Pocity neschopnosti provází i ty nejúspěšnější lidi. Proti imposter syndromu se ale lze bránit.
Nemám na to. A dneska na to přijdou. Ztratím práci a konečně se ukáže, jak neschopný člověk jsem. I takto to může vypadat v hlavě člověka, kterého trápí imposter syndrom (v češtině syndrom podvodníka). Bez ohledu na to, jak strhující jeho úspěchy na první pohled jsou nebo jak dokonalý se jeho život může zdát, je pro něj často veškerý úspěch jen shodou náhod a veškeré chyby jsou fatální. On sám je ve svých myšlenkách absolutní nula.
Jistou formou imposter syndromu jsme si nejspíš prošli všichni. Řada z nás měla pocit, že k nám úspěch přišel tak nějak sám, že jsme udělali zkoušku jen kvůli štěstí nebo skončili v soutěži na lepším místě kvůli neschopnosti soupeře. Část lidí podobné emoce neopouští a dlouhodobě je v jejich vlastní neschopnosti utvrzují.
„Jádrem syndromu podvodníka je spíš než strach z odhalení porucha sebehodnocení. Jde o způsob, kterým vnímáme a hodnotíme svoje pracovní a osobní úspěchy,“ přibližuje psycholog Tomáš Morávek. Podle něj dochází u syndromu podvodníka k tzv. asymetrickému hodnocení, kdy člověk vidí sám sebe jinak (zpravidla hůř), než jak jej vidí okolí.
Úspěch jako shoda šťastných náhod
„Nízké sebehodnocení nevzniká ze dne na den. Nejvíc se formuje během výchovy a vzdělávání. Ovlivňuje jej například, jak rodiče reagovali na naše neúspěchy či úspěchy. Přísní rodiče mohli třeba nechtěně zasít semínka vnitřních pochybností, protože jsme jako děti byli spíš kritizováni a pochvalu dostali jen za výjimečně velký výkon,“ popisuje Morávek.
„Kvůli tomu mozek začne další dílčí úspěchy vnímat jako nedostatečné, naše sebevědomí se adekvátně nedoplňuje a dojde k jeho poklesu. A ono představuje nějaký zisk po dobře odvedeném výkonu,“ doplňuje.
Imposter syndrom podle něj častěji zažívají lidé, kteří mají prestižnější povolání nebo je jejich okolí považuje za objektivně úspěšné lidi. Právě u úspěšných lidí dochází k výše zmíněnému rozdílu mezi skutečností a jejím vnímání.
„Když to hodně zjednoduším, aniž bych chtěl někoho urazit, když nastoupím jako prodavač v supermarketu a budu dělat těžkou práci za 167 korun na hodinu, pravděpodobně u mě tento syndrom nevypukne,“ popisuje Morávek s tím, že nízké sebevědomí a špatné sebehodnocení se může projevit i u méně prestižních prací. „Když budu mít práci s nízkým respektem a špatnou mzdou, mohu se utvrdit v pocitu, že na nic víc ani nemám. Bez ohledu na to, jestli je to pravda,“ říká Morávek.
S úspěchem se začne spojovat celá řada pochybností. Pokud člověka již na cestě za úspěchem doprovázejí pochyby o sobě samém, s úspěchem se mohou stát intenzivnějšími. Člověk úspěchy začíná bagatelizovat a má pocit, že na své cestě někoho obelhal.
Strach ze selhání
Imposter syndrom jde často ruku v ruce s prokrastinací a paralýzou. Lidé odloží úkoly často kvůli tomu, že se bojí selhání. Asi každý totiž chceme podat co nejlepší výkon a strach, že naše práce upadne do šedé průměrnosti, může být často až ochromující.
„Když nemám dostatečné sebevědomí, může se u mě objevit snaha ukázat, že na něco mám. Zároveň mě ale může paralyzovat strach z neúspěchu,“ popisuje Morávek. Když chceme například napsat skvělý text, můžeme se bát, že bude jen průměrný, a co víc, náš mozek ho tak už od začátku vnímá.
„Taková paralýza může být spojená i s tím, že se mi nedostane požadované satisfakce. Někteří lidé skutečně odvedou dobrou práci, ale odezva je nízká nebo žádná, takže se našemu sebevědomí nedostává přirozeného paliva,“ popisuje Morávek.
Pochybujeme všichni
Pochybnosti o sobě samotných v určité míře zažívá každý z nás. Většina lidí možná pamatuje odstíny imposter syndromu například ze sportu nebo ze školního prostředí. Klasickým případem může být zdařile napsaný test, ve kterém ale byly jednoduché otázky. To, že se nám otázky zdály jednoduché díky naší přípravě a schopnostem, už nevidíme. Na schopnost mít radost z úspěchu mají vliv i stresové situace, úzkosti nebo deprese.
„To se projevuje například v momentě, kdy se připravím na zkoušku a nejsem schopný z ní mít radost, protože jsem byl ve velkém stresu a energicky jsem se vydal. Pokud tyto pocity trvají omezenou dobu – třeba měsíc – dají se brát jako takzvaný dojezd. Pokud je to ale trvalejší jev a mám tendenci negativně interpretovat většinu svých úspěchů, měl bych zbystřit,“ popisuje Morávek.
„Mám tendenci se omlouvat a shazovat.“
Právnička Eva se z pozice běžné úřednice dostala na prestižnější místo, které vyžadovalo i daleko větší kvalifikaci, přibližně před sedmi lety. Od té doby ji provází pocity, že na svou práci nemá. „Neustále žiju s pocitem, že i když jsem vystudovala práva a oboru se věnuji přes 23 let, vlastně žádný právník nejsem,“ svěřila se REFRESHERU.
Do značné míry se na špatném sebehodnocení podle Evy projevuje její výchova a názory rodičů. „Rodiče o mně pochybovali a já začala sama sebe přesvědčovat, že na to mám, i když je to hrozně těžké. Obzvlášť, když jsem obklopená samými vzdělanými kolegy,“ popisuje Eva.
Pocity nedostatečnosti se prý projevují i v jejích pracovních výkonech a vyhodnocování zpětné vazby v práci. Kritiku snáší prý lépe než pochvalu a prokrastinace je pro ni v práci běžná. „V práci mám tendenci se před kolegy omlouvat a shazovat, což určitě není ok,“ prozradila Eva.
„Moje rodina je na mě pyšná, i když nemá proč.“
Filip pracuje jako novinář. Pocity nedostatečnosti má prý od prvního dne, kdy začal v oboru pracovat. Pomyslný hlas, který mu říkal, že na svou práci vlastně nemá, zažil už během prvního pracovního pohovoru. „Měl jsem pocit, že nároky jsou příliš nízké, a právě kvůli tomu se mi podařilo práci získat. Stejně tak u druhého pohovoru, který byl o poznání náročnější. Přesto u mě ale převládal pocit, že to bylo jen čiré štěstí,“ popsal REFRESHERu Filip.
Pochybnosti u Filipa prý často spouštěly pochvaly od ostatních lidí. Kdyby prý jeho okolí vidělo, jaký ve skutečnosti je a jak pracuje, určitě by ho – podle něj – nechválilo.
„Často jsem se srovnával s profesně mnohem staršími kolegy a následně jsem si vyčítal, že nejsem tak dobrý jako oni. Taky se mi často stávalo, že kdykoli mě někdo mimo práci pochválil za to, co dělám, nebo vyjádřil nějaký obdiv, tak jsem nad tím jen mávl rukou a přisuzoval to tomu, že jsem měl prostě jen štěstí. Stejně tak, jako když se mi podařilo napsat dobrý článek. V tu chvíli jsem si řekl, že to byla vlastně jen shoda náhod,“ přibližuje Filip.
Postupem času jeho pracovní dny prostupoval pocit strachu, že za svou práci dostane „vynadáno“. Tento strach navíc představoval způsob, jak se zbavit tendence k prokrastinaci. „Co se týče negativní zpětné vazby, tak tu jsem vždycky bral velmi špatně. Chápal jsem ji jako potvrzení nějakého primárně špatného mínění o sobě samém. Tím, že ta zpětná vazba vycházela od povolanějších a zkušenějších osob, tak jsem to bral jako nevyvratitelný fakt,“ popisuje Filip.
Odstíny imposter syndromu z práce se postupně přelily i do osobního života. Podobné pocity prý momentálně zažívá téměř ve všech mezilidských vztazích. „Doteď mě přepadávají pocity, že pro svoje přátele nejsem dost dobrý nebo že je na mě rodina pyšná, i když vlastně vůbec nemá proč,“ uzavírá své vyprávění.
„Pochvalu si většinou vůbec nezasloužím.“
Monika je administrativní pracovnice. Její pracovní dny často doprovází pocity, že své práci vůbec nerozumí a že v ní neustále plave. „Jsou i lepší dny, ale pak přijde více práce a já začnu zase propadat panice. Přijde mi, že bez kolegů bych nikdy nic nedala dohromady,“ popsala REFRESHERu své pocity Monika.
V pocitech nekompetence ji utvrzuje i kritika, která na pracovišti přichází. „Bývám pak z kritiky velice smutná a mám poté znova pocity, že jsem k ničemu,“ popisuje Monika. Často prý cítí potřebu ukázat, že ve skutečnosti „špatný“ pracovník není. Přesto ale dává na názory jiných lidí, a když se někdo negativně vyjádří směrem k jejímu výkonu, bere si kritiku dle svých slov až moc osobně. Oproti tomu pro ni představuje problém si takto osobně vzít slova chvály.
„Pochvalu neumím moc přijímat, přijde mi, že si ji většinou nezasloužím a že jsem toho zas moc neudělala. Zjistila jsem, že se neumím dlouho radovat z nějakého úspěchu, neustále od sebe vyžaduji více,“ říká Monika.
Podobné pocity mají vliv i na její osobní život. Sama je prý zničená z toho, že ji jako mladého a zdravého člověka podobné emoce užírají. „Někdy pořádně nevím, co s životem dělat. Navíc mám pocit, že neustálé fňukání dokáže odradit lidi v mém okolí. Navíc si mohou začít myslet, že skutečně k ničemu jsem,“ popisuje Monika. Kvůli podobným pocitům smutku a zničenosti prý navštěvuje terapie, kde se snaží svým emocím čelit.
„Bála jsem se jít s problémem za vedením.“
Simona začala pracovat jako barmanka, až se díky své šikovnosti dokázala vypracovat na vedoucí dvou směn, které se v podniku střídaly. „Začínala jsem být hodně unavená a psychicky vyčerpaná. Nevěděla jsem, jestli na svou práci mám, protože třeba nemám vzdělání z oboru gastronomie,“ popsala REFRESHERu Simona.
Její pocity se projevovaly, když na své vedoucí pozici musela korigovat tým barmanů a barmanek pod sebou. Často do práce přicházeli zkušení lidé, které Simona dle svých slov neměla sebemenší právo vést. „Pořád jsem si říkala, že na svou práci nemám a že třeba vůbec nejsem vůdčí typ. Zároveň se mě mozek snažil přesvědčit o tom, že musím ukázat, že jsem dost dobrá. Těžké pro mě bylo najít balanc mezi tím, abych byla extrémně přísná vedoucí, a tím, že si ze mě zaměstnanci budou dělat dobrý den,“ svěřila se Simona.
K pochybám, které v sobě Simona měla, pomohly právě i poznámky některých zaměstnanců, kteří prý občas podráželi její autoritu, dost často kvůli tomu, že je žena. V té době ale Simona žila v přesvědčení, že si za nedostatečný respekt může sama. „Říkala jsem si, že podrážení autority vychází z toho, že nejsem dost dobrá. Bála jsem se jít za vedením, protože jsem si myslela, že já dělám něco špatně,“ popisuje.
Především zpočátku se jí špatně dařily snášet pochvaly. Její úspěchy byly spíše jen souhrou náhod a štěstím než důsledkem úsilí a schopností. Simona si ale dle vlastních slov postupem času začala uvědomovat svou hodnotu. Pomohlo jí v tom prý i cvičení jógy, meditace i získávání znalostí z oblasti psychologie. Jak sama říká, byla to velmi dlouhá cesta, ale pochybností se jí do značné míry podařilo zbavit.
Úspěšní jsme díky objektivním kvalitám
Přestože hlasy v naší hlavě mohou tvrdit opak, úspěchu většinou dosahujeme díky svým kvalitám. Bez ohledu na to, jestli je jednou z těchto kvalit píle, chytrost nebo talent. Tyto kvality v sobě budeme mít bez ohledu na to, jestli si myslíme opak. To nám podle Tomáše Morávka pomůže svou práci odvádět dlouhodobě na kvalitní úrovni. „Je dobré si uvědomit, že problém není v naší neschopnosti. Dobré vlastnosti a schopnosti často máme a je dobré vědět, že problém je, že je nedokážeme ocenit,“ popisuje Morávek. Toto uvědomění by podle něj mohl být jeden z prvních kroků na cestě k lepšímu sebevědomí.
Podle něj jsou tyto drobné a vědomé kroky způsobem, jak mozek odnaučit o sobě pochybovat. V mozku se totiž tvoří určité vzorce, podle kterých sami sebe hodnotíme, aniž bychom si to uvědomovali. Pokud tyto vzorce vidíme, je snadnější s nimi pracovat.
„Vodítkem je třeba všímat si zpětné vazby. Podívat se, jakou zpětnou vazbu dostávám a jak se liší od toho, co si o sobě myslím sám. Pak se hodí podívat se i na nějaká objektivní měřítka. Například zjistit, kolikátý jsem na žebříčku v ping-pongu, jaké mám známky nebo jaký je průměrný plat lidí v mém věku v porovnání s tím, jaký mám já. Pak se mohu začít zamýšlet a zjistit, že mám rozdíl mezi sebehodnocením a realitou,“ popisuje Morávek.
Podle něj je změna v přemýšlení nejen skvělým začátkem, ale také účinným nástrojem. Hodně lidí udělá velký pokrok jenom tím, že se o věcech vědomě snaží přemýšlet jinak a snaží se vidět věci, které dokázali v reálnějším světle.
„Je důležité, byť je to velmi zprofanované, přijímat pochvalu i v drobných formách. Třeba když se na mě někdo usměje nebo mi řekne něco hezkého, budu se snažit to v hlavě neshazovat. Jsou lidé, kteří interpretují pochvalu tak, že ten druhý člověk s nimi chce manipulovat nebo že je podobně milý na každého,“ popisuje Morávek.
Terapie není vždy nutná
S podobnými pocity si lze v určité míře poradit svépomocí. Podobně si můžeme poradit i s prokrastinací a paralýzou, která imposter syndrom může provázet. Podle Morávka se hodí na začátek udělat monitoring a zjistit, jestli podobné stavy zažívají i jiní lidé. Následně nám pomůže zjistit, kde se negativní pocity v našich životech nejvíce projevují.
„Je otázka každého jedince, jak se mu podaří se svými pochybnostmi pracovat. Pokud ale vidí, že jsou kořeny jeho problému hlubší a dá se s nimi těžko pracovat, je dobré vyhledat odbornou pomoc,“ popisuje Morávek. Nemusí přitom jít o roky dlouhou terapii. Často si prý stačí problém pojmenovat a vyjasnit.
Do té doby lze pracovat na konkrétních projevech imposter syndromu. Ať už to bude vědomá snaha o přijímání pochvaly a vnímání situací, v nichž nás negativní emoce ovládají, nebo prokrastinace. Při té pomáhá například rozdělit si práci na menší celky a určitě „přejmenování činnosti“.
„To znamená, že nejdu napsat článek na pět tisíc slov, ale napíšu odstavec a pak mohu jít dělat něco jiného. Většinou to funguje i jako start celé činnosti, protože v mozku nevyvoláme takový odpor,“ říká Morávek. Hlavní výhoda tohoto principu je, že nám pomáhá začít. Když už u práce sedíme, dost často u ní vydržíme. Začátek totiž bývá, jak je známo, nejtěžší. Ať už u překonání prokrastinace, nebo pochybností.
