Řada společností stále cení panenství jako něco „posvátného“. Nenastal ale už čas, abychom se od tohoto konstruktu oprostili?
Panenství může hrát v životě dospívající ženy velký vliv. Jedná se o výsledek mnoha tlaků plynoucích ze společnosti. Tlak na to, že musí počkat na toho pravého, ale nesmí zase čekat moc dlouho. Nesluší se o „to“ přijít s mužem, kterého dostatečně nezná, ale zase je tak trochu divná, když je poslední ve třídě, kdo o „to“ nepřišel.
Tlak na to, že „to“ bude bolet a určitě si „to“ neužije. Tlak na to, že „přijít o panenství“ se počítá pouze tehdy, když se jedná o heterosexuální sex. Nebo tlak na to, že by svou „čistotu“ měla prokázat zakrváceným prostěradlem během svatební noci.
Panenství přitom není nijak vrozené. Nejedná se o lékařský ani vědecký termín. Jedná se spíše o sociální, kulturní a náboženský konstrukt, který nejenže plyne z diskriminace žen a dívek, ale zároveň může být pro mnohé zraňující a nebezpečný.
Jedná se o pojem, který neexistuje v objektivní realitě, ale je pouze výsledkem lidské interakce. Existuje proto, že jsme se na jeho existenci shodli.
Konstrukt panenství je starý v podstatě jako lidstvo samo – a je v nás hluboce zakořeněný. Stačí vzpomenout na neposkvrněné početí Panny Marie, která se vyhnula dědictví prvotního hříchu. Mohla se tak s ní pojit jména jako čistota a cudnost. Kult Panny Marie odstartoval uctívání panenství jako takového, posedlost, která dodnes prostupuje napříč kulturami.
Testy panenství: praxe zaznamenaná v zemích po celém světě
Ideály týkající se panenství, stejně jako ideály týkající se v podstatě všech společenských fenoménů a konstruktů, vždy závisí na historických a kulturních okolnostech. Například ze 141 společností, které zkoumali sociologové Broude a Greene v roce 1980, si panenství cenila přibližně polovina, ta druhá nikoli. Pro některá společenství má nízkou hodnotu, jiné jej vystavují na piedestal. Tato posedlost přitom nabírá takových rozměrů, že se ženy musí podrobovat tzv. „zkouškám panenství“.
Tato vyšetření se nejčastěji provádí u svobodných žen, často bez jejich souhlasu – nebo v situacích, kdy nejsou schopny udělit vědomý souhlas. Prokázat mají jediné – zda již měly první sexuální styk.
Dvěma nejběžnějšími technikami při testech panenství jsou kontrola velikosti nebo natržení panenské blány a zavedení dvou prstů do pochvy k měření velikosti poševního vchodu a ochablosti poševní stěny. Tato praxe byla zdokumentována nejméně ve 20 zemích ve všech regionech světa. Mimo jiné v Afghánistánu, Bangladéši, Egyptě, Indii, Indonésii, Íránu, Jordánsku, Palestině, Jihoafrické republice, Srí Lance, Svazijsku, Turecku či Ugandě.
Ještě před několika lety se ale testy prováděly třeba ve Francii nebo Velké Británii. Že se jedná i o záležitost bohatých a „vyspělých“ zemí, před časem potvrdil americký rapper T. I. Ten se nechal slyšet, že každoročně doprovází svou osmnáctiletou dceru Deyjah Harris na gynekologickou prohlídku, aby jí byla zkontrolována panenská blána (a tedy panenství).
Panenská blána (hymen) je slizniční řasa překrývající část poševního vchodu. Stejně jako jiné části lidského těla je i hymen u každé ženy trochu jiný.
Bolest, ponížení, trauma
Světová zdravotnická organizace (WHO) přitom testy panenství považuje za „zbytečné a často bolestivé, ponižující a traumatizující“, přičemž v závislosti na specifikách dané země může vyšetření provádět nejen lékař, ale například i policista nebo představitel komunity.
Například systematický přehled studií z roku 2017 přinesl svědectví žen z Palestiny, které testování musely podstoupit: „Ženy měly z [této zkušenosti] velký strach a cítily se skutečně vyděšené. Jejich pocity strachu se projevovaly různými způsoby: odmítnutím sedět na vyšetřovacím křesle, pláčem, křikem, strkáním, ztuhnutím, mlčením, omdléváním atd.“
U řady žen, které byly donuceny toto vyšetření podstoupit, se posléze projevily i deprese či sebevražedné sklony. Průzkum mezi soudními lékaři v Turecku z roku 1999 rovněž zjistil, že 93 % z nich souhlasilo s tím, že testy panenství jsou pro pacientky psychicky traumatizující, 64 % se domnívalo, že jsou narušením soukromí, a více než polovina se domnívala, že vedou ke ztrátě sebeúcty vyšetřovaných.
Vyšetření se přitom nemusí podrobit jen ženy, které chtějí (nebo mají) uzavřít sňatek, ale i ženy, které se uchází o určitá státní zaměstnání, nebo dívky, které se hlásí na specializované (například zdravotnické) školy. Tak tomu bylo i v Turecku, které ovšem od testování (alespoň oficiálně) upustilo v roce 2002 ve snaze přiblížit se členství v Evropské unii.
V provincii KwaZulu-Natal v Jihoafrické republice se testy panenství provádí jako „preventivní opatření“ proti onemocnění HIV/AIDS. V této provincii je totiž 30 až 40 % dospělé populace pozitivní na HIV a ve společnosti panuje silné přesvědčení, že je tomu tak kvůli „prostopášnému“ chování žen.
V některých regionech je rovněž běžné, že testy panenství se provádí u obětí znásilnění, aby se „zjistilo“, zda k sexuálnímu násilí skutečně došlo, či nikoli. Vyšetření tak může kromě ponížení a viktimizace způsobit znovuprožití traumatu.
Testy mají nulovou výpovědní hodnotu
Testování panenství je problematické hned z několika důvodů, tím nejočividnějším je ten, že představuje reálnou hrozbu pro tělesnou autonomii žen a dívek. Zvláště přihlédneme-li k faktu, že je vyšetření mnohdy prováděno nekonsenzuálně. Praxe, která má za cíl klást požadavky na dívky a ženy, aby zůstaly co nejdéle pannami, podporuje patriarchální nastavení společnosti. Jak zdůrazňuje Mukaddes Gorar z Hertfordshire Law School, z právního hlediska je požadavek panenství u žen a dívek diskriminací na základě pohlaví a je v rozporu se základními lidskými právy a svobodami.
Vyšetření se zároveň provádějí v domnění, že (ne)přítomnost panenské blány vypovídá o sexuální aktivitě daného člověka. Tak tomu ale samozřejmě není. Žena (a všechny ostatní osoby s panenskou blánou) si ji může (i nevědomě) narušit, potažmo se s ní nemusí ani narodit. Panenská blána může být naopak také extrémně pružná, a zůstat tak neporušená i po opakovaném pohlavním styku. Zkoušky panenství zároveň potvrzují mylnou myšlenku, že existuje jednotný vzhled genitálií, který prokazuje, zda žena či dívka měla pohlavní styk.
Neméně problematickým aspektem je také důvod, pro který se testování panenství vůbec provádí. Zda je svobodná žena panna, či nikoli, totiž v kulturním překladu vypovídá o tom, jak moc je morálně způsobilá – zda bude dobrou manželkou, dcerou, pracovnicí; zda bude mít v dané společnosti „přínos“. Mnohdy se tak stává, že pokud žena testem „neprojde“, její rodina (či komunita) ji zavrhne. Tedy v „nejlepším“ případě. Jak popisuje ve své reportáži novinářka íránského původu Sahar Zand: „Nevěsta, o níž se zjistí, že není panna, má být o svatební noci zabita.“
Od testů panenství lékařská obec z etických důvodů postupně ustupuje. Ovšem, jak upozorňuje Gorar, odmítnutí provedení testu může být v rozporu s blahem pacientky: „Nechat mladé dívky nebo ženy, aby se potýkaly se svými rodinami bez důkazu o svém panenství, může mít vážné následky. Výzkumná studie provedená v Íránu odhalila, že někteří praktičtí lékaři v zájmu ochrany dívek vydávají falešná potvrzení o panenství.“
Panenská blána na prodej
Kvůli výše uvedeným důvodům řada žen a dívek (dobrovolně i nedobrovolně) podstupuje tzv. „rekonstrukci“ panenské blány, hymenoplastiku. Jedná se (většinou) o chirurgický zákrok, při kterém dojde k sešití roztržených okrajů panenské blány pomocí rozpustných stehů. Tak, aby žena při dalším pohlavním styku krvácela.
Jak ve své práci popisuje profesorka a socioložka Sawitri Saharso, v Evropě je hymenoplastika často chápána jako kontroverzní, protože je považována za „ústupek přistěhovaleckým skupinám, které nerespektují sexuální autonomii žen“. Jako kontroverzní je na druhou stranu vnímána také v zemích Blízkého východu a severní Afriky, v tomto případě ale kvůli „podkopávání společenských zvyklostí týkajících se žen a předmanželského sexu“, přičemž například ve Spojených arabských emirátech je tato procedura zakázaná pro neprovdané ženy.
Autorka nicméně připomíná, že bychom na tento zákrok neměli pohlížet rovnou jako na patriarchální nástroj. Hymenoplastika totiž může ulevit obětem znásilnění či sexuálního násilí a posloužit tak jako nástroj přežití ve společnosti, která by je jinak vyloučila. Lze na ni také pohlížet jako na nástroj vzdoru patriarchálnímu požadavku na „čistotu“ neprovdaných žen, které tak získávají (do jisté míry) kontrolu nad svou sexualitou.
V České republice je rekonstrukce panenské blány poměrně dostupným zákrokem. Provádí jej celá řada privátních gynekologických ordinací i plastických chirurgií. Například v pražském ISCARE centru se cena za operaci pohybuje v rozmezí od 15 do 22,5 tisíce Kč bez DPH v závislosti na rozsahu zákroku. Kromě samotné operace ale ovšem klientka musí většinou zaplatit i všechna předoperační vyšetření, anestezii a hospitalizaci. V podstatě lze ale říci, že je možné hymenoplastiku v Česku podstoupit do 30 tisíc korun.
Proč bychom se měli oprostit od konstruktu panenství?
„Panenství je stejně typicky lidský pojem jako filantropie. Vymysleli jsme ho. Vyvinuli jsme ho. Rozšířili jsme tuto myšlenku v našich kulturách, náboženstvích, právních systémech, uměleckých dílech a vědeckých poznatcích. Upevnili jsme ji jako nedílnou součást toho, jak prožíváme svá těla a sebe sama. A to vše jsme udělali, aniž bychom ji dokázali důsledně definovat, přesně identifikovat nebo vysvětlit, jak a proč funguje,“ píše na samém počátku své knihy Virgin: The Untouched History americká historička Hanne Blank. A nelze s ní nesouhlasit.
Argument, že panenství vnímají všichni stejně a je vlastní všem ženám, je totiž problematický. A to nejen kvůli tomu, že chybí přesná definice toho, co vůbec panenství je. Některé kultury to mohou vnímat jako „identitu“ ženy před prvním pohlavním stykem – ovšem i chápání pohlavního styku se může napříč kulturami a společnostmi lišit. Co je to pohlavní styk? Jak moc penetrační musí být? A může být pannou žena, která otěhotněla skrze umělé oplodnění – nebo „neposkvrněné početí“? Zdá se, že nikdo neví. Nebo si spíše každý vykládá panenství po svém. A někdo třeba vůbec netuší, že panenská blána a panenství spolu vůbec nemusí souviset.
Zároveň je nutné neustále připomínat, že panenství je patriarchálním konstruktem, který má v první řadě za cíl kontrolovat ženská těla. Rovněž přispívá k binárnímu rozdělení světa, ze kterého jsou vylučováni všichni, kteří neodpovídají pevně stanoveným škatulkám společnosti. Konstrukt, který mnohými kulturami bývá chápán jako „esence ženství“, může pak být bolestivým například pro trans či intersex osoby.
Nehledě na to, že spousta gynekologických ordinací stále v Česku odmítá mladé pacientky, které ještě neměly první pohlavní styk, s argumentem, že mají přijít až po prvním penetračním sexu. Toto stanovisko nejenže vystavuje mladé ženy riziku zdravotních problémů, ale rovněž zcela vymazává existenci například asexuálů a asexuálek či lidí, kteří se z jakéhokoli důvodu rozhodli aktivně se neúčastnit v sexuálním žití, případně pak také leseb a lidí s jinou než heterosexuální orientací.
Ze všeho výše uvedeného plyne jediné: panenství je mrtvé, oprostěme se od něj.
