Oblíbená hrdinka mileniálů míří na plátna českých kin. Premiéru si ve své lidské podobě odbude 25. května.
Planeta hoří, a tak se nás Disney rozhodlo oblažit nostalgií po dobách, kdy se pod hladinou neproháněly mikroplasty, ale pestrá hejna podmořského života a oceány brázdily škunery a bárky místo devastujících ropných úniků. Na tom samozřejmě není nic špatného, každý si občas potřebuje odpočinout od pocitů kolektivní viny. Nad nejnovější únikovkou The Little Marmaid (Malá mořská víla) jsem se proto neošklíbala a do kina se těšila. Bohužel se ale český distributor rozhodl uvést film na novinářské projekci v českém dabingu.
Ach jo
Slovy kraba Sebastiana: „Doufám, že si uvědomuješ, jak moc kvůli tobě trpím, mladá dámo.“ S dabingem jsem tak viděla prakticky jen polovinu filmového muzikálu, žánru, který – logicky – mimo vizuální umění stojí kromě hudby na pěveckých výkonech. O ty originální mě ale český dabing připravil. Což je úsměvné, když se zápletka točí kolem ukradeného hlasu mořské víly.
Už při sledování traileru jsem měla z hlasu Halle Bailey (Ariel) husí kůži. Není divu, v Disney vybírali hlavní hrdinku právě s důrazem na pěvecké schopnosti. Přestože české dabingové obsazení také běžně schvaluje tato filmová společnost, z promítání jsem odcházela rozčarovaná. Dokonce jsem chtěla místo filmového tipu napsat mileniálský rant na českou posedlost dabingem i v době, kdy cílová skupina pohádek umí lépe anglicky než její rodiče.
Českej standard v rohlíku
Místo velkolepého hudebního zážitku jsem dostala dvacet deka českého standardu včetně nezbytného pokusu o rap (píseň „Drb nesu vám“). Au. Jako nášup byla místy slyšet i „krabice“ dabingového studia. Natálie Grossová, která dabovala a zpívala hlavní úlohu, má čistý hlas, velký rozsah a z obsazení jistě patřila k tomu lepšímu, přes veškerou snahu ale ze sebe bolestnou touhu Ariel v dobře známé melodii „Být lidem blíž“ (dříve Tam toužím žít) nevymáčkla. Mráz po zádech mi přeběhl až po delším pobytu v klimatizovaném kině a Marek Lambora (jako princ Erik) následně písní „V neznámých vodách“ vykouzlil mnohým přítomným cringe na tváři.
Silnou stránkou českého znění tak zůstal (nepřekvapivě) Jan Dolanský v roli kraba Sebastiana, který funguje jako erudovanější verze Olafa z Ledového království (2013). Bezkonkurenčním highlightem se ale staly všechny scény s Uršulou. Tu bravurně nadabovala a také nazpívala herečka Tereza Groszmannová (dříve Grygarová). V sólové písni „Stíny zoufalců“ kromě perfektní hlasové práce dokázala s lehkostí procítit všechny proměny nálad pomstychtivé chobotnice – z chápavé, až konejšivé tety se v mžiku mění v intrikující manipulátorku trpící nekontrolovatelnými výbuchy vzteku. Opojení z vidiny triumfu lze cítit v každém nádechu této převážně činoherní herečky a touha po moci je v hlase téměř hmatatelná.
S jejím výkonem jsem konečně obdržela i muzikálový zážitek světové úrovně, který jsem očekávala. V Národním divadle Brno mají úplný poklad! Dokonce jsem díky Groszmannové chvíli nevnímala text písně. Ve zbytku hudebních čísel mi totiž nezbývalo nic jiného, než se psychicky vyrovnávat s rýmy jako: snění – změnit, ztrácel dech – hledal břeh, ba dokonce ryba – chyba.
Stará písnička
Film samotný se od své animované verze z roku 1989 dějově příliš neliší a některé scény jsou téměř stejné. Pubertální Ariel, dcera přísného vládce moří Tritona (Javier Bardem), je fascinována lidmi a na rozdíl od ostatních obyvatel podvodní říše nevěří, že jsou všichni lidé zlí, přestože v minulosti zavinili smrt její matky.
Ve společnosti rybího kamaráda Šupinky (v české verzi roztomilý Mikuláš Čížek) se tajně vydává na výpravy do ztroskotaných vraků, kde si opatřuje rozličné artefakty z lidského světa nebo tajně sleduje námořníky, kteří nad jejím domovem proplouvají. Jednoho hnusného dne, kdy hodně prší a moře se bouří, zachrání před utonutím mladého prince Erika (Jonah Hauer-King), do kterého se zamiluje. Její slabosti využije krutá Uršula (Melissa McCarthy), která chce prostřednictvím nevýhodné smlouvy s Ariel uštědřit zásah Tritonovi.
Mořská víla sice kouzlem získává nohy, musí ale u Uršuly nechat zástavou svůj hlas. Pokud Erik do tří dnů nedá němé Ariel polibek z pravé lásky, propadne její duše Uršule. Novinkou je v tomto zpracování „subkouzlo“, které Uršula do svého zaklínání přimíchala – Ariel si kvůli němu její polibkovou podmínku nepamatuje. Další malá změna oproti originálu je Erikův původ – jako malého ho po tragické nehodě moře vyplavilo na břeh a laskavá královna přijala sirotka za vlastního.
Fungující změny
Nejdřív se tyto drobné úpravy jevily trochu jako zbytečná nadstavba či dovysvětlování příběhu, postupem času ale začaly fungovat. Ariel sice Erika nadále miluje, do líbání s ním se nežene. Ústřední dvojici to poskytuje další možnosti, jak si vytvářet společné zážitky. Vyobrazení rodícího se vztahu dvou mladých lidí spojených traumatem ze ztráty rodičů je tak mnohem subtilnější a probíhá uvěřitelněji než v kreslené verzi.
Ariel je zaujatá obsahem Erikova vyprávění o plavbách a o domově, ráda mu naslouchá, přesto dál živí svou zvědavost při každé příležitosti. Nebojí se vyzkoušet řídit kočár s koněm a následně se Erikovi klidně vytratit na barevný trh, kde může aktivně prozkoumávat lidský způsob života bez Erikova vedení. On se jí v té chvíli přizpůsobuje, později zase řídí směr večera Sebastian. Důležité ale je, že mají Ariel s Erikem prostor se vzájemně překvapovat a poznávat. Kdo by koukal na hodinky, když se skvěle baví a nemusí myslet na čarodějný deadline?
Pohádkový pár tu funguje dobře. Energická Halle Bailey se téměř nehne ze záběru a svou úlohu zvládá skvěle. V hlubinách moře je oslnivou princeznou, ale obzvláště ve scénách na souši vynikne její talent – krásně vyzařuje ten správný mix zmatení, místy až obav z cizího prostředí s dávkou nadšení, touhy po dobrodružství a nejistoty z prohlubující se lásky. Škoda jen, že nohy získá až po hodině filmu. Jonah Hauer-King je klasický disneyovský sympaťák, avšak nezůstává pouhou rekvizitou ke krásné princezně. Můžeš na něm snadno sledovat i jemné změny nálad či později výrazné omámení Uršuliným kouzlem.
Ani ostatní herci a herečky samozřejmě nezaostávají. Melissa McCarthy je nádherně zlá, Noma Dumezweni (královna Selina) důstojná i ve své starostlivosti. Art Malik je jako Sir Grimsby příjemně dobrosrdečný a Javier Bardem dává přes tvrdou slupku vznešenosti tu a tam průchod děsu ze ztráty milované dcery. Škoda, že netuším, jak si tento povedený cast poradil s pěveckými party.
Klidné vody
Po vizuální stránce nabízí Malá mořská víla přesně to kouzlo, které se dá od této filmové společnosti čekat. Srdcím, která se namlsala a zjihla Avatarem, nejspíš podvodní říše dech nevyrazí, i když se o to barevné korály, tancující slávky nebo shluky medúz lákající k poležení nepřestávají snažit. Zvířecí postavy ale v realistické podobě proti svým disneyfikovaným kresleným protějškům rozhodně obstály. Je to prostě příjemná změna, a kdyby to náhodou bylo málo, vždycky se dá dodat nějaké to ligotání slunečních paprsků z hladiny.
Snímek je zkrátka přesně vypočítaný produkt, který dobře známe a nejspíš si ho dokážeme v nové podobě i užít. Je fajn, že můžeme s dětmi zajít do kina a budeme se bavit také. Je fantastické, že lidé jiných barev pleti mají svou reprezentaci v podobě uvěřitelné hrdinky, která si jde za svým snem. Rozmanité obsazení je rozhodně zásadní devízou filmu i pro nás v Česku – koho by bavilo koukat pořád na ty samé bílé obličeje? Kolegy*ně v práci, lidi v MHD, sousedy u dveří v baráku... a potom i na stříbrném plátně?
Co ale filmu zoufale chybí, je odvaha pustit se o krok nebo dva hlouběji. Jako by celý shitstorm okolo rasy hlavní hrdinky byl na jeden snímek až až a společnost Disney nemohla více čeřit vody. Co dalšího může Malá mořská víla přinést v roce 2023? Jestli čekáš poselství o lásce a respektu k přírodě, jsi tu špatně. Krátká scéna, ve které dcery krále Tritona odklízejí kusy dřevěného vraku a stěžují si, že lidé troskami své lodi poničili korály, je na stopáž 135 minut zoufale málo.
Lidstvo kromě nemotorné krutosti k rybám či domnělým vílám, která je ukázaná pouze jednou na začátku filmu, nepřináší pod hladinu takovou zkázu, jakou kolem sebe vidíme dnes. Největší katastrofa tu přichází naopak z moře v podobě gigantické Uršuly. Naštěstí – či pro diváctvo naneštěstí – se ji podaří rychle zažehnat. Očekávaná epická bitva tak zůstává vykuchaná, nepředstavuje žádnou zásadní překážku a kvůli tomu ani nepřináší pořádné zadostiučinění.
Podobně i veškerá nevraživost mezi civilizovanými suchozemci a divokými vodními bytostmi působí v kýčovitém závěru už jen jako drobný diplomatický problém, mořský šum v komunikaci. Oboustranné napětí dostává kontury trapného nedorozumění, které se jak mávnutím kouzelného trojzubce urovná přijetím lidské kultury ze strany Ariel. Lidé jsou vlastně přece hodní, debilní námořníci harpunující mořskou populaci už jsou dvě hodiny mimo záběr, tak co jsme si, to jsme si.
Film dokáže jistě potěšit pamětníky, zabavit děti a možná při něm stejně jako Ariel dokážeme na chvíli zapomenout na své (zoufale nemagické) závazky. Vlny ale nedělá. Možná tě i dostanou tklivé tóny hudebních motivů a v originálním znění na tebe nejspíš čeká muzikál, jak má být. Nic jiného ale od něj neočekávej.
