výrazně prodlužovat. Od roku 2000 do roku 2010 vznikly přibližně tři desítky filmů o AI, následující dekádu jich už bylo okolo stovky.
Filmaře a filmařky v té době začíná kromě vražedného potenciálu androidů a gynoidů zajímat stále více jejich začlenění do společnosti. Podíváme-li se na filmy jako Her (2013), Transcendence (2014) nebo Blade Runner 2049 (2017), romantizace robotů a AI je naprosto zřejmá.
Technologie není jen hororový strašák nebo Arnold Schwarzenegger, který si odoperovává oko. A už vůbec není pouze hororovým strašákem. Umělá inteligence dostává svou skutečnou podobu a roli v lidském světě, více či méně podobnou představám té ze sedmdesátých a osmdesátých let.
Její mrazivé dopady rozebírá v mnoha epizodách známý seriál Black Mirror. V něm vidíme hororový mechanismus odpovídání na „co všechno tě může zabít?“, který jsme zmiňovali výše. Všimnout si lze odlidštěného miliardáře a zakladatele sociální sítě, rizika zaznamenávání každého našeho pohybu, nebezpečnosti sdílení. Black Mirror zkoumá i problematiku rozdílu mezi člověkem a robotem, milostné vztahy mezi lidmi a umělou inteligencí, deepfaky, v posledních sériích i virtuální realitu a konečně i případ, kdy umělá inteligence nabude vlastního vědomí.
Umělá inteligence místo démonů
V případě epizody „Černého zrcadla“ bychom ale nemohli o hororu asi příliš mluvit. Navíc je třeba říct, že většina epizod nepopisuje, jak by nás umělá inteligence mohla zabít sama o sobě, ale co by mohla způsobit, pokud by se dostala do špatných rukou. Díky tomu, jak upozorňuje Bryant W. Sculos ve své práci, vlastně víc vypovídá o současnosti než budoucnosti.
V podobném duchu se nese i větší část techno hororů. Roboty, počítače, webové stránky nebo aplikace buď vyvine, nebo naprogramuje maniakální vrah, případně je posedne blíže nespecifikovaná ďábelská entita. Umělá inteligence sama o sobě často zůstává neutrální. Dokud se nezačne učit.
Machine learning je totiž daleko děsivějším prvkem než umělá inteligence jako taková. Pozornost si ostatně vydobyl už ve zmíněném Demon Seed. Horory si kladou otázku, kdy nastane moment, že si umělá inteligence díky učení sebe sama uvědomí, že je vlastně jenom nástrojem, a kdy se jí to přestane líbit?
Tím, že ta pravá umělá inteligence, která se podobá Skynetu nebo Matrixu, se do reálného světa a širšího povědomí dostává až v posledních několika letech, se jako záporák v hororech objevuje často až nyní. Ultron v Avengerech byl sice drsný a zlověstný, ale dostatečně komiksový a fantasy na to, abychom jej nepovažovali za hororovou postavu. Podobně nemůžeme pracovat ani s gynoidem z filmu Ex Machina (2014).
Svou děsivost si ale v poslední dekádě umělá inteligence bezesporu bere, byť zatím není tím hlavním, čeho bychom se báli, a tvůrci stále sází na ověřené duchy, démony a strašidla. Možná i proto, že u nich lze snadněji pracovat s vizuální stránkou. Vymyslet fungující neviditelnou sílu bez tajemna je i podle mistra hororového řemesla Stephena Kinga tou největší výzvou pro autory a autorky děsivých děl.
Kromě originálních děl se zatím objevují spíše pokusy o adaptace již vytvořeného, s tím, že ze záporáka odebereme démona a přidáme právě umělou inteligenci. Typickým příkladem toho je Child's Play z roku 2019, kde se objevuje robotická panenka Chucky, nebo remake klasického filmu od Stevena Spielberga Poltergeist z roku 2015. Objevují se i zcela nová díla jako Serenity, Mother/Android nebo letošní M3GAN, hororový film o zabijácké robotické panence.
Jak se ale zdá, horory o vzbouřené umělé inteligenci náš ještě čekají. Když se podíváme, jak horory odrážely společenské trendy a populární kulturu, je víc než pravděpodobné, že umělá inteligence vystřídá, alespoň z části a alespoň na chvilku, démonické existence. I když je otázkou, jestli horory skutečně odrazí obecný společenský strach, nebo se z nich stane „Old Man Yells at Cloud“ meme.
Možné ale také je, že podobné horory nevzniknou vůbec. Samotná umělá inteligence totiž zarputile ubezpečuje, že vládu nad světem převzít nechce, brání se vykreslování zotročení lidí roboty a upozorňuje na všechna etická omezení, která se k ní vážou. A co víc – AI se v současnosti začíná podílet na tvorbě scénářů krátkých filmů a v budoucnu možná z části převezme i ty dlouhé. A pokud nás ujišťuje, že převrat nechystá, pravděpodobně o něm bude mlčet i v hororech, které vytvoří.
