Jak je důležitá ženskost, mateřský přístup a láska nejenom v tvorbě, ale i k umělci či umělkyni samotné*mu, by mohla Anna Tran vyprávět. Moravanka z Vietnamu, která našla svůj svět v Praze, designuje, tvoří a inspiruje.
Říkají jí různě. Jedna z nejtalentovanějších českých designérek, přední mladá módní návrhářka, žena, jejíž kabelku chce každý. „Pořád je to pro mě novinka,“ reaguje úsměvem na naše vyjmenovávání drobná žena s fenkou Emou, kterou potkáváme na Churchillu na pražských Vinohradech. Chceme se pobavit o její cestě za uměleckým snem, který žije.
Jméno Anna Tran ale minimálně v Praze něco znamená. Tvrdíme jí to při hledání stinného místa s ledovým pitím v ruce. Je horko. „Sama jsem akorát pořád zavřená mezi čtyřmi stěnami v ateliéru a feedback si sama neudělám. Proto, když to někdo napíše, tak mi to přijde vždycky super,“ oddechuje česká designérka s vietnamskými kořeny, když se konečně usazujeme.
Všechno je to ale hlavně slovíčkaření a mediální interpretace. V jednom z mála rozhovorů, které poskytla, uvádí, že je spíše designérka. Vysvětluje, že se s titulem návrhářky prý ztotožnit nedokázala. „Že jsem studovala návrhářství, ze mě nedělá návrhářku. Ten status jsem si musela vybojovat,“ kýve hlavou osobnost, jejíž cesta začala v malém městě na východě republiky.
Základ už před základkou
Anna je pro nás umělkyní, která dává život „obláčkoidnímu“ oděvu a kabelkám. Při pohledu na kusy její značky máme pocit, že se nebe zhmotnilo na zemi. A i když nebe není úplně motivem její práce, příroda ji údajně inspirovala odmala. „Kočovali jsme tak nějak po Moravě,“ začíná mluvit o svých začátcích. „Vyrůstala jsem v Hodoníně, kde jsem odchodila první stupeň základky, v Uherském Hradišti poté druhý stupeň,“ vysvětluje.
A již tehdy věděla, že inklinuje k umění. Prakticky od školky. „Vždycky jsem si kreslila, stříhala. Byla to má nejoblíbenější hra. Své kamarády jsem nutila do kreslení. Vždycky jsem byla šéf bandy,“ vzpomíná. Móda tehdy nehrála pré, klidně se prý mohla stát malířkou. „Moment, kdy jsem si řekla, že to bude oděv, jsem vytěsnila. Chtěla jsem jen tvořit. A potřebovala jsem nějaké médium k tomu, abych mohla vyjádřit, co cítím,“ líčí.
Tran i psala, což si prý dnes absolutně nedokáže představit. „Byly to totálně smyšlené příběhy. Dneska už to absolutně neumím a nechápu, že jsem to uměla,“ uvádí. Pak k tomu přidala i práci s látkami. „Drapérie, připínání špendlíků na šicí pannu... Ale ty umělecké elementy jsem slučovala. Musela u toho být i nějaká kresbomalba,“ vyjmenovává.
Vjemů, které s ní rezonovaly a žádaly umělecké ukojení, byla spousta. Třeba les u Hodonína, který měla u školy, byl prý inspirativní. Dnes, po tornádu, po něm nic nezbylo. „Trhá mi to srdce,“ teskní.
Druhým domovem je pro Annu srdce Slovácka, Uherské Hradiště. Zde vychodila základní školu a získala i nadšení pro cizí jazyky. Druhého zmíněného ale paradoxně lituje. Místo umělecké školy, která byla jejím snem, totiž nejprve navštěvovala čtyři roky jazykovou školu v sousedních Kunovicích. „Nikdy jsem o tom nemluvila a dnes vím, že to nebyla má chyba, že jsem tam šla. Prostě jsem nevěděla kudy kam. Je normální, že to mladí nevědí,“ komentuje.
Vyšší stupeň základky, motivující učitelka, strach z toho, že ji studium umělecké školy od samotného umění odradí nebo že nebude dostatečně zodpovědná zároveň s touhou zavděčit se rodičům za veškerá doučování, která jí poskytovali, nakonec přiměly Annu k dlouhému a nenaplňujícímu studiu. Přitom šla hlavou proti zdi – ke studiu vysněné umělecké školy měla i svolení od svých liberálních vietnamských rodičů, což se jen tak nevidí.
„Nebavilo mě to. Jak jsem navíc posléze zjistila, jsem na jazyky strašně netalentovaná. Neskutečným způsobem jsem tam stagnovala,“ stále si vyčítá. Pocit, že je pozadu za vrstevníky, smutek, že zradila své přesvědčení; to všechno z ní dělalo „ztracenou duši“, jak o sobě dnes Anna mluví. Mělo to však i světlou stránku: Zde si totiž konečně uvědomila, co chce dělat. Školu dokončila a rodiče konečně poslechla. Šla za uměním.
