Forma akčních hrdinů se v průběhu času „zlepšuje“. Negativní dopad to může mít i na to, jak muži vnímají svoje tělo.
Uroněná slza v roce 2023 nevadí, ale stále platí, že kluci nepláčou. Za starých časů byl muž v uniformě a chránil stát, teď nosí růžová trika a nalakované nehty. Všechna těla jsou krásná, ale některá krásnější.
Společenská diskuse o definici opravdového muže se postupem let posouvá a nyní snad všichni chápeme, že onen opravdový muž neexistuje. Tušíme, že módní návrhář zákonitě není o nic menší „chlap“ než dřevorubec a pořekadlo „každý správný muž má u sebe nůž“ je spíš pozůstatkem minulosti než nezpochybnitelnou pravdou. Slova jako „buď chlap“ přesto slýcháváme častěji, než bychom chtěli.
Odpověď na to, jak maskulinní musí muž být, aby se tak mohl titulovat, jsme tedy asi pořád ještě nenašli. Zjistit, o kolik víc maskulinní musí být, aby si mohl se stejnou jistotou říkat „supermuž“, je pak možná ještě složitější.
Kdo je ten pravý superhrdina?
Když se na představu dokonalého muže zeptáme stovky z vás, pravděpodobně na definici maskulinity dostaneme i stovku různých pohledů. Konzistentnější odpovědi se nám ale dostane v kinosálech a na streamovacích platformách.
Jistě, pohledy tvůrců se budou lišit v názoru na zobrazení typického milovníka či svůdníka v romantických komediích nebo na mocného „vůdce“ v dramatech. V tom, jak má vypadat hrdina, má ale, zdá se, filmový průmysl jasno.
Musí být větší, silnější a rychlejší než běžný smrtelník. A především by měl mít aspoň o čtyři buchty na břiše víc, viditelnější žílu na bicepsu a deltové svaly připomínající výstroj na americký fotbal. Že něco z toho nemáš? Litujeme, v akčňáku si hrdinu nezahraješ.
Je otázkou, nakolik filmy odráží požadavky společnosti na obecnou představu o mužích a nakolik jako společnost tyto požadavky tvoříme podle toho, co vidíme ve filmech. Filmový publicista Kamil Fila toto ve svém článku pro časopis Cinepur ilustruje skrze legendu o prodeji nátělníků, který prudce klesl poté, co se ukázalo, že jej Clark Gable ve filmu Stalo se jedné noci (1934) nenosil. A dále skrze jeho opětovný nárůst po vydání Smrtonosné pasti (1988) s ikonickým zakrváceným svrškem Bruce Willise. Dodává, že svádět propad trhu s tílky na film by bylo zkratkovité, protože svět v době vydání Stalo se jedné noci postihla hospodářská krize.
Filmy přesto pomáhají vytvářet všeobecně přijímanou představu, jak by měli lidé, v případě tohoto textu muži, vypadat, případně jak se chovat. Pak už je na tobě, jestli postavu předloženou tvůrci a tvůrkyněmi přijmeš, nebo nikoliv (pravděpodobně bude svalnatého Chrise Hemswortha jako Thora vnímat jinak fanoušek kulturistiky a jinak kavárenský intelektuál). Aby to nebylo tak snadné, i představa hollywoodských studií o dokonalém hrdinovi se v čase mění.
Když jdu na záběr bez trička, všechno se plánuje měsíc předem a na den přesně. Součástí natáčení je i dehydratace 36 hodin předem. Je to docela vědecký proces, jak vypadat co nejlépe.
– Hugh Jackman v rozhovoru pro L. A. Times
Udělejme si krátkou historickou exkurzi. S rostoucí popularitou filmů začali lidé milovat ve dvacátých letech uhlazeného Roberta Valentina, ve třicátých letech jej vystřídal kulturista Charles Atlas, následně rošťácký James Dean, hubený Mick Jagger z Rolling Stones v šedesátých a ještě hubenější David Bowie v sedmdesátých letech.
Skutečný zvrat nastal se vzestupem akčního filmu v osmdesátkách. Tehdy vzrostla popularita kulturistiky a především prudký vzestup užívání anabolických steroidů. Obrazovky tehdy zaplnili obrovští svalovci s oholenou tváří i torzem, bojující proti zarostlým nepřátelům, často z Východu. Svalovce v devadesátých letech vystřídala vlna mužských protějšků heroin chicks – vyhublých smutných mužů s Kurtem Cobainem v čele a Brandonem Leem jako Vránou – na obrazovkách. Z těch se postupně stali středoškolští atleti, rostoucí do formy mašin na zabíjení.
Máš na to! Cvič jako Wolverine!
Téma neustále rostoucích superhrdinů se stále menším procentem tuku nám nejlépe ilustruje případ Hugha Jackmana. Jeho Wolverina není třeba dlouho představovat. Věčně nabručeného mutanta s kostěnými (a později adamantiovými) drápy jsme si zamilovali už v roce 2000 v prvním snímku X-Men. Jeho postava je dodnes nejpopulárnější ze všech studentů a zaměstnanců školy profesora Charlese Xaviera.
V Jackmanově podání se Logan dočkal třech samostatných filmů a objevil se v každém filmu o X-Menech. Vrátí se i ve třetím Deadpoolovi, přestože měl být Logan: Wolverine (2017) jeho posledním filmem. Kromě jeho neuvěřitelné popularity si ale ve filmech s Jackmanem můžeme všimnout jedné věci. Jeho Wolverine je stále větší.
Jackmanovy progresivně se zlepšující formy si všiml například facebookový účet The Love Life Of An Asian Guy. „Na první fotografii je Hugh Jackman v prvním filmu X-Men (2000) a na druhé je jeho postava ve filmu Wolverine (2013). Tato proměna představuje zásadní posun ve standardech mužské krásy směrem k této myšlence, že KAŽDÝ MUŽ má schopnost být stejně vyrýsovaný jako Hugh Jackman ve Wolverinovi. Když to zvládne Hugh Jackman, zvládnete to i vy! Žádné výmluvy! Držte se plánu!“
Hugh Jackman sám popsal natáčení snímku Wolverine jako extrémně náročné. Dle vlastních slov cvičil v průměru dvě a půl hodiny denně, kombinoval kardio a silový trénink a držel přísnou dietu, převážně kvůli záběrům, v nichž se objevuje bez trička.
„Když jdu na záběr bez trička, všechno se plánuje měsíc předem a na den přesně. Součástí natáčení je i dehydratace 36 hodin předem. Je to docela vědecký proces, jak vypadat co nejlépe,“ přiblížil Jackman v rozhovoru pro L. A. Times.
Podobně se forma zlepšuje i Robertu Downeymu, který vypadá o poznání více fit v posledních Avengers (2019) než v Iron Manovi (2008), a i postavy, které nepatří k těm hlavním nebo nepředstavují jakési ideály krásy (Chris Pratt jako Peter Quill, případně zjizvený Ryan Reynolds jako Deadpool), se tu a tam prostě bez svršku ukázat musí.
Bez cvičení nemůžeš být Batman, ale říkat můžeš opak
Případem z jiného soudku je natáčení filmu The Batman (2019). Robert Pattinson ještě před uvedením snímku do kin prohlašoval, že odmítá pro roli držet speciální tréninkový plán a dietu a chce Batmana pojmout trochu jinak. Nedávno ale popsal, že „musíš cvičit, když chceš být Batman“.
Netopýří detektiv je ale kapitola sama o sobě. Když si jej poprvé zahrál Adam West (1966), byl Batman – spíše než emo Pattinson nebo drzý Christian Bale – obyčejným chlapíkem v neoprenové kombinéze s trenýrkami na kalhotách. Jako Bruce Wayne se jednoduše neobnažoval, stejně tak kamera nevěnovala příliš pozornosti ani Michaelu Keatonovi, Valu Kilmerovi nebo Georgi Clooneymu.
Co se ale změnilo, je podoba kostýmů. Jednoduše nejde zapomenout na stále nadřenější batmanovské brnění, ke kterému s Valem Kilmerem přibyly i bradavky a s Georgem Clooneym se pak oblékací scény změnily na sexualizované sestřihy, v nichž nejvíce pozornosti dostaly kromě gumových bradavek Clooneyho pevné půlky a vycpaný rozkrok. V Nolanově trilogii se pak pozornost přesouvá na Baleovo nahé torzo, jehož sílu demonstruje nejdříve děláním kliků v horší a shybů v lepší formě. Celé zachycování těla protagonisty tak spíš než původní komiksy čím dál více připomíná záběry z gay porna a profily z Grinderu.
Po natočení snímku 300: Bitva u Thermopyl (2006) narostlo hledání výrazu „six pack abs“ na Googlu o 300 %. V souvislosti s tím začaly vznikat tréninkové programy, které hlásaly „cvičte jako Leonidas, Thor, Black Panther nebo Spider-Man“.
Dalšího silnějšího hrdinu vidíme třeba v Planetě opic. Když jsme se na ni poprvé podívali v roce 1968, strávil zde Charlton Heston značnou část děje bez trička. Vypadal fit na tehdejší dobu, nikoliv ovšem podle standardů 21. století. Možná proto jej v remaku z roku 2001 nahradil ne tak dobře hrající, ale o poznání „lépe“ vypadající model spodního prádla Mark Wahlberg. Stejně se zlepšovala i forma herců v roli Jamese Bonda, s největším skokem mezi Piercem Brosnanem a Danielem Craigem v Casinu Royal (2008). A ve stejném duchu bychom mohli pokračovat dál.
Filmy tvoří standardy, ne že ne
Ale o co jde? Vždyť to jsou jenom filmy, nabízí se argument. Jasně, všichni se rádi podíváme na fikci a chceme na chvíli vidět svět krásnější, než možná ve skutečnosti je. A k tomu může patřit i větší chuť podívat se na obrovského vysekaného surfaře spíš než na svého souseda nebo autora tohoto článku. Ale věta „jsou to jen filmy“ tady tak úplně neplatí. Jak jsme psali na začátku, co vidíme na obrazovkách, může mít zásadní vliv na to, čemu bychom mohli říkat „standard krásy“. Dva průzkumy navíc ukazují, že tento standard spíš nejvíc vnímají muži v kontextu sebe sama, než aby tvořil představu o mužské atraktivitě u žen.
„V práci se omlouvám a shazuji.“ Aneb jak nás trápí syndrom podvodníka
29. srpna 2022 v 8:30
Přestože se poruchy příjmu potravy připisovaly spíše ženám, jejich zastoupení u mužů v čase rostlo. Zatímco v některých výzkumech ze vzdálenější minulosti mluvilo o poruchách příjmu potravy okolo 10 % mužů, od roku 2013 bychom některou z těchto poruch našli přibližně u 25 % z nich. Mimochodem, po natočení snímku 300: Bitva u Thermopyl (2006) narostlo hledání výrazu „six pack abs“ na Googlu o 300 %. V souvislosti s tím začaly vznikat tréninkové programy, které hlásaly „cvičte jako Leonidas, Thor, Black Panther nebo Spider-Man“.
„Výzkumy ukazují, že v posledních 25 letech jsou muži stále více bombardováni obrazy dokonalých mužských těl ve filmech a televizi. To mění představy mužů o jejich těle. Muži se cítí stále více fyzicky nedostateční,“ popsal spojitost mezi zobrazováním mužského těla ve filmech a jeho vnímáním mezi muži psycholog Will Courtenay, zabývající se duševním zdravím mužů.
Průzkum, týkající se vnímání atraktivity mužů na Tinderu, vedle toho ukazuje, že fotky obnaženého trupu přitáhnou pozornost méně žen než ty, na nichž se muž vyfotí oblečený a nedemonstruje na nich svou fyzickou sílu. Požadavky na lepší formu ukazuje i anketa „sexiest man alive“ v časopisu People. Navzdory stále lépe vypadajícím akčním hrdinům se na obálce časopisu objevují přibližně stejně dobře vypadající muži už od poloviny minulého století.
Nedosažitelné standardy a skutečné zdraví
Při porovnávání sebe a libovolného superhrdiny je potřeba vzít v potaz převážně to, že herci se na role připravují měsíce dopředu a kromě tréninku nedělají skoro nic jiného. Základy tomu položil Christopher Reeve jako Superman, který odmítl nosit vycpávky v kostýmu s tím, že s pomocí trenéra nabere svaly a dostane se do supermanovské formy. Nevědomky tak položil základy dalšímu zástupu herců, kteří pro své role v relativně krátkých horizontech hubli, přibírali nebo se snažili dostat do té správné formy antického boha. A určovali tím standard, kterého miliony sledujících na světě mohou dosáhnout jen stěží. Ať už proto, že nechtějí brát steroidy, aby vypadali jako Arnold Schwarzenegger, nebo nemají prostor pro tak intenzivní cvičení s trenérem a cílenou dehydrataci jako Hugh Jackman.
„Nesnažte se docílit formy, kterou vidíte v akčních filmech. Většina těchto těl je upravená a často posílena léky nebo steroidy,“ vysvětluje Courenay. Upozorňuje také, že svaly a „dokonalé tělo“ se nerovnají spokojený život. Těla, která vidíme na obrazovce, mohou sloužit jako skvělá motivace, ale neměla by představovat cíl, což potvrzuje i trenér Paul Holder.
Znamená to, že máš přestat cvičit a usilovat o skvělou formu? Ne. Jen měj na paměti, že Thor vypadá jako Thor, protože je to jeho práce, protože se na roli intenzivně připravuje a protože záběrům bez trička předchází kromě intenzivního cvičení třeba i zmíněná plánovaná dehydratace. Uvědomuj si to stejně tak, jako si kulturisti a zápasníci uvědomují, čím jejich tělo v rámci příprav na soutěž musí projít a že podobná forma není udržitelná.
