Debata o černé Kleopatře v dokudramatu African Queens se vyostřuje. Nechceme se vzdát vybělených dějin.
Malá mořská víla, elfové, postavy v Zaklínači a teď samotná Kleopatra. Nový díl dokumentárně-dramatické série African Queens kromě vysvětlujících „mluvících hlav“ ilustruje osud slavné vládkyně Egypta pomocí hraných scén. V nich Kleopatru hraje Adele James, herečka smíšeného původu. A lidé jsou (jako vždy, když si někdo dovolí neobsadit bílé herce a herečky) pobouření.
„Jak si to, vy zm*di, můžete dovolit? Takhle se n*gři snaží uvěřit vlastní lži a vyprávět černé dějiny, aby nám ukradli historii. Je to ubohé! A Kleopatra ani nebyla Egypťanka,“ napsala jedna z uživatelek na Twitteru. „Kleopatra byla královna, ne otrokyně, tak proč je herečka černá, když byla Kleopatra ve skutečnosti bílá Řekyně? Proč se snažíte ukrást identitu a civilizaci ostatních národů? Hanba!“ přidala se další z uživatelek.
Kromě veřejnosti ale hlasy kritiky zní i ze strany části odborné veřejnosti. „Je to naprostý podvrh. Kleopatra byla Řekyně, což znamená, že měla světlou pleť, nikoliv černou,“ vyjádřil se na adresu nově vznikající řady o Kleopatře známý egyptolog Zahi Hawass a pobouření Egypťanů a Egypťanek tak ještě trochu rozdmýchal.
Jeden z tamních právníků podal stížnost, aby země přijala právní opatření k zablokování Netflixu v Egyptě takovým způsobem, aby se epizoda série prostě nemohla vysílat. Dokumentární drama s premiérou 10. května prý porušuje mediální zákony země. Jak to tedy s tím původem je a snaží se producentka Jada Pinkett Smith přepsat historii?
Máte historická fakta? A můžeme je vidět?
Nejen příběh Kleopatry, ale vlastně i celého pořadu je poměrně spletitý, a proto se ho pokusíme rozčlenit do několika rovin. Nejdřív k samotnému dílu.
„Příběhy černošských královen se nám často nedostávají do rukou ani je neslyšíme, a proto bylo pro mě, stejně jako pro mou dceru a vlastně i pro celou mou komunitu, velmi důležité, abychom tyto příběhy mohli znát, protože jich jsou tuny,“ okomentovala sérii Jada Pinkett Smith. Jejím záměrem má prý být určité dodání síly černošským ženám prostřednictvím vyprávění příběhů velkých panovnic této etnicity.
Aby vůbec mohla existovat diskuse, ať už o obsazení, nebo historické přesnosti, je třeba si minisérii dobře zarámovat. African Queens se řadí do žánru dokumentárně-dramatických děl. Velmi zjednodušeně řečeno se jedná o filmy, které z drtivé většiny stojí na faktických základech, svým tvůrcům a tvůrkyním ale oproti klasickému dokumentu poskytují větší prostor pro interpretaci, dramatizaci části předkládaných historických událostí i pro trochu větší stylizaci.
„Dokudrama“ neslibuje naprostou přesnost svého výkladu a často sahá po rozličných vyprávěcích technikách, aby z hromady suchých faktů slepilo zajímavý příběh. Definice žánru je poměrně široká a různé popisy se i různí v otevřenosti fiktivních pasáží. Do dokudramatu proto můžeme zařadit jak prostou novinářskou rekonstrukci, tak i silně dramatizovaná díla. Podle pedagožky Benicie D’sa je dokumentární drama z podstaty pod silným vlivem perspektivy a chápání historie ze strany tvůrců a tvůrkyň.
Jen pro zajímavost, stránka na Wikipedii pod žánr řadí například i muzikál Rocketman o Eltonu Johnovi nebo Bohemian Rhapsody o Queen. Chtě nechtě musíme stejnou optikou nahlížet právě i na popisovanou netflixovskou sérii, která se do žánru sama škatulkuje. Přestože se jedná o částečnou fikci, dokázala Kleopatra s tmavou pletí pobouřit veřejnost i odborníky víc než řada jiných seriálem předkládaných historických nepřesností.
V rámci první série African Queens: Njinga (2023) byly natočeny čtyři epizody o královně Nžinze, ve kterých nám, „pevným strážcům historické přesnosti“, nevadilo, že se postavy mezi sebou baví v angličtině a přimhouřili jsme očko i nad samotným zkresleným popisem života jedné ze zobrazovaných historických postav. Epizoda o královně Nžinze totiž ukazuje sebevraždu jejího bratra Mbandeho, která je dodnes předmětem debat a spekulací.
V dramatické scéně do sebe Mbande naláduje jed a s velkou pompou odchází ze světa. A ve skutečnosti? Těžko říct. Historici a historičky vědí, že se Nžinzin bratr na konci života potýkal se silnými depresemi, ale jeho náhlou smrt se zatím zcela osvětlit nepodařilo.
Velké nic nám připomíná, jak absurdně jsme všichni žili za covidu i nyní
16. března 2023 11:00
Jak jsme si řekli výše, dokumentárně-dramatický seriál má být poutavý a African Queens na to také sází. I proto dialogy mezi postavami připomínají daleko víc Hru o trůny, Pána prstenů nebo interakce mezi obyvateli Wakandy, než aby odpovídaly historickým skutečnostem. Série ostatně přehlíží a zamlčuje i několik klíčových skutečností o životě zmíněné africké královny, těžko říct, zda záměrně, nebo omylem.
Nžinga totiž sice byla dcerou krále Ndonga, její matka ale byla ve skutečnosti konkubínou vládce regionu. Právě proto v určitém období života nebyla považována za právoplatnou následnici trůnu – nebyla totiž potomkem královy manželky. A taky jí to při cestě na trůn způsobilo řadu problémů, jež série opomíjí. A opomíjí je i hlasy kritiky, pro něž je důležitější opakovat, že „Kleopatra nebyla černá, kristepane“!
Etnickou přesnost chceme, ale jen u bílých lidí
A když jsme u toho Krista (pozor, Hnutí pro život, následující věty mohou být znepokojivé), ani on ve skutečnosti nebyl tak bílý, jak si jej v představách vykreslujeme. Přestože jsme zvyklí na jeho barokně bílé zobrazení podobné Lancovi (Eric Stoltz) z Pulp Fiction (1994) nebo profesoru X (James McAvoy) z X-Men: Days of Future Past (2014), ve skutečnosti byl Ježíš pravděpodobně hnědooký muž s tmavými kučeravými vlasy a tmavou pletí. I přesto jej nadále i v dokumentech bělíme (etnicky přesnější výjimkou je The Gospel of Luke z roku 2015).
Historické postavy procházely tzv. white washingem (proces, kdy bílí herci a bílé herečky hrají postavy s jinou než bílou etnicitou) v podstatě od vzniku filmu jako média. A také na divadelních scénách byli místo černých herců obsazováni bílí lidé s obličejem natřeným krémem na boty (tomuto postupu se říká blackface a ve světě se roky považuje za mimořádně urážlivý, v českém kontextu byl standardní například v soutěži Tvoje tvář má známý hlas ještě na začátku této dekády. Následně od něj produkce rovněž upustila).
Viděli jsme Čingischána v podání Johna Wayna, zmíněného Ježíše hrál například Jim Caviezel (The Passion of the Christ z roku 2004) a Jasona Thomase ztvárnil William Mapother. Nevíš, o koho v posledním případě jde? Thomas je stále žijící voják, který pomáhal zachraňovat (a taky zachránil) životy během teroristických útoků 11. září, jedné z největších tragédií moderních amerických dějin. Zjevně proto si zasloužil, aby ho tvůrčí tým „povýšil na bělocha“. Well done.
Mimochodem podle zprávy BBC z roku 2015 je tato praxe stále poměrně běžná. Zpráva z roku 2013 uvádí, že 94 % filmových manažerů jsou běloši a obecně panuje přesvědčení, že bílí herci a bílé herečky přitáhnou více diváků a vydělají více peněz.
Make Elizabeth Taylor Kleopatra again!
Ale zpět ke Kleopatře. Jak to s ní vlastně bylo? V roce 1934 si ji zahrála Claudette Colbert, v roce 1945 ji ztělesnila Vivien Leigh, v roce 1954 Sophia Lauren, v roce 1963 Elizabeth Taylor. Kromě toho jsme ji mohli vidět i v podání Virginie Mayo (1957), Florence Lawrence (1908), Pascale Petit (1962), Lindy Cristal (1959), Thedy Bary (1917) a dalších hereček, které byly navzdory Kleopatřině řeckému původu zkrátka bílé. Debatu o její bílé pleti vyvolal až nedokončený film s Gal Gadot jako egyptskou vládkyní z roku 2020 a o tři roky později ji vyvolává Adele James. A teď, jak se říká, babo raď.
Původ Kleopatry je skutečně řecko-makedonský. Jejím otcem byl Ptolemaios XII. Jeho dynastie vládla starověkému Egyptu za helénistické éry a vznikla po dobytí Egypta Alexandrem Velikým v roce 323 před naším letopočtem. O čem se ale už neví s takovou jistotou, je Kleopatřina krevní linie z matčiny strany.
„Předpokládáme-li, že Kleopatřina babička nepocházela z tradičního makedonského řeckého kmene, vyvstává otázka, co vlastně byla zač. Zdroje naznačují, že pokud nebyla Makedonka, byla pravděpodobně Egypťanka. V době Kleopatřiných prarodičů tedy mohl existovat egyptský prvek,“ uvedl Duane W. Roller, emeritní profesor klasických věd na Ohio State University, v roce 2010 na blogu Oxford University Press. V rozhovoru pro server Time připustila různě promíchaný původ i Rebecca Futo Kennedy, docentka na Denisonově univerzitě.
„Mohla být Řekyně, Makedonka, Egypťanka i Římanka zároveň. Lze říct, že existovali starověcí Egypťané, které bychom dnes považovali za černochy v tom smyslu, že to nebyli Arabové a Féničané, ale Afričané,“ uvedla Kennedy Rasa, podle níž v Egyptě představovala spíš genderový, nikoliv etnický nebo „biologický“ prvek, kdy se ženy spojovaly se světlou a muži s tmavou pletí. A kromě toho je i podle Kennedy samotný konstrukt rasy jako argument historické přesnosti spíše ahistorický.
„Ptát se, zda byl někdo černý nebo bílý, je anachronické a vypovídá to více o moderních politických investicích než o snaze porozumět antice v jejích vlastních podmínkách,“ řekla vědkyně ve zmíněném rozhovoru pro Time. „Pokud chceme být historicky přesnější, musíme pochopit, jak starověké národy uvažovaly o svých etnikách, místo abychom univerzalizovali a dehistorizovali naše vlastní názory.“
Sundat si bílé brýle? Tak to ani náhodou!
African Queens mají co do faktické správnosti daleko palčivější problémy než to, jak vypadá hlavní postava v jejich nedokumentární, dramatické části. Pravděpodobně se nebude jednat o nejlepší historický dokument, avšak daleko spíš kvůli ezo nadšení producentky Jady a jeho projekce do seriálu nebo vynechávání historických faktů, klíčových pro kontext a správné vykreslení života seriálem zobrazovaných postav. Zástupce a zástupkyně z řad kritizujících ale bude, zdá se, i tak daleko víc trápit, že Kleopatru už znovu nehraje Elizabeth Taylor.
Pedro Pascal mění pravidla maskulinity aneb Proč ho všichni tak milují?
9. března 2023 11:00
Když se v souvislosti s připravovaným dokumentárním dramatem mluví o „přepisování“ dějin, vypovídá to daleko víc o našem vlastním pokrytectví než o čemkoliv jiném. Dodnes jsme byli zvyklí na extrémně „vybělenou“ historii. A „bylo nám v tom dobře“. Proč se taky bouřit, když je křesťanský mesiáš, americký hrdina nebo jeden z největších mongolských vojevůdců a dobyvatelů podobný našemu vlastnímu odrazu v zrcadle.
Dějiny se nám vykládaly přes bílé brýle a většině z nás to bylo jedno. Mlčeli jsme u bílého Čingischána, mlčíme u bílého Ježíše. Zato když jenom padne řeč o Kleopatře smíšeného původu, jsme plní předsudků ještě předtím, než film vůbec spatřil světlo světa. Jestli nám v postfaktické době začíná konečně více záležet na přesnosti výkladu dějin, měli bychom se z nich poučit a odstranit rasové zkreslení, které ovlivňuje především bílou část lidské populace.
