Druhý díl animovaného Spider-Mana přichází do kin 1. června 2023.
Kdo by nechtěl vypadnout do vesmíru, kde bude všechno v pohodě, lidi na sebe budou milí a kolegové v práci budou trošku jako ty. Milesi Moralesovi se to jako Spider-Manovi povedlo. Aspoň na chvilku. Než zjistil, že Spidey není hodný soused, jak si říká, ale pěkně pruderní strejda, který v neděli seká trávu už od pěti ráno, hází ti na zahradu plechovky od piva, a když se ohradíš, dostaneš vynadáno na tři doby.
Spider-Man: Napříč paralelními světy navazuje na svého předchůdce z platformy HBO Max. Ten sklízel jednu pochvalu za druhou, a dokonce i na Československé filmové databázi navzdory zvyklostem jen minimum uživatelů nadávalo, že hlavní představitel není bílý. Od vydání prvního dílu uplynulo pět let, očekávání jsou vysoká a ty už se určitě ptáš, jestli se na nový animák z komiksového světa Marvelu vyplatí vyrazit do kina.
Víc emocí, delší stopáž
V druhém díle kresleného Spider-Mana Miles zestárnul přibližně o rok a místo brigád chodí bojovat s kriminálníky v New Yorku. Všechno jde hladce až do chvíle, kdy potká na první pohled „padoucha třetí kategorie“ Fleka, sociálně neohrabaného vědce, který po nehodě dokáže snadno cestovat nejprve prostorem vlastního vesmíru a později i skákat v podstatě mezi všemi dimenzemi.
Flek se dostane i do hledáčku jednotky elitních Spider-Manů, kam patří i Spider-Woman Gwen Stacy z minulého dílu nebo původní Peter Parker v různých variantách (včetně Tobyho Maguira, Andrewa Garfielda a panáčka z Lega). Jednotka ale Milese odmítá přijmout mezi sebe, a tak kromě nebezpečí v podobě Fleka musí teenager čelit i pavoučí armádě, a pokud možno nepokazit kontinuitu vesmíru.
Oproti prvnímu dílu se Spider-Man: Napříč paralelními světy snaží být o poznání hlubší. Vykresluje rodinné, vztahové i existenční problémy, hraje si otázkami „co kdyby“, ale i s tou morální – je lepší zachránit jednoho blízkého člověka, nebo celý svět? Někdy se mu to daří, jindy působí snaha o společenský přesah trochu kostrbatě.
Světy paralelní krásy
A to i proto, že v první třetině se v podstatě znovu seznamujeme s hlavními postavami prvního dílu, snažíme se detailněji nahlédnout do jejich rodinného zázemí a lépe poznat, jaké vlastně jsou. Snímek to ale dělá chytře a zdánlivě „línou“ repetitivnost expozice později vysvětluje „kánonem“ každého příběhu o Spider-Manovi. Určité události se prostě musí stát. Strýčkové musí zemřít, blízký strážník musí zemřít.
Po relativně dlouhém (a pro někoho možná nudném) úvodu ale přichází skvělá akce s dokonale přehlednou choreografií, klasické Spideyho vtípky a z pomalého tempa přechází film do opravdu dynamické akce, kterou si užijí nejen děti, jež snímek na novinářské projekci testovaly, ale také (a možná převážně) dospělí.
Nejsilnější stránkou je ale naprosto dechberoucí audiovizuální zpracování, které zastiňuje i povedenou jedničku. Barvy se mění podle přítomných emocí, každá postava má svůj odlišný vizuální koncept a liší se podle událostí i animace a FPS hrdinů. To všechno za doprovodu synthového a postupem času stále epičtějšího soundtracku. Škodí mu snad jen delší stopáž, o to spíš s přihlédnutím k faktu, že se vlastně jedná teprve o upoutávku na (snad) nejpropracovanější třetí díl.
Jak asi mluvěj dnešní mladý?
Takže abychom odpověděli na úvodní otázku: Ano. Na film se vyplatí jít. Jen ve vlastním zájmu vynechej český dabing. Herci a herečky mluví postavy skvěle a především Ondřej Havel a Berenika Kohoutová jako Miles a Gwen jsou perfektní.
V tak bohatém audiovizuálu ale má české znění občas až moc studiově sterilní zvuk a snaha o nacpání anglicismů (jedna postava „hejtuje elity“, druhá vždy chtěla mít „vlastní band“) spíš tahá za uši, než aby se přizpůsobovala tomu, „jak ty dnešní mladý mluvěj“. Pokud ale nemáš angličtinu v malíku nebo budeš chtít na film vytáhnout mladšího sourozence, tvoje duševní zdraví neutrpí ani při sledování české verze.
