Zpravodajský portál pro moderní generaci, která se zajímá o aktuální dění.
Zajímá tě aktuální dění? Zprávy z domova i ze světa najdeš na zpravodajském webu. Čti reportáže, rozhovory i komentáře z různých oblastí. Sleduj Refresher News, pokud chceš být v obraze.
Nepodařilo se uložit změny. Zkus se nově přihlásit a zopakovat akci.
V případě že problémy přetrvávají, kontaktuj prosím administrátora.
OK
V Česku je jednou z nejvýznamnějších „protigenderových“ organizací radikálně křesťanské Hnutí Pro život, které vystupuje jako „prorodinné“. Jaké názory zastávají jeho stoupenci a stoupenkyně? Zeptaly jsme se jich.
„Hybaj děvče, ukliď, navař,“ zní v sobotu 15. dubna slova dětské písničky linoucí se z reproduktorů na pražském Klárově.
Po mši svaté se tady pomalu shromažďují lidé, kteří za hodinu a půl hodlají vyrazit na Národní pochod pro život, akci pořádanou „antigenderovým“ Hnutím Pro život.
Termín „antigenderová hnutí“ obvykle označuje sociální a politická hnutí, která ve své ryzí podstatě odmítají nebo se staví proti něčemu, co označují jako „genderovou ideologii“. Ta se podle nich vymezuje proti tradičnímu rámci binární mužské a ženské identity. Myšlenku genderové rovnosti a práv LGBTQ+ lidí spojují s rozpadem křesťanské rodinné jednotky.
Hnutí Pro život ovšem za poslední léta změnilo strategii. Během pochodů již účastníci a účastnice nenosí velké bílé kříže symbolizující nenarozené děti a zmizely i drastické vizuály mrtvých plodů a moralistických hesel o smrti. Hnutí se přesunulo k pozitivnějším narativům o zdravé – podle nich tedy heterosexuální – rodině.
Hnutí se tak sice jak na Klárově, tak během Národního pochodu pro život s cílem přiblížit se co největší části ateistického Česka prezentuje smířlivěji a s menším důrazem na katolickou víru, i nadále ovšem stojí na ultrakatolických radikálních postojích.
Proč?
Za rostoucí popularitou „antigenderových“ hnutí je mnoho faktorů. Politická vědkyně Eszter Kováts uvádí jako jeden z možných důvodů strach z „cizích sil“ (např. EU, OSN, WHO), které zemím „něco vnucují“. Do toho se může podle ní promítat i fakt, že termín „gender“ se obvykle z angličtiny nepřekládá a může tak v jazyce působit jako vetřelec.
Polská feministická spisovatelka Agnieszka Graff pak za nárůstem antigenderových tendencí vidí „relativní nestabilitu našich demokracií, obrovskou frustraci a nespokojenost s ekonomickou situací, slabost ženských a LGBT hnutí a rostoucí sílu nacionalistických hnutí“.
Nejefektivnější cestou, jak těmto hnutím porozumět, je mluvit s lidmi, kteří se k nim hlásí. A to jsme také na národním pochodu Hnutí Pro život učinily. Kladly jsme otázky ženám i mužům různých věků. Co pro ně znamená „pro život“? A byli by pro úplný zákaz interrupcí i v případě znásilnění?
Upozornění: Článek obsahuje výpovědi o těhotenství, znásilnění a interrupcích, které mohou být pro někoho zraňující.
Mladá žena, která se nám představuje jako Bohuslava Winogrodzka, na sobotní akci Hnutí Pro život dorazila z Vídně s malým synkem a manželem, Polákem. Shromáždění se účastní odmala, tedy dle jejích slov tu byla „určitě dvacetkrát jednadvacetkrát“.
„Jsem tady, protože mi přijde důležité změnit myšlení dnešní společnosti. Každé dítě má právo se narodit. Hnutí Pro život pro mě představuje osvětu a možnost pro ženy, které procházejí nějakou těžkou situací v těhotenství. Chápu, že rozhodnutí nechat si dítě může být pro někoho těžké, ale je to to jediné správné,“ říká nám. Miminko, které drží v náručí, se mezitím snaží zmocnit našeho diktafonu.
Na otázku, zda vnímá toto rozhodnutí jako „jediné správné“ ve všech případech bez výjimky, odpovídá jasné: „Ano.“„Existují situace, kdy žena nedokáže dítě vychovat, ale v takovém případě je možná adopce. Nikdy ale podle mě není správné ono dítě zabít. V případě znásilnění nese vinu pachatel, proč za to tedy má pykat dítě?“ dodává Bohuslava.
„A nepyká za to pak ta žena, když musí donosit nechtěné dítě?“ ptáme se v reakci na to. Dostává se nám opět jasně vymezené odpovědi: „Ta pyká dvakrát. Jednou při znásilnění a podruhé v případě, že by šla na interrupci. Vědomí toho, že zabila své vlastní dítě, vlastní krev, které by si pak s sebou nesla celý život – ta výčitka by byla dle mého mnohem větší, než kdyby přežila těch devět měsíců.“
Oponujeme jí, že znásilnění je jednou z nejvíce traumatizujících zkušeností v životě a v případě plošného zákazu interrupcí by se těhotná ocitla v bezvýchodné situaci. „Nemyslím si to,“ říká Bohuslava a otázku obrací na nás. Ptá se, zda jsme někdy byly těhotné.
„Já tuto zkušenost mám a i v případě znásilnění, kdy by dané dítě člověk nechtěl, si během těhotenství přece k němu vytvoří velký vztah. Cítí ho, ví, že v něm žije. Opravdu si nemyslím, že by dítě mělo nést chybu svého otce. A znovu říkám, že žít s výčitkou by pro danou ženu bylo mnohem těžší. To se ve společnosti vůbec nezmiňuje – naopak se říká, že interrupcí se všechno vyřeší, zabije se dítě a jde se dál. Ale podívejme se třeba na postabortivní syndrom, kterým posléze trpí více než 90 % žen po umělé interrupci,“ dodává Bohuslava.
Na argument, že postabortivní syndrom je součástí propagovaného diskurzu Hnutí Pro život a ve skutečnosti se může jednat o depresi, která stejně tak může ženu postihnout tehdy, kdy je nucena porodit nechtěné dítě, se Bohuslava usmívá. „Opravdu si nemyslím, že se interrupcí něco vyřeší. Také si nemyslím, že by člověk mohl mít deprese kvůli tomu, že porodí nechtěné dítě,“ odpovídá vyhýbavě.
„A pokud dítě žena opravdu nechce, stále má možnost dát jej k adopci. Čeká na něj celá řada rodin, které nemohou mít dítě přirozenou cestou,“ dodává mladá žena. Na otázku, zda ona sama přemýšlí o adopci dítěte, říká bez váhání: Ano. S manželem to mají v plánu i přesto, že mohou mít „vlastní biologické“ potomky.
S faktem, že s plošným zákazem interrupcí nedochází k výraznému snížení počtu interrupcí, jen jsou posléze méně bezpečné, Bohuslava souhlasí. „To je samozřejmé. Ženy, které jej chtějí podstoupit, tak jdou někam jinam. V takovém případě bychom se museli bavit o tom, jakým způsobem nastavit povědomí společnosti tak, aby ženy přijaly za své, že podstoupit interrupci je špatné. Myslím si, že už jen tím, že některé státy zakážou potraty, to ukazuje postoj dané společnosti,“ říká Bohuslava a jako příklad uvádí americký Texas. Dodává, že takový zákaz možná donutí lidi o rozhodnutí podstoupit interrupci více přemýšlet.
Zda by nebylo vhodné jiné řešení než zamezení přístupu k bezpečným interrupcím, kvůli kterému ročně zemřou desítky tisíc žen ročně po celém světě, Bohuslava říká, že by „debata v takovém případě musela začít úplně někde jinde“. „Je pro mě těžké definovat začátek, ale mohl by jím být například předmanželský život. Jsem toho názoru, že kdyby žili lidé opravdu čistě do svatby, tak by nemuselo docházet k interrupcím. Podle mého názoru mnoho žen podstoupí interrupci, protože je například odmítne partner. Kdyby žily v manželství, takový důvod by neměly,“ říká a dodává, že debata by se tak měla otevřít třeba vzděláváním mládeže v sexuální oblasti.
„Právě! Jak říkáte – nebylo by lepší nejprve otevřít debatu o sexuální výchově než plošně zakazovat interrupce?“ zkoušíme se ptát ještě jednou.
„Já si myslím, že ne. Pořád je tu dítě, které má právo na život. Bylo by to samozřejmě hezké, kdybychom se dostali do stavu, kdy by lidé žili tak dobře, že by tato potřeba nebyla, ale do takového bodu se společnost těžko dostane,“ říká a dodává: „V tuto chvíli jsme v momentě, kdy bojujeme o životy těch dětí. Bylo by hezké začít dřív, ale to nezachrání děti, které mají umřít teď.“
Rozhovor s Bohuslavou končíme otázkou, zda právo na život nenarozeného dítěte je podle jejího názoru nad právem ženy svobodně rozhodovat o svém těle. Ještě než stačíme otázku dokončit, mladá žena nám skáče do řeči s: „Rozhodně.“
„Podle mého názoru se přece už svobodně rozhodly, pokud pomineme znásilnění, mít intimní vztah. Přece s tím šly do toho, že existuje riziko otěhotnění. Pokud se to stane, tak nemohu svou ‚vinu‘ hodit na to dítě. Nemůžu ho přece zabít. Lidé často argumentují tím, že mají právo na své tělo – ale když se podíváte třeba na mé dítě, to přece není mé tělo,“ dodává.
Oponujeme, že její syn je již narozeným dítětem, nikoli plodem v břiše. Podle ní se ale „člověk stává člověkem od početí“. Jak sama říká, její postoj vychází z víry, ve které byla vychovávána. Prý to ale není tak, že by bezmyšlenkovitě přijala názory svých rodičů. K vědomí, že je „na správné cestě“, došla sama dospíváním a kritickým myšlením.
Pavol a Josef: Porodit nechtěné dítě je méně radikální než potrat
Pavol (vlevo) a Josef (vpravo). Zdroj: REFRESHER/Lucie Kotvalová
Pavol a Josef, kteří momentálně studují v Praze, ale pocházejí ze Slovenska, dorazili s cílem vyjádřit své přesvědčení, že každé dítě má právo na život.
Znamená právo na život podle nich zákaz interrupcí?
Pavol se zamýšlí. Po chvíli odpovídá, že jo. „Je to dost komplikované. Ale pokud tam nejsou komplikace, není ohrožený život matky, dítě není postižené, tak jsem pro zákaz interrupcí.“
„Dítě s postižením nemá právo na život?“
Přidej se do klubu Refresher+ již od 125 Kč 25 Kč
Co se dočteš po odemknutí?
Kdo z podporovatelů Hnutí Pro život by byl pro plošné zákazy interrupcí?
Je interrupce po znásilnění „hřích“?
Další příběhy a hlubokou sondu do myšlení účastníků pochodu.
Pavol zůstává chvilku potichu. Pak odpovídá: „Samozřejmě. Jasně že má právo na život. Jde o to, jak se to dá legálně zavést. V takových případech, které jsou zdaleka menšinové, se to nedá tak jednoduše zavést a lidé by byli proti tomu. A nemyslím si, že bychom to v takových případech měli legálně zakázat.“
„Takže interrupce by podle vás měla být možná jen v krajních případech?“
„Ano.“
Josef souhlasí.
Co kdyby Hnutí Pro život požadovalo zavedení úplného zákazu interrupcí? Jak by se k tomu stavěli? Pavol si prý není jistý, co přesně toto hnutí chce. „Jsem trošku obeznámený možná se slovenským hnutím, ale s českým ne. Nemyslím si ale, že by to v takovýchto situacích chtěli,“ říká.
„V Polsku to tak prošlo i díky podobným hnutím, jako je tohle,“ říkáme. Polský ústavní soud totiž v roce 2020 tamní protipotratové politiky ještě zpřísnil – interrupce již v Polsku není možná ani v případě závažného poškození plodu.
Pavel mlčí. Zjevně neví, jak odpovědět. Otáčí se na Josefa: „Jak je –,“ ten ho ovšem přerušuje a odpovídá, že neví, jak to v Polsku je.
„Nemám informace. Nevím,“ dodává poté nervózně Pavol.
Je podle něj právo na život nad právem ženy rozhodnout, zda dítě chce, nebo nechce? Slovo si bere Josef a ptá se, a zřejmě neočekává odpověď, zda má on právo rozhodovat nad životem Pavla nebo Pavol nad tím jeho.
Pavol pokračuje: „My bychom tady nebyli, kdyby se naše matky rozhodly jít na potrat. Každý má právo na život.“ Je podle něj také důležité, aby probíhala osvěta. Aby se prý hledaly jiné možnosti a ukázalo se, že interrupce není jediné řešení. „A že potrat podle vícero vědeckých výzkumů není pro samotnou matku dobrý. Existuje postabortivní syndrom a často jsou okolnosti, které matku tlačí k takovémuto rozhodnutí, ale ona je v takovém stavu, že se sama úplně nedokáže rozhodnout. V budoucnosti toho může dost litovat. Je třeba ukazovat, že jsou jiné možnosti než takovéto radikální řešení.“
„A myslíte, že porodit nechtěné dítě, například když byla žena znásilněna, není radikální řešení?“ ptáme se.
„Je to radikální řešení, ale méně než potrat. Daleko méně radikální.“
Pokládáme poslední otázku – co nejvíce formovalo jejich postoje? Byla to víra – třeba? „Ano, katolická víra,“ pokyvuje hlavou dvojice.
Ludmila: Interrupce po znásilnění neodsuzuji. Ale je to hřích
Ludmila souhlasila pouze s fotografií rukou. Zdroj: REFRESHER/Lucie Kotvalová
Přicházíme za postarší ženou, která nám kyne, ať si přisedneme naproti ní na lavičku. Ludmila se na pochod vydala až z Moravy, cesta jí tak trvala asi pět hodin. Cestu ovšem byla ochotna podstoupit – i přes dálku a nepřízeň počasí. „Ráno jsem si říkala, že je škaredě, bude pršet, mnoho maminek s kočárky nebude moct, tak že ten počet doplním,“ popisuje. Podpořit Hnutí Pro život je pro ni důležité, protože život „zejména lidský, ale i ten v přírodě“ je podle ní posvátný a hodný ochrany. Letos je tu potřetí.
Co chce vyjádřit svou účastí? „Sympatii k těmto lidem,“ rukou ukazuje na lidi opodál a pokračuje, „vděčnost za to, že se najde někdo, kdo hnutí organizuje, kdo věnuje čas a energii myšlence ochrany života.“
Ptáme se, co přesně myslí ochranou života a zda je proti interrupcím. „To také. Ale je to širší otázka. Je třeba chránit život starých lidí i život neúspěšných. Úplně každého člověka. Společnost má prostředky na to, aby lidi chránila a základním způsobem jim pomohla.“
Nemá ovšem pocit, že se Hnutí Pro život věnuje spíše interrupcím než ochraně starších lidí?
„Myslím, že to postihuje všeobecně. Je proti eutanázii, proti interrupcím, které jsou většinou zbytečné,“ říká, odmlčuje se a dodává, „vždycky jsou zbytečné. Tak. Vždycky jsou zbytečné.“ Následně vysvětluje, proč si to myslí. Prý se děti celé dekády rodily ve sklepě, když byly války, a „nikoho nenapadlo požádat o interrupci“. Stejně tak dle ní vždy existovaly svobodné matky. „Málokdy jsou podmínky naplněné tak, aby si člověk řekl: ‚Tak, teď je ideální stav a můžu otěhotnět.‘ To se skoro nikdy nesejde, vždy nějaká překážka je. Tak je to v životě se vším. Stejně jako dnes, vůbec jsem tady nemusela být. Doma mám fůru práce, dcera je nemocná,“ říká.
Klademe dotaz, zda by žena neměla mít právo si vybrat. V zemích, kde jsou interrupce ilegální, totiž nedochází k přílišnému snížení jejich počtu. K interrupcím stále dochází, pouze jsou méně bezpečné. „Ne, ne, ne. Tady jsem si jistá, že žena nemá právo rozhodovat o životě, nebo neživotě svého dítěte. To už je samostatný člověk.“
„Minimálně v první stadiích se ale…“ začínáme vysvětlovat, ale Ludmila nás přerušuje.
„Ani v prvních stadiích. Myslíme si, že je to hrudka rosolu, ale už je to člověk, u kterého je určené pohlaví, barva vlasů a očí, sklony, talenty. To už tam všecko je.“
„To tam podle vás je hned od začátku?“
„Samozřejmě, to je genová výbava, kterou děťátko dostalo.“
Ptáme se, co v případě znásilnění. V takových případech by také byla pro zákaz interrupcí?
„Je to bolestné, to je pravda. To je bolestné... Rozhodně bych neodsuzovala nikoho, kdo se tak rozhodne. Nedovolila bych si odsuzovat, protože každý má jiné podmínky a jiné zážitky, že jo. Je potřeba respektovat a spíše podat pomocnou ruku. Zkusit zachránit, co se dá,“ zamýšlí se Ludmila.
„Takže byste spíše byla ráda, kdyby se vytvořila jakási pomocná síť pro lidi, kteří si dítě nechat chtějí, ale z různých důvodů mají pocit, že nemohou. Pro plošný zákaz byste nebyla.“
„Řekla bych, že jsem pro zákaz. S tím, že kdo se pro to rozhodne…“ zamýšlí se. Váhá. „Nemám to prošpekulované,“ říká na vysvětlenou. Říkáme jí, že má čas, že se může zamyslet. Po chvíli pokračuje: „Rozhodně bych nikoho neodsuzovala, protože nechodíme v botách jiného. Nevíme, jaké má problémy, v jakém stavu se nachází.“
„Právě proto nemusí být zákaz potratů vhodné řešení.“
„No, nějaké výjimky by to chtělo. Když si někdo nedá povědět, není mu to možné rozmluvit ani mu pomoct. Tak pak snad. Ale v žádném případě bych otěhotnění nebrala jen jako nepříjemnou příhodu, které je možné se zbavit, mít klid a žít dál. Určitě ne. To je zhouba dnešního světa. Kultura smrti,“ říká zarmouceně. Holky podle ní berou antikoncepci, která „přesvědčí tělo, že děťátko ne, a potom mají velké problémy s umělým otěhotněním“. „Jsem věřící. Je to hřích proti bohu a proti přírodě. Proti přirozenému řádu. Nemůžeme si hrát na bohy a rozhodovat o tom, kdo bude, nebo nebude žít,“ říká.
„Abychom tomu ale rozuměly správně. Říkáte, že se nemůžeme vžít do pozice druhého člověka, protože nevíme, co prožívá, jaká je jeho životní zkušenost a na základě čeho dospěl k rozhodnutí, že podstoupí interrupci, a proto byste byla pro možné výjimky, ale zároveň jste řekla, že jste pro úplný zákaz.“
„Jako že si protiřečím?“
„No, trochu.“
„Podívejte se. Žena, která toto podstoupí, z toho zpravidla má takový stín na duši. Až do smrti.“
„A myslíte, že když někdo nuceně donosí dítě, které nechce, tak z toho nebude mít negativní následky?“
„Ále, to už se příroda postará. Aby se matka cítila jako matka. Aby si děťátko zamilovala.“
„Vždycky?“
„Téměř vždycky.“
„Co znamená, že se příroda postará?“
„Tak je to přirozený mateřský pud, to moc udupat nejde.“
„Ale když například otěhotní znásilněná žena, myslíte, že na ni nebude mít větší negativní dopad to, že dítě bude muset porodit, než to, že podstoupila interrupci?“
„Nemyslím si.“
„Ale říkala jste, že jste pro výjimky.“
„No. Samozřejmě. Když někdo nevidí jinou cestu a není možné mu pomoci, tak prosím. Ale v žádném případě bych interrupce jako takové nepodporovala a nebrala je na lehkou váhu. To určitě ne. Ale nemám to naštudované a rozškatulkované ‚souhlasím s tím, s tím ne‘. Prostě podporuju život jako takový a s tím jsem sem šla.“
„A vaše přesvědčení vychází převážně z vaší víry?“
„Nemusí to být z víry. Je to takový přirozený obdiv k přírodě, ke světu, k dobrému člověku, humanismu. To je v každém, ne? Nemyslete si, že je proti potratům jenom takzvaný pánbíčkář.“
„Ptáme se, protože jste mluvila o tom, že jste věřící.“
Paní Ludmily se ještě ptáme, zda je podle ní počet interrupcí v Česku vysoký. Na to odpovídá, že je to špatné vždycky, protože potrat je vždycky špatný. „Ať už je jich málo, nebo moc. Ale trend společnosti jde špatným směrem. Hodně potratů, hodně protipřirozených postojů. Lidé hledají štěstí tam, kde není,“ říká.
Stojí, jak říká, zkrátka za tím, co označuje jako „zdravý přirozený život od začátku až do smrti“. Spočívá podle ní v úctě k veškerému životu. „Když se podíváte tady na to děťátko, co je před vámi,“ ukazuje za nás a pokračuje, „je možné ho nemilovat? To nejde. Je to obrovský zázrak. A je jedno, jestli je to děťátko, krásný strom nebo hvězda na nebi. Je to všecko úžasné. Jenom umět otevřít oči.“
Nakonec nám ještě jednou říká: „Podívejte. Já nejsem vzdělaná, nejsem medicínsky vzdělaná ani nejsem nějaká socioložka, takže si z toho něco vyberte, ale já to číst nebudu.“
Irena: Ani vy byste tu nemusela být, kdyby vás maminka nechtěla
Irena držící placku, kterou si kvůli fotografii sundala z klopy kabátu. Zdroj: REFRESHER/Lucie Kotvalová
Paní Irena přijela na akci Hnutí Pro život z Prahy-východ, cesta jí tak zabrala v porovnání s ostatními respondenty a respondentkami chvilku. Na otázku, proč dorazila na Klárov, říká, že chce podpořit myšlenku, že „každé dítě je člověkem již od početí a má právo se narodit“.
Na otázku, zda to znamená, že je proti interrupcím, souhlasně kýve hlavou. Když ale hovoříme o plošném zákazu interrupcí, dostává se nám nejednoznačné odpovědi. „Pokud si každá dívenka nebo žena uvědomuje, co doopravdy dělá, tedy že zabíjí své dítě ve svém nitru, je to spíše na jejím svědomí,“ říká.
„To se nedá zakázat,“ pokračuje. „Dá,“ oponujeme, stačí se podívat k našim sousedům do Polska. „To ano, ale kdo to chce udělat, tak to stejně udělá,“ vysvětluje oslovená žena.
„Cesta teda podle vás není plošný zákaz interrupcí?“ chceme se ujistit, že se chápeme. „Já bych určitě nebyla pro, aby se za to zavíralo – nebo zavíralo... to ne,“ říká trochu zmatečně. Skáčeme jí do řeči, že někde se za „to“ právě zavírá.
„Spíše to jde opravdu z toho uvědomění si, co to vůbec je potrat. Že to není přerušení těhotenství, jak se tomu falešně říká. Nic se nepřerušuje, prostě se to ukončí. To je matení pojmů,“ dodává žena, která je na akci se svou (zřejmě) kamarádkou. Na tu se sem tam podívá, jako by se chtěla ujistit, že mluví srozumitelně.
Šla by teda Irena protestovat, pokud by došlo k rozhodnutí zakázat v Česku interrupce? „Nešla. Já sama to v sobě neuznávám jako správné,“ říká.
Doptáváme se, zda by se tím nevymazala možnost svobodné volby pro ostatní ženy rozhodnout se, co je „správné“. „Říkám, vždycky by to stejně obešly,“ říká Irena.
„No, tak právě proto,“ dodáváme. Účastnice pochodu ale trvá na svém: „Ne, nešla. Každé dítě má právo se narodit. I kdyby bylo počaté nějakým způsobem, který pro tu ženu není to...“
„Třeba znásilněním?“ pomáháme Ireně nalézt správná slova. „No, třeba,“ souhlasí.
Vnímá tedy právo „na život“ jako nadřazené právu ženy svobodně se rozhodnout? „A co to právo dítěte, které je v lůně ženy? Má právo se narodit? To za to nemůže, že bylo počaté. Nikdo nemá právo bránit bezbrannému tvorečkovi, aby se narodil,“ říká.
„Pokud byste to brala takhle, tak ani vy byste tu nemusela být,“ říká naším směrem Irena. Odpovídáme, že by nám to zřejmě nevadilo, jelikož bychom o tom – logicky – nevěděly. „No, jasně, ale teď v tuhle chvíli by vám asi vadilo, že byste nebyla na tomhle světě,“ odpovídá žena. Nevadilo, ctíme právo na svobodné rozhodnutí.
Když se ptáme, zda její postoje formovala víra, nebo něco jiného, Irena odpovídá: „Mám to v sobě úplně jasné, že početí nejsou jen nějaké dvě spojené buňky. Není to ‚nic‘. Nikdo mě neformoval, prostě to takhle v sobě mám od vždycky.“ Ukotvení názoru v křesťanské víře ale posléze potvrzuje. „Ale i z vědeckého pohledu každé počaté buňky, které se spojí, tak to není nic. Když to necháte vyvíjet, tak se z toho ten člověk vyvine. Je to vědecky doložené, že to není jenom něco, ale někdo,“ doplňuje.
Poté, co už se s paní Irenou a její kamarádkou skoro loučíme, se nás zeptají, jak to teda máme my. Rozjíždí se kolečko našeho „jsme tady pracovně, nejsme tady kvůli sdílení našich názorů“ a jejich „my jsme vám taky řekly náš postoj, tak nás zajímá, jak to máte vy“.
Svou otázku konkretizují: „Nechaly byste si dítě, kdyby váš partner trval na tom, ať to dáte pryč?“ Říkáme, že záleží na okolnostech, ale pokud bychom dítě chtěly, proč ne. Právě o tom právo na svobodné rozhodnutí a tělesnou autonomii je. O těhotenství rozhoduje jen těhotná, nikdo jiný.
Josef: Pokud žena nechce dítě, nemusí mít sex
Josef. Zdroj: REFRESHER/Lucie Kotvalová
Následně oslovujeme dvojici mužů ve středním věku, zjevně přátel. Když se ptáme, zda by si s námi promluvili do textu, muž nalevo zvedá ruku a ukazuje na kamaráda. Ten si s námi prý popovídá. Kýve, že tedy jo, a představuje se jako Josef. Přijel z Nového Jičína – cesta mu trvala asi tři a půl hodiny. Pochod chtěl jít, protože „se tím chrání lidský život“. S Hnutím Pro život by prý měl sympatizovat každý, protože „kdo zachraňuje život, ten zachraňuje lidství“.
Ptáme se, zda je tedy pro zákaz interrupcí. „Když se zachraňuje život, zachraňuje se od početí,“ odpovídá. Doptáváme se, co tím myslí. Je tedy proti interrupcím? „Myslím tím to, aby se lidé po celé planetě chovali zodpovědně a aby neničili lidský život.“
Na otázku, zda by tedy byl pro plošný zákaz interrupcí, odpovídá, že je to těžká otázka. Je mu totiž jasné, že se lidé „mohou dostat do situace, ze které není východisko“. Mělo by se podle něj ale „vždycky hledat takové východisko, aby to vždycky dopadlo tak, že se zachrání život“.
Vyzýváme ho ještě jednou, zda by mohl odpovědět na otázku, zda je pro plošný zákaz interrupcí. Měly by podle něj být ilegální? „Myslím si, že se lidi mají rozhodovat tak, aby zachraňovaly život. To je všechno.“
Zkoušíme to jinak: „To tedy znamená, že byste to nechal na jejich individuální volbě a rozhodování? Pro plošné zakazování byste nebyl?“
„Víte,“ oslovuje nás, „lidský život se má zachraňovat.“
Zřejmě se motáme v kruhu. Říkáme, že v zemích, kde jsou interrupce ilegální, jejich počet nijak výrazně neklesá, pouze jsou méně bezpečné a prováděny lidmi, kteří k tomu nemají kompetence. „Kvůli tomu pak umírá několik desítek tisíc žen ročně,“ dodáváme.
Josef reaguje s tím, že „takovou věc musí dělat lékař, nejen tak někdo“.
„Ale v případě, že jsou interrupce zakázány a žena dítě nechce, nemá jinou možnost než jít třeba k někomu, kdo není lékař,“ říkáme. Josef nesouhlasí. Přichází následující odpověď: „Vždy je možnost udělat to tak, aby se interrupce vůbec nepoužila.“
„Takže jediná akceptovatelná volba je podle vás, aby žena dítě odnosila a porodila.“
„Ano, jediná plnohodnotná volba je udělat vše pro to, aby se dítě zachránilo.“
„Takže myslíte, že právo na život je nad právem ženy svobodně se rozhodnout, zda chce mít dítě?“
„Pokud nechce mít dítě, nemusí mít sex.“
„A když je znásilněna?“
„To je strašně malinké procento. Do toho bych nezasahoval, k tomu se nebudu vyjadřovat.“
„V případě zákazu byste tedy nechal nějaké výjimky?“
„Muselo by se těžce prokazovat, jak to bylo. A to bych samozřejmě už nechal na úřadech, ne na mém rozhodování.“
„Jste ale tady. Hnutí Pro život je proti interrupcím. Svou přítomností tak vyjadřujete určité stanovisko.“
„Já jsem pro to, aby se zachraňoval život. V jakékoli formě a pozici. Od narození až po smrt.“
„Od narození?“
„Od narození. Už i ten plod.“
„Takže myslíte od početí.“
„Ano.“
Katka: Těhotná žena nemluví pouze za sebe
Zdroj: REFRESHER/Lucie Kotvalová
Mladá žena, která se nám představuje jako Katka Dušková, přijela na akci s miminkem a svým partnerem z jihu Plzeňska.
Proč je dnes tady? Myslí si, jako všichni, které jsme oslovily, že každý má právo na život. „Jste tedy proti interrupcím?“ ptáme se rovnou. „Také. Určitě si myslím, že každý život má svou váhu a cenu a měl by být chráněn,“ vysvětluje.
Pro plošný zákaz interrupcí by „asi nebyla“. Myslí si, že je to „hodně o diskuzi se ženami a řešení konkrétních problémů“. Přednost by dle ní měla mít diskuze a prevence než interrupce rovnou zakázat. Dodává znovu, že ona sama ale „pro potraty není“.
Jako jednu z možností vidí Katka spíše omezení interrupcí. Zajímá nás, jak by takové omezení mělo dle ní vypadat. „Takhle do detailu to promyšlené nemám,“ směje se žena.
Následně jí klademe otázku, zda by teda vyšla protestovat do ulic v případě, že by se měly stát interrupce v ČR ilegálními.
Po krátkém váhání odpovídá: „Asi záleží na situaci, jak by to konkrétně vypadalo.“„Třeba jako v Polsku,“ uvádíme příklad. „Asi jo, asi bych protestovala. Ale je to složitější téma, není to černobílé,“ říká Katka poměrně nejednoznačně.
Jedním z faktorů, který ovlivňuje Katčin postoj k interrupcím, je víra. „V mém konkrétním případě to ale není ta první věc. To si myslím, že si většina veřejnosti myslí – že ten, kdo je proti potratům, je věřící. Což si nemyslím. Dle mého má každý život svou hodnotu a nemáme se tak špatně, aby musely jít ženy na potrat například z finančních důvodů,“ vysvětluje svůj životní postoj.
„Říkáte, že každý život má svou hodnotu. Nemá tedy svou hodnotu i život ženy, která to dítě nechce?“
„No, určitě. I její život má hodnotu, samozřejmě. Ale v tom případě nemluví pouze za sebe, ale i za to nenarozené dítě. Je to živá bytost už od začátku. To je filozofické téma, jestli je, není. Ale pro mě je,“ uzavírá mladá maminka.
