Jedna z nejslavnějších písní Davida Bowieho s názvem Let's Dance v úterý oslavila čtyřicáté výročí. Song, který vyšel 14. března 1983, má zajímavou historii.
Bowie chtěl v osmdesátých letech zkusit něco nového. Měl za sebou výraznou tvorbu z předešlé dekády, ale právě díky (nebo kvůli) Let's Dance se z něj stala popová ikona. V určitém slova smyslu pak ale vydání písně litoval. Proč?
Plodná spolupráce a krok do neznáma
V průběhu sedmdesátých let vydával David Bowie alba jako na běžícím páse. Od roku 1970 potěšil fanoušky každý rok jedním albem, někdy dokonce dvěma. Po artrockovém albu Scary Monsters (and Super Creeps) z roku 1980 se zpěvák na nějakou dobu nezvykle odmlčel.
V té době, tedy na začátku osmdesátých let minulého století, se chtěl Bowie ve své tvorbě odlišit a zkusit něco zcela nového, lehčího. Byl na dovolené v jižním Pacifiku, kde poslouchal R&B a bluesové desky od Jamese Browna a Alberta Kinga, díky kterým tak nasál inspiraci pro svou další muziku. „Ptal jsem se sám sebe, proč jsem si vybral právě tuhle hudbu? Byla nedůtklivá a vycházela z pocitu štěstí a potěšení. Ty nahrávky byly plné optimismu a nadšení,“ vysvětloval Bowie později, proč se rozhodl zcela odlišit od „berlínské trilogie“, tedy alb Low, Heroes a Lodger.
V té době se v jednom z newyorských klubů náhodně potkal s kytaristou, zpěvákem, skladatelem a producentem Nilem Rodgersem ze skupiny Chic. Společně probrali hudbu a Bowie v kolegovi uviděl nejen spřízněnou duši, ale i hitmakera, který by mu s novou tvorbou mohl pomoci.
Dvojice později společně odletěla do Bowieho domu ve švýcarském Blonay. Bowie pustil Rodgersovi několik demo nahrávek včetně té s názvem Let's Dance. Rodgers z ní ale dvakrát nadšený nebyl. „Já se zrodil z taneční hudby. To, cos nahrál, rozhodně nemůžeme nazvat Let's Dance,“ prohlásil tehdy Rodgers. Povolal nahrávacího inženýra a hudebního producenta Boba Clearmountaina a začaly úpravy.
V nahrávacím studiu Mountain Studios v nedalekém Montreux brzy vznikaly první verze Let's Dance. Proběhlo mnoho změn, ale spolupráce hudebníků fungovala skvěle. Finální verze se nahrávala na konci roku 1982 v New Yorku. Rodgers k tomu přizval několik muzikantů ze své kapely Chic. Více než sedmiminutová verze Let's Dance, na kterou navázalo stejnojmenné album, byla na světě. Na řadu přišel videoklip.
Kritika rasové nerovnosti v australské společnosti
Videoklip k písni Let's dance se točil v únoru v Austrálii, společně s videoklipem pro další píseň z alba s názvem China Girl. Vystupují v něm dva Aboridžinci, kteří bojují o vlastní existenci v novodobém Sydney. Zahráli si je Joelene King a Terry Roberts. Ústředním motivem příběhu jsou červené boty, o kterých se na začátku písně zpívá:
„Let's dance. Put on your red shoes and dance the blues.“
Dvojice ve videoklipu sní o bezproblémovém a pohodlném životě, návštěvách luxusních restaurací nebo nákupech šperků. V dalších částech příběhu naopak oba dřou v náročném zaměstnání. Muž tahá přes silnici jakýsi obrovský stroj, žena jako uklízečka drhne silnici nebo verandu domu, který patří bohaté ženě v červených lodičkách.
Bowie tak ostře znázornil rasové nerovnosti v Austrálii, což bylo něco, čemu se tamní mainstreamová kultura rozhodně nevěnovala. Červené lodičky měly symbolicky znázorňovat jednoduchost kapitalistické společnosti. A i když není příběh ve videoklipu tak přímočarý, Bowie o něm promluvil jasně: „I když tuto zemi (Austrálii, pozn. red.) miluju, je to pravděpodobně jedna z nejméně rasově tolerantních zemí na světě. Aboridžinci si ani nemohou koupit vlastní pití ve stejném baru jako ostatní (...).“
Možná nejvíce šokující na videoklipu Let's Dance z roku 1983 je to, jak aktuální zůstává i o čtyři desítky let později. Jeho síly si je dodnes vědoma i Joelene King, která v něm hrála. „Nikdy jsem si nemyslela, že bude mít tenhle videoklip ve světě takový ohlas. A dodneška rezonuje jako jedna z jeho nejlepších písní. Jsem velmi vděčná, že jsem mohla být součástí toho všeho,“ uvedla King pro australská média v roce 2016, když Bowie zemřel.
S Let's Dance jsem se posunul směrem do mainstreamové tvorby. Podbízel jsem se tomu i během práce na dalších albech a zjistil jsem, že mě to docela omezilo. Lidi mě najednou neviděli jinak než jako člověka v obleku, který zpívá „Let's Dance“.
Z Davida Bowieho udělalo album Let's Dance a stejnojmenná píseň popovou ikonu. V určitém smyslu to ale bylo něco, čeho později trochu litoval. „S Let's Dance jsem se posunul směrem do mainstreamové tvorby. Podbízel jsem se tomu i během práce na dalších albech a zjistil jsem, že mě to docela omezilo. Lidi mě najednou neviděli jinak než jako člověka v obleku, který zpívá ‚Let's Dance‘. Šílel jsem z toho, protože mi to vzalo veškerou chuť k experimentům,“ vzpomínal.
„Jednou mi řekl, že se musí vrátit ke své podstatě. Let's Dance byl tak velký hit, že ho to rozhodilo a ztratil soustředění. Pro umělce, jako byl David, to bylo velmi znepokojující,“ vzpomínal později jeden z jeho spolupracovníků, pianista Mike Garson. Bowie vše hodil za hlavu a v roce 1988 založil skupinu Tin Machine. Ta společně vydala dvě studiová alba a o čtyři roky později se rozpadla. Bowie se následně vrátil k sólové tvorbě.
