Nejčerstvější kousky z její tvorby najdeme ve dvou souborech s názvy Inner Feeling a Connection Almost Found. „Pracuji v souborech, takže nikdy nevytvářím jednotlivá díla. Práce pouze čísluji a přidávám do souboru,“ přibližuje nám. Vysvětlení tohoto přístupu k práci sahá až k bakalářské práci na ústecké univerzitě. Tehdy pracovala na svém prvním souboru.
„Obsahoval přibližně třicet prací, které zahrnovaly performance, objekty a instalace. K jednotlivým dílům jsem přistupovala jako k případům a inspirovala jsem se názvoslovím spisových značek. Později jsem si uvědomila, že tento přístup mi vyhovuje, protože vnímám svou práci jako větší celek, který zkoumá dané téma z více úhlu,“ popsala nám umělkyně.
„Proto mi přestávalo dávat smysl pojmenování jednotlivých děl a začala jsem zachovávat označení souboru jako složky, pod kterou spadá číselná řada,“ řekla. Dvěma výše zmíněným souborům se dnes věnuje proto, že jsou pro ni aktuální. Rozděláno jich má ale víc – ostatně Inner Feeling je jejím druhým nejstarším souborem obsahujícím stovku prací. „Do tohoto souboru patří skoro všechny práce, které se týkají identity, tělesnosti a životní cesty,“ popisuje nám.
Druhý soubor vznikl během covidu. „V tomto souboru nejen hledám kořeny v přírodě, ale zajímá mě, jestli se jde oddělit od společnosti,“ pokračovala Karíma. Přišlo nám, že motiv přírody je pro ni obecně hrozně důležitý. „Příroda je pro mne nezbytnou součástí života, ačkoliv to tak vždy nebylo. Vztah jsem si k ní vytvořila až v dospělosti,“ přiznává.
Kde jinde zjistit, jak má člověk blízko k přírodě, než na zahradě. „Zde jsem si uvědomila, jak mě uklidňuje. Přijdu na zahradu smutná, okopu pár záhonů a jsem zase šťastná. Před pár lety jsem také začala zachraňovat pokojové rostliny, které našly útočiště v mém ateliéru. Často to byly rostliny, které byly na pokraji smrti nebo se nevešly do lidských představ o kráse,“ uvádí velmi romanticky své snahy.
Jak tak Karíma vypráví, vzpomněli jsme si na její kaktusy. „Postupem času jsem začala sbírat i vzácnější druhy (rostlin), které mě samozřejmě fascinují svou kresbou a tvarem. Snažím se získat i ty, které ostatní lidé nechtějí. Někdy jsem schopná je v ateliéru pozorovat i hodiny,“ neskrývá.
Co se uměleckých souborů týče, ty mohou pokračovat donekonečna. „Pro žádný ze souborů neexistuje stanovený konec. Mohu s nimi pracovat až do stáří anebo vytvořit úplně nové soubory v budoucnosti,“ podotýká Al-Mukhtarová.
Mít klid na práci a věnovat se jí do konce života
Umění je přece jen řemeslo plné nejistot, což si Karíma Al-Mukhtarová uvědomuje. Sama se o tom přesvědčila, společně s ostatními umělci, během covidu. Plán B na živobytí nám nesdělila. „Určitě se dokážu uživit svým uměním, ale neberu to jako jistý příjem, protože vím, že umělecká kariéra může mít mnoho výkyvů,“ zmiňuje. „V oblastech performance, instalací a dalších může být těžší najít dostatečnou podporu a zájem veřejnosti,“ ví.
Kdyby se jí náhodou nedařilo, může zkusit zabrousit do jiných uměleckých odvětví. Sama moc ráda píše. „Text je součástí mé tvorby už po mnoho let. Moc ráda se učím všemu novému,“ je nadšená. Podobné tvrzení vnímáme jako velmi zajímavé vzhledem k tomu, co všechno ve svém odvětví již umělkyně dokázala. Nejeden takto vážený umělec, zvlášť když byla jeho práce korunována různými cenami, se chce takzvaně držet svého kopyta.
V tomto případě to tak ale není, což nicméně neznamená, že by se v něm nechtěla posouvat dále. I ona má své sny. „Úspěch s sebou nese také řadu povinností. Přeji si mít dostatek klidu pro svou práci a věnovat se tvorbě po zbytek života. Podle mě je možnost dělání toho, co vás baví, nejvzácnější komoditou, kterou si můžete přát,“ uzavírá.
Zbývá tedy zodpovědět poslední otázku. Kde se s jejími instalacemi můžeme setkat? „Do 14. května mi běží sólo výstava na zámku Hluboká v Alšově jihočeské galerii s názvem Sometimes You Need To Lie Yourself. V Praze mám dvě drobné práce v Galerii Magnus Art, kde je momentálně vystavena soukromá sbírka Josefa Maixnera, Jezdec, do 27. května,“ zve.
V nejbližších týdnech toho bude víc. „V tuto chvíli připravuji nové práce na výstavu do nové galerie Pekelné sáně ve spolupráci s Radkou Bodzewicz, která začne v červenci. Galerii nedávno otevřel Josef Maixner. Po zbytek roku mě čekají už jen výpůjčky na skupinové výstavy. Taky mě můžete navštívit v mém atelieru, který se nachází v Pragovka Art District na Praze 9,“ ukončuje svůj příběh.
