Silně inspirována konzultací s profesorem Karlem Vachkem, filmovým režisérem, chtěla se stát jeho studentkou. Věděla, že se chce dostat na FAMU. K tomu ale bylo dobré se připravit, proto se na prahu dospělosti rozhodla ke studiu na fakultě umění a designu v Ústí nad Labem pod taktovkou Jiřího Kovandy. Takže i když si nevzpomíná na svůj první umělecký kousek, svou první výstavu nezapomněla.
„Náš ateliér měl výstavu v odsvěceném kostele. Na této výstavě jsem měla svou první instalaci a performance, které si stále pamatuji. Když se zpětně na svou instalaci podívám, měla zajímavou myšlenku, ale vázla na technologické úrovni. Můj vedoucí ateliéru mi dokonce performance zakázal a chtěl mě z galerie vyhodit,“ upozorňuje na další trn v cestě za snem. „Naštěstí mě podpořili mí starší spolužáci a performance se uskutečnila,“ mluví o šťastném konci.
„V té době jsem ale nechtěla studovat výtvarné umění. Výtvarná vysoká škola byla pro mě klidným útočištěm k přípravám na přijímací zkoušky na FAMU. Byla jsem překvapená, jak silnou odezvu moje práce vzbudila, aniž bych se o to snažila,“ přemítá o době, v níž přišla změna.
Uběhly totiž čtyři roky a situace byla úplně jiná. „Konečně jsem se cítila připravená na přijímačky, jenže omylem jsem se zamilovala do výtvarného umění. Rozhodla jsem se tedy studovat výtvarné umění na UMPRUM a nikdy jsem nepodala přihlášku na dokument,“ zmiňuje pohyb osudu. Stala se studentkou ateliéru intermediální konfrontace Jiřího Davida.
Životní ironii komentuje se zanícením. „Vzpomínám si, že jsem se často připravovala přes noc a ráno šla do školy. Dokonce jsem si zvládla číst o filmu i po příchodu z hospody. Asi nejhumornější je to, že už jsem v té době vystavovala, nebrala jsem to ale nijak vážně. Bylo mi vytýkáno, že si ze všech dělám legraci, což však nebyla pravda. Svoji budoucnost jsem neviděla ve výtvarném umění, a proto jsem ke všemu přistupovala s lehkostí,“ dodává s tím, že dnes si přeje, aby její přístup k umění, jenž je opravdu vážný, měl půjčenou alespoň trochu lehkosti a humoru ze studentských let.
Láska přetrvala a výtvarné umění se stalo její budoucností. K vystudování pražské UMPRUM ještě přidala promoci na intermediích u Mileny Dopitové na AVU v roce 2018. Stala se úspěšnou tvůrkyní, což jistě musela ocenit i její máma. Přece jenom se stala vítězkou Essl Art Award CEE pro Českou republiku v roce 2013, v roce 2019 absolvovala několikaměsíční stáž CEAAC ve francouzském Štrasburku a v roce 2022 se zúčastnila prestižní rezidence v Art Omi v New Yorku.
Identita, proces socializace a tradice
Klíčovými motivy, kterým se Karíma věnuje, jsou, jak ostatně uvádí ve svém uměleckém prohlášení, identita a tradice společně s lidmi a jejich životy. Sama je chycena ve světě několika kultur, z nichž ty důležité, kultury matky a otce, nemohla úplně poznat. Nyní se je ale poznat snaží a skrze chyby, které během své životní cesty dělá, se učí. „Věřím, že život sám je tím nejsilnějším uměním,“ uvádí.
Chtěli jsme vědět, jak tedy vypadá její pracovní umělecký postup. Karíma Al-Mukhtarová se zajímá zejména o řemeslnou práci a tradiční ruční techniky, které zdokonaluje a používá v současném kontextu. Zachování tradice a uměleckého řemesla je pro ni důležité. „Navíc se snažím být ohleduplná k životnímu prostředí, pročež dávám přednost udržitelným materiálům. Není mi příjemné vidět umělecká díla z jednorázových materiálů, která po dernisáži výstavy skončí v popelnicích, jak často bohužel vídám,“ líčí.
„Moje tvorba je velmi náročná na čas. Pracuji s křehkostí a hranicí pevnosti materiálu, takže nesmím udělat chybu. Když pracuji se sklem, tak jediná chyba může znamenat rozpad celé práce,“ poučuje nás. „Nápadů mám více než času. V mysli jsem už o deset let dál než ve svém ateliéru,“ hovoří o svém časovém rozvrhu.
V práci nehledá žádné kompromisy a soustředí se pouze na ni. Má ji přesně rozvrženou. „Nejdříve je fáze příprav, kdy shromažďuji materiál a nářadí. V druhé fázi si dávám pauzu. Ve třetí fázi začnu pracovat, což se snažím udržet na minimálně dvanácti hodinách denně. Kapitoly v audioknihách mi většinou určují pauzy,“ překvapuje svým nasazením. Svůj ateliér nechává záměrně nepohodlný a neútulný, aby „se v něm zbytečně neválela“.
„Nikdy nepracuji na více pracích zároveň. Vždy dávám všechnu svou energii jedné konkrétní práci. Samozřejmě často narazím na problém a v takové situaci jsem schopná pozorovat svoji práci i několik dní a přemýšlet, jak dál. Nikdy dílo neodkládám takzvaně na později. Myslím, že je dobré udělat i chybu, protože to je jediný způsob, jak zjistit, že tudy cesta dále nevede,“ myslí si.
A teď k motivům, co si pod nimi máme představit? „Zajímá mě, jak se jedinec stává tím, kým skutečně je, a jaký vliv na něj má společnost a okolní prostředí. Toto téma identity a procesu socializace jedince je pro mě velmi důležité, zvláště kvůli mému původu,“ reaguje Al-Mukhtarová.
„Zamýšlím se nad tím, jak společnost formuje jednotlivce a jak se jednotlivec vztahuje k tomuto procesu socializace. Velmi mě zajímají pojmy jako dobro, zlo, pravda a lež a jak jsou hodnoceny. Právě proto ve své tvorbě často pracuji s vrstvami a měnícími se pohledy, stejně jako s hrou slov,“ tvrdí.
