Přestože se již úspěšně přehoupla přes Kristova léta, docela barvitě si pamatuje umělecké začátky. Narodila se na počátku svobody. Sametová revoluce zaklepala na dveře a v Praze se dostala na svět dcera otce Iráčana a matky Slovenky. Jejím domovem se ale nakonec stalo maloměsto, Kutná Hora. „Už od dětství jsem neustále něco vymýšlela a měla potřebu spojit všechny své skládačky dohromady v jednu velkou instalaci,“ začala nás Karíma seznamovat s úplnými začátky.
„Tuto činnost jsem doplňovala každodenní kresbou a tvorbou sbírky kaktusů. Moje máma s týdenní pravidelností všechny mé výtvory a produkty ničila a vyhazovala se slovy, že nemám talent,“ překvapuje nás svým nepříliš přejícným postojem své matky. Nelehká situace se postupem času nelepšila, jelikož si mladá umělkyně stála za svým. „Já ale byla neúprosná. Vymyslela jsem si, že budu studovat módní návrhářství a modelaci klobouků,“ pokračuje.
Souboj s rodičem však pokračoval dál a nevyvíjel se zrovna dobře. „Máma mě nepodpořila, a tak jsem se zúčastnila přijímaček s jednou modrou a bílou temperou, jedním štětcem, tužkou a zbytkem uhlu. Přestože moje barevná škála nebyla velká, zázrakem mě vzali. I tak moje máma zavolala do školy, že tam nenastoupím. Poté mi řekla, že přece se samými jedničkami nepůjdu dělat švadlenu,“ konstatuje s nevolí Karíma.
Údajně je vše zlé pro něco dobré. „Až teď zpětně vidím, jak důležité je to málo, co mi máma dávala. Díky málu dokážu tvořit hodně,“ bere si, co je důležité. „Dlouho jsem nevěděla, odkud pochází moje nenávist vůči modré barvě. Byla to jediná barva do mého začátku. Teď už si to uvědomuji a začínám k ní mít zase hezký vztah,“ říká nám. A my jsme konečně pochopili sílu anglického výrazu „I'm feeling blue“.
Karíma je živoucím důkazem omílané fráze, že by si člověk měl jít za svým, rozhodně ji ale nechceme spojovat s otřepaností a obyčejností, ať už v jakémkoliv směru. Ono to ani vzhledem k její tvorbě nejde, každodennost se jí přesto vyhýbat nepřestala. Boj neustal.
„Nakonec jsem se rozhodla studovat na střední škole v Panské. Nejprve jsem se věnovala technickému oboru a později jsem se zaměřila na filmovou produkci. Mámě jsem řekla, že to je dobrá škola pro pokračování ve studiu na ČVUT, což ji uklidnilo. O filmu jsem samozřejmě pomlčela,“ vypráví nám o svém lišáctví. Umění bylo u ní na druhé koleji, jelikož se naplno ponořila do filmu. Výtvarné výstavy vynechávala, navíc ji k tomu všemu začala bavit fotografie.
„U filmu mi vadily velké týmy lidí, velké nároky, mnoho podmínek, mnoho názorů. A tak jsem objevila dokument, který mě naprosto nadchl. Tehdy dokument nebyl tak populární jako dnes,“ pokračuje.
