Toto je nesmrtelný voják, který přežil dvě světové války. Dostal 11 zásahů a přišel o ruku i oko

Do armády se přihlásil pod falešným jménem

Adrian Carton de Wiart, díky 11 zásahům přezdívaný jako „voják, kterého nelze zabít“, se narodil v roce 1880 v Bruselu do rodiny belgického aristokrata. Jeden z jeho bratranců Henry Carton de Wiart byl bývalým premiérem a další jménem Edmond Carton de Wiart tajemníkem krále. Říkalo se dokonce, že skutečným otcem Adriana Cartona de Wiarta byl král Leopold II.

Přestože mladíka z dobře situované rodiny poslali za studiem do Anglie, kde měl vystudovat stejně jako jeho otec práva, rodáka z Belgie lákalo okusit válku. Tu si v průběhu let opravdu zamiloval.

Jeho první zkušeností byla druhá búrská válka, která se odehrávala v Jižní Africe a trvala od roku 1899 do roku 1902. „V tu chvíli jsem jednou provždy věděl, že mám válku v krvi. Pokud by mě Britové neměli rádi, nabídl bych se Búrům,“ cituje BBC De Wiartova slova s odkazem na jeho memoáry Happy Odyssey.

Odvážného vojáka si velmi cenil i premiér Winston Churchill, který mu napsal do autobiografické knihy předmluvu, v níž ho označil za „vzor rytířství a cti“. Při nástupu do armády bylo de Wiartovi pouze 19 let, nebyl britským občanem a neměl povolení od svého otce. Musel proto zfalšovat své jméno a věk.

V bojích v Jižní Africe si do svého seznamu zranění připsal první zásahy do třísel a žaludku, po kterých se zotavoval v Anglii. V roce 1901 se znovu přihlásil do armády, ale tentokrát už pod svým pravým jménem. Po válce získal britské občanství a oženil se s rakouskou hraběnkou jménem Friederike Maria Karoline Henriette Rosa Sabina Franziska Fugger von Babenhausen, se kterou později vychovali dvě dcery.

Skleněné oko mu prý překáželo, tak ho vyhodil

Adriana Cartona de Wiarta vyslali v roce 1914, jen krátce před začátkem první světové války, do Somálska, které bylo tehdejší britskou kolonií. Když se De Wiart dozvěděl, že mu svým způsobem „utekl“ válečný konflikt světových rozměrů, zatímco musel v Somálsku potlačovat místní odboj, nebyl příliš nadšený.

Na místě sloužil s velbloudí jednotkou Somaliland Camel Corps. V bojích proti somálskému vůdci Mohammedu Abdullahu Hassanovi přezdívanému „šílený mulláh“ byl zasažen do ramene i obličeje, následkem čehož přišel o levé oko a část ucha. Po zraněních byl převezen do londýnské ošetřovny v Park Lane. Tam ho prý během vojenské kariéry posílali tak často, že měl na ošetřovně odložené vlastní pyžamo.

Navzdory vážnému zranění se mu podařilo přesvědčit lékařskou komisi, aby mu umožnila okusit zákopovou válku v Evropě. Podmínkou ale bylo, aby nosil skleněné oko, protože velení nechtělo, aby si nepřítel myslel, že do boje posílají handicapované vojáky.

Skleněné náhradní oko ho ale rozčilovalo, a tak jej údajně během jedné jízdy taxíkem vyhodil ven oknem a dal si přes prázdné místo černou pásku, uvádí BBC. Lord Hastings Ismay (v pozdějším období se stal prvním generálním tajemníkem NATO), který s Cartonem de Wiartem sloužil, řekl, že ztráty oka nelitoval. Právě naopak, prý to považoval za požehnání, díky kterému se konečně dostal do „skutečných bojů“.

Vlastní rukou si utrhl prsty visící na kousku kůže

Začátkem roku 1915 už Adrian Carton de Wiart bojoval v první světové válce. Během druhé bitvy u města Ypres, když Němci poprvé použili chemické zbraně, přišel během dělostřeleckého útoku o ruku.

„Na mou ruku byl hrozný pohled; dva prsty visící za kousek kůže, měl jsem ustřelenou celou dlaň a většinu zápěstí,“ cituje jeho slova z memoárů web metalové kapely Sabaton, která o Adrianu Cartonu de Wiartovi napsala skladbu The Unkillable Soldier.

Podle vzpomínek z memoárů si prý vlastnoručně utrhl dva ze svých prstů, protože mu je odmítl odstranit medik. Necítil prý při tom žádnou bolest. Ruku mu museli později amputovat, ale ani to ho nezastavilo od dalších bojů.

V Česku by si Carton de Wiart jako voják nezabojoval

Britský válečný veterán uměl pokaždé přesvědčit komisi zdravotníků k tomu, aby ho pustili do ostrého boje. Sluší se přitom zdůraznit, že v daném období byla Británie zapojena do první světové války, a tak bylo na zdravotní způsobilost vojáků nahlíženo zcela odlišně než v době míru.

V Česku by však v současnosti Carton de Wiart zřejmě nepochodil. Vstup do Armády ČR je podmíněn zdravotní způsobilostí, kterou upravuje vyhláška č. 357/2016 Sb. Ta označuje zranění s výraznými trvalými následky za neslučitelná s vojenskou službou. Voják bez končetiny či oka by tak před lékařskou komisí neobstál. 

Bál se, že by ve hněvu mohl postřílet vlastní muže

V roce 1916 během bitvy na Sommě mohli vojáci na frontě vidět jednorukého vojáka s páskou přes oko, jak kouše zuby do pojistky granátu a hází ho směrem k nepřátelům. Již podruhé přesvědčil komisi o tom, aby jej nevyloučila z vojenské služby.

Později během bojů o francouzskou vesnici La Boisselle zastoupil trojici zabitých velitelů z 8. praporu. Pod jeho vedením se vojákům podařilo zastavit postup nepřítele. Za úspěšnou akci a odvahu prokázanou v boji nakonec získal Viktoriin kříž, nejvyšší vojenské vyznamenání britského impéria.

Bývalý voják L. J. Pitt bojoval v roce 1916 na Sommě pod velením Adriana Cartona de Wiarta. Ještě v roce 1964 v interview pro BBC řekl, že pouze samotná de Wiartova přítomnost stačila k tomu, aby neměl strach.

Jako velitel šel svým vojákům příkladem. Když se obávali, že je znovu zasáhnou, poukázal na to, kolikrát trefili jeho, a přesto dál bojuje. Pro neposlechnutí rozkazu ale neměl žádné pochopení. Pokud někdo odmítal odejít ze zákopů do boje, Carton de Wiart se snadno rozzuřil a bál se, že zaútočí na vlastní muže.

„Nikdy jsem nenosil revolver, protože jsem se bál, že pokud ztratím nervy, mohl bych ho použít proti vlastním lidem, takže mojí jedinou zbraní byla vycházková hůl,“ napsal v memoárech.

Během následujících bojů ho zasáhli do kyčle, kotníku, nohy či ucha. Nejhorší zranění však zažil v momentě, kdy střela prosvištěla zátylkem jeho hlavy, ale naštěstí nezasáhla míchu. Smrti se nebál a sám sebe považoval za fatalistu. Věřil, že jeho konečná hodina na světě je předem určena, a tak mu nedávalo smysl, aby se strachoval.

Skončil v zajateckém táboře, kde vykopali 60metrový tunel

Po první světové válce přežil svou první leteckou havárii a skončil v zajetí v Litvě. V letech 1919 až 1921 pomáhal Polákům ve více vojenských konfliktech včetně takzvané sedmidenní války, kdy se Československo přelo s Polskem o Těšínsko. Carton de Wiart byl sice velitelem, ale ani na stará kolena si nenechal ujít akci. Při jedné příležitosti, kdy vlak, ve kterém seděl, napadli Sověti, vytáhl zbraň a začal po nich střílet.

Za jeho službu mu v Polsku udělili nejvyšší tamní vojenské ocenění Virtuti Militari. Mezi světovými válkami v roce 1923 odešel do výslužby s hodností generálmajora a přijal nabídku svého přítele prince Karla Mikołaje Radziwiłła, který mu daroval dům v Polsku. Ani tehdy však nemohl odolat lásce ke střelným zbraním a každý den chodíval na lov, uvádí web The First News.

Užíval si života s místní šlechtou, oblíbil si pití vodky, žil v malé chatce v přírodě a neřešil okolní svět. „Neměl jsem informace o záležitostech ze světa a musím přiznat, že jsem se o ně ani nezajímal,“ napsal ve své knize.

Všechno však změnila druhá světová válka, kvůli které se vrátil do Anglie. Znovu nastoupil do armády a absolvoval mise v Norsku a Severním Irsku. V roce 1941 měl odletět do Jugoslávie, ale jeho letadlo sestřelili nad Středozemním mořem nedaleko pobřeží Libye, která byla tehdy italskou kolonií, píše Daily Mail.

Když dvaašedesátiletý válečný veterán po pádu letadla doplul k pobřeží, zajali ho Italové, kteří tehdy spadali pod fašistický režim diktátora Benita Mussoliniho. Na jistou dobu skončil v zajateckém táboře pro vyšší důstojníky v zámečku Vincigliata, kde společně se skupinou dalších zajatců vykopali 60metrový tunel.

Jak uvádí The Irish Times, Carton de Wiart tehdy vytvořil propracovaný systém pozorovatelů a tajných varování, díky kterému se několika vězňům podařilo dostat na svobodu. Společně s nimi utekl i Carton de Wiart, ale pro jeho odlišné vzezření a neznalost italštiny ho do 8 dnů chytili a poslali zpět.

Po dvou letech byl při vyjednávání s Británií propuštěn a následně se stal diplomatickým zástupcem premiéra Winstona Churchilla. Jeho jménem komunikoval s čínským nacionalistickým lídrem Čankajškem. Po druhé světové válce v roce 1947 odešel do výslužby s hodností generálporučíka. Usadil se v hrabství County Cork na jihu Irska, kde se věnoval rybaření. Podobně jako v Polsku v období mezi světovými válkami žil klidným životem, který si po zážitcích z více válek zasloužil jako málokdo. Zemřel v roce 1963 ve věku 83 let.