Když dospíváme, sníme od lecčems. Katarina Kratochvílová chtěla pilotovat letadlo. Jenže co osud nechtěl, nemá úplně nejlepší zrak. Proto se nakonec rozhodla, že svou celoživotní zálibu v kreslení promění v kariéru úspěšné ilustrátorky. A to doslova.
„Kreslení je pro mne stejně uklidňující a příjemné jako se zhluboka nadechnout. Vždy se do něj ráda ponořím, když mám volnou chvíli,“ svěřuje se, když sedíme v kavárně v pražských Holešovicích. V prostředí, kde hraje hudba a kam lidé odbíhají z práce na pozdní snídani, jsme chtěli na rozpravu klid, bohužel pro nás si však poblíž hrají hlučné děti.
Zajímalo mne, jakým způsobem byla proslulá ilustrátorka knih se vřelým vztahem k japonské kultuře vtažena do uměleckého světa kresby. Přitom si prohlížím tři výtisky komiksů, respektive mangy, které přinesla a kterých je autorkou, společně s darovanou pohlednicí. Místo nich bychom ale potřebovali spíše skicák a tužku na uklidnění.
„Samozřejmě v dnešní době, kdy už pracuju na plný úvazek od rána do večera, má kreslení i své stinné stránky,“ vytrhává mne z prohlížení. „Pořád se ale do toho dokážu ponořit tak, že mě to baví a můžu vytvářet vlastní světy,“ tvrdí, což potvrzuju.
Od pilotování k albatrosům
Své první opravdové umělecké dílo nakreslila asi ve 12 letech v rodném Petrohradu. „Obsáhlejší věci jsem začala kreslit v pubertě kolem 13 let, jelikož už tehdy jsem tušila, že bych se mohla přihlásit na uměleckou školu,“ seznamuje mě s ambicemi, „na druhou stranu mým vysněným povoláním bylo pilotovat letadlo. Bohužel z toho sešlo, jelikož mám špatné oči.“
Nakonec z toho nebyla ani umělecká, ani letecká škola. První možnost nevyšla kvůli studu. Z toho důvodu pilovala své dovednosti neakademicky v různých kroužcích, které ji bavily jen střídavě. Zato doma to bylo něco jiného.
Svá první díla kreslila technikou tužky. „Byly to věci třeba na formát A3. Třeba ulice, ve kterých je hodně detailů, labyrinty, domy v řezu. Konkrétně u domu v řezu jsem si říkala, že si to musím někam uložit, aby na to nikdo nesahal, protože to pro mě něco znamená a chci to mít vedle sebe,“ vzpomíná umělkyně dnes již 12 let žijící v hlavním městě Česka.
Rozhodnutí naplno se věnovat ilustraci přišlo prý až po gymplu, který vystudovala. Emigrovala proto do Česka, kde nastoupila na uměleckou VOŠ. Nakonec absolvovala obor ilustrace na Vyšší odborné škole Václava Hollara na Vinohradech. Odtud můžeme datovat začátek ničím neomezené kariéry albatrosa. Naštvaného albatrosa. Zcestovalého ptáka, jenž byl zanesen z Finského zálivu do středočeské kotliny.
O čem je řeč? O jejím pseudonymu angry_albatros. „Ono to nemá nějakou extra historku,“ tiší mou zvědavost, „ale v době, kdy začal internet, se hodně tvořily přezdívky. A já jsem hodně chtěla být albatros.“
Naštvání prý plyne pouze z čisté frustrace při výběru přezdívky. „Albatros byl všude obsazen, navíc to bylo příliš krátké. Tak jsem se naštvala a byla Angry Albatros. Od té doby je to ale v pohodě, jelikož kdekoliv se zaregistruji, je nickname volný,“ potvrzuje, že všechno zlé je pro něco dobré.
Magický realismus
Když se setkáš s Katarininou tvorbou, uvědomíš si, že je na ní něco neobvyklého. Ona sama každopádně tvrdí, že žádnou unikátní vlastnost nemá. „Je tolik ilustrátorů, že asi nejde o každém říct, že je unikát. Vždy, když zadáš něčí hlavní prvky ilustrace, tak ti vyjede dvacet autorů, kteří jsou podobní. Sama netvořím v unikátním, avantgardním stylu, aby to bylo výjimečné. Mám sice hodně propracované a detailní ilustrace, ale není to nic unikátního,“ připomíná.
K tomu ji inspirují i kolegové z branže, s nimiž komunikuje, řeší a srovnává práci. Proto mohou vznikat pohádková díla s podtónem úzkých linek jakoby „v něze“. Není divu, že se věnuje zejména ilustraci pro mládež.
„Domnívám se, že se k ní můj styl hodí. Asi to je i tím, že mám hravé ilustrace, respektive se snažím mít takový styl. Sama docela nerada kreslím minimalistická loga do kanceláře,“ vysvětluje a dodává, že i klienti po ní chtěli podobné ilustrace, čímž její specializace vlastně vykrystalizovala sama.
Ale je to dost i o klientech. Jmenuje například korporátní styl Leo Expressu, jejího dobrého klienta, který ji baví. „Jde o to, jestli je klient ochoten přistoupit na nějakou hru, nebo bude tlačit umírněnou strategii, která mě upřímně moc nebaví,“ říká Katarina. „Když v sobě zvládne probudit jakousi hravou tendenci, tak to postačí,“ usmívá se. Jak vlaky, tak čeští skauti nebo značka Woox jsou údajně klienty, kteří její magický realismus chápou.
„Woox chtěli outdoorová trička, ale romanticky, pohádkově. Chtěli se odlišit od námětu hor a lodí, které se většinou objevují v prodeji. Tak mě poprosili, jestli jim tam nenakreslím Červenou karkulku,“ líčí ilustrátorka, která kreslí na plný úvazek již šestým rokem.
A jak vlastně její pracovní postup vypadá? Vysvětluje jej na poslední zakázce od pána z Brna, který si nechal nakreslit rodinný portrét.
„Tento pán, který tvoří akorát pro svou rodinu a nehledá za zakázkou marketingový účel, tomu věnoval svůj čas a vytvořil zadání na asi čtyři A4, kde měl spoustu referencí, popsaný každý detail, vytvořil složku na Google disku a vložil tam spoustu fotek a referencí, které bych mohla použít. A já jsem mu asi ve třech mailech pokaždé děkovala, kolik času tomu věnoval, jelikož mi bylo naprosto zřejmé, odkud můžu začít,“ libuje si.
Prý není nic horšího než volné ruce. Čekal bych opak. Katarina každopádně říká, že to znamená, že se klient nechce ani podělit o kousek své představy, ani vynaložit žádnou energii k navedení. Díky detailnímu zadání může začít od nuly, a ne od „minus sta“. „Použila jsem všechny reference, které jsem dostala, a vytvořila první hrubou skicu, kterou dělám v modré barvě,“ baví mě historkou s nakladatelstvím, které si kdysi její skici spletlo s hotovou zakázkou, pročež je od té doby radši barevně odlišuje v modré.
„Následně probíhá odsouhlasení, respektive nějaké změny, pak ilustrace v lince, jelikož má ilustrace je hodně založena na lince a line artu. Je to nejdůležitější vrstva a odvedu na ní 90 procent práce. Poté přichází na řadu barevná verze, kterou mám také hodně ráda. Ostatně poslední komiks Harpy Garden je sice smutný, ale je hodně růžový a barevný. Případně ještě používám textury. A to je finální proces,“ končí.
Vodník nebo bludičky nejsou v Česku v trendu
Významnou stopu za sebou zanechává zejména svou přírodní a folklorní tematikou. Fanoušci si ji přesto nejčastěji pojí s tematikou japonskou. „Mám ráda folklor obecně. Cítím radost, když je projekt s folklorem spojen a nemusí být vůbec japonský. Bohužel v Česku není domácí folklor tak populární jako japonský folklor v Česku,“ zmiňuje jistý paradox.
K Japonsku, ve kterém se vyzná a které samozřejmě probrat chci, se vrátíme, ale nejprve chci vědět, co s domácím folklorem. Údajně má již některé projekty za sebou. Kreslila například pro klienty ze Slovácka.
„My jsme s kamarády v minulosti podobný projekt vytvořili, jmenoval se Šálení. Nabízeli jsme to do nakladatelství, odkud jsme dostávali reakce v tom smyslu, že to není téma, které by oslovilo více lidí. Něco jako vodník nebo bludičky nejsou v trendu. Nakonec jsme z toho ale vytvořili aspoň výstavu, tak to mělo nějaký význam,“ popisuje smutnou skutečnost, že Čechy a Češky jejich folklor úplně nebere.
„V Japonsku je třeba populární kappa, což je v podstatě vodník. V Česku, když dospělákovi řekneš, že máš projekt s vodníkem, si bude myslet, že je to pro děti. V Japonsku to tak není; kappy totiž mohou být děsivé, zlé, jiné,“ upozorňuje. Toto stvoření nicméně nebylo katalyzátorem pro lásku k zemi vycházejícího slunce. „Z devadesáti procent za to mohlo anime, ale chtěla bych to trochu rozvést,“ zvedá ukazováček.
„Spousta lidí má představu takovou, že anime je o soubojích nindžů nebo příšer. Jenže anime pro mě bylo klíčem zejména ke kulturní složce,“ připomíná. „Často přehlížíme, jak moc je zde jejich kultura rozpracována, kolik obsahuje detailů o skutečném životě, a to mě neskutečně zajímalo, protože to bylo hodně odlišné od věcí, které jsem znala,“ zdůvodňuje, jak ji králičí nora, v níž začala objevovat i japonskou historii, úplně stáhla.
V jednoduchostech kultur je krása
Katarina taktéž v jednom z dřívějších rozhovorů tvrdila, že na manze a anime je údajně zajímavé to, že „dokáží udělat příběh z jednoduchých věcí“. Zeptal jsem se, co to znamená. „Já jsem to myslela tak, že v jednoduchosti je krása. Odlišnost v kulturách může být v jejich jednoduchosti. Už jen to, že jsme se tady sešli, v kavárně v Praze. Třeba pro japonského diváka by to mohlo být něco úplně úžasného, dobrodružného,“ vysvětlila.
„Nalézt něco zajímavého v jednoduchých věcech je hodně těžké. Dokážeme je přehlížet, protože jsme všichni dospělí a vážní,“ usuzuje. Ona jednoduchost se, dle mého názoru, odráží i v její tvorbě. Sama přiznává, že full fantasy, složité světy a monstra nerada kreslí. „Je to pro mě až moc kouzelné. Moc elfů, moc víl,“ směje se.
„Spíš mám ráda mix, kde dokážu něco vymyslet. Magický realismus, obyčejné věci s prvkem něčeho neobyčejného. Nikdy jsem moc nechtěla pracovat na hodně fantasy věcech, jelikož je to moc obyčejné. Je to svět, který nemá žádný náhodný prvek a vše je v zajetých kolejích,“ popisuje.
Nejlepším příkladem je manga či komiks, chceš-li, s názvem Used Kimono Store, s nímž dokázala zvítězit v konkurenci více než 500 komiksů v soutěži Japan International Manga Award a získat bronzovou cenu z rukou japonského velvyslance. Jestli tomu říkám manga nebo komiks, prý nehraje vliv. „Když se totiž zeptáš Japonce, co je komiks a co je manga, tak ti řekne, že je to jedno a to samé. Manga je pro ně v překladu komiks, takže i Marvel pro ně bude mangou,“ říká.
Krátká ilustrovaná práce, ve které se nemluví, se umístila na bronzové příčce hned druhý rok poté, co ji získal komiks IOGI od studentů z Fakulty designu a umění Ladislava Sutnara Západočeské univerzity v Plzni. Česko si v Japonsku dělá jméno. „Je super, že jako Česko jsme získali dvě ceny po sobě. Doufám, že přispíváme k tomu, abychom se dostali více do povědomí japonského čtenáře,“ libuje si Katarina.
Tvorba úspěšné mangy ale překvapivě není to, co v ní zanechalo vůbec největší emoce. „Hodně silné emoce ve mně vyvolala kniha Tajemný život lesa. Je to velká encyklopedie pro děti se spoustou kreseb, inkoustem vybarvených na počítači. Dělali jsme to spolu tři roky. Bylo to neskutečně dlouhé, ale moc hezké,“ upřesňuje.
Další projekt: obal na houbovou čokoládu
Katarina, nyní jako věhlasná ilustrátorka, která se vcelku slušně uživí svými zakázkami, stále hledá nové výzvy. I když ji stále baví Japonsko a práce pro její stálé klienty, chce se seberealizovat. Nejnovějším projektem má být ilustrace obalu na čokoládu. Proč? „Nikdy jsem to nedělala a vždycky jsem to chtěla zkusit. Navíc čokolády jsou čím dál zajímavější. Jak obsahem, tak obálkou,“ odpovídá.
Pořád to úplně nechápu. Jaký je rozdíl mezi ilustrací čokolády a třeba obalu kyselých žížal? „Čokoláda má větší obal. Navíc jsou již z principu více ilustrovány, jelikož se často darují. No a v Česku je hned několik výrobců, kteří jsou docela známí. Tak jsem jim zkoušela napsat, spousta jich neodpověděla, ale snažila jsem se,“ líčí své úsilí, které se nakonec povedlo. „Vytvořili jsme obal na čokoládu z houby,“ odzbrojuje mne.
Prý se jedná o český výrobek z hub, který ale sama jíst nebude, protože houby nemá ráda. Ale ilustraci jídla si prý užívá stejně jako ilustraci nejoblíbenějších zakázek. „Už o tom vyprávím všem asi měsíc. Vykoupím celý obchod a budu to všem nabízet a koukat na jejich reakci,“ připravuje se.
Mimoto milovnice ruční práce a cosplayů, které si sama dělá a občas je i nosí, doufá v druhý díl svého úspěšného komiksu Used Kimono Store. Velkým snem by však bylo vytištění knihy v Japonsku a nakreslení kimona. „Druhé přání je asi splnitelnější vzhledem k tomu, že kimona jsou i v Česku. Chtěla bych ale kreslit přímo na látku v japonské dílně, z níž se potom kimono ušije. Vyzkoušet super tradiční způsob,“ sní.
Dopíjím čaj. Ještě ale předtím, než se rozejdeme, má Katarina pro čtenáře na rozloučenou vzkaz, který rád předávám. „Chtěla bych těm, kteří se zamýšlí nad prací ilustrátora, ať vytrvají. To je to nejdůležitější. Nejde ani moc o to, jestli se vám daří, nebo nedaří, jestli máte vykreslený styl, nebo ne, protože to všechno přijde. Po roce, po pár letech. Je třeba to překousnout a vytrvat. Protože ten, kdo vytrvá, vyhraje,“ loučí se.
