Pocit „srabáctví“, že si nešla za svým, zmizel na hradišťské UMPRUM. Anna totiž měla plán: věděla, že zde nezůstane dlouho, jelikož chce do Prahy. Do maloměsta prostě nezapadala. Aby ale opravdu mohla do hlavního města odjet, potřebovala se něco naučit. Neměla žádný plán B. Ani teď neví, co by bylo, kdyby to nevyšlo. „Přitom když jsem šla první rok na UMPRUM do Hradiště, neuměla jsem pracovat s šicím stojem,“ prozrazuje.
Vášeň pro práce s látkami, tvorbu a design oděvů i umění obecně u ní exponenciálně sílila. Jenže se ukázalo, že na škole existují ještě další, méně ovlivnitelné překážky. Jí bylo 20, spolužákům 15. „Psychicky mi to nedělalo dobře,“ přiznává, že věkový rozdíl hrál také roli v tom, že školu předčasně opustila. „Šla jsem tam jen na jeden rok s tím, že se něčemu naučím. Byla tam skvělá malba, učitelé byli inspirativní a dávali mi sílu pokračovat,“ je přesto vděčná.
Maturantka se mezi benjamínky soustředila hlavně na sebe a rodina jí pomáhala jít snu vstříc. Třeba její sestra Lily, která se v tu dobu dostala na ČVUT a dnes je mimochodem architektkou v Paříži. „Sama řekla, že mě někam přihlásí, vygooglila VOŠku, já jsem odjela do Prahy, udělala přijímačky a pak tu s ní skončila. Byl to velký krok. Všechno tím pro mě začalo,“ usmívá se.
A i když musela snést nejen fakt, že je drobná návrhářka ve velkém světě módy opravdu „takhle malinká“ a musela se opravdu snažit, ale i odloučení od rodičů, kteří se mezitím odstěhovali ještě východněji do Luhačovic, vytrvala.
Pražská Vyšší odborná škola oděvní byla též náročným studiem. Údajně ale přístupem. „Mám s ní spojenou spoustu emocí. Nejsou pozitivní, ale byly to zkušenosti. Na rozdíl od střední školy jsem za ně ráda, jelikož jsem zde potkala spolužačky, kamarádky, se kterými občas spolupracujeme,“ odkazuje na členky studia püree.
Důležitost ženského vedení
Vyzdvihuje taktéž pozitivní vliv ženského vedení. „Důvěřovalo mi a dalo mi takovou mateřskou jistotu a lásku. Ve tvorbě mi to pomáhalo,“ připomíná. Nakonec právě s jednou z členek püree, Martinou Lhotovou Styk, odtud zamířila i na obdivovanou Vysokou školu uměleckoprůmyslovou, tu pravou UMPRUM.
„Pro mě byla sen, byli tam pro mě velcí lidé a vždycky jsem se tam chtěla dostat. Když jsem jezdívala kolem, tak mi bušilo srdce, vnímala jsem ji jako svatyni. Záře. Wow,“ popisuje, jaký na ni měla budova efekt. Jenže ne vše bylo nakonec růžové. „Přešla jsem k Pavlu Ivančicovi, což byl muž. Cítila jsem z něj jinou energii a dlouho jsme se spolu prali. Nevím, co by na to řekl Pavel, asi nic. Možná si to ani nepamatuje, ale já jsem s ním měla fakt dlouho problém a nešlo mi napojit se na jeho energii a fungovat,“ uvažuje.
„Mám pocit, že jsem tehdy ztratila svůj vlastní hlas a že jsem nechala mužskou autoritativní sílu působit na tu moji, tehdy jemnou vyplašenou duši. Opět mi ale pomohlo, že jsem šla od Pavla pryč na semestr studovat na Island. Zde bylo znovu ženské vedení, které bylo inspirativní, cozy, mateřské a dalo mi to odvahu a pochopení,“ chválí si Erasmus na Iceland University of the Arts v Reykjavíku.
„Díky Islandu jsem se mohla vrátit zpátky s tím, že it is fine to be me, víš. Předtím jsem se snažila někomu zavděčit. Měla jsem pocit, že nevím, kdo jsem, kdo po mně co chce. Bylo to neautentické. Dokonce jsem si myslela, že to nedám a odejdu,“ vypráví.
„Tím, jak jsem byla pod Pavlem, jsem si myslela, že jsem se na UMPRUM dostala nějakou náhodou. On mě náhodou vybral a já to náhodou studuju. A že na to nemám ani talent, ani vlohy, protože nejsem tak dravá. Všech jsem se bála,“ reaguje podle nás vcelku přirozeně. Alespoň tak bychom reagovali i my.
„Někteří mladí lidé jsou opravdu nebojácní, zdravě drzí, když tam přijdou. Já jsem cítila obrovskou pokoru, respekt a strach, který mě často brzdil,“ vyvádí nás z omylu.
Éterická móda nediskriminuje
Motiv ženství, o kterém jsme hovořili, je dle bia na Annině webové stránce dlouhodobým rysem, který „prostupuje koncepční i formální rovinou oděvů“. Zajímalo nás, co to podle ní konkrétně znamená. „To mi psala Veronika Soukupová, kterou jsem poznala na škole a která studuje teorii umění, takže všechno, co zformuluje, je hrozně chytré,“ upozorňuje nás.
„Způsob, kterým jsem tvořila, působí z nějakého důvodu hrozně jemně, étericky, pročež to spojuješ se ženou, jemnou duší. Sama jsem si prošla různými stadii; přišla jsem si malá, byla bez sebevědomí a myslím, že se to promítalo do mé tvorby. Tvořila jsem pro něžné, křehké a ublížitelné ženy,“ zmiňuje velmi zajímavou myšlenku. Proto nás zajímá, jestli její kousky nejsou vhodné pro muže či duše, které jsou tvrdšího charakteru.
„Stoprocentně to neznamená, že je to jen pro ženy,“ ujišťuje nás. „Cítím, ze se muži nebojí být v dnešní době více ‚feminní‘. A je to krásné. Přijde mi hot, když se kluk nebojí nalakovat si nehty, nosit korálky, prstýnky, sukni. Kluci nosí i moje kabelky, je to skvělé,“ připomíná. „Vždycky se dozvím, kdo co nosí, jelikož potkávám zákazníky při předávání produktů. Mám tam různé energie. Nedávno jsem na dvoumetrového svalnatého kluka hodila sukni a kabelku a cítil se v tom dobře. Je to o jedinci a o tom, jak je k tomu otevřený,“ říká nám.
A čím se vlastně vyznačuje její tvorba? Přece obláčky. Tedy pardon, žabičkováním. Slovem, které našemu slovníku dosud unikalo. „Je to tradiční technika. Třeba v renesanci se látka v ruce spojovala, protože neexistoval úplet. Aby se dosáhlo elasticity, tak se látka zřasila, v určitém bodě se zúžila a docílilo se kýženého výsledku,“ vysvětluje nám zjednodušeně s tím, že než se její osobnost sama k žabičkování dostala, trvalo to. Techniku si vybrala hned z několika důvodů.
„Líbí se mi výsledná podoba zpracované látky. Mimo to mi ale nabízí zpracovávat látku v plné šíři, čímž dochází k minimální produkci textilního odpadu. Většina produktů z naší dílny vychází z geometrického tvaru obdélníku, přičemž samotná technika žabičkování zde nahrazuje konstrukci oděvu,“ objasňuje. „Je to hezké vizuálně, ale i funkčně,“ pokračuje.
Jak? „Naše produkty jsou univerzální, nemají size. Je to udržitelné. Nad kabelkou, vestou i sukní přemýšlím stejně – vychází z obdélníku a já je pomocí žabičkování zpracuji tak, aby to sedlo na tělo,“ dává příklad. „Třeba oděv: tím, že má látka šíři 150 centimetrů, sedí holce s většími prsy i holce, co má menší prsa, a jediné, co řešíme, je délka. Tím, že máš větší prsa, tak se ti posune oděv výš. Říkám proto, že to musíme udělat ‚o faldík delší‘,“ seznamuje nás s novou mírou.
Radost tvořit
Když nám Anna vypráví o své rutině, radost z ní přímo čiší. I při obyčejné otázce na pracovní postup. „Mám různá období. Někdy mám mánii, během níž mám tendenci chrlit jeden nápad za druhým, a v praxi to není úplně jednoduché uchopit. Jenže jsem pořád podnikatel, musím se živit a někdy nemám prostor dělat nové prototypy,“ připomíná nám, že jí s tím hodně pomáhají stážisti. „Do procesu je zapojuji, konzultujeme to, říkáme si, jak bychom co udělali,“ míní.
„Na druhou stranu je to zdlouhavý proces – než se k tomu vrátíš, trvá to. Už teď tam mám nějaké věci delší dobu. Než to ale uchopíme tak, aby byly funkční a variabilní, chce to čas,“ tvrdí. A nějakou dobu taktéž údajně trvá, než si člověk vystojí řadu na kabelku od Anny Tran. Podle nás kvůli prestiži. „Stojí se na to řada, protože jednu kabelku děláme jeden celý den. Do toho ale musím dělat ještě jiné věci, proto se čeká tři až čtyři týdny. Někdy je to víc, protože si zákazník přeje barvu, kterou nemáme,“ znovu se usmívá.
Zájem o ně ale nepopírá. „Linda Bartošová má naše kabelky,“ zmiňuje známou novinářku. „Nejvíc mi ale pomohla Gabi Gabi, která věřila mé tvorbě a začala to s láskou nosit. Pak herečka Sára Korbelová, ta je strašně úžasná a cute. Strašně to k ní zapadá. Oblékaly jsme i Báru Bočkovou, Jitku Asterovou a její dceru Annu Linhartovou,“ doplňuje.
No a přestože se stále de facto jedná i o obchod s uměním, zatím to finančně zvládá. „Jsou to vlastně limitky, po kusech, je to umění a nezřídka se setkávám s umělci, jejichž prodej je v útlumu. Bála jsem se hodně,“ přiznává obavy zakladatelka trendující oděvní značky, která začala fungovat právě za covidu. Zvládla jej, stejně jako válku na Ukrajině.
„Nově mám slečnu na finance, jelikož jsem sama ani nebyla schopna zjistit, kolik Anna Tran reálně vydělává. A to se, prosím tě, děje až teď, po dvou letech,“ překvapuje. Také říká, že spousta kamarádek a stážistů jí pomáhá či pomáhala proto, že značce věřili. Bez výhledu na velký výdělek.
Abychom tomu uměleckému nadšení dali rámec, je nutno podotknout, že se celý proces děje taktéž v Radosti. Tentokrát ale v Domu Radost na Žižkově, kde má designérka ateliér. Zajímalo nás, jestli je to jméno náhoda, nebo ne? „V Praze jednoduše neexistuje moc prostorů, kde by umělci mohli tvořit. Nájmy jsou drahé. Radost má jinou cenu pro kanceláře a jinou pro ateliéry, které jsou levnější a v té době byly dostupné. Navíc jsem jej sdílela ještě s jednou holčinou,“ přichází s pragmatickým vysvětlením. Má však i jedno umělecké.
„Radost je stará funkcionalistická budova, dřív v ní byl krásný vestibul s funkcionalistickým nábytkem a bylo to inspirativní a krásné. A já jsem věděla, že zde bude radost pracovat,“ culí se.
